Vši pravdu světa

„Co se to s tebou stalo?“

Nic. Četl jsem staré memoáry ve stinném svitu voskovic. Bylo to málo. Chtěl jsem víc. Vdechnout vši pravdu z plných plic. Ta v knihách puchří pod jhem času, opilá hořkým kouřem svic. Skutečné musíš vyjít vstříc. Neztracené, nenalezené; té, která nemá rub a líc. Vši pravdu světa, chtěl jsem víc!

Co se to stalo? Vůbec nic.

A četl jsem, co se jen dalo. Věda i příběhy byly mi málo. Hovořím každou řečí světa, znám i to, co se neudálo. Však marná je má snaha, kletá, neb žádný jazyk, žádná věta, sebeumněji ať slova splétá, nedala přičichnout k vůni léta. A já chtěl víc. Nahlédnout do kolébky světa, vidět a pochopit, jak růže vzkvétá… A vzkřísit to, po čem je veta.

Poznat vši pravdu, jinak nic.

Však tam, kde cestu ke svítání, sliboval lživý ze tmy hlas, byla jen žízeň po poznání, co neustává… sper to ďas! Ta slepá honba bez ustání už netáže se, koho zraní. Já cestu znám, jen nemám čas! Sevřít svit pravdy do svých dlaní dřív, než má mysl navždy zplaní, než mým zrakům to mihotání skryje černého flóru pás. Dej mi víc času, dej mi víc! Copak nic navždy nezabrání zhasnout plameni pod mou skrání? Nic tlukot srdce neochrání, neudrží dech uvnitř plic? Co vzkřísí to, po čem je veta?

Jen pravda světa, a nic víc.

Pro pravdu musí člověk trpět a musí umět hlavu stít, a tak jsem pro svůj věčný život životy cizích přestal ctít. A zapomněl jsem na přátele. A o domově přestal snít. A místo zpěvu, pláče, smíchu jen mrtvé ticho nechal znít. A příliš pozdě jsem si všiml, že slepě do pasti jsem vlít. Že otáčím se v bludném kruhu, jejž není možné prolomit. Abych vší pravdu světa poznal, musel bych věčný život mít. Však pouze všechna pravda světa, umožnila by věčně žít. A v tom bezcílném putování, jsem vzpomněl na teplo tvých dlaní. Jak vzkřísit to, po čem je veta? Jak získat zpátky něco víc?

A pravda světa není nic.

Ten věčný kruh mou duši tísní, v prach zhořkly úspěchy všech věd. Štětec už nebarví, jen třísní, a vše, co kvete, kvete plísní. Bezcílně bledým stal se svět. Když jazyk zdá se hadí písní, v níž není nežli lživých vět, lze vůbec získat smysl zpět?

Když pravdy světa není víc.

Snad odsouzen jsem hlasem ctnosti, jak had z lidové slovesnosti, sám sebe slepě požírat. Nic neutiší věčný hlad. Odsouzen v moři uschlé trávy čekat, až vlastní jed mě stráví. Až zbudou pouze holé kosti. Navěky pátrat po věčnosti, navěky hledat zlatý klíč a věčně ztrácet cestu pryč.

Co se to stalo? Nevím. Nic.

Cesta pryč… Světlo po setmění. Zlomené flétny znění.
Rozum, kde vládne snění.
Byla tu, a
už není.