Dreamwalker 04

Právě jsem tomu blonďatému ninjovi (podle jeho názoru) zničil jedinou šanci, kterou by kdy měl, aby směl chodit se Sakurou.

Cítil jsem se unavený. Mé tělo se sice vyspalo, ale mysl nedostala k odpočinku žádnou možnost. Už jsem si nepřipadal jako vymačkaný citron, ale jako student, který se připravuje k reparátu z fyziky, kterou naprosto nechápe. Snaží se počítat jeden příklad za druhým, soustředí se, vzpomíná na vzorečky, hledá nějaké souvislosti, ale nakonec bezúspěšně… ale nevzdává se ani tak a pokračuje přes celou noc až do rána…
Jenže já už jsem měl za sebou víc než jednu "probdělou" noc! Chtěl jsem se vyspat, odpočinout si! Nejlépe, aby se mi zdál nějaký normální sen. Přísahám, že si už nebudu nikdy hrát s ničím, co by jen zavánělo nějakou esoterikou.
Ale mé lamentování mi nebylo nic platné. Scéna se nezměnila, neusnul jsem, neomdlel ani neumřel – naopak, musel jsem znovu čelit rozzlobenému Narutovi – a znovu kvůli tomu, že jsem se neudržel a neuváženě zasáhl.
Navenek jsme seděli ve třídě spolu se svými dvěma spolužáky, Sakurou a Sasukem, a čekali na svého senseie, všichni klidní, tiší, zamyšlení. V Narutově mysli ale panovala trochu napjatější nálada.
Nemohl jsem se divit. Právě jsem tomu blonďatému ninjovi (podle jeho názoru) zničil jedinou šanci, kterou by kdy měl, aby směl chodit se Sakurou. Ba co víc, rozcupoval jsem ji na kousíčky, aby už nebylo možné to jakkoliv zachránit.
- Je to takhle lepší, - řekl jsem dřív, než mi stačil začít nadávat. Mluvil jsem klidně, zjistil jsem totiž, že to na něj má větší účinek, než když se křičí. Ale dával jsem si pozor, aby to nebylo zas moc klidně, protože to by se dalo už považovat za tichý výsměch. – Než začneš mluvit, vzpomeň si na svůj sen – a na cestu, kterou chceš k němu dojít, abys splnil to, jaký chceš skutečně být, - zvedl jsem jednu ruku, abych ho zastavil. Kupodivu to fungovalo. Zatím jsem to přisuzoval skutečnosti, že jsem byl tady v jeho mysli silnější než on – potvrzovalo to minimálně to, že jsem ho dokázal vnitřně knockoutovat a on mě ne.
- Co chceš tady vyřešit řečma? – zeptal se pořád naštvaný a docela mimo.
- Podívej se na Sakuru. Je zakoukaná do Sasukeho – a jak se Sasuke chová? Jako – nedopověděl jsem, neb mě přerušil.
- Jako pošahanej bastard. Nedá se s nim mluvit. Furt si myslí, že je jen mega cool, a že jsou všichni pod jeho úroveň. A tváří se, jako by mu měl každej prokazovat úctu nebo co a to já nechci - - -
Tentokrát jsem přerušil zas já jeho. – A i přesto se Sakuře líbí, - poznamenal jsem.
- Jo, ale až Sakura pozná, jak jsem já dobrej, přestane ho mít ráda a zamiluje se do mě! -
- Musel bys být lepší než Sasuke. –
- Ale já jsem - - -
- V čem? –
- … -
Věděl, že se on sám zahnal do slepé uličky. Zůstal rozmrzele sedět s pohledem uraženě upřeným do strany. Já jsem ho tiše sledoval.
Zatímco Naruto přemýšlel o naší poslední názorové výměně, mrknul jsem zas krátce do třídy a po našich dvou spolužácích. Nezměnilo se v podstatě nic. Sasuke se pořád tvářil, jako by kromě něj nikdo neexistoval a Sakura… sem tam vrhla napůl neutrální a napůl stále zamilovaný pohled na Sasukeho, a sem tam se nejistě podívala mým a Narutovým směrem. Ale oba byli, stejně jako my, úplně zticha. Tak jsem se ponořil zas do mysli.
- Zatím v ničem, ale budu, - prohlásil Naruto, když si všiml, že mu znovu věnuji plnou pozornost.
- Zatím v ničem… - zopakoval jsem pomalu. Vzpomněl jsem si na pár situací podobných této – jen já jsem byl v pozici Narutově, a proti mně stáli moji rodiče. Vzpomněl jsem si na slova svého otce a na chvilku jsem se sám cítil jako rodič. K Narutovi jsem si stihl i za tu krátkou dobu utvořit určitou vnitřní vazbu… možná to ale bylo jen kvůli tomu, že jsem s ním sdílel tělo. – Pověz, co děláš pro to, abys byl lepší než Sasuke? – zeptal jsem se.
Naruto s odpovědí neváhal. – Každý ráno běhám kolem vesnice jedno kolečko. A pak, když mě nikdo nevyžene, trénuju na hřišti trochu taijutsu. A vymyslel jsem vlastní techniku! Oiroke no Jutsu! – rozpovídal se. – A taky když chci nachytat někoho z Chuuninů, trénuju. –
Souhlasně jsem přikývl. Bylo to víc, než jsem původně předpokládal. Ale…
- Naruto, teď, když jsi ninja, nemůže tě nikdo vyhodit z tréninkových míst… jen pokud si někdo některé zamluví pro sebe nebo pro svůj tým. Navíc: ty máš dobrý vztah s Hokagem, tak se můžeš dohodnout s ním, jak můžeš kde být.
