3 cesty – 2.

Naruto, 6 let

Bylo to několik málo let od doby, kdy se stala ona tragédie, při které zemřel Čtvrtý Hokage. A ve stejný den slavil své šesté narozeniny Uzumaki Naruto, který byl mnohými pokládán za Kyuubi no Youko, který tuto tragédii způsobil. Ale Naruto, byl pouze Naruto a on sám věděl nejlépe, kým je a kým se chce stát. Čtvrtý Hokage se mu stal vzorem a on jej hodlal překonat a proto se snažil ze všech sil. Ale i přes to všechno jej mnozí lidé vnímali jenom jako monstrum, neznali totiž pravdu a nebo ji snad záměrně ignorovali. Naruto neměl nikdy zjistit, že Namikaze Minato, byl jeho otcem, nařízení Třetího, které jej mělo chránit.
Naruto dokázal odjakživa používat svou chakru, bylo to díku tomu, že byl jinchuuriki hned od svého narození a někde hluboko v podvědomí o tom i věděl. Ale prozatím Kyuubi no Youko zůstával ukryt, takže si Naruto nikdy nemohl plně uvědomit, že není tak úplně sám.
Až jednoho dne, kdy se opět sám sirotek probouzel ve svém bytě, uslyšel ve své hlavě nějaký dosti tlumený hlas. Nebál se jej, protože mu něco napovídalo, že ten hlas zná. Možná to byl jeho vlastní zármutek a zloba na ostatní lidi, kteří jej bezdůvodně nenáviděli, možná však také něco jiného, co v něm bylo daleko dříve než liška.
Nakonec Naruto usoudil, že se mu muselo něco ještě zdát a šel si připravit svoji oblíbenou snídani. Nedbal doporučení jiných a opět zas a znovu jedl instantní rámen, ve kterém nebylo příliš čerstvé zeleniny.
„Naruto,“ slyšel najednou z čista jasna hodně vzdálený hlas ve své hlavě, ale opět tomu nevěnoval žádnou pozornost.
Když byl doma se vším hotov mohl se vydat do ninja akademie, kde před nedávnem nastoupil. Možná mohl mít výhodu v tom, že na rozdíl od ostatních dětí uměl ovládat svou chakru, ale prozatím mu to nebylo moc platné, když se s ní ještě ve škole neučili zacházet. Navíc Naruto nepatřil mezi nejbystřejší děti, byl spíše hlupák a nebo to jenom předstíral aby se zalíbil, alespoň jako třídní kašpar.
„Naruto,“ byl zase o něco nepatrněji jasněji slyšet snad smutný hlas, kterému však Naruto nevěnoval sebemenší pozornost.
Ne, on nyní měl jiné starosti. Když poprvé uviděl ve všem excelujícího Uchihu Sasukeho, tak se rozhodl, že jej jednou pokoří a sám dokáže, jak moc je úžasný. Nyní byla celá třída venku a trénovala hody shurikeny na přesnost. Sasuke, jako vždy a jak se od něj očekávalo, měl zatím nejlepší výsledky, zato Naruto ať se snažil sebevíc, nemohl dnes trefit terč. Samozřejmě za to sklízel pořádný posměch. Mrzelo jej to, ale zároveň mu alespoň věnovali pozornost.
„Naruto,“ zaznělo znovu v jeho hlavě a on konečně zareagoval, poohlédl se, jestli jej někdo nevolá, ale nikoho neviděl a tak i nyní nepřikládal hlasu žádnou váhu.
Po několika dalších, pro Naruta nudných hodinách mu škola skončila, ale on dnes nemohl jít odpočívat, protože, to že se nemohl svými shurikeny dnes ani jednou trefit, jej značně trápilo, proto šel trénovat, jako už mnohokrát předtím. Vždy potají opustil Listovou a v lesích okolo ní trénoval, dokud mu jenom síly stačily.
„Naruto,“ ozvalo se mu přímo v jeho mysli a Naruto prudce vyskočil a snažil se přijít na to, odkud hlas vychází, ale ve svém okolí nikoho neviděl.
Zdálo se mu to celé podezřelé.
„Kdo jsi?!“ Zeptal se možná snad mírně vystrašeně Naruto.
Odpověď však nikde a on si začínal myslet, že snad už z hladu blouzní. Zároveň Naruto věděl, že ten hlas, který zaslechl, neslyší s jistotou naposledy. Sedl si ke stromu a rozhodl se, že si na chvíli odpočine, aby mohl pokračovat v házení shurikenů, které se mu ve škole dnes vůbec nedařilo.
„Naruto,“ vyrušil jej hlas z jeho odpočinku již podruhé.
„Tak, kdo jsi?!“ Snažil se Naruto, ale znovu se neshledal s úspěchem.
