Hanae, kapitola 14.

Kakashi chvíli vstřebával situaci. Celý svět jako by se náhle zastavil, i slzy se zastavily uprostřed pohybu. Snažil se domyslet si, co se tu odehrálo. Známky po boji byly patrné a Hiashiho mrtvá manželka jako důsledek zcela jasně hovořila o problémech. Nikdo se nechystal dát Kakashimu odpověď, tak se otočil pro radu k Ibikimu. Nestyděl se přiznat, když něco nevěděl, od toho měl přátele.
„Otče,“ řekla Hanae a ignorovala nově příchozí, „měl jsi mě nechat na pokoji. Chtěla jsem tu v poklidu žít, kdyby sis to přál, nic bych neprozradila. Ale tys´ mě chtěl zabít. Její smrt si můžeš dávat za vinu sám sobě.“
Hiashi nebyl schopen slova. Ibiki jen němě zíral a nikdo z nich je nechtěl přerušovat. Byla to vyšší hra, než čekali a museli postupovat opatrně.
„Mám jednu otázku,“ pokračovala, když jí otec neodpovídal, „ty mě nikdy nenecháš jít, že?“
„Nenechám, zabilas´ mi ženu. Zabilas´ mi ženu, chápeš?!“
„A ty mně matku,“ řekla klidně, „zemřela kvůli pomstě.“
„Jsi stejná jako ona,“ obvinil ji, aniž by ji znal.
„Nejsem,“ odpovídala klidně a jasně. Nenápadně se však dotýkala Itachiho, což jí pomáhalo kontrolovat vztek.
Nasupeně na ni zíral.
„Nešlo to zastavit, až příliš jsi mě vyprovokoval. Takhle jsi měl skončit ty, vybral sis to. A ona si vybrala zemřít místo tebe,“ konstatovala.

„Han, půjdeme,“ jeho slova ji pohladila po duši, zněla tak měkce. Podívala se na Itachiho a přikývla.
„Ano, nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo. Ty sám to víš nejlíp. A taky Sasuke.“
„Pojďme ho najít a pak vypadněme,“ nastínil Itachi plán.
„Souhlasím,“ naposledy se podívala na otce a vykročila směrem ke dveřím.
„Nechtěla jsem ji zabít, ani jeho,“ přiznala se k vraždě, když procházela kolem lidí, které ani neznala. Itachi se na chvíli zastavil a než mohl Kakashi cokoliv dělat, znal všechny informace o předchozích událostech.
„Hiashi, můžeš nám k tomu něco říct?“ zeptal se chladně Ibiki.
„Zabila mi manželku, musí být potrestaná,“ chtěl spravedlnost. Ale co vlastně byla spravedlnost?
„To vidím,“ neprojevil nikdo z nich ani špetku soucitu.
„Do toho vám nic není, je to interní záležitost našeho klanu,“ změnil odpověď, když viděl, že s předchozí neuspěl.
„Dobře, v klidu si o tom pohovoříme až po pohřbu tvé manželky,“ nečekaně se stáhl Ibiki. Vyšli z na ulici a oba si oddechli. A pak si všimli, že jim chybí Ino. Nehledali ji dlouho, seděla na lavičce na ulici s hlavou v dlaních. Sedli si vedle ní.
„Co se stalo?“ chtěli vědět.
„Nevydržela jsem to, utekla jsem,“ Ibikimu se nebála říct své neúspěchy, týkající se práce.
„To nevadí,“ konejšil ji a neuměle ji objal. Mělo to zvláštní, uklidňující účinek.
„Bojovala jsem ve Velké válce a teď se stalo tohle,“ nemohla si pomoct.
„Měli bychom to dokončit,“ nadhodil Kakashi. Ibiki pochopil, když zaměstnají Ininu mysl, přinese to jí i jim užitek.
„Viděla jsi je odcházet?“ zeptali se.
„Jo, ale nedokázala jsem nic dělat.“
„A kam šli?“
Ukázala jim směr a teprve, když viděla, kam směřuje její ruka, zděsila se.
„To není možné, oni... že by šli... jak můžou vědět, kde..?“ nebyla schopná vydat ze sebe kloudnou větu. Oba muže chytla za rukávy a rychlostí blesku je vytáhla na nohy.
