Konožská kouzelnice a její rod

Skrytá Listová stála jen asi tři hodiny, když do ní přišla podivná ženština. Čtenáři si ji mohou představit asi jako Cikánku z dávných dob, protože měla dlouhé černé vlasy, barevné suknice, zlaté kroužky v nose a v uších a ihned po příchodu si postavila stan kousek před základy nově budovaného hokageho paláce. Před stanem si rozložila stolek a na něj různé talismany a lektvary. Přítomní nindžové na to hleděli jako tumpachoví, ale nezmohli se na odpor. Až po chvíli se zvedl Haširama, ne snad, že by měl nadbytek odvahy, ale přece jen, asi se od něj čekalo, že zrovna on něco podnikne.
„Promiňte, paní, ale přišla jste do naší supertajné vesnice. Netušil jsem, že o ní někdo ví. Vstup do této vesnice bude jen na zvláštní povolení. Ale formuláře k tomu ještě nemám nachystané, do toho se pustím, až dostavím vlastní palác. A vůbec, s jakými úmysly jste vlastně přišla?“
Žena si olízla čelo a koketně na Haširamu mrkla.
„To myslíš, panáčku, že v tomto lese se něco utají? Cha! Tady kluci mi to pověděli, zlatíčka moje,“ pravila a odhalila víko svého košíku, v němž se svíjelo klubko hadů. „Jo a co tu dělám? Kšefty, švarný jinochu! Už čekám, jak mi tu všechno půjde na dračku. Čakry nebo čachry, to všechno ovládám.“
„Chcete tím říci, že jste kunoiči a ráda byste se připojila k naší vesnici?“
„Můžeš mi říkat Mamuši. A klidně mi tykej, fešáku.“
Tak nějak tedy, milí čtenáři, přibyla Mamuši do Konohy. Ostatní nindžové si na ni zvykli, nic jiného jim taky nezbývalo. Navíc se jim hodila, uměla totiž léčit různá zranění a choroby, vyrábět bojové pilulky i nápoje lásky.

O několik let později se Mamuši narodila dcerka, kterou pojmenovala Kusahebi. Pro celou vesnici to byla záhada, protože bez ohledu na její koketování a pomrkávání nebylo známo, že by v ní nějaký muž našel zalíbení. A tak se začaly šířit různé „zaručené“ fámy o původu toho děvčete. Někteří říkali, že je jejím otcem Tobirama, a že to byla cena, jakou musel zaplatit za to, aby ho Mamuši naučila vyvolávat mrtvé (technika později známá jako Edo tensei). Jiní říkali, že pomocí svého nápoje lásky svedla velvyslance ze Skryté mlžné. Nejblíže pravdě byli ale asi ti, co tvrdili, že Mamuši prostě snesla vejce a vyseděla ho. Děvče ale zřídkakdy někdo viděl pobíhat po vesnici. Pokud se tak už stalo, bylo to pouze v noci. Úředníci z vesnice sice Mamuši navštívili s tím, že by měla dceru posílat do školy, ale jediným výsledkem bylo, že jim na tváři vyrazily zelené bradavice a děvče do školy stejně nechodilo.

