I prasátka nosí štěstí

„Nechci tě vidět! Jdi pryč!“ zařvala starší žena na mladší a opět za sebou práskla dveřmi od hotelového pokoje. Div, že vydržely tu sílu, jíž použila.
„Jak chcete, Tsunade-sama, ale říkám to naposled! Ten náhrdelník je prokletý! Nikdy s ním nic nevyhrajete!“ odsekla mladá Shizune. Tato situace se nestala poprvé ani jistě naposledy. Vždycky se Tsunade rozzuřila, když prohrála dědečkovy peníze, ovšem tentokrát prohrála i ty „strejdovy“, co jí zůstaly jako součást dědictví. Dokonce i po smrti Tobiramy dědila, byla posledním žijícím potomkem klanu Senju. Nejhůř ji tížil právě ten proklatý šperk. Nenáviděla ho, jenže se ho nemohla vzdát, to je stejné jako vzdát se vzpomínek na dědečka, Nawakiho, Dana… I když ho vsázela skoro pokaždé, nikdy jej neprohrála… ani jedinkrát!
„Fajn!“ Shizune nasupeně odkráčela a jelikož bylo sotva jedenáct hodin dopoledne, měla do půlnoci volno. Ze zkušenosti věděla, že jí nesmí přijít na oči a nechat ji, aby se s tím poprala sama. Jako s tím, že je to teprve necelý půl rok od Danovy smrti…
Vydala se do svého pokoje, kde si vzala část svých peněz a rozhodla se projít celou vesnici.
Navíc nesla důsledky toho, že se před třemi měsíci přidala k Tsunade, k poslední známé „příbuzné“, na její cestu a hlavně pryč z Konohy, kterou jedna nenáviděla a druhá milovala. Neměla důvod tam zůstávat, když její „skoro teta“ byla naživu. Nikdo jí už nezůstal. Všichni byli po smrti.

Za několik málo minut z ní spadlo všechno napětí a jala se radovat z voňavé olihně, dango sladkostí i trpkostí ume boshi.
Vstřebávala ruch tržiště a snažila se ho na maximum vnímat. Slunce jí v tom pomohlo, den byl opravdu jako malovaný, na nebi nebylo stop po mracích. Lidé proto měli dobrou náladu, zlevňovali své zboží a nabízeli toho dvakrát více. Hotový ráj.
Tu u jednoho stánku si zaházela třemi shurikeny na pohyblivé terče. Co hod to zásah. Vyhrála tedy malého plyšáka v podobě roztomilého prasátka.
„Ty jsi mi, ale krásný,“ pousmála se Shizune. Než si ho uložila do batohu, nahmatala ceduli. Stálo tam: „TonTon, prasátko štěstí“.
Další stánek nabízel chytání rybky do kroužku oblepeného papírem. Opět to zvládla, aniž by nějak zaváhala.
„Vyhrála jste tuto velikou oliheň! Gratuluji!“ chvilku trvalo, než jí majitel podal neskutečně velkou oliheň na větší špejli, aby vůbec unesla její váhu.
„Moc děkuji,“ pronesla Shizune. Rozhlížela se, kde by si v klidu snědla svoji výhru. Po několika vteřinách se povedlo. Našla si útulnou lavičku ve stínu, kde si úlevně oddychla a oliheň spořádala, než bys řekl švec. Takový měla hlad, i když jedla před hodinou. Vítězství zvedne apetit, jen to fikne.
Pak na lavičce zůstala ještě asi půl hodiny, trávila jídlo. Chtělo se jí spát, skoro by usnula nebýt nápadu zajít si do lázní.
