Nečekaný brácha, nečekaný problém! Dattebayo! //5. část//

Seznam se, Narumi, tým sedm!
„Co je?“ vyštěknu naštvaně a rozhlédnu se po přítomných. Je tu ta růžovlasá siréna, cool emo týpek, kterého jsem už jednou potkala, dva chlápci kteří drží mě a další dva chlápci, kteří drží v rukou blonďáka s krátkými vlasy ve tvaru slunce a velice inteligentním výrazem náležícím mně...
„Nečum...“ naznačím ústy na toho blonďáka a začnu se svíjet. Bohužel ti chlápci mě drží až moc pevně.
„Naruto, co to má být za blbé vtipy?!“ vřískne ta růžovlasá a tím přeruší tu trapnou chvíli ticha.
„Já... já vůbec nevím..“ vykoktá ten blonďák.
„Idiote!“ vřískne zase, přejde ke mě, natáhne se a... *TŘÍSK!!!*
„Ááááu!!! Co si myslíš, že děláš, ty růžovej vykuku s ohromným čelem?!“ vykřiknu naštvaně.
„To není klon.“ oznámí ten emák.
„Co?“ ozvou se ti chlápci, kteří mě drží a pustí mě, já si okamžitě začnu třít tu ohromnou bouli, kterou mě způsobila ta rána.
„Ale... to není možné!“ vyhrkne blonďák a začne se také zmítat, ti chlápci, kteří ho drží jsou tak šokovaní //mnou krásou?// že ho pustí.
„Co není možné?“ No, musím se nějak vložit do té diskuze, ne?
„Oiroke no Jutsu!“ vykřikne a rázem se změní ve... MĚ!!! Koukám na svoje nahé tělo, které ovívají obláčky a nemálo zrudnu.
„To si děláš srandu?!“ vyjeknu a praštím ho.. vlastně se? Já vůbec nevím! Prostě vrazím pěstí té své napodobenině. Ta se změní zpět na toho blonďáčka. „Co to mělo být?!“ supím, ale ten kluk se jen tak ušklíbne.
„To je zvláštní...“
„He?“ úpe nastejno se s tím blonďákem otočíme na toho emáka.
„Ty, odkud jsi.“
„Ze Sluneční vesnice,“ oznámím mu.
„Zvláštní, jste si podobni jako vejce vejci.“ Vyděšeně se podívám na blonďáka a on na mě, je vidět, že je z toho stejně paf, jako já.
„Ale co to má znamenat-ttebayo?!“ S kyselým ksichtem se na něho podívám zase, proč všechno říkáme nastejno?
„Jak se jmenuješ?“ vyptává se dál.
„Narumi.“ odpovím.
„A dál?“
„Nemám příjmení, prostě Narumi!“ založím si ruce na prsou, tohle je naprosto komický!
„Hm...“ On se zatváří šíleně inteligentně a já zakroutím panenkami.
„Sasuke, co to znamená?“ Zase sebou polekaně cuknu, ta siréna se neztratí nikde!
„Musím jít, ztrácím tu s vámi čas.“ odseknu, vyskočím na jednu z budov a už si to uháním pryč.
Sednu si někam na strom a zahledím se na nebe bez mráčku. Vůbec nevím, co si o tom setkání mám myslet...
Asi po dvaceti minutách se začínám nudit, tak se zvednu a zamířím směr Hokage sídlo, třeba se dozvím něco užitečného. Po cestě si ještě koupím ramen a nechám si ho zabalit s sebou, abych měla co jíst.
Lehnu si na střechu a nahnu se blíže k otevřenému oknu, abych lépe slyšela.
„...A jak že se jmenuje?“ To je Hokage.
„Narumi, nebo to aspoň říkala.“ Málem z té střechy spadnu, jak se zadusím ramenem. Ten hlas mi přijde povědomí... No jasně, to je ten emák!
„Ale ona vypadá stejně jako já!!“ To bude určitě ten blonďák.
„Ano, vzpomínám si, už jsem jí viděla. Ale myslela jsem si, že to je jen tvůj vtípek, Naruto.“ Aháá, takže to ten blonďák se jmenuje Naruto! A ten emák Sasuke, nebo aspoň ta siréna ho tak oslovovala....
„Ale proč vypadá jako Naruto v Oiroke?“ Ale né, siréna je na scéně.
„Nevím. Asi jen shoda náhod, to děvče je skutečně ze Sluneční, její propustka sem je naprosto v pořádku.“
„Proč teda nemá čelenku?“ Ten Sasuke se v tom ale nějak šťourá!
„To je pravda, takže, týme sedm. Máte misi, najděte to děvče a zjistěte o ní vše, co můžete, popřípadě jí sledujte, neznám tu ve vesnici totiž nikoho, kdo by běl vnučku ve Sluneční!“ To si ze mě dělá šoufky?! Mise proti mě? Vždyť jsem ještě nic neudělala a už mají podezření? Musím si někde urychleně sehnat pásku Sluneční vesnice!
„To je mise? Hledat nějakou holku? Ale bábi Tsunade!“ Aha, Naruto asi rád vzrůšo, aspoň že po mě nebude pátrat s moc velkým nadšením, tudíž o jednoho méně.
„Naruto!“
„Au, Sakura-chan...!“
„Nebojte se, Tsunade-sama, uděláme vše, co bude v našich silách.“
„Děkuji vám a teď, běžte!“ Rozkáže Hokage a už jen slyším, jak ti tři odcházejí z místnosti.
Takže!... Řekla bych, že mám problém, toto rozhodně v plánu nebylo a je to jen komplikace navíc. Musím se jich nějak zbavit, ale hlavně nenápadně. Nebo spíš musím být nenápadná já. Jo, to by šlo, jenže... Budou si pořád myslet, že tu jsem u prarodičů, až mě uvidí spát na střeše sídla Hokage? Asi ne, co? Hmm... Musím si najít ubytování, ale kde? a u koho? Proč je život tak krutý?! Proč těm zlým prostě nemůže být přáno?! Jashin, co jsem ti udělala? Jashin?! Hidan by ze mě měl radost!
Seskočím ze střechy a vydám se... někam. Prostě si jen tak chodím po Konoze, ruce v kapsách, kopu do všech kamínků a přemýšlím nad tím, co asi teď dělá Sasuke... SASUKE?! Chtěla jsem říct Sasori! No jasně, dřevák jeden, co asi teď on a ta blondýna dělají?
Dobelhám se až k nějakýmu rybníku. Stejně nemám co dělat, takže si sednu až na konec mola, které do toho rybníka vede. Je tu dokonalý klid, nikde ani živáčka, sundám si boty a nohy svěsím do rybníka, sama se natáhnu na molo a ruce si dám za hlavu. Tak je to správně! Válím se na dopoledním slunci a docela si to užívám, takové nicnedělání mně baví.
Náhle ně mě dopadne stín. Pootevřu oči, abych zjistila, kde se ten mrak na té bezmračné obloze vzal. Jediné, co vidím je ale černá silueta nade mnou. Otevřu oči do kořán a... jsem v háji!
„Sasuke?!“ vykulím oči na emáka.