Dreamwalker 05

O tom, jak se normální kluk z naší reality dostane do světa Naruta.

Interlude 2
Mé myšlenky mě dostaly trochu jinam, než jsem původně zamýšlel. Zprvu jsem se je snažil držet na uzdě, tak, aby pobíhaly pokud možno jen kolem současné situace, ale ony se zas a znovu vracely k mému životu, mé minulosti, mým snům, prostě… ke mně. Připomínaly mi na můj vkus trochu krutě, že už odmala, od svých asi deseti let, kdy jsem začal pořádně rozlišovat realitu a fantazii, jsem si natolik přál žít ve svých snech, že bych byl ochotný dát za jediný rok ve svých příbězích celý svůj život, který mě ještě čekal. A že teď, když se mi to splnilo, jsem si zas přál se vrátit tam, odkud jsem přišel, kde jsem to znal.
Jenže, upomínal jsem se pečlivě, toto, co prožívám ve světě Naruta, jsem si nevymyslel a ani to nebyla část nějakého mého přeměněného příběhu, fanfiction, něčeho, kam bych na už existující povídku nebo román narouboval své představy, přidal svou postavu – a hrál si s tím, jak se bude vše vyvíjet. Tohle fungovalo úplně jinak, jakoby mimo mě… jako podle originálu, jako beze mě. A i přesto jsem měl možnost zasahovat do událostí – a kdoví, možná je opravdu měnit.
Uvědomil jsem si to už dříve, ale asi až teď, v okamžiku, kdy jsme se s Narutem oba utišili po naší poslední debatě a měli zas možnost věnovat se sobě o něco soustředěněji, na mě dolehla celá ta skutečnost svou obrovskou vahou. Tedy – obrovskou, pokud jsem se hodlal chopit nabízené šance. Hodlal jsem?
Dříve mi nepřipadala představa sedmnáctiletého studenta jazykového gymplu, který by se nějakým zázrakem dostal do nějakého jiného světa, jenž by fungoval na úplně jiných principech než svět, z něhož onen sedmnáctiletý mladík vyšel, nijak divná. Byl jsem schopný vymyslet nespočet scénářů, podle nichž se odvíjel celý příběh, v němž hrál onen mladík samozřejmě jednu z hlavních rolí. Byl jsem schopný vymyslet i všemožné způsoby, jak milý student překonal problémy způsobené odlišným fungováním fantastického světa, a jak se dokonce mohl naučit pracovat s energiemi pro ten nový svět charakteristickými, a to tak dobře, že si směl neustále udržet svůj status hlavní postavy.
Ano, vím, že můj talent na všechno by musel být nejspíš součtem talentu Uchiha Itachiho a MacGyvera (postavy amerických seriálových tvůrců, jíž nedělalo problém vyrobit bombu z kancelářské svorky, tkaničky od bot a trochy plastelíny), abych to všechno jako ten sedmnáctiletý student v cizím světě zvládl, ale při vymýšlení těch příběhů mi to nevadilo. Teď ovšem, když jsem směl zažívat něco podobného svým (a teď už vím velmi dobře, že naprosto poblázněným) příběhům, jsem potupně zjišťoval, že nemám daleko k dobrovolné kapitulaci.
Mísila se ve mně tichá lítost, jaká přepadá člověka, když netuší, kudy kam, spolu se studem, když jsem si uvědomil, že jsem skutečně připravený z toho všeho vycouvat, naskytne-li se ta možnost. Vždyť – co zvládne jeden sedmnáctiletý výrostek ve světě jako je ten, do kterého jsem se zrovna dostal? Navíc ještě ke všemu bez těla? A proč tu vlastně jsem? Kdo za to může? Kde se překřížilo které vlákno Osudu, že tahle situace nastala? A proč sakra nemůžu zpátky do svého vlastního těla ve svém vlastním světě?!

Kapitola 5
Neměl jsem téměř čas doprobrat se svými nepříliš pozitivními myšlenkami, když (na můj vkus poněkud brzy) vešel našemu týmu přidělený jounin.
Kakashi.
Pamatoval jsem si tohoto na první pohled extrémně líného jounina, jenž všude a všem dával najevo svůj nezájem... nezájem o cokoliv a kohokoliv. I teď vešel se znuděným výrazem ve tváři (alespoň tedy v té malé části tváře, kterou jsme mohli zahlédnout), krátce nás všechny jak jsme seděli v lavicích přejel pohledem a pak nás vyzval, abychom se s ním za minutu sešli na střeše akademie. Času jsme dostali tak akorát, abychom si museli pospíšit, jestli jsme to chtěli stihnout. A pospíšili jsme si pěkně – všichni tři.
