Mlžná romance

No, jak jen bych začal tento příběh? Abych nevypadal jak Konožský ninja Hatake Kakashi při čtení té knihy, co vyšla teprve nedávno. Stejně je to brak, to mi nevymluvíte! Nebo abyste si nemysleli, že mi city změnily povahu drsného zabijáka. Spíše naopak. Trvalo mi dlouho než jsem se odhodlal vypovědět tenhle příběh. Zasloužíte si ho znát. Je tolik začátků, ale jde vůbec určit, kdy příběh má začátek a kdy konec? Jestli je to jako se životem? Začíná zrodem a končí skonem? Nevím, ovšem jedno je jisté, první zlom v mém životě nastal, když jsem při misi zachránil jedno dítě od rodiny, které ho týralo v nelidských podmínkách, ujal jsem se ho (zpočátku nedobrovolně, ninja mé pověsti se bude starat o dítě, kdo to kdy slyšel, no?) a o pár let poté i tajně adoptoval (kvůli dalším událostem). Takže začal trénink jeho schopností. První dny byl ke mně dost podezíravý, já jsem se mu nedivil, netlačil jsem na něj. Postupně mi začal věřit, až pro něho moje osoba nebyla cizí. Z taktických důvodů jsem zaujal i Akademickou výuku. Snesl pouze mě. To mi nevadilo. A tak pod vedením Mizukageho jsem docílil důvěry, sám jsem se divil, kde se ve mně bere tolik pochopení, soucitu a lásky k úplně cizímu dítěti. Vždyť celý shinobi svět mě znal jako chladnokrevného vraha, čímž jsem opravdu byl. Jak se brzy ukázalo, ani jemu nebylo zabíjení neznámé. Jenže to dítě mi zpřevrátilo život naruby. Moje priority se smrskly jen na jeho potřeby. Dokonce i mise jsem prodělával s ním. Strašně se bál být sám, připomínalo mu to domov. Byl už natolik zběhlý v technikách a své klanové dědictví dovedl k dokonalosti. Byl spíše k užitku. Kdo by se také bál dítěte? Díky tomuto chci říct svůj příběh.
A pak tu byl druhý zlom, nečekal bych, že se stane to, co se stalo.

„Je to jasné?“ zeptal se Mizukage.
„Ano, je,“ souhlasil jsem, můj dospívající syn nic neříkal, jen se koukal z okna a určitě už v hlavě přemítal strategii. Někdy to vypadalo, že je duchem mimo. Nebyl. Takhle se choval ke všem. Ostražitě, podezřívavě, což nám několikrát zachránilo krk.
„Jak jsem řekl, její život je prioritou, druhý úkol bude hračkou.“
„A o koho jde?“ zajímal jsem se zcela přirozeně, tak jistě byl jsem zvědavý.
„Jmenuje se Terumi Mei, je to naše hodně nadějná kunoichi. Právě složila chuuninské zkoušky. Navíc aspiruje na post Mizukage, hlavně díky jejím unikátním technikám.“ Posléze nám předal její složku. Ta fotka mě dostala. Jaktože jsem si jí nevšiml dřív? Haku přešel ke mně a nakoukl přes ramena, jen pokrčil ramena a dál se věnoval své činnosti.
„Teď chápete, jak je to důležité,“ ujasnil ještě jednou naléhavost celé situace.
„Spolehněte se,“ vyjelo z úst Hakuovi.
Oba dva jsme se na sebe podívali, divili se jak telata na nový vrata. Haku málokdy promluvil. Mluvil v těch chvílích, kdy jsem to nejméně čekal. Třeba jako byla tato.
S tím jsme opustili kancelář, mohli jsme se vydat na cestu, sbaleno bylo pokaždé. Moc věcí jsme s sebou nebrali.

Cesta to nebyla dlouhá, jen necelé tři dny od vesnice. My to zvládli za dva dny a kousek. Na odpočinek jsme si vyhradili každý den pouhé čtyři hodiny spánku s jídlem. To nám stačilo. Byli jsme zvyklí.