Nyní chtěl toho, kdo jej neustále oslovuje kontaktovat, ale netušil, jak by to mohl udělat. Znovu hodil všechny myšlenky na ten podivný hlas v jeho hlavě, za hlavu a soustředil se na vrhání shurikenů. Když už měl opravdu dost, tak se vydal po dlouhém dni opravdu unavený domů. Po cestě na něj několik lidí vrhlo nenávistný pohled, ale Naruto jim nevěnoval pozornost a když ucítil vůni svého tak moc oblíbeného rámenu, tak si jej šel dát.
„Aaa, Naruto, jako obvykle?“ Zeptal se jej stařík a Naruto přikývl.
Za chvíli měl na stole mísu svého oblíbeného pokrmu, s chutí se do něj pustil a během několika málo okamžiků byla miska připravena k dalšímu použití, ani jediná miniaturní kapička nezbyla.
„Staříku, bylo to opravdu výborné, ale vypadá to, že dneska už mám asi dost,“ přimhuřoval své unavené oči Naruto.
Stařík v Ichiraku to poznal a nechtěl Naruta moc zdržovat, ale přesto na něm poznal, že je trochu přešlý.
„Na, Naruto vezmi si ještě jeden na účet podniku a řekni mi, co tě dneska tak potrápilo?“ Řekl stařík a Narutovi se jeho unavené oči znovu rozzářily.
„Dneska se mi to moc nešlo ve škole – ttebayo. Tak sem až do teď trénoval,“ pochlubil se Naruto.
„Uvidíš, zítra bude líp,“ na to stařík a nakonec se mohl s Narutem rozloučit, když šel domů.
Unavený Naruto přišel domů a kdyby se nedonutil umýt, tak by sebou nejraději rovnou praštil do postele. Když se konečně postupně dopracoval ke spací části, byl Naruto už opravdu rád, že může spát a že není tak moc unavený, že by díky tomu ani usnout nemohl. Naruto usnul, ale jeho spánek neměl být ani zdaleka klidný.
„Naruto,“ ozval se hlas i v jeho snu.
Naruto tentokrát slyšel hlas už téměř jasně a když ve svém snu otevřel oči, tak spatřil prazvláštní místo. Nepodobalo se ničemu v Listové.
„Naruto,“ ozvalo se znovu a Naruto následoval hlas.
Za pár okamžiků došel k obřím mřížím a za nimi se ve stínech rýsovala obrovská silueta, pro normálního člověka něčeho opravdu děsivého, ale Naruto v hloubi duše věděl, že se nemusí zase až tak moc bát.
„Kdo jsi?“ Zeptal se Naruto beze strachu a na tom druhém bylo znát jakéhosi překvapení.
„Kyuubi no Youko, démon, kvůli kterému tě všichni nenávidí,“ řek Kyuubi a chtěl Naruta vyprovokovat.
„Aha a co tady děláš?“ Pokračoval s druhou otázkou Naruto.
Kyuubi nic takového nečekal. Nejdříve si myslel, že tohle děcko je jenom obyčejné. Někdo v jeho věku se měl zaručeně bát nebo alespoň cítit zlobu, ale Naruto jakýmsi zázračným způsobem prohlédl Kyuubiho přetvářku, to však Kyuubi nevěděl.
„Jsem v tobě uvězněn,“ odpověděl Kyuubi dříve než si uvědomil, že by raději neodpovídal.
„To jsi něco provedl?“ Byl udiven Naruto a Kyuubi spolu s ním.
„Něco strašného. Zabil jsem ti otce, když mě do tebe chtěl zapečetit. ALE proč ti to vůbec ŘÍKÁM,“ rozčiloval se Kyuubi, ale pak mu došlo, že by tímto způsobem mohla na povrch vyplout Narutova pravá povaha, to bylo, co chtěl od samého začátku.
Naruto vypadal dost překvapeně a snad i zdrceně. Co více mohl Kyuubi od malého dítěte čekat. Možná tomu Naruto plně nerozuměl, to si Kyuubi myslel. Ale pravda byla taková, že Naruto netušil, co by na to mohl říct, jak by měl zareagovat. Měl z toho v hlavě opravdový zmatek. Svého otce nikdy nepoznal a ani pořádně nevěděl, jestli mu chybí, proto nemohl Kyuubiho nenávidět za to, co udělal.
„Naruto,“ ozval se další, tentokráte více citlivý hlas a Naruto stejně tak i Kyuubi vycítili přítomnost někoho dalšího.
„To je tady ještě někdo další?“ Zněl opravdu překvapeně Kyuubi.
„Myslíš, že bych tě zapečetil do vlastního dítěte a nechal jej bez pomoci?“ Řekl Minato, když se konečně objevil.
„Čtvrtý! To, že si mě sem zapečetil, ti nikdy neodpustím!“ Cedil přes zuby Kyuubi.
