Na slunci

Jedno slunce v hlubokých temnotách.
Jedno děvče ve věčných dřímotách.
Sní si navždy svůj věčný nenaplěný sen.
Vzpomínka na ni nám zbyla jen...

Život jí nikdy nic lehkého nepřinesl-
pouze bolest, samotu, stach a nenaplněné touhy.
Ona přesto šla vzpřímeně, a taky se dočkala zhouby.
Posel smrti na svých perutích si ji na věčnost odnesl.

Byla nádherná. Byla křehká. Byla citlivá.
Ano, byla... už není... tak to končívá.
Vlasy barvy měsíční oblohy a oči barvy panenského sněhu.
Byla skvostně čistou perlou, jenž nikdy nepoznala něhu.

Všechny květy jednou opadají.
Všechny slavné říše zanikají.
Všechny těla obrátí se v prach.
Všechny duše zakusí ten strach.

Stejně tak zanikají všechny lidské životy.
Byla krásná... ano, byla... už není - tak to končívá.
Smrt je... temná a věčná... smrt je děsivá.
Tak jako zanikla ona můžeš zaniknout i ty.
Bojíš se, bojíš? Přiznej to! Nestyď se!
Víš, přiznám se ti... i já bojím se.

Proč hovořím o křehké dívce?
Proč hovořím o sličné panně?
Není to snad nad slunce jasné?
Nevinnost má vždy podobu laně.
Proč ale hovořím o nevinnosti?
Protože svět je plný šílenosti!
Co s tím má co dělat zmiňovaná nevinnost?
Nevinnost byla vždy a bude ten nejvyšší skvost!

On ji do svého srdce nepustil. On ji svou tupostí umučil.
On její city nepochopil. On jí nejbolestivější ránu zasadil.
Nebyl to on, kdo ukončil její život.
Byl to ale on, kdo zlomil její srdce.
Byl horší než vrah... teď cítí ten strach.

Nenávidím a proklínam jeho život.
Nenávidím i ty, kdož ji pohřbili na dno svého srdce.
Nenávidím je... a přesto jich lituji.
A její památku... potají miluji.

Byla sama a sama bude. Jen vzpomínka nám po ní zbude.
Kým že byla? A kým že mohla být? Mám strach vám to prozradit.

Ona byla čistá... ano, byla. Byla dokonale čistá holubice sivá.
Hanobit její skvostné jméno by byla strašná svatokrádež.
A v jejím jménu bych bez váhání rozpoutal krvavou řež.
Byla někým jedinečným kdo tu je, a pak už není... tak to bývá.

Styděla se a měla vždy ze všecho strach.
Tehdy vždy zkroušeně spojila bělostné prsty.
Než ustoupit... to raději by se změnila v prach.
Tak taky učinila... a její konec byl jistý.

Máte strach? Pocítili jste bolest?
Znáte ten šílený na srdci šelest?
Bojíte se tmy a přesto vás tak svůdně láká?
Vidíte zlé znamení v podobě černého ptáka?
Zažili jste lásku a poznali přátelství?
Taky jste propukli v bujaré šílenství?
Zemřel vám někdo velice blízký?
Házeli jste na svatbě okvětní lístky?
Viděli jste zrod nemluvněte a zánik starce?
Přemýšleli, jaké to je plavit se po řece Styx v bárce?
Ptali jste se sami sebe co tady po vás zbude?
Tázali se někdy sklíčeně Boha, co s vámi bude?

Všechny tyto otázky a pocity jsou lidské.
Kdo nepoznal, tak pozná v době blízké.
Proč jsem tedy o ní psal a do toho se tak zamotal?
To prozradil bych vám moc rád... ale to bych lhal.

Ona byla v mých naivních myšlenkách čistoty vzor.
Čistoty na tomto světě potřeba je.
A já bez ní bych plakal v duši usedavě.
Tyto řádky jsou choré mysli mé vůči světu vzdor.

O osobě nad slunce jasné tyto mé řádky prosté.
Se mi zdají doslova nechutně sprosté.
I když mě obstoupí temné stíny a já dojdu svému konci.
Tak ona pro mě bude vždy a jen... na slunci.
Všechno je jen šílenství a všechno je jen jeden velký sen.
Až se probudíme a otevřeme oči... vzpomínka zbude jen.