Krajina se moc neměnila, lesy, hory a potok vězely ne v tak husté mlze jako u nás ve vesnici, leč na to nepohodlí s viditelností si nezvyknete nikdy. Zato se vám zlepší ostatní smysly.
Naším cílem se stala honosná vila nějakého zámožného podnikatele. Tam drželi naši kunoichi a tajný svitek, který ona nesla našemu spojenci, na znamení dobré vůle. Jenže byla to past, padla do ní, protože v jejím týmu byl zrádce, pracoval pro někoho jiného. A pro co? Samozřejmě, že pro prachy. Stejně mu to nebylo nic platné. Zemřel spolu s ostatními, Terumi-san jim nechtěla vydat svitek po dobrém. My si nehrajeme na kamarádíčky jako Konoha. Proč se s někým přátelit, když pak během mise natáhne brka? Radši nikoho neznat a nepouštět si moc lidí k tělu. Ano, říká ten, kdo se stal adoptivním otcem. Krásnej příklad, což? Tak to šlo po zlém.
Vila nebyla skoro chráněná, čili jsme měli volný vchod. Mrtvých bylo jen patnáct. To ještě šlo. Strop byl padesát. Jak jsme se dozvěděli, pán si odjel na jakousi firemní poradu. Asi blbec nečekal, že se liška vloupe do kurníku. Pro něho zásadní chyba, pro nás ohromné plus. Jestliže mě fotka dostala, vidět ji naživo mě zasáhlo tak mocně, až jsem na pár vteřin ztratil řeč. Byla to kouzelná bytost. Nápadné byly její vlasy. Dlouhé je měla do kříže. Ach, ty oči. Doslova jsem v nich plaval. Jen se ponořit víc. Ta alabastrová pleť ladila se štíhlou postavou. Nemohl jsem se vynadívat. Cítil jsem jak se sliny derou ven. Musel jsem polknout. Haku to nekomentoval. Jen jako první začal rozvazovat pouta, držící Mei na nepohodlné židli. Roubík, už byl taky dole.
„No, to vám to trvalo, ale jinak díky,“ promluvila. Ten hlas mě odrovnal úplně. Zněl jako andělský chór. Něžný, zároveň i ostrý.
„Není zač, jsem Momochi Zabuza a tohle je Haku,“ představil jsem se zbytečně. Co to se mnou bylo?
„Když tohle máme za sebou, jdeme už? Dneska by se měl vrátit,“ podotkla jen tak mezi řečí Mei.
„Tak fajn, a svitek?“ zase to udělal. Haku promluvil, až jsem malinko nadskočil.
„V bezpečí, asi mě budete muset kousek nést, necítím nohy,“ pronesla to docela provinilým hlasem. V duchu určitě láteřila pro svoji momentální neschopnost.
„Dobrý,“ zamumlal jsem, vzal ji do náruče. Teplo jejího těla bylo omračující. Nebyla ani těžká. Měl jsem, co dělat, abych netrojčil. Hlavně jedna moje součást ožívala. Musel jsem příval touhy potlačit. Na něžnosti nebyl čas. Já, co mám takovou pověst a jsem paf z jedný ženský! Kdyby to věděli mí nepřátelé, ti by si ze mě nadosmrti tropili srandu a co teprv u nás. Radši na to nemyslet. Haku nám kryl záda.
Odešli jsme stejně jako jsme přišli, hlavním vchodem. Nechali jsme vše tak jak bylo, aby si mysleli, že Terumi sama unikla. Asi na to skočili. Nevím.
Zbytek cesty byl pro mě nečekaným utrpením. Sám jsem se ptal proč se tak chovám. A proč mi najednou záleží na tom jak vypadám a co dělám. Haku mi jen posunky naznačil, že jsem se do ní zamiloval, nechtěl mluvit, když Mei spala. Takový nesmysl.
„Kdes to vzal?“ zašeptal jsem jak nejtišeji to šlo.
