Přátelé od první chvíle

„Co jsi chtěla sestři?“ zeptal se malý Kiba, když vstopil do místnosti.
„Á, už jsi tady?“ usmála se na něj Hana. „Mám pro tebe nachystané překvapení.“
„Opravdu?“ rozzářil se Kiba. „Co je to?“
„Tak na to si budeš muset počkat do odpoledne.“ řekla nekompromisně jeho sestra s tajuplným a trošku provokativním úsměvem. Kiba se na ni nechápavě koukl - „a proč mi to teda říkáš už teď?“
„To abys věděl, kam máš jít a stihl se dostatečně připravit. A abys se měl na co těšit.“
„Hmmm, tak jo, co mám tedy udělat?“

….....................................
Odpoledne

„Nechápu to,“ brbral si Kiba a kopal do kamínků. „Nejdřív řekne, že má pro mě překvapení, a pak dělá jako by zapomněla a pošle mě natrhat nějaký bylinky.“ Jak tak šel, už byl skoro na louce na kterou ho poslala sestra, když zaregistroval pohyb. Byl si jistý, že se tamten keř pohnul, tak zastavil, upeně se na to místo zadíval a čekal.
Když se dlouho nic nedělo, tak si řekl, že se mu to asi jen zdálo. Když v tom z keře vyskočil malý bílý pejsek a razil si to přímo k němu. Kousek před ním se zastavil, naježil a začal štěkat- no spíš ňafat, jako štěkot to moc neznělo. Kiba se rozesmál a čupl si k němu: „kde jsi se tu vzal maličký? Komupak asi patříš?“ zamyšleně na něj hleděl a natáhl k němu ruku. Věděl, že ji musí nastavit pomalu a aby si ji mohlo tohle štěně očuchat. Jeho mamka i sestra měli obě své psy, ten mámin dokonce mluvil. Taky věděl, že je s nimi spjato jejich jutsu. Těšil se, až bude mít taky svého věrného přítele. Štěně si ruku očichalo, sedlo si a upřelo na něj zvědavý pohled.

„Hmm, co s tebou? Jen tak tě tady nechat nemůžu, mohlo by se ti něco stát,“ přemítal své myšlenky nahlas, odpovědi se však kupodivu nedočkal. „Ha, už to mám!“ vykřikl vítězně, až sebou to malé stvoření trhlo a přikrčilo se.
„Promiň,“ omlouval se hned, vědom si toho, že neměl křičet. Pejsek před ním se narovnal a lehce zamával ocáskem na znamení, že omluvu přijímá. „Víš co? pojď se mnou, Hana už bude vědět čí ty jsi, ale nejdřív … “

….................................
Doma

„Nii – chan!“ zařval Kiba na celý dům. „Kde jsi?“
„Hádej,“ ozvalo se z místnosti, která sloužila Haně jako budoucí ošetřovna. „Co potřebuješ, a proč proboha tak řveš? Jako bys nevěděl, že tu máme štěňata,“ zatvářila se naoko přísně.
„Promiň,“ broukl a sklopil pohled. Hned ho ale zase zvedl a ukázal na štěně – „hele koho jsem našel na louce, vyskočil na mě z keře.“
Ha tak přece, pomyslela si Hana a řekla:
„A co já s tím?“ věděla, že se Kiba bude čertit, ale nedalo jí to a stejně ho provokovala.
„Jak to myslíš, co já s tím?“ nechápal, „víš co je zač? “
„Jo, to je Akamaru.“
„Akamaru? To jako červený?“ nevycházel z údivu Kiba. Jasně, i jejich psi se vždycky jmenovali podle barev, ale tam bylo vidět proč, zatímco toto malé klubíčko bylo bílé. „Proč Akamaru?“
„Neboj brzo se to dozvíš.“
„Hmm, no a komu patří?“
„To já nevím.“
„Jak to myslíš, že nevíš,“ začal Kiba, když ho Hana přerušila.
„Protože, ještě nevím, jak to bude s určitou osobou,“ prohlásila a upřeně se něj zadívala.
Kiba byl z toho celý nervózní, Akamaru se mu líbil a nechtěl, aby šel bůhvíkam. Nechápal, co se mu snaží naznačit a začal ze sebe sypat jednu otázku za druhou: „
Kdo je to? Bydlí daleko? Kolik mu je?“ a dále.
„Brzdi, brzdi, brzdi,“ rozesmála se Hana jeho ustrašenému tónu. Už si byla téměř jistá, že vybrala správně.„Teď jsi na řadě ty Akamaru,“ oslovila znuděné štěně, které se na ni podívalo. „Ty víš, co mám na mysli, že?“
„Ňaf, ňaf,“ dostalo se jí kladné odpovědi. Hana se usmála.
„Alespoň někdo tu nemá dlouhé vedení.“
„Hej, jak jsi to myslela?!“ čertil se zase Kiba.

Než však stihla něco říct, tak ucítil něco vlhkého na noze. Když se podíval dolů, tak uviděl, jak Akamaru právě sundává nožičku. „Cože?! On mě normálně pochcal! No to snad ne! To si ze mě děláš srandu! Fuj, copak jsi se zbláznil?!“ Místo odpovědi však ucítil bolest v dlani. „Aúúúú'“ zavyl Kiba úplně jako pes. „C.. c. co to jako je? Akamaru!“ Kiba nechápavě koukal na štěně, které se mu zahryzlo do ruky. Už ale nebylo bílé. Změnil barvu na červenou. „Co to zase kruci je? Nee-chan, co to krucinál dělá?“ v ruce cítil tepaní, které mu prostupovalo celým tělem. „Co je to za pocit? Je to jako, jako kdybych s ním splýval...“
„No..., v podstatě máš pravdu. Akamaru si tě označkoval a to kousnutí, no... řekněme, že je to takový seznamovací rituál. Tímto vás svázal.“ začal vysvětlovat Hana.
To znamená..., že Akamaru bude můj partner?“ vyskočil nadšeně Kiba. Bohužel měl na ruce pořád pověšeného Akamara, který se, když začal tak najednou mávat rukama pustil a proletěl se vzduchem. „Akamaru!“ Kiba se hned vrhl za ním, ale nemohl to nikdy stihnout včas. Akamaru se však jak letěl vzduchem stihl bleskově otočit. Kiba ani ten pohyb nezaregistroval, myslel si, že se pejsek zranil, ale ten stál kolmo ke zdi a mával ocáskem.
„Cože? Jak to udělal? Kdy to udělal?
„To jak tě kousnul. Má teď mnohem lepší reakce a bojové schopnosti. Brzo začnete trénovat tak se pořádně připrav, nebude to lehké.“
„Hai, budu se moc snažit!“