Na střeše se nedělo (pro mě) nic nového. Kakashi, jenž za tu chvilku, co jsem měl možnost ho sledovat, klesnul v mých očích o pár stupínků, nás vyzval, abychom se představili (poté, co nám předvedl, jak se to nemá dělat). Ani tady jsem se nedočkal žádné změny oproti anime, protože Sakura stále působila jako fanynka Sasukeho, a její idol měl pořád v hlavě jedinou myšlenku – na pomstu. I Naruto nakonec "zopakoval" svou výpověď ohledně ramenu a svého snu stát se Hokagem – ale bylo to asi lepší, než kdyby chtěl třeba zahrnout něco z toho, o čem jsme se spolu včera nebo dnes bavili, protože muset teď podstupovat všemožné testy, jestli se Kyuubi náhodou neuvolnil ze svého vězení, by bylo asi to nejhorší, co by nás mohlo potkat.
A tak jsme se poté, co nás Kakashi propustil, vydali do Narutova malinkého bytu, abychom se naobědvali a pak vyrazili na krátký odpolední trénink na nějaké prázdné cvičiště.
Tedy – takhle jsme to plánovali, ale u mě se to nakonec vyvinulo trošku jinak. K Narutovi domů jsem s ním ještě došel, ale pak, ještě než Naruto dokončil svůj oběd, se mi najednou zatmělo před očima, a když se černá mlha znovu rozpustila, zjistil jsem, že syté a zářivé barvy Konohy jsou pryč, a namísto nich se kolem mě rozprostírá šero brzkého říjnového rána, o to šedivějšího, že se probouzím v Praze, ve velkoměstě. A opravdu probouzím, jak mě utvrdila nejen nepříjemná vyčerpanost celého mého já, ale o chvilku později i zvuk v mobilu nastaveného budíku. Přišlo mi, jako bych vůbec nespal. Počkat – vždyť já jsem skutečně vůbec nespal!
S notnou dávkou sebekázně jsem se donutil vyhrabat z postele, i když bych se tisíckrát radši zachumlal do peřiny a konečně se vyspal, a začal se připravovat do školy. Máma dnes odcházela později, tak jsem výuku zatáhnout ani nemohl. Vidina osmi hodin strávených v lavici mne po cestě z domu tak znechutila, že jsem nakonec dorazil asi pět minut po zvonění. Učitel mě naštěstí nezapsal, i když mohl, protože jsme se setkali oba ještě na cestě a on tedy viděl, že jdu pozdě... ale asi mu stačilo, že mě prohnal na schodech.
Ranní tělocvik asi pomohl, takže jsem se na první hodinu, matematiku, docela i soustředil. Ale pak už to se mnou šlo akorát s kopce. Cítil jsem se... nu jako bych pár dní za sebou nespal. Ještě štěstí, že jsem se nemusel potýkat s úbytkem fyzických sil. Jenže jestli to takhle půjde dál, budu za chvilku úplně mimo úplně všude a úplně vždycky...
Hned druhá hodina potvrdila, že moje schopnost soustředit se na něco, co mě nebavilo a nezajímalo, zmizela už úplně. Teprve přibližně po deseti minutách od zvonění jsem si najednou uvědomil, že vůbec netuším, co učitel vykládá – a že namísto jakéhokoliv zápisu z hodiny se v sešitě vyjímá akorát rozkreslená skica... Naruta. Před očima se mi znovu přehnaly ty dva dny, co jsem s ním prožil, znovu jsem vzpomínal na naše debaty a na minulost, kam se pak zatoulaly mé myšlenky. Při pohledu na obrázek jsem si opět dovolil na krátkou chvíli zapochybovat, a uvěřil, že se jednalo jen o sny, na kratičkou chvilku jen, neboť hned vzápětí se ozvala nejen má nelogická stránka, ale i rozum, přestože právě on by neměl být schopný nalézt v celé situaci jakoukoliv logiku, a svorně mě přesvědčovaly, že tohle žádný sen není. Ovšem o co se jedná, na to jsem odpovědi nedostal.