„Jdeme,“ vrátila se jí rozhodnost s takovou silou, že ti dva jen překvapeně zírali.
„Itachi byl v ANBU, ví, kde co je,“ dodal na vysvětlenou Ibiki. Ino jen vděčně pokývala hlavou, ale v tempu nepolevila. V rekordním čase doběhli k budově, uvnitř které ležel Sasuke. Opatrně nakoukli dovnitř, nikde se nic nehýbalo. Což neznamenalo, že tam nikdo není.

Nechtěli vyvolávat rozruch, tak se spolehli sami na sebe. Což ovšem znamenalo zdržení. Sasuke mohl být kdekoliv, ale to, že ho nemohli najít a Itachi navíc necítil jeho přítomnost je zavedla k Ibikiho pracovišti. Netrvalo jim dlouho najít ty správné dveře, aniž by to Ibiki věděl, Itachi u něj několikrát byl, ještě než se stala ta tragédie. Danozu mu nařídil porozhlédnout se tam, teď mu byl za to vděčný. Hanae zbledla, když viděla ležet pohublou postavu na operačním stole. V rukách měl zapíchané injekční jehly, které mu vpravovaly do těla živiny. Tiché klapání přístroje znamenalo, že zajišťuje Sasukeho dech.
„To všechno kvůli mně,“ zašeptala a pohladila ho po tváři, „neměli jsme ho posílat pryč...“
„Ššššš,“ objal ji kolem ramen a díval se na ležícího brášku, „však on to zvládne.“
„Je to všechno moje vina,“ z očí jí začaly stékat slzy, „měla jsem se nechat zabít, místo abych zabila.“
„To je nesmysl,“ snažil se ji Itachi utěšit, sám však věděl, že tahle konverzace nikam nevede.
„Podíváme se, co mu je,“ rozhodl, „vidíš někde tady nějaké poznámky?“
„Na stole,“ řekla, aniž by se otočila, „ale to nebude potřeba, pokud chvíli počkáme, řeknou nám to sami.“
„Chápu, i tak se podívám,“ prohlásil a vzal do ruky nejbližší svitek.
„Myslel jsem si to,“ prohlásil zatímco odkládal již druhý a bral si třetí.
„Otevírají dveře, jsou tak opatrní...“ informovala ho o stavu dění.
„Já se jim nedivím, jsme jedni z nejsilnějších,“ a zcela nečekaně ji políbil.
„Co to--? Už víš něco?“ zčervenala.
„Jen to, že v příštích vteřinách to nabere děsivý spád.“

Hiashi seděl na podlaze a hladil ruku mrtvé manželky. Zavřel jí oči, ale vyděšený pohled v její tváři odstranit nedokázal. Byla to chyba, že si ji tenkrát vzal? Nevěděl. Nemohl se pohnout, cítil se tak slabý. Tolik se toho stalo. Stěžoval si na osud, pak na sebe, vyčítal si to, vinil všechny kolem. Slzy ale neprolil, snad neměl právo plakat. Promnul si suché oči. Pálily ho, nebyl schopen s tím nic dělat. Dokonce ani nezavřel dveře, které zbyly jako jediní svědkové dramatu po tom, co všichni odešli.
„Jsem stejný jako Fugaku?“ ptal se sám sebe. „Čeká nás stejný osud?“
Děkoval osudu, že Hinata byla na misi a Hanabi ještě nebyla doma. Netušil, jak by jim tohle vysvětlil. Opravil se, stále netuší, jak jim to vysvětlí. Po dlouhých minutách se probral z letargie. Vzal manželku do náruče a připravil ji na pohřeb, oblékl, neohrabaně učesal. Nikdy si nebyli tak blízcí, jako v tu chvíli. V okamžik, kdy si nemohli být vzdálenější. Když ji ukládal do postele, bouchly vchodové dveře.
„Hanabi,“ potkali se na chodbě, „ehm, neruš matku, spí.“
„Dobře. Chtěla jsem se jí na něco zeptat, ale to počká,“ usmála se na něj.
„Můžu ti pomoct já?“ slova z něj vylétla dřív, než si to mohl rozmyslet.