Ukázal si prstem na hlavu a oči. Mávl jsem nad tím rukou. Pročež mi to nešlo z hlavy. Furt jsem na to musel myslet. Zatracená mysl, byla to zaseknutá deska s portrétem Mei. Zkoušel jsem všechno možné, dokonce i koupání v ledové vodě. Snaha vešla vniveč. Holt, i chladnokrevní zabijáci mají city. Bohužel pro mě. Jak se cesta blížila do konce, cítil jsem se hůř a hůř.
Nic mě nebavilo, byl jsem nedůtklivý, odsekával jsem, asi mé druhé já se snažilo zahnat ty libé pocity ohledně Terumi-san. Jenže byly silnější. Dá se vůbec do někoho bláznivě zamilovat už po první fotce? Vždyť jsem ji vůbec neznal. Snažil jsem se jí vyhýbat jak jen to šlo. Chodit už mohla sama, díkybohu.
Zvláštní však pro mě bylo, že Haku mluvil od sebe čím dál víc. Asi musel, protože jsem odmítal jakýkoli kontakt s ní. Nebo mě chránil od toho, abych ze sebe neudělal ještě většího blbce, než jak jsem se tak krásně prezentoval. Pokud o mě něco věděla, mlčela o tom. Přitom jsem chtěl, aby o mě slyšela. O tom proslulém zabijákovi.
Cesta nazpátek trvala o několik hodin déle, byl jsem tomu vděčen. Ovšem na druhou stranu jsem podivně smutnil. Co když už ji neuvidím? Či hůř, zdali už nemá milého? Milého? Fakt jsem řekl to slovo? Fuj, to je ošklivý výraz. Propána, já se skutečně zamiloval. Ulevilo se mi, jakmile jsem si to přiznal. V tom mi došla další věc. Jak by vypadal náš vztah? Vždyť mám Hakua, a do našeho bytu by se už nevešla. Ach jo, nesnáším tyhle pocity, jen člověka oslabují. Asi tak, že jsem nedával pozor na okolí. Tolik jsem se trápil pro ni, až jsem málem žuchnul do jasné pasti. Co to u všech démonů se mnou bylo?
Naštěstí měl Haku bleskové reflexy, zachránil mě a ještě stačil hodit několik shurikenů po nepříteli. Mei zaujala bojový postoj. Což se ukázalo, že to nebyl nikdo jiný jak náš starý známý podnikatel.
„Ale, ale, kohopak to tu máme? Moji holubičku a dva šašky, co nepoznají past, ani kdyby jim vězela na nose,“ poškleboval se, netušíc koho má před sebou.
„Varuju tě, takhle nemluv, nebo tvoje hlavička udělá bum na zem,“ zahrozil mu zlověstně Haku.
„Nebudeme se tu hádat. Vy jste si asi mysleli, jak to nebudete mít jednoduché. Omyl. Nachystal jsem to vás. Teď naposledy po dobrém žádám její svitek,“ vyhrožoval.
„Ne, a pokud to nevíš, já jsem ten slavný zabiják z Mlžné a tohle je můj syn, Haku. Nechte toho, dokud máte ještě hlavu na svém místě.“ Snažil jsem se situaci uklidnit, Mei jen zatínala zuby, nemluvila. Nemělo by to cenu.
„Co je komu po pověsti. Ale jak chcete, na ně!“ Zavelel důrazně nahlas. Všichni jeho lidé (napočítal jsem zhruba třicet pět žoldáků) se kolem rozestavili a zaútočili.
Já se jen líně usmál, mrkl jsem na Hakua. Rychlostí sobě vlastní jsem popadl Mei kolem pasu a snažil jsem se nebýt v dosahu zrcadel. Neptejte se mě jak to dělá. Jeho Kekkei Genkai je vážně děsivé, o to účinnější, protože to nikdo zpočátku nebere vážně. Zase chyba.
Haku jich chytil přibližně dvacet, na mě a Mei zůstalo okolo patnácti, plus náš úhlavní nepřítel.