Věděla kam jít, včera totiž s Tsunade jedny navštívily a byly velmi spokojeny. Ovšem Shizune si dávala bacha, aby tam náhodou nebyl Jiraiya, druhý ze Sanninů. Během prvního měsíce putování došly do jedné vesnice, zašly do lázní a koho tam nenajdou? Jiraiyu! Jak šmíruje pro další data! Tsunade mu to rázně zatrhla. Skončil v místní nemocnici se zlomeným žebrem. Proto od té doby si Shizune dávala mnohem větší pozor než Tsunade. Ta měla na něj radar… anebo měla prostě kliku na svého bývalého parťáka. Mívala divný pocit z toho zrádného zvrhlíka. Kdyby ho neznala, řekla by, že je do Tsunade zamilovaný…

Za dvě hodiny odcházela zcela odpočinutá. Nabrala nových sil. Dostala chuť na menší hazard, nebyla tak hloupá. Nevlezla do prvního hazardního domu. Takový zvyk měla Tsunade. Pak se neměla divit svým prohrám.
Chtěla zkusit něco nového. Chtěla zkusit neškodnou hru. Byla v podstatě nová. Neokoukaná.
Bingo!
Hra spočívala ve čtverci patnáctkrát patnáct, kde jste dostali tabulku s jiným pořadím číslic a „moderátor“ poté tahal různá čísla, která jste si škrtali. Když jste takto měli vyškrtáno jeden řádek nebo jeden sloupec či jednu diagonálu.
Zkrátka a dobře bingo!
Ceny pro první tři byly následující.
Třetí místo obdrží malé selátko.
Druhé místo permanentku na rok do lázní dle vlastního výběru.
První místo dvě vstupenky na Konožské chuuninské zkoušky.
Když si Shizune četla ceny, malinko jí zamrazilo. Vzpomněla si na zkoušky, kterými prošel Dan a jaké zažila sama. Mají se opravdu nač těšit, pomyslela si hořce. Nechtěla myslet na Dana, netoužila znovu vidět Konohu. Kéž by cenou bylo zapomnění. To by uvítala, ztratila se opět ve své minulosti. Byla sice smutná ze smrti rodičů, jenže Dan byl mnohem lepší, s ním se cítila v bezpečí, její maják naděje, a byla ochotná jít v jeho stopách. Asi to bylo tím, rodiče skoro neznala, věčně na misích… znala jen Dana, milovaného strýčka plného úsměvů s neuvěřitelnou chutí do života. A pak ta situace. Ta zatracená situace. Zpropadená válka! Nikdy nepřinášela nic dobrého. Uměla jen brát! V níž zemřel Tsunade přímo pod rukama… Doslova. Muselo být strašné léčit ho, přestože z něj unikal život dvakrát tak rychleji. Jen pouhá představa vyvolávala hrůzu.
Podvědomě vnímala čísla, jež se ozývala po každých pěti až deseti vteřinách.
„Bingo! Bingo!“ Naštěstí první místo nevyhrála, ale jakýsi podivín s bílými vlasy, odhalenou hrudí a sprostou mluvou. „Jashine! ***, toho klepne pepka! ***!“ Převzal si cenu a s pocitem vítěze odešel.
„Divný,“ řekla si pro sebe Shizune. Na třetím řádku ji scházela pouze tři čísla.
Z pódia zaznělo. „Dvacet dva.“ Nyní už dvě.
Dalším číslem se ozvalo hlasité: „Bingo!“ Sama si odškrtla předposlední číslo. Druhý vítěz byl mnohem lepší. Hned poznala ninju z Oblačné. Urostlý, barva vlasů se měnila z bílé do pískově žluté. Síla z něj jen čišela… Po převzetí ceny se tento muž otočil na Shizune a laškovně na ní mrkl. „A, jméno mé, vylepšil jsem si renomé,“ zapěl cizinec směrem k ní, opět zamrkal. Dlouze se na ni podíval, v tu ránu byl fuč! Opustil místnost mrknutím oka.
Zakroutila hlavou, protřela si oči. Nevěřila jim.
Málem by zaspala, když se volalo její poslední číslo. „Bingo!“
Od dívky převzala malé selátko, které hlásalo třetí místo.
„Gratuluji, máte krásnou samičku.“
„Díky,“ neochotně převzala „vodítko“ a papíry od veterináře. Ninjího veterináře.