„Naruto, jsem rád, že tě konečně vidím. A i když se tady dlouho nezdržím, tak ti musím svěřit důležitý úkol,“ řekl Minato a čekal, jak bude Naruto reagovat.
„Je docela možné, že se pletu, ale nebude Čtvrtý Hokage, můj otec, kterého si zabil Kyuubi,“ řekl Naruto a ani Minato ani Kyuubi od něj nečekali takto dospělou reakci.
„Máš pravdu,“ souhlasili s Narutem Minato i Kyuubi zároveň.
Ale stejně, ani jeden z nich nemohl uvěřit, že by mohl být Naruto tak bystrý, jak jim právě prokázal. Ticho, nikdo nevěděl, jak má pokračovat, ale všichni tři dobře věděli, že nemůžou mlčet věčně.
„Co je to za úkol Hokage. Jestli myslíš, že tomu škvrněti dám svoji sílu jenom tak. Tak to se teda pleteš!“ Řekl Kyuubi zcela jasně a snažil se neztratit svoji tvář, protože nějaký vnitřní hlas mu napovídal, že Naruto nebude tak úplně obyčejný.
„Kyuubi možná o tom nevíš, ale kvůli tobě zmizela Narutovi celá jeho rodina. Jeho dva sourozenci a matka!“ Řekl Minato a bylo na něm znát, že se zlobí.
„Já mám mámu? Sourozence?“ Byl udiven Naruto, dnes toho na něj bylo opravdu více než dost.
Kyuubi byl na tom podobně jako Naruto, nevěděl, že Naruto má ještě někde nějakou rodinu a snažil se přijít na to, proč by zrovna on mohl mít na svědomí jejich zmizení, ale nic jej nenapadalo. Za to Naruto byl opravdu v šoku, jeho nemohla všechno pobrat, byl zmatený. Nechtěl věřit ani slovům Kyuubiho ani těm Minatovým. Pak najednou už dále nemohl odmítat tato fakta. Všechna zlo, všechna nenávist lidí, kteří na něj každý den zírali svýma studenýma očima, byla ta tam. Naruto měl najednou ve všem jasno a věděl, co musí udělat. Usmál se na Minata i Kyuubiho a ti se nepřestávali divit jeho počínání.
„Byl bych blázen, kdybych vám měl za zlé, co se mi kvůli vám stalo. Budu muset zesílit, abych našel mámu a své sourozence. To mi připomíná, že neznám ani jejich jména,“ řekl Naruto a Kyuubi s Minatem na něj valili oči a nechápali, jak takové dítě může být rozumnější než oni dva dohromady.
„Naruto?“ Zeptali se, když tedy nerozuměli.
„Je to jednoduché, když jsem něco ztratil, tak to musím najít, ne?“ Vysvětlil Naruto a jim došlo, že i na toto použil svou dětskou logiku, ale dokázal ji převést do slov dospělých.
Minato i Kyuubi konečně pochopili a čekali, co bude dál, ale Naruto mlčel a oni netušili, jak by kdo mohl jakým způsobem pokračovat. Naruto viděl, jak jsou oba dva neschopní komunikovat, a jak moc špatně jim slouží jejich krátkodobá paměť.
„Jména mámy a sourozenců,“ naznačil na svůj věk taktně Naruto.
„Aha, promiň. Tvoje máma se jmenuje Uzumaki Kushina. A ty jsi nejstarší z trojčat Naruto,“ začal Minato.
„Nejstarší, to bys měl být nejvíce zodpovědný,“ přitakával Kyuubi.
Naruto se na ně nechápavě díval a netrpělivě čekal, až se dozví i jména svých, mladších sourozenců.
„Nikki je tvůj mladší bratr a Nami tvoje sestra je z vás tří nejmladší,“ pokračoval Minato.
Naruto tak nad celou věcí chvíli uvažoval a pořád se mu na tom něco nezdálo, ale nemohl přijít na to, co. Minato na něm pozoroval, že je nad něčím hluboce zadumán, ale rovněž mu chvíli trvalo, co by to mohlo být.
„Aha. Příjmení máte po matce, kvůli vaší bezpečnosti,“ dokončil konečně Minato.
Narutovi, již nyní bylo ledacos jasné a Minato mohl jenom doufat, že svému šestiletému synovi nezpůsobil nějakou vážnější újmu. Kyuubi byl na tom dosti podobně i on se začínal stydět, že Naruta kontaktoval v tak relativně útlém věku. Ale chtěl si ověřit, jaký člověk Naruto je a prozatím od něj slyšel, že chce sílu.
„Naruto chceš tedy moji sílu?“ Zeptal se Kyuubi a snad doufal, že se díky tomu osvobodí.
„Kyuubi!“ Křikl Minato, který se vyděsil, co by se mohlo stát.
„Neřekl jsem, že chci tvoji sílu, jenom musím zesílit,“ vysvětlil Naruto a Minato i Kyuubi nedokázali