Loučení a návraty 8

Snad se vám bude tenhle dílek líbit...

Sakura
Od té doby, co odešel i Sasuke, uplynulo několik týdnů. Týdnů čekání a nadějí… planých? Snad ne… ona věřila tomu, že se oba přátelé vrátí. Chtěla tomu věřit.
Dál každý den čekala, bylo to zoufalé a nesnesitelné čekání. Co se stalo? Proč se ještě nevrací? Nestalo se jim nic? Co když se Naruto zase zapletl do nějakého průšvihu a něco se mu stalo? Co když je zraněný, nebo dokonce mrt…. Ne. Takhle nebudu myslet, umínila si.
Ale přesto – jak dny plynuly, tyhle myšlenky se jí vkrádaly do mysli stále častěji. Toužila vyrazit za nimi, ujistit se, že jsou v pořádku, ale… nemohla. Ta hnusná, odporná bezmoc!
Alespoň měla přátele… ti a její dítě byli teď to jediné, co ji drželo nad vodou… rozbouřenou vodou, kde každým okamžikem hrozilo potopení…
Každý den… zprávy od Leeho a ostatních, se stále stejným obsahem. Žádná zmínka. I když… občas se stávalo, že někdo zahlédl mladého světlovlasého ninju s modrýma očima… tyhle zprávy milovala, a zároveň nenáviděla. Vždy, když nějaká další přišla, tak se úplně rozzářila radostným očekáváním – ale – bylo to jako na horské dráze. Za každým postupem nahoru vždy nevyhnutelně následoval pád… další a další. Buď se jednalo o omyl, anebo byl dávno pryč… Už z toho byla unavená. Každý večer šla spát s nadějí, že možná zítra… a ráno se probouzela se strachem, že to bude zase jen další den plný zbytečného doufání...

Sakura se probudila. Nevěděla, kolik je hodin, ale podle tmy to odhadovala kolem půlnoci. Kolik hodin… vždyť je to vlastně úplně jedno, pomyslela si. Co sejde na tom, kolik je… teď má mnohem důležitější starosti.
S menší námahou se na posteli posadila. Pořád jí nebylo nejlépe… ale za to mohla nejspíš psychika. Ono dozvědět se v takové chvíli, že čeká….
Najednou ztuhla. Ano, vždyť ona čeká dítě! Rozhlédla se. Byla stále v tom nemocničním pokoji. Takže to nebyl sen… opravdu se to stalo.
Teprve teď jako by si to všechno pořádně uvědomila. Je těhotná… stále tomu jakoby nevěřila. Naruto je pryč, ona čeká jeho potomka, a ještě navíc není jisté, jestli těhotenství bude probíhat normálně… Trochu moc neštěstí na jeden den. Ale ne, Naruto se vrátí, pomyslela si. Vždyť vlastně o nic nešlo, ne? Jo, jasně. Bude to tak, jak to říkala své učitelce. Vrátí se, a všechno bude fajn. Musí.
S touto myšlenkou pomalu usnula. Upnula se na ní celou svou myslí, celou duší. Zakázala si myslet něco jiného…
Ale přesto, objevil se malý červíček pochybností, který se prokousával tím pracně vypěstovaným jablkem falešné jistoty, který si vytvořila…
A jak plynuly dny, týdny a nakonec i měsíce, tak pomalu rostl…
Až do toho Sasukeho nápadu…

Naruto (7. měsíc po odchodu)
Den za dnem běžel naprosto stejně. Trénink, přesun na jiné místo, trénink… poznával nová místa… ale setkání s lidmi se bránil. Vlastně celkem ironicky – celý život bojoval proti samotě, ale teď si na ni začal zvykat. Pravda, zpočátku ji nenáviděl, ale… teď mu na tom ani nesešlo. Celou svoji energii vložil do tvrdé práce. Když trénovat, musel myslet na jiné věci než na … ně. Díky práci mohl, leč na chvilku, zapomenout na minulost, na bolest, kterou cítil. A která se postupem času nezmenšovala, jak doufal, ale naopak rostla. To ho dohánělo k vzteku, který si vybíjel tím, že se nutil do stále vyšších výkonů. Učil se nové techniky, ale neměl z toho tu radost, jak dřív. Jako, když se naučil Rasengan nebo Fuuton: Rasen Shuriken. Prostě to bral jako fakt, neúspěch se střídal s úspěchem, který byl stále častější… Naruto opravdu sílil, ale… bylo mu to v podstatě jedno.

Sasuke (pár dnů od svého odchodu)
„Od teď to bude moje cesta ninji. A přítele.“
Ta slova si neustále přehrával v hlavě. Vlastně, když je Sakuře říkal, ani nevěděl, jak ho napadla. Řekl to naprosto spontánně, bez jakéhokoliv přemýšlení. Moje cesta ninji… Tahle slova často prohlašoval Naruto, když ještě byli v jednom týmu. To jim bylo dvanáct. Jak je to dávno, pomyslel si. Všichni jsme se změnili… Já, Naruto i Sakura. Už nejsme děti. I když, s tou změnou… Naruto. Pako jedno. Vždycky jednal impulzivně, bez přemýšlení, nevěděl, co je to zdrženlivost. Kolikrát ho tahle jeho vlastnost dostala do potíží… a kolikrát je vyřešila.
Cesta ninji… těm Narutovým slovům se kdysi vysmíval. Považoval je jen za hloupý výmysl bláznivého dítěte, jakým kdysi Yondaimeho syn byl. Ale teď… pomalu začal chápat jejich význam. Už věděl, jak se cítil Naruto, když Sakuře slíbil že Sasukeho přivede zpět…
Nikdy neslibuj něco, co nemůžeš splnit. Naruto ho nemohl přivést… ale tohle je jiná situace, přesvědčoval se Sasuke. Je to přece můj přítel, je mi bratrem… jistěže ho přivedu.
Ačkoliv… nechtěně, ale přece si uvědomil, že stejné city k němu měl i Naruto. A nepomohlo to... protože on, Sasuke se vrátit nechtěl.
Ano, to bude ono. Já jsem se vrátit nechtěl, ale Naruto… pro něj je Konoha vším. Kdyby měl volit mezi svým životem a životem lidí ve vesnici, nezaváhal by. Nikdy. To byl prostě on, Uzumaki Naruto.
Takže co je to cesta ninji? Cesta ninji je slib. Slib toho, že se nikdy nevzdáme. Nikdy, dokud bude alespoň maličká šance na splnění našeho cíle. A ta bude vždy. Cesta ninji je cesta, na které se neohlížíme, jdeme dál, dokud neuvidíme ten vytoužený cíl… cíl, ve který věříme celým srdcem. Kterého dosáhneme, i kdyby nás to mělo stát život. Cesta, která není bez výmolů, lemovaná trny, ale cesta, kterou jsme si sami vybrali.
„Ano, to je moje cesta ninji,“ řekl nahlas Sasuke. „Přivedu tě zpět, Uzumaki Naruto, ty pitomče. Pro ty, kterým na tobě tolik záleží, pro ty, které jednou budeš ochraňovat. Pro tvoji budoucnost otce a … Rokudaimeho.“
Jo, pomyslel si. Už bylo dost loučení. Je čas na návraty.

........pokračování příště....... přesněji, tady - https://konoha.cz/?q=node/26174