Holky sobě

Tiché prostředí malé čajovny je jako dělané pro klidné dívčí srazy. Není proto divu, když u jednoho ze stolků spatříme dvojici konožských kunoichi, jak popíjejí čaj a přitom plkají o nesmyslech. Co jiného byste od holek taky mohli chtít. Jedna energická světlovláska ve výrazných červených a růžových barvách a druhá tmavovláska ve světle fialové v kombinaci s bílou. Zdánlivě nemají nic společného. Ale když přijdete blíž a nepatrně natáhnete ucho, tak se dozvíte věci, o kterých jste neměli ani tušení. Tedy, pokud vás nechytí a neudělají z vás sekanou.

„Tak jak žiješ Hinato? S Kibou je to teď prý hodně těžký. Říká se, že se zamiloval.“
„Kiba? On se zamiloval… To mi asi nějak uniklo, já se o to nezajímám. Kluci jsou takový složitý … a komplikovaný. A s Kibou je to někdy hrozně těžký. Vůbec mu nerozumím.“
„Hinato, vždyť jsi s ním v týmu. Něco vědět prostě musíš. Že ty to tajíš!?“
„Tajit? Já? Ne… já opravdu nic nevím. O kluky se nezajímám. A Kiba je jen kamarád. Nebo spíš týmový kolega.“
„Prý, že se o kluky nezajímáš. A co Naruto…?“
„Naruto-kun? … Naruto-kun je s tebou v týmu ne? Víš o něm mnohem víc než já.“
„To sice možná ano, ale ty jsi tady ta, které se líbí. No nemám pravdu?“
„Líbí… on? Mně? Jak, jak jsi na to přišla, Sakuro?“
„No nedělej se. Ví o tom úplně všichni, až na něj. Naruto je vážně citlivej jako kostka ledu.“
„Všichni?!“
„Ano všichni. Možná se to nedoneslo ke Konohamarovi. Protože to by o tom věděl i Naruto. Kdy mu to konečně povíš?“
„Říct to Narutovi? Jak?“
„Prostě si vytipuješ chvíli, kdy bude sám, a řekneš mu to.“
„Ale co když on ke mně… Prostě to nejde. Ztrapním se před ním do konce života.“
„Omdléváním to určitě vyřešíš.“
„Co, co třeba změnit téma?..“
„Když myslíš. Ale takhle ho brzo sbalí nějaká jiná holka. No…“
„Vždyť Naruto miluje tebe. Proč s ním nejsi?“
„Já a Naruto? To by dopadlo. Je takový příšerný pako. Mám ho ráda jako kamaráda, ale zamilovat se do něj? Ne, na to uvažuju až příliš racionálně.“
„A co Lee-kun?“
„Tlustoobočnatec s tou svojí sílou mladí? Ne, absolutně ne. Je až příliš hyperaktivní a někdy mám pocit, že je i kapánek na hlavu.“
„Kdo je tedy ve tvé přízni Sakuro? A neříkej, že jsi ještě stále nezapomněla…“
„Copak na něj se dá zapomenout? Jsem v týmu s Narutem, který dělá všechno proto, aby se vrátil. Zapomenout nejde. A myslím, že ani nechci zapomenout. Ráda vzpomínám na ty časy, kdy jsme byli tým sedm. Ten starý tým sedm. Na naší první velkou misi proti Zabuzovi. Tehdy jsem byla k ničemu, ale teď… No třeba jsem taky, kdo ví.“
„Jsi teď mnohem silnější. Naruto si to sice neuvědomuje, ale ty jsi taky dřela ze všech sil, jen abys byla blíž svému snu. Všichni jsme pracovali na maximum. Dokonce i Shikamaru, i když si to nepřiznává. Časy se mění a lidé s nimi. Už nejsme ta parta mrňat jako dřív.“
„Zvláštní, že to slyším právě od tebe, Hinato. Nečekala jsem, že zrovna ty to bereš takhle, ale všechno se rozhodně nemění. Stačí se podívat co se stane, když se poblíž tebe objeví Naruto.“
„Sakuro, nech toho, prosím. Já, já za to vážně nemůžu, ale Naruto-kun je úžasný.“
„Kdyby tě tak slyšel… To by byla sranda.“
„Pane bože, jenom to ne...“
„Sakra, Hinato, vstávej. Musíme za chvili být jinde. Teď se to vážně nehodí. Vzbuď se, dělej… Nemáte prosím vás sklenici vody… Díky.“
„Ááá. Co se to… Sakura???“
„Omdlela jsi.“
„To je z toho, že mě strašíš.“
„No jo, no. Vždyť já už mlčim. Navíc bychom už měli jít. Práce volá.“
„Máš pravdu… Zaplatíme!“

Tak takhle probíhalo jedno odpolední setkání dvou přítelkyň. Až na jeden dramatický zvrat to všechno proběhlo fajn. Tedy v rámci možností. Stolek osiřel a tiše doufá, že se sem jednou dívčiny vrátí s novou várkou drbů.