Dluh

Přivřela dveře pokoje tak, aby zůstala jenom několikacentimetrová mezera, kterou do temného pokoje pronikaly poslední zbytky světla z neustále osvětleného koridoru. Po třech krocích se nerozhodně otočila nazpátek. Pootevřené dveře narušovaly veškerá pravidla, vytvářely temnou skvrnu na bleděmodrém povrchu. Bylo to hloupé, bylo to zbytečné, bylo to malicherné. Přesto dveře nechala pootevřené.
Beze spěchu prošla celou chodbu, bezděčně kontrolujíc okna – na jenom z nich byla bílá barva nátěru pokryta vrstvou šedivého prachu; poznamenala si, že to zítra musí setřít – až na úplný konec, kde se ujistila, že dveře jsou pevně zamčené.
Při pohledu zpět se neubránila myšlence, že sídlo vypadá úplně stejně, jako když do něj před několika lety poprvé vkročila. Prázdně. Nezáleželo na počtu květináčů a obrazů, které sem neúnavně nosila a které někdo jiný neúnavně odnášel. Dokonce ani během těch několika příležitostí, kdy bylo sídlo plné lidí, se ta prázdnota nijak nezmenšila. Vzpřímené postavy stojící na místě jako mramorové sochy z dob dávno uplynulých, tichý šepot jejich hlasů, který slyšela ačkoliv nedokázala rozeznat slova, pohledy bledě modrých očí vidoucích mnohem dál, než by kdokoliv měl být schopen. A to i bez jejich dědičné schopnosti.
Z toho všeho ji mrazilo kdykoliv tudy procházela.
Dnes necítila nic než chladný vzduch, který zhluboka dýchala.
Nezamířila do svého pokoje, mezi čtyři bílé stěny, do široké postele s povlečením bez jediné skvrny.
Celé roky sbírala odvahu, aby požádala svého manžela o nové prostěradlo. Dokonce už měla vybrané; v jednom obchodě, kolem kterého se každý týden procházela alespoň jednou. Jemně oranžová plocha s náznaky padajícího listí v podzimních barvách ji přitahovala od prvního okamžiku.
Byla si jistá, že by ho tam našla i dnes. Jenomže teď už neměla koho požádat.
Místo toho se vydala rovnou na cvičiště, jediné barevné místo, jediné místo, kde se nedusila.
Přivítal ji pomalu se zvedající podzimní vítr, rozverně si hrající v korunách stromů. Kromě něj tam však bylo ještě něco.
Někdo.
Dlouhé vlasy splývaly podél kmenu jednoho z bližších stromu. Záda, strnulá a rovná jako při jednání s delegací znepřátelené vesnice, se naopak kmene téměř nedotýkaly. A pak tam byly zavřené oči. Zavřené tak pevně, jako by Hiashi zoufale nechtěl vidět skutečnost, jako by se snažil utéct někam do hlubin možností. Sevření sice bolelo, ale skutečnost, do které by oči snad mohl otevřít, by bolela mnohokrát více. Za víčky se mu v tu chvíli pravděpodobně odehrávaly desítky scénářů a v každém jednom z nich byl jeho bratr naživu.
Znala to.
Protože přesně na tom místě už byla.
První instinkt velel otočit se a odejít. Ale pak přišel ten druhý, ten který se celý život učila pod přísným dohledem rodiny potlačovat. Poslední dobou se jí to nedařilo.
Se zvednutou hlavou a sebevědomým pohledem se proto posadila jen o několik metrů dál. Opřela se o jiný kmen, oči upřené do koruny.
„Ať si to budeš představovat sebevíc, realitu tím nezměníš.“
Ta slova se nehodila k jejímu postavení v rodové hierarchii.
O to víc ji těšila.
A těšila ji tak moc, až věděla, že to rozhodně není nic zdravého. Ta racionálnější část její osobnosti se na to dívala skepticky s jasnou otázkou na rtech: „Jak by taky mohla být radost z něčí bolesti zdravá?“
Snad to bylo tím, že ona už žádnou dávno necítila. Nezáleželo jí na tom.
