Roj meteoritů: 10. kapitola – Stačí říct: „Miluji tě.“

„Sasuke, nech toho!“ vložila se do toho Haruno.
Otočil jsem se čelem k ní, zdviženým prstem jsem se k ní naklonil: „Takhle už mě neoslovuj, nemáš na to právo. A už vůbec se ke mně nechovej jako bys mě znala. Pro mě si mrtvá! To si laskavě zapamatuj!“ Měl jsem opravdu nutkání řvát na celé kolo, udržel jsem se jen silou vůle, už mi to i šlo.
„Sas-.“ Naruto chtěl něco říct, stále se držíc čelisti, tam jsem ho udeřil, ale já mu to nedovolil. „Ty už nejsi můj přítel. Ani jednoho zrádce už nechci v životě vidět!“ Narutovi jsem ještě „na rozloučenou“ dal další políček, aby si to zapamatoval.
Naštvaně jsem odkráčel, ani jsem se k nim neotočil, nechtěl jsem už nic vidět, vědět, prostě nic, hlavně ne to, jak k němu Sakura přiskočí, aby mu pomohla. Bylo mi pod psa. Bylo mi jedno, že Naruto tvrdí, jak moc miluje jinou, kdyby ano, tak by Haruno nikdy nepolíbil, ani ji nežádal, aby ho objímala. To samé Haruno, kdyby mě milovala, nedovolila by to. Držela by si odstup! Jaký jsem byl idiot! Měl jsem to vidět, ale byl jsem slepý, proč? Dostával jsem jednu ránu za druhou. Bolelo to tak moc, až se slzy draly ven, rychle jsem je zahnal.
Nejhorší na celé věci byl jeden podstatný fakt. Přese všechno jsem Haruno hluboce miloval. Nedokázal jsem si už svůj život bez ní představit a teď jsem ho měl žít? Nemožné.
Ještě jsem nebyl ani ve svém pokoji a už mi zoufale chyběla. Opřel jsem si čelo o studenou zeď. Trochu to pomohlo. Zavřel jsem oči, snažíc se vyhnat z hlavy všechny události. Nešlo to. Pak jsem dospěl k rozhodnutí…
Ještě tu noc jsem opustil naše sídlo s tím, že hosté mohou zůstat domluvené a zbývající tři dny, já už tam nechtěl zůstat už ani jednu zatracenou minutu. Nesbalil jsem se, jen jsem popadl denní oblečení, nasoukal si hakamu přes pyžamo. Renovi jsem napsal zprávu, kde jsem mu vše pověděl, pravdu jsem zatajil, proto jsem napsal o hostech, nechtěl jsem budit další znepokojení.
Tak jsem tedy za svitu měsíce vystřelil ze vstupní brány, dovolil jsem si krátký pohled na oblohu, meteority tam byly zase, tentokrát jsem viděl tři. Jak rychle se objevily, tak rychle zmizely. Tehdy mi to ještě nedošlo, čeho jsem byl svědkem… možná to bylo dobře, ovšem později mi došlo, proč zrovna tři, stejně tak význam oněch prvních, co jsem spatřil.
Pak jsem uháněl, jakoby mi za patami hořelo, což svým způsobem ano. Běh mi pomáhal zahnat znovu objevivší slzy, co se zrádcovsky draly ven, několika se přece jen podařilo uniknout. Nechtěl jsem brečet. Haruno si nezaslouží ani jednu moji slzu. A přesto jsem ještě několik prolil, než se mi povedlo je úplně zastavit.
Teď přišel na řadu můj dobře známý hněv. Vztekal jsem se na celý svět. V dostatečné vzdálenosti jsem se zastavil a vyřval se, dokud moje hlasivky neřekly dost. Úleva tu byla, ovšem nepatrná. Pak jsem se znovu dal do běhu.
Po několika mílích mi začínal docházet dech, nezpomaloval jsem, nemohl jsem. Kdybych zastavil, byl by to můj konec…
Přes bránu jsem se doslova přehnal. Stráže mě asi poznali, protože nedali povel k poplachu. Do sídla jsem se dostal nad ránem.
Služebnictvo se samozřejmě podivilo, že jsem doma. K tomu zadýchaný, rozcuchaný a s divokým pohledem v očích. Nekomentovali to. Měli své práce dost. Do toho vztek ještě narůstal. Pevně rozhodnut, co udělám na druhý den.
Do pokoje jsem vešel už normálním krokem. Pro jistotu jsem zamkl. Nestál jsem o Kaiova slova. Svlékl si všechno oblečení, mrskal jsem ho kam mě jen napadlo. Dokonce jsem si sám nachystal koupel. Vlezl do ní a znovu se mi myšlenky stočily na ty dva v objetí. Nechtěl jsem na to myslet, jenže moje hlava si dělala, co chtěla. To stejné moje city k ní. Už jsem se nedokázal udržet, rozbrečel jsem se na celé kolo. Ty slzy prostě musely ven, štkal jsem jak raněné zvíře. Což jsem svým způsobem byl.