„Ne,“ odvětila se smíchem, „nezlob se.“ Otočila se a odešla do kuhyně vzít si něco k snědku.
„Je ti dobře?“ zeptala se, než za sebou zavřela dveře.
„Ano-o, nedělej si starosti, holčičko.“
Zakroutila hlavou a protočila oči v sloup. Určitě něco vyvedl, tím si byla jistá. Takhle se normálně nechoval. Možná, že se pohádal s matkou? Zatřásla hlavou, byla si jistá, že se to tak jako tak dozví.
Slyšela, jak si otec bral boty a vyšel ven. Zvuky pomalu ustaly, i kroky umlkly a dům se ponořil do mrtvého ticha.
Hiashi šel pomalu, vážně. Nechtěl, aby jeho klan skončil jako Uchihové. Jediná možnost byla pokořit svou pýchu a vydat se. Stůj co stůj chtěl Hinatě a Hanabi zajistit dobrou budoucnost. Zaklepal na dveře, ale nikdo se neozýval. Otevřel je a přivítala ho jen zpola osvětlená prázdná chodba.
Ino opatrně otevřela dveře, připravená na nejhorší. Byla ráda, že tu nemohla být Sakura. Prudké světlo ji trochu oslnilo, připadala si, jako by lezla na pracoviště někoho cizího a ne svoje. Spatřila dvě osoby, Itachiho a neznámou dívku.
„Tak tady jste,“ řekla si sama pro sebe, „co máte v plánu?“ stále neslyšně pokračovala.
Itachi je pozoroval upřeným pohledem, dívka k nim byla otočená zády.
Ibiki i Kakashi pomalu došli k Itachimu. Ino znervózněla, když viděla, že Itachi nejeví známky nervozity, že stojí proti dvěma silným mužům.
„Buď je to blázen nebo je hrozně silný,“ usoudila.
„To druhé,“ překvapila ji odpověď dívky a terpve v tom okamžiku si uvědomila, že to řekla nahlas.
„Ne všechno je tak, jak to vypadá,“ promluvil k ní Itachi, „Kakashi pravdu už zná, teď je na řadě Ibiki.“ Sotva to dořekl, ukázal mu to samé, o dříve zmiňovanému.
„Jestli nelžeš, tak proč jsi tady?“ Ibiki byl mírně zmatený.
„Říct mi do očí, že lžu je odvážné, ale proč bych lhal?“
„Jen jsme chtěli Sasukemu poděkovat, netušili jsme, že skončil takhle. Mimochodem, já jsem Hanae,“ představila se.
„Ibiki.“
„Kakashi.“
„Ino.“
„Takže, je nějaké cesta, jak mu pomoct?“ objasnila Hanae to, proč tam byli.
„Když jsem se mu dívala do mysli, nebyl tam. Nevím, jak je to možné, viděla jsem jen krajinu a a sráz ale nikde nikdo,“ informovala je Ino.
„Dokázala bys mě tam vzít?“ zeptal se Itachi.
„Já... nevím, nikdy jsem to nezkoušela.“
„Tak to pojďme zkusit,“ navrhl, „neboj, vrátím se ti,“ řekl, když zachytil starostlivý pohled své dívky.
„Je to asi logické řešení, ale nevím, co tam chceš dělat,“ zamyslel se Ibiki. Mrzelo ho, že ho to samotného nenapadlo. Na druhou stranu, plně Ino věřil. Povzdechl si a udělal jí místo.
„Shintensin no justsu.“ Inino tělo spadlo na zem, Itachi vstal a přesunul se k Sasukemu. Položil mu ruku na čelo a Ino je oba přenesla do jeho hlavy.
„Divím se, že jí takhle věří,“ zakroutil hlavou Ibiki.
„Zdá se, že svého bratra má opravdu rád. Je pro něj schopen všeho.“
Hanae stekla po tváři slza.

Sasuke se ocitl před branou vesnice. Připadala mu povědomá, vlastně víc než povědomá.
„Vždyť je to Konoha,“ překvapeně zamrkal. Vešel dovnitř, všechno mu připadalo tak známé. A přesto bylo něco jinak. Pochopil to, když došel ke svému sídlu.