Nejdřív nechtěla věnovat zvířeti ani pohled, ovšem to maličké mělo s ní jiné plány.
„Puhi, puhi,“ vykvíklo radostně. Drobnými krůčky překonalo vzdálenost a už se lísalo k nohám Shizune. „Puhi.“
Ta se tedy podívala. Okamžitě si všimla drobného ocásku, roztomilých oušek. Vzala si ji do náruče. Nevážila takřka nic. Ovšem očka měla tak krásná, upřímná, láskyplná.
Vzpomněla si na plyšové prasátko, ukryté v batohu. Lepší jméno si nedovedla představit. Natož vymyslet.
„Budeš naše TonTon, prasátko štěstí,“ náhle se rozplývala Shizune. Srdce jí zaplavila něha, nikdy by tomuto stvoření nemohla ublížit. Pohladila zvířátko po hlavičce, blaženě zavřela očka. Předla by, kdyby mohla.
„Puhi, puhi,“ kvíkla na souhlas. Jméno se líbilo.
Odcházela s TonTon, nemyslíc na Tsunade, co tomu řekne. Popravdě řečeno nezáleželo jí na tom. Jen ji chtěla mít u sebe, mít ji jako další členku rodiny. Ve třech se to lépe táhne.
Pocity před chvíli tak černé najednou zmizely a nahradily je pocity mateřské, ochraňující. Už plánovala jak jí bude koupat, krmit, při cestách vodit na procházky, zažívat mnohá dobrodružství, projdou spolu nebezpečenstvími. Společně. Shizune a TonTon, zdali bude Tsunade chtít, i ona.
Slunce se nacházelo vysoko na obloze, což značilo půl sedmé. Spousta času vymyslet, proč má u sebe prasátko. Živé. No co? Poctivě ho vyhrála, tudíž je jen její. Nemohla se nabažit toho libého pocitu, neustále ji hladila od hlavičky po ocásek. Koukala do těch černých roztomilých kukadel, maličkého rypáčku.
„Nejšme nejpůvabnější plašátko?“ šišlala Shizune. Mazlila se s ní, dokud TonTon nevykvíkla o potřebu. Vedle lavičky rostl menší shluk plevele, postavila ji tam. Spokojeně pak ryla rypáčkem a pochutnávala si na plevelu. Dobrota.
Samotné Shizune zakručelo v břiše, vydala se tedy společně s TonTon do restaurace. Bbála se vyhazovu díky přítomnosti zvířete. Zbytečně. Tamní majitel skutečně věřil ve štěstí, jenž nosí prasátka, zvláště ty se jménem TonTon.
Objednala si ramen a pro selátko nejlepší zbytky zeleniny s trochou masa.
Poděkovala a dala majiteli velké spropitné. Poděkování za pohoštění.

Pomalu se vydala do hotelu, tma již značně pokročila v osmou hodinu. S recepční vysmlouvala dohodu. Tedy spíše ji uplatila posledními penězi, které si s sebou na dnešek vzala do tržnice. Majiteli to pak, snad, nějak vysvětlí. Obhájí se před celým světem. TonTon je její a nikomu ji nedá. Je to její rodina. Je přece neteř Dana! A ta se jen tak nevzdává.
Zvláštní. Pomyslela na Dana a jen cítila tupou vzdálenou bolest, objevující se až po několika letech nebo dekádách. Náhle pochopila. To láska k němé tváři jí vyléčila rány. Upnula se na něco jiného, tudíž bolest ze ztráty se rychle otupila a zmenšila, přestože nikdy nezmizí, bude jen menší a menší.
„Tys to dokázala! TonTon!“ zavýskla radostně Shizune, objala prasátko, zatočila se s ní a dala ji obrovitánskou pusu.
„Co je to tady za kravál? Proč máš u sebe to zvíře?“ vystartovala Tsunade než sama spatřila tu němou tvář... zjihla na první pohled, až se z toho rozbrečela. Štěstím.