Ani nevím jak dlouho jsem brečel, ani to, že jsem v té obrovské vaně usnul totálním vyčerpáním. Naštěstí se to obešlo beze snů.
Když jsem jakž takž přišel k sobě, bylo už bezmála pozdní odpoledne. Unaveně jsem vylezl z vany, kůže absolutně vyschlá z vody. Neutíral jsem se, rovnou jsem se zahalil do nejteplejšího županu, obul trepky a přešel k baru, kde jsem si přímo z lahve zavdal slušnou várku saké. K mému překvapení se ozval žaludek, jakože by rád něco pojedl. Docela jsem s ním souhlasil.
Odemkl jsem, otevřel dveře a v nich Kai se servírovacím vozíkem. Neřekl jediné slovo. Poznal v jakém jsem stavu. Za to jsem mu byl vděčný. Uhnul jsem mu, vjel do mého pokoje, na stůl nachystal všechno jídlo a s pokývnutím hlavy odešel, nezapomněl za sebou zavřít dveře.
Hladově jsem se vrhnul na ještě teplé jídlo. Snědl jsem všechno, až nic nezbylo. Netušil jsem, jaký hlad mě sužoval.
Vozík i s nádobím jsem nechal přede dveřmi. Bylo mi jasné, že dnešní noc neusnu. Navlékl na sebe tréninkové oblečení. Vydal jsem se na cvičiště. Popadl bratrovu katanu a jal se s ní trénovat. Pomáhalo mi to se soustředit, tříbit myšlenky, zahnat nechtěné city.
Muselo být už hodně po půlnoci, když se u mě konečně dostavila tolik potřebná únava. Hlavu tak jasnou a ostrou jako bratrova katana. Vrátil jsem ji na místo. Tentokrát jsem nešel do svého pokoje, ale do kuchyně, neb jsem měl zase hlad. Chtěl jsem si vzít nějaké zbytky od večeře, jenže mě Kai nepřestával udivovat. Jídlo tam bylo připravené s krátkým vzkazem od něj.

Nepokrytě mě to dojalo. Nelenil jsem a s poměrně velkou chutí se do té libé nádhery pustil.
Na druhou stranu jsem napsal prosté děkuji.
Až poté mě mé kroky zavedly do ložnice a pohled na mou postel. Kde jsem zažil upřímný šok. Vzpomněl jsem si, z ničeho nic, na náš první opravdový polibek, s jakou něhou mi odpovídala, jak se mi vydala…
Dával jsem to na vrub tréninku, bylo až k neuvěření, kolik málo dní od té doby uběhlo. Mě to přišlo jako před milionem dní. Zatnul jsem pěsti a stiskl čelisti. Chtěl jsem kolem sebe mlátit, řvát a snad i někoho zabít, kdyby to šlo. Místo toho jsem si zadal čelem vzad, nebyl jsem schopen spát na té posteli. Šel jsem tedy do obývacího pokoje, znaveně se posadil, chvíli jsem koukal do prázdna. Pár minut na to se mi povedlo něco neskutečného. Znovu jsem usnul. Opět beze snů. Kami, díky za to.
Probudil mě, až ranní shon sloužících. Hbitě jsem vstal a ledabyle předstíral, že jdu z brzkého tréninku. Nikdo mi to nevěřil, jak jinak. Bylo mi to jedno, dokonce jsem ignoroval i tiché zasmání. Jindy bych je hned vyhodil, dnes jsem na to neměl náladu. Měl jsem na starosti mnohem horší věci.
Bleskově jsem se oblékl, kopl do sebe pořádný doušek saké, zhltl šest onigiri a vydal se do Akademie, kde jsem chtěl uskutečnit svůj plán. Drožka jako obvykle na mě čekala před hlavním vchodem.
To jsem však stále netušil jaká další pohroma se na mě řítí…
Nevšímal jsem si zaražených pohledů spolužáků, ani následné šuškandě. Razil jsem si cestu jak neřízený vlak. Všichni mi šli z cesty, dobře dělali, jinak bych se neudržel a dal jim pár vskutku ošklivých ran. Klidně všem najednou.
Ředitelnu jsem našel po paměti, dříve si mě tam matka dost často volala, když neměla čas mi to sdělit doma. Vstoupil jsem bez zaklepání.
Ředitele z toho málem trefil šlak.
„Uchi-chi-chiha Sa-sasu-uke,“ vykoktal ze sebe překotně.
„Ano, osobně. Přišel jsem požádat, abyste vyloučil dva studenty.“ Zněla má slova, možná dost příkře, ředitel se ještě víc třásl.