„Sasuke, rád tě vidím. Konečně ses vrátil.“
„Otče?“
„A je tu Itachi?“
„Ne, ten odešel a už se nevrátil,“ řekl smutně.
„Ale jaktože... ty nejsi...“
„Co nejsem?“ zeptal se udiveně.
„Ale nic, jdu se ještě projít, ano?“
„Běž. A nezapomeň přijít včas na večeři, povím matce, že ses vrátil. Víš, že by se zlobila.“
„A-ano.“
Jakoby Itachi nikdy nevyvraždil náš klan. Ale kde je? Nikde jsem ho tu neviděl. Přemýšlel, ale nedokázal najít logické vysvětlení. Všechno mu připadalo tak skutečné. Najednou pocítil, jako by se svět malinko otřásl a rozmazal. Trvalo to jen chvilku. Už se to jednou stalo. Mávl nad tím rukou, nikdo si ničeho nevšiml, nemělo cenu se ptát. Co to říkám, musím odsud pryč, tohle je jen ... není to skutečné. Možná se teď právě někdo dostal za mnou chce mě jít hledat. Okřikl se a chtěl si dát facku, aby se probral. Začínám být jako Naruto.
„Sasuke, pojď k večeři,“ uslyšel hlas matky. Tak dlouho ji neslyšel.
„Už jdu,“ mávl, že rozumí a vydal se domů.
Nejprve Itachi sundal ruku ze Sasukeho čela, pak se Inino tělo otřáslo a ona vstala.
„No?“ všichni se dívali tázavým pohledem. Itachi chvíli jen tak stál a přemýšlel.
„Ukázala jsem mu, kde jsem byla já. Jestli na něco přišel, neřekl mi to,“ uspokojila Ino alespoň částečně nedočkavou touhu všech vědět.
Hanae se podívala Itachimu do očí. Stačilo jí, aby do těch svých vepsala otázku. Chytil ji do genjustu, nechtěl to řešit před ostatními.
„Vypadá to tak hrozně, jak se to zdá. Je mimo mysl. Je to strašně těžké vysvětlit. Vypadá to jako paralelní svět složený z myslí lidí. Ale přitom to tak nejspíš není. Je to jiný svět se svými lidmi a svými pravidly. Jde o to, že ho tam někdo dostal a já hodlám toho člověka najít a požádat ho, aby mě poslal na stejné místo, kam poslal Sasukeho.“
„To zní jako plán. Chci jít s tebou,“ Hanae se dlouho nerozmýšlela.
„Jen nevím, jestli se budeme moci vrátit,“ uvedl ten hlavní problém Itachi.
„Třeba se nemůže vrátit jeden, ale tři ano,“ nevzdávala se naděje.
„Sasuke je hodně silný, jestli to nezvládl do teď, bude to docela problém,“ konstatoval Itachi.
„I tak chci jít s tebou,“ prohlásila.
„Vážně? I kdybychom tam museli zůstat?“ podíval se na ní a naklonil hlavu.
„Ano,“ sklopila oči a probrala s genjutsu. Pro ostatní to vypadalo, jako by se na sebe jen na chvíli podívali. Vysvětlili jim plán.
„Ten člověk tu je,“ Ibiki se konečně přesta cítit jako neschopný ňouma.
„Vypadá to, že s námi spolupracuje, tak by to neměl být problém,“ dodala Ino a společně se za ním odebrali.
„Chvíli počkejte, mohl by se cukat, kdyby nás tam viděl tolik najednou,“ požádal je ještě předtím, než odešli.
Hanae se prudce nadechla.
„Co se děje?“
„Je tu. Hiashi. Jde chodbou k nám.“
„Dobře, necháme ho dojít až sem, pravděpodobně si to tu prohlíží Byakuganem,“ rozhodl Kakashi. Ostatní přikývli. Hanae se přiblížila k Itachimu a nenápadně ho vzala za ruku.
„Neboj, to zvládneme,“ vycítil její obavy. Chvíli na to se pomalu otevřely dveře.

„Sasuke, to je neuvěřitelné,“ kroutil Fugaku hlavou nad tím, když mu vyprávěl, co zažil. Vyprávěl o Velké válce, o démonech,... Samozřejmě to trochu upravil, aby to odpovídalo světu, ve kterém se právě nacházel.