„Svitek, je dobře ukrytý?“ zajímal jsem se.
„Ano, při boji nebude překážkou,“ ujistila mě s mírným poloúsměvem. „Jdeme na ně?“ mrkla na mě a já šel zase do kolen, ovšem tohle zalaškování na mě mělo podivný účinek. Nával energie, který jsem zažil pouze jednou. A to, když mě Haku oslovil táto.
„Jasně,“ zakořenil jsem se, podívali se na sebe, vytasili zbraně, já Kubikiri a ona zase své techniky.
Bitva sotva začala a už končila. Žoldáci byli k ničemu. Nic nevydrželi. Stačil jeden sek a padali jak švestky. Podíval jsem se Hakuovým směrem. Tomu se také kupily mrtvoly, už měl proti sobě jen dva. Věděl jsem jak nerad zabijí, ale někdy mě děsil, když zabil jen tak z rozmaru.
Za další tři minuty bylo dobojováno. Kolem nás hromada mrtvol s kusy těl všude okolo. Zem byla nasáklá krví a lávou od Mei. Až tím žárem napraskla některá zrcadla.
Jen náš nepřítel stál, klepal se jak ratlík, ve tváři zelenej jak tráva.
„Haku, jdeme, Mei-san si potřebuje něco vyřídit,“ očistil jsem si meč, zastrčil ho zpátky na záda a odcházel. „Počkáme támhle u toho potoka,“ broukl jsem přes rameno k Terumi. Kývla na znamení souhlasu.
V ten moment jsem zaregistroval jistou změnu. Až později mi došlo jakou. Vroucné díky za to, jak jsem jí nechal toho hajzla, co jí tak mučil. Nepřiznala to, ovšem poznal jsem jaké má bolesti. Jen ty modřiny vykazovaly brutální metody.
Už jsem se neohlížel, poznal jsem jak za mnou jde Haku. U potoka jsem si pořádně umyl zbraň, obličej. Haku to samé. Oblečení jsme neřešili. Do toho se ochladilo, nechtěli jsme riskovat. Než přišla, zařekl jsem se, že o tomto incidentu nebudu mluvit. Co se stalo, stalo se. I když to byla moje vina, zaobíral jsem se city, nedával pozor, tím jsem oslabil ty dva. Haku se o ní musel více starat a Mei byla trochu mimo z toho náhlého pohybu venku skoro po týdnu věznění.
Tak jsem se těm dvěma kostrbatě omluvil. Haku znovu mlčel, Mei jen pokrčila rameny jako by chtěla podotknout: „To už je teď fuk.“
Nic nám už nestálo v cestě. Do Mlžné jsme dorazili půl dne poté. Mizukage nám všem třem dal volno.
„Nevadilo by vám, kdybych šla kousek s vámi?“ zeptala se ostýchavě Mei.
„Ne, ale nebydlíš…?“ ani jsem větu nestačil dokončit.
„Víte co? Běžte sami. Určitě musíte probrat dospělácké věci ohledně mise. Já si zatím skočím na jídlo a do lázní. Víš jak nesnáším krev na oblečení. Tak ahoj, rád jsem tě poznal Mei.“ V tu ránu byl fuč. Stále nechápu jak tohle dělal.
Do bytu jsme se dostali mlčky. Ani jeden z nás se neměl k mluvení. Do toho jsem byl nervózní, potil jsem se a srdce mi bušilo až v hlavě.
Jakžtakž normálním hlasem jsem nabídl čaj či saké. Vypila rovnou tři sklenky saké na ex.
„Chtěla bych ti poděkovat za záchranu života a za to jak ses potom zachoval. Moc to pro mě znamenalo.“ Její hlas byl nyní tichý, leč pevný. Už se zase sbírala.