Pak by to chtělo ale najít si někoho, s kým bys trénoval, protože dokud jsi na všechno sám, zůstávají tvé možnosti a možnosti pro tvůj růst velmi omezené… - začal jsem.
- Proč omezený? Zvládnu všechno klidně sám. A můžu používat Kage bunshin, to mi vynahradí všechno. -
- Máš pravdu, ale nezapomínej, že tvůj klon ví jen to, co víš ty, a umí jen to, co umíš ty. Nebylo by lepší učit se od někoho, kdo je lepší? Nebo od někoho, kdo zná něco jiného než ty? – pokračoval jsem, stále maje na paměti, že přede mnou sedí dvanáctiletý kluk. Mohlo by se zdát, že zapomenout na věk u někoho jako Naruto není možné, a sám bych nevěřil, kdyby mi někdo to řekl, ovšem opak byl pravdou.
Naruto se zašklebil jako vždy, když přemýšlel o něčem opravdu usilovně. Teprve po chvilce se zeptal:
- Tak asi by bylo lepší se učit od někoho, kdo umí něco jinýho. Ale kde takovýho někoho sehnat? Pochybuju, že by na mě měl Iruka-sensei čas. Navíc jsem příliš často usnul v jeho hodinách, aby mi teď věřil, že se chci něco fakt dozvědět. -
- Nevím. Ale to přijde. Teď to není tak důležité. Teď je důležitější najít svůj vlastní směr. Zatím, přišlo mi, ses akorát tak nechal unášet životem, občas veselým, občas smutným. Ale stal ses geninem, a to znamená, že je už mnohem víc na tobě, aby sis svůj život řídil sám. –
- Ale jak? –
- Rozmysli si, jaký chceš být. A jestli jsi ochotný pro to udělat vše. Nejde jen o to, že se chceš stát Hokagem, ale také o to 'jakým' Hokagem. A o to, že lidé, k nimž vzhlížíš, mohou být tvými vzory, ale nejsou tebou a ty nejsi jimi. Jdeš svou cestou – a pak, až budeš znát cíl této své cesty, a až budeš rozhodnutý, že jsi ochotný pro něj udělat vše, co je v tvých silách, prostě uděláš ten první krok a od té doby budeš žít to, co žít chceš. A jak chceš. –
- První krok? –
- Pobavíme se o tom víc později. Až budeš mít jasnou představu, - oznámil jsem.
- Mám o tom teď přemýšlet? –
- Nemusíš. Je to na tobě. Ale popravdě – čím dřív si určíš svůj cíl a budeš alespoň z části tušit, co jsi, a co nejsi ochotný pro to udělat, tím dřív se můžeš začít tomuto svému cíli přibližovat. –
- Začnu hned, Kyuubi-sensei, - přikývl rázně a posadil se do sedu se zkříženýma nohama, v obličeji soustředěný výraz.
… Kyuubi-sensei? Zamrazilo mě, když jsem uslyšel tu přezdívku. Měl bych si začít dávat pozor, protože tohle by se mohlo hodně rychle zvrtnout v něco, z čeho nenajdu cestu ven ani já, ani Naruto.
Na jednu stranu bych se asi mohl cítit pyšný, že se mi povedlo dovést Naruta k nějakému zamyšlení, navíc v době pro něj tak zvratové, kdy veškeré změny budou působit mnohem trvaleji, ale na tu druhou – měl jsem na to vůbec právo? Vlastně jsem mu zasáhl do života přímo už ve dvou okamžicích – poprvé, když jsem ho, tehdy ještě v přesvědčení, že se jedná o lucidní sen, vyřadil ze hry a užil si práci na jeho závěrečném testu z matematiky a fyziky, a podruhé, když jsem mu zničil jakoukoliv (byť z mého pohledu neexistující) naději na vztah se Sakurou. Navíc ve změnách jsem nepřestával: nutil jsem ho do myšlenek, do přemýšlení o budoucnosti i minulosti – tedy do něčeho, co žádný dvanáctiletý nedělá, a pokud už to dělat musí, nedělá to rád.
Pamatuji se, že mě samotného nějaké větší zhodnocení mého života postihlo teprve nedávno. Ať na to hledím z jakéhokoliv úhlu, zdá se mi teď nesprávné chtít Naruta někam vést. Jednak moje zamyšlení proběhlo vzhledem k jeho věku o pět let později, a potom: já jsem se ani teď necítil úplně spokojený se svým vlastním životem, s tím, kudy se zatím ubírá, a kudy se podle všeho ubírat ještě nějakou dobu bude. A to si myslím, že smím někomu jinému zrovna v tomhle radit?
Memphisi, měl bys přestat. A to pěkně rychle. Měl by ses omluvit, probudit se z tohohle snu, a nechat toho.
Ano! Souhlasím s tím rozumným hlasem, který se ve mně ozval! Chci se probudit! Na tohle nemám…
Ale ať jsem se snažil jakkoliv, zůstával jsem stále tam, kde jsem byl, sedící ve třídě v akademii, spolu s Narutem, přemýšlející nad svým životem…