„Jsem na tebe hrdý,“ nešetřil chválou Fugaku. I přes situaci ve které se Sasuke nacházel, ho ta slova potěšila.
„Ale, to nic nebylo,“ nevěděl, jak na to má reagovat.
„Přidáš si ještě?“ zeptal se Sasukeho dětský hlásek.
„Uff, už ne, děkuji, jsem nacpaný k prasknutí,“ odpověděl a pozorně si prohlížel děcko, kterému hlas patřil.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho. Nebo spíše jí.
„Akane,“ odpověděla a neodolatelně se usmála.
Sasuke se tázavě podíval na matku. Zavrtěla hlavou, ale nic neřekla. Rozhodl se tedy zeptat se později a vrátil se k dívce.
„Chodíš do školy?“
„Uhm-m,“ odpověděla mezi sousty, „chodím na akademii, chci být dobrá, jako ty,“ znovu ten její úsměv.
Sice to není moje pravá sestra, ale už chápu tu sourozeneckou lásku, o které Itachi mluvil.
„Jako já? Určitě budeš ještě lepší,“ usmál se na ni. Bylo to nakažlivé.
„Budeš se mnou trénovat?“
„Uh...“ rozesmál se.
„Proč se směješ?“ nakrčila čelo.
„Protože úplně stejně jsem se ptal svého staršího bratra. A vždycky mi odpověděl, že někdy později.“
„Ale ty to neuděláš, že ne?“ zněl její hlas starostlivě.
„Právě jsme po večeři, zítra po škole, ano?“ trochu se natáhl a ťuknul ji do čela. Protáhla výraz a oči ji posmutněly.
„Půjdu tě dnes večer uložit do postele, chceš?“ Nabídl jí. Její oči se opět rozsvítili.
„Čím dřív tam budeš, tím dřív ti přijdu dát dobrou noc,“ kývl na ni a Akane pospíchala do koupelny.
„Tak, kde jste ji vzali?“ zeptal se, když odešla.
„To je dlouhý příběh. I tenhle svět je složitější, než si myslíš.“
Tázavě se na ně podíval.
„Určitě si myslíš, že jsi ve svojí mysli,“ začal Fugaku, „ve skutečnosti je tenhle svět něco jako svět mrtvých.“

Nechali ho, aby vešel dovnitř. Viděli, že je nesvůj, ale nic neřekli. Nepohnuli se, jen se na něj dívali. Hiashi se párkrát nadechl, než začal říkat to, co měl na srdci.
„Mrzí mě, co se stalo. Nejspíš mi nikdy neodpustíte. Já jen chci, aby... nechci, aby náš klan skončil jako ten váš, Itachi. Proto jsem přišel, tady mě máte,“ roztáhl ruce na znamení, že se jim vydává na milost a nemilost. Trvalo hodnou chvíli, než dostal odpověď.
„Teď není čas to řešit,“ ujal se slova Kakashi, „naší prioritou je dostat Sasukeho zpátky. Jestli nám můžeš pomoci, pomož nám, jestli ne, přijď prosím zítra.“
„Nemůžu vám pomoci,“ sklonil hlavu, „nevím jak. Ale... nedokážu jít domů.“
„Dobrá, dostane vás na místo, kam poslal Sasukeho, dál ho pak musíte hledat sami--“ Ino odumřela slova na rtech.
„Proč jsi přišel?“ zeptal se ho Ibiki.
„Já...nechci ohrozit Hinatinu a Hanabinu budoucnost,“ doufal, že to pochopí.
„Aha,“ zdálo se, že se setkal s úspěchem, „zatím zůstaň zde, Itachi, Hanae, pojďte,“ zavelel.
„Tak zatím,“ zvedl Itachi ruku napozdrav.
„Zatím,“ usmál se Kakashi, „ať se vám to povede.“
„Ehhm, zatím,“ rozloučila se Hane.

O pár minut později se objevili přesně u té brány, u které byl i Sasuke.
„Jsem si téměř jistá, že vím, kde jsme,“ byla první slova, která Hanae v tom světě pronesla.
„A jsem si celkem jistá, že se mi to vůbec nelíbí...“