„Není zač. Prostě jsem dělal to, k čemu jsem se upsal. Nic víc.“ Jak jsem mluvil, vstala od stolu, dala si čtvrtou sklenku, kalíšek postavila na stůl, přistoupila ke mně a dala mi takový něžný polibek, až jsem zůstal přimražený na místě. Odtáhla se, smutně si povzdechla se slovy: „Asi jsem to dělat neměla. Omlou-,“ vzpamatoval jsem, něžně ji vzal do náruče a lačně jsem se přisál na její rty. Chutnala jako malinový dort. Nemohl jsem se té opojné chuti nabažit. Do toho jsem se cítil trapně, když o líbání jsem toho věděl málo. To nevadilo. Moje srdce poskočilo radostí, opětovala můj polibek.
Přes neochotu jsem ukončil polibek. Pohled na ni mi působil hotová muka. Ta touha mě spalovala čím dál víc. Chtěl jsem ji, ovšem věděl jsem, kde mám svoje hranice.
„Ty se za nic neomlouvej. Byl jsem jen v šoku. Už od prvního okamžiku si nemohu pomoct. Líbíš se mi. Chci tě. Jen se bojím tvého odmítnutí a toho kam by náš vztah mohl vést. Moc tyhle věci neznám, takže-,“ přiložila mi prst na ústa, pak pronesla ty nejkrásnější slova, co jsem kdy slyšel.
„Ty ses mi taky hned zalíbil. Jak si řekl svoje jméno, chovala jsem se hrozně. Nevěděla jsem jak se mám k tobě chovat. Kdysi na Akademii jsem o tobě zaslechla. Toužila jsem se s tebou setkat. Nelituju toho, že jsem šla na tu misi, díky ní jsem poznala tebe. Taky mám strach z neznámého. Ovšem chci se s tebou vídat. Moc tě chci, ty můj mlžný zabijáku.“ Její slova byla příliš na mé srdce. Vrhl jsem se na ní doslova jako dravec na kořist. K mé neskonalé úlevě vracela polibky s ještě větší vášní. Poté jsme zažili uragán emocí, ani jeden z nás o nich neměl tucha. Vážně.
Od té doby jsme se vídali tak často, jak nám to mise a povinnosti dovolovali. Za necelé dva roky jsme si koupili větší byt. Mezitím Mei povýšila na jounina.
Měsíc před naší svatbou jsem Hakuovi prozradil moje tajemství o adopci, nezlobil se na mě. Byl spíše rád. Stále častěji mi říkal tati a Mei mami. Moje rodina byla kompletní. Měl jsem všechno, co si jen může muž přát. Stabilní práci v terénu, syna, co jde v mých stopách, ženu, která je do mě blázen a útulný domov, kam se mohu pokaždé uchýlit po náročné misi. Tři měsíce po svatbě mi Mei oznámila radostnou novinku.
„Budu muset na čas opustit život kunoichi a vrhnout se do jiné role, budu matkou,“ moje oči se zalily slzami radostí. Jemně jsem ji objal.
„To je skvělé. Nemůžu tomu uvěřit,“ kroutil jsem hlavou.
„Tati, to je příroda, jednou k tomu dojít muselo,“ ozval se z kuchyně Haku. Nyní to byl skoro dospělý muž, dávno to nebylo to ustrašené dítě. S pomocí Mei se začal otvírat světu.
Nemohl jsem být šťastnější. Dokonce i přes lásku a rodinu jsem byl schopen si plnit svoje povinnosti. Mám snad svoje image, které musím udržovat. I když už ne tak krvavě jako kdysi. Mei mi ukázala mnohem rafinovanější metody.
A co bylo dál? Pak jsme žili tak, jak může žít milující rodina v shinobi světě. Možná jsem živoucím důkazem toho, že i zabijáci mohou milovat a mít rodinu. Jsem teď daleko silnější. Nyní moje síla spočívá v mých milovaných. Jsou pro mě všechno. Možná, že Konoha není plná slabochů, ale lidí s milujícím srdcem a bojovností šelmy, bránící to, pro co žije. Takže nepřátelé mé vesnice se mějte na pozoru! Protože si pro vás jdu! A nebude to hezké.