V době, kdy mohlo být Kusahebi přibližně šestnáct let (přibližně proto, že nikdo z vesnice pořádně nevěděl, kdy se narodila), přišel do Mamušina domu Sarutobi Kazuo, starší bratr Sarutobiho Hiruzena, pozdějšího Třetího hokage. Ani si neotřel boty o rohožku a vtrhnul dovnitř. Mamuši ani nestihla vyhrknout své oblíbené „Koho to k nám kobry nesou?“ když se postavil před ni a vykřikl:
„Prosím Vás, dejte mi svoji dceru Kusahebi za manželku!“
„A to jako proč, panáčku?“ zeptala se Mamuši a podrbala se jazykem na bradě.
„Protože je to nejzáhadnější děvče v celém širém okolí. Víte, já prostě nechci za ženu někoho, kdo chodí každé ráno na záchod a pak na misi. Já chci éterickou bytost, žijící na pokraji mezi naším světem a světem stínů.“
„No a když chceš zrovna moji Kusahebi... ty se s ní snad znáš? Nikdy o tobě nemluvila ani ona ani moji miláčkové.“
„Pokud nějakou dívku znám, tak je to jen důkaz, že je to obyčejná, tuctová holka, co nestojí za pozornost. Ale já jako správný nindža dovedu milovat jen takovou, která se mi nedá poznat.“
„Dobře tedy, pokud mi budeš celý měsíc každý den pucovat baňky na vaření lektvarů a žádnou nerozbiješ, domluvím ti u své dcery rande.“
„Takže myslíte, že jsem vhodný nápadník?“
„Myslím si, že jsi idiot, ale už mám plné zuby umývání baněk.“
Jenže co se nestalo. Při první schůzce se mladá Kusahebi do Kazua bláznivě zamilovala. A tak její matka po čase souhlasila, aby se spolu vzali. Jen si ještě jednou vážně promluvila s Kazuem.
„Jenom aby bylo jasno. Holka má takovou zvláštní vlastnost. Prostě přes den je hadem, večer svlékne hadí kůži a je člověkem, ale ráno si tu kůži zase oblékne a odplazí se do lesa. To má už od malička.“
„Týjo, tak to mi přijde ještě kouzelnější než předtím. Ta romantika, žít vlastně s hadem... to nemá nikdo z kamarádů.“
„Rozmysli si to pořádně, kloučku. Varuji tě. Pokud ji opravdu chceš za ženu, musíš ji přijmout takovou, jaká je. Jinak o ni přijdeš jednou provždy a já z tebe nadělám granule pro své miláčky,“ varovala Mamuši.
Do roka po svatbě se mladému páru narodil syn a dali mu jméno Oročimaru. Přes noc se o něj starala Kusahebi, ale ve dne, kdy trávila čas v hadí podobě, musel přiložit ruku k dílu i Kazuo. Vydržel to půl roku. Ale když přebaloval svému synáčkovi pětistou plínku, která tentokrát smrděla opravdu silně, došla mu trpělivost. Následující noci, když si Kusahebi svlékla hadí kůži, tu kůži prostě vzal a spálil, řka:
„Už mám té tvé záhadnosti a éteričnosti fakt po krk. Odteď chci žít s obyčejnou, tuctovou holkou, co přebaluje plínky i ve dne, sama si nakoupí na tržišti, a vaří teplé obědy... Kusahebi? Kam ses poděla?“
Jenže ta už se neukázala. A tak běžel Kazuo za tchýní a všechno jí pověděl.
„Říkala jsem, že jsi idiot, ale chtěla jsem, aby byla Kusahebi šťastná. Protože jsi ji nepřijal takovou, jaká je, odešla natrvalo do Hadí jeskyně a tam bude žít v podobě malého bílého hada až do smrti. Měla bych z tebe sice nadělat hadí granule, ale nechce se mi dávat svým miláčkům něco tak prohnilého. Takže prostě jenom vypadni.“
„Půjdu ji hledat do Hadí jeskyně a přemluvím ji, aby se vrátila zpátky,“ prohlásil Kazuo.
„Zkusit to můžeš,“ zněla odpověď.
Od té doby už o něm nikdo neslyšel. Alespoň pokud nepočítáme Mandův výrok „Měl blbé kecy a chutnal kysele.“ Jen malý bílý had se občas vracel do Konohy podívat se, jak roste Oročimaru.

Ale Mamuši už nebyla jako dříve. Dokonce i bez odporu vyplňovala daňová přiznání a přestala do lektvarů pro krásnou pleť přimíchávat pálivé papričky jen proto, aby si krásychtivé kunoiči pořádně zatrpěly. O vnoučka se starala, jak jen dovedla, ale viditelně jí ubývaly síly. Jednoho dne zazvonila u Sarutobiů a když Hiruzen otevřel, vrazila mu do jedné ruky dítě, do druhé svoji křišťálovou kouli a se slovy „to je tvůj synovec, dobře se o něj starej“ opustila vesnici jednou provždy.