„Ko-ko-oho?“
„Uzumaki Naruto a Haruno Sakura, chci, aby byli z této instituce ihned vyhozeni!“ jakmile jsem vyslovil jméno Hokageho syna, rozklepal se na nejvyšší míru a čelo se mu totálně opotilo, až si musel sundat brýle, čelo si utřít a znovu je nasadit.
„Uvědomujete si, co tady po mě vůbec žádáte?“ jeho hlas nabral nekoktavého rázu. Aspoň něco.
„Ano, jakožto syn výkonné ředitelky, mohu tohle požadovat!“ začínal jsem vidět rudě.
„Možná ano, pokud by se nejednalo o syna Hokageho. Pochopte mě, nemohu jen tak někoho vyhodit, musím mít na to pádné důvody.“
„Moje doporučení není pádné?“ můj hlas se mi dařilo držet na normálním tónu.
„Já se obávám, že nikoliv.“ Projevil dost odvahy říct mi ne do očí. To už bylo na mě moc. Chytil jsem ho za klopy, přitáhl si ho blíž. Chtěl jsem mu něco peprného říct, ale zastavilo mě tiché zakašlání.
„Přece bys neposlal chudáka do důchodu, matka by nebyla ráda,“ ten hlas bych poznal kdekoli. Pomalu jsem nevěřícně otáčel hlavou, až oči padly na bratra. Ležérně se opíral o rám dveří, ruce složené. Neviděl jsem ho několik let, přesto vypadal úplně stejně.
Delší vlasy do culíku, zato ofina mu spadala do obličeje. Laskavé oči plné starostí, kolem úst stále ty samé vrásky. Oblečen byl do našeho klanového kimona v barvě zamračené oblohy. Působil opravdu jako pravý vůdce a spravedlivý muž.
Tvář se mi hned rozjasnila, klopy jsem záhy pustil a vydal se mu v ústrety, ovšem tvrdou ránu do tváře jsem opravdu nečekal.
„Za co?“ zněl jsem ublíženě.
„Ty moc dobře víš proč. Konečně si mohu tři dny odpočinout, vydat se za svým mladším bratříčkem a dozvím se toto? To si fakt ze mě někdo musí dělat srandu!“ Komentoval to Itachi. Během jeho mluvení se za jeho zády objevila menší skupinka v čele s Shikamarem.
„Co ti tady dělají?“ ublíženost byla tatam.
„Přišli jsme si s tebou promluvit.“ Slova se ujal Nara.
„Tady není o čem. Prostě Naruto už není přítel, je to zrádce.“
„Jak jako není o čem? Posloucháš se, když mluvíš? Jak absurdně zníš?“ nedal se odbýt Nara.
„Skončil jsem s ním. Tečka!“ pomalu se můj hlas zvedal.
„Jen pro to, co-.“ nedokončil větu Shikamaru, přerušila ho Haruno.
„Tak dost! Jestli má někdo jít, tak já. Nikdy jsem neměla sem chodit. Bude ti to stačit? Sám si mi řekl, že už mě nechceš vidět! Tak ti to ulehčuju.“ upřela na mě lehce poraženecký pohled. Čímž mě opoutal pohyb Narutovy ruky, která chytila tu Haruninu. Zaťal jsem pěsti.
„Ticho, vy všichni!“ Itachi na nás použil ten nejvíc autoritativní hlas, jakého byl schopen. „Koukám, že jsem přijel fakt v pravý čas. Nebaví mě jak se tady mezi sebou hádáte, doslova jak malé děti, místo toho, abyste se spor snažili urovnat soubojem.“
„Tak nám poraď,“ vyzval jsem bratra.
„Co třeba takový kendó zápas? Zítra u nás, dejme tomu ve tři? Když vyhraje Sasuke, Naruto s Haruno budou vyloučeni. Pokud vyhraje Naruto, usmíříte se, platí?“ usmál jsem se pro sebe. V něm jsem byl třída. Naruto oproti mě dosti pokulhával.
Bylo dohodnuto. Poté jsme se rozešli. S bratrem jsme pak strávili tichý den. Brzy se omluvil, že je unaven s cesty, šel si tedy lehnout.
Mě to pořád nedalo. Musel jsem myslet na to, že bych od zítra Haruno nevídal… hodně to bolelo a šilo to se mnou. Až jsem to nevydržel, pěšky odešel před dům, kde bydlela. Měl jsem kliku právě se vracela, asi z Narutova tréninku.
Stál jsem tam tiše, ovšem na takovém místě, kde mě uvidí, až přijde blíž. Jakmile mě spatřila, vyjekla údivem.
„Co tady děláš?“ Nevydržel jsem její upřený, tázavý pohled. Zdolal jsem tu krátkou vzdálenost, popadl ji, se zoufalstvím ji objal. Zase vyjekla.
„Stačí říct: ‚Miluji tě‘. A já zruším ten zítřejší zápas.“ Pevně jsem ji objímal, čekajíc na nějakou odpověď.
Ta však nepřišla…