A právě v tom jednom okamžiku, kdy mi skutečně došlo, že tohle žádný sen není, kdy jsem přijal, že to něco, co v noci prožívám, se děje – minimálně mně a „tam v tom ‚snu‘“ i všem kolem mě, uvědomil jsem si náhle, jak maličké věci řeším tady v tomhle světě, jaké malichernosti jsou zdejší moje problémy, jaké divadlo vlastně hrajeme všichni třeba právě v té škole… Vždyť tam… Naruto je na všechno vlastně skutečně docela sám. Já si ani teď nedokážu představit, že bych žil sám jako on, že bych se o sebe staral,… že bych na to měl vůbec sílu a vůli.
A najednou se ve mně probudilo něco, cosi, co jsem do tohoto okamžiku zatím nepoznal. Přání, že bych mu rád nějak pomohl, naděje, že to je snad i možné – a hlavně: odhodlání, že se o to minimálně pokusím. Pryč byly myšlenky na nějaké vycouvání z toho všeho. Nebyl jsem si sice pořád jistý, že to zvládnu, ale cítil jsem se najednou silnější, schopnější, a... dospělejší.
Hodina kolem mě probíhala nezměněným tempem. Soustředit se nebylo nakonec příliš třeba, protože učitel nikoho z nás studentů náhodnými otázkami neotravoval, a já se mohl věnovat tomu, co jsem teď považoval za naléhavější – sepsání všeho, co potřebuji vymyslet, sepsání toho, co se zatím stalo, co se změnilo, co vypadá jinak než v anime nebo v manze… prostě všeho, s čím budu muset nějak pracovat v dalších „snech“, a pokud možno co nejvíc toho, co by mohlo nějak pomoci…
Co můžu Naruta naučit?
Jo, tohle je jedna z těch základních otázek, na něž bych nějaké odpovědi měl najít co možná nejdříve.
Kyuubi.
Liška se zatím neozvala, ale co až to nastane? A můžu si vůbec dovolit nechat Naruta v přesvědčení, že Kyuubi jsem já?
Změny v příběhu.
Možná bych měl začít víc promýšlet, co kdy provedu za další hloupost, až mě zas napadne míchat se do věcí, do nichž mi nic není, protože by to nakonec mohlo natolik odvést děj od té linie, kterou díky manze znám, že už nebudu mít možnost z příběhu čerpat. Zatím se nic nestalo, ale kdoví, jak dlouho by to vydrželo. A zatím je, řekl bych, v zájmu všech, aby alespoň ty hlavní události běžely podle původního scénáře.
Únava.
To už se dostáváme do mé reality. Musím najít nějaký prostředek, jak se té únavy zbavit... Nejlepší by bylo nějak prostě vypnout. Usnout bez toho, aby usnulo mé tělo. Anebo usnout tak, aby se mi nic nezdálo. Obě možnosti připadaly v úvahu, přestože jsem zatím nevěděl, jak zrealizovat ani jednu z nich.
Jdeme dál:
Priority.
Tohle vlastně měl být ten úplně první bod mého seznamu. Napadlo mě to ale až teď – že by bylo vhodné zamyslet se nad tím, co je důležité a měl bych to tedy řešit přednostně, a co případně počká. Seznam musím udělat co nejdřív.
A když už jsme u toho – škola.
Neměl bych zapomínat na své povinnosti ve svém životě. Sice se v porovnání s Narutovými starostmi zdají nicotné, ale pro mě jsou nakonec výsledky na vysvědčení docela důležité – už kvůli tomu, jestli se chci hlásit na vysokou. Sice jsem se nechystal někde bojovat, zachraňovat životy na jedné straně a ničit je na té druhé, ale i tak – pokud se úplně vybodnu na sebe tady, mohlo by se docela dobře stát, že… mno, že o to přijdu. Nebo že přijdu o plno výhod, které zatím mám – třeba domov, možnost chodit do školy namísto nutnosti někde pracovat, a tak.
Na poslední bod ve svém seznamu jsem hleděl zároveň s odporem i pýchou. S odporem, protože prostě a jednouše „škola“, a s pýchou, protože… no, že jsem si vůbec vzpomněl.
Zazvonilo nějak moc rychle. Ačkoliv se to napsané může zdát jako chvilička, celý ten kratičký seznam o pár bodech mi spolu s promyšlením toho všeho zabral několik desítek minut. Zvonek přišel jako malé vysvobození. Zavřel jsem sešit a vyšel na chodbu trochu se projít a provětrat si přitom hlavu. Mimoděk jsem si promnul čelo a uvědomil si, že myšlení bolí.