„Ale svět bude na nějakou chvíli aspoň o něco přijatelnější.“ Hiashi oči neotevřel, avšak pevné sevření se poněkud uvolnilo. „A to stačí.“
Byly to myšlenky, které by nikdy jindy nikomu jinému neřekl. Bylo to tím, že ona nebyla Hyuuga? Nebo to zapříčinil její pohled bez zájmu, ze kterého měl pocit, jako by mluvil s robotem spíše než člověkem?
Byly to myšlenky, které jí vykouzlily úsměv na tváři.
„Velmi neuctivé myšlenky,“ poznamenala bez jakéhokoliv náznaku, vůči komu by měly být neuctivé. Takhle si totiž ten druhý dosadí přesně to, co jej bude bolet nejvíce.
Při jeho dalších slovech si byla jistá, že měla naprostou pravdu.
„Vím o věcech, co byly mnohem neuctivější.“
Právě teď v Hiashiho myšlenkách znovu povstával jeho mrtvý bratr.
Ona ho viděla taky. Znovu spatřila ten známý úsměv, který ji věnoval každé ráno těsně než odešel do práce. Uklidňující slova potřebná k překonání neznáma, když se přistěhovala do vesnice. Stisknutí ruky jakmile ji vyděsila hloupá maličkost, třeba chladně modré oči.
Jenomže ona už dávno necítila.
Hiashi si to na rozdíl od ní nemohl dovolit; on se nemohl tak dokonale odpoutat od světa, ve kterém stále patřil k hlavním figurám celé vesnice.
Své výhody hodlala využít, jak jen to šlo.
„Odkdy vůbec mladší sourozenci chrání ty starší?“
Uvědomila se, že ona ve skutečnosti zná Hiashiho pravděpodobně více než kdo jiný. A to s ním až do dneška nepromluvila více než pár zdvořilostních frází.
Byly to ty nejméně nápadné maličkosti, které jí kdysi prozradily, jak moc ji má její manžel tendenci chránit. To, jak blízko ní stál kdykoliv kolem nich procházel kdokoliv z klanu. Nebo když si pokaždé dokázal vymyslet výmluvu, tehdy zcela uvěřitelnou, z nynějšího pohledu tak hloupou, aby ji dostal z dosahu bledě modrých očí.
Na to všechno nedávno se slzami vzpomínala.
To všechno se právě teď stalo zbraní.
„Ačkoliv kdo by tady mluvit o ochraně. Byla to jenom povinnost, od narození nenávratně vtisknutá do vašich myslí.“
Všichni předpokládali, že symbol ptáka v kleci je pro členy vedlejšího klanu ponižující a z toho důvodu se jej často snaží skrývat. Ona si to také dlouho myslela.
Kdysi dávno, po jedné z klanových večeří, která se podobala spíše poradě než čemukoliv jinému, nalezla svého manžela rozzuřenějšího než kdy jindy. Právě na tomto místě, snad jenom o kousek vlevo – bezděčně tam zabloudila pohledem – si vybíjel zlost. A v dalších momentech jako by se protrhla hráz; z jeho úst se valila lavina upřímnosti. Nikdy mu nevadila představa toho, že má celý život prožít ve stínu svého bratra jako jeho ochránce. Zlo klece bylo to, že on byl lapen uvnitř, zatímco jeho bratr, po většinu jeho života nejbližší člověk na celém světě, zůstal venku. Jejich rozhovory náhle postrádaly autentičnost, protože každý měl svou vlastní roli.
Klec zničila jejich vztah. A to jí Hizashi nikdy neodpustil.
„Nemysli si, že nechám Nejiho skončit stejně.“
Nesnášeli pocit, že někomu něco dluží. A Hiashi jí právě teď dlužil celý svět. Manžela a otce, kterého jim nikdy nebude schopný vrátit.
Mohla si dovolit téměř cokoliv a on jí svou ochranou, svým mlčením, svým utrpením bude splácet dluh. A nikdy jej nesplatí úplně.
Odpoutala se od kmene.
„Neji bude vědět. Bude vědět, proč vyrůstal bez otce.“
A bude to další nedotknutelná osoba.
Když odcházela, na tváři jí po tolika dlouhých dnech znovu hrál upřímný úsměv. S uspokojením si všimla, že Hiashiho oči jsou otevřené. Byla si jistá, že místo plné možností za jejich víčky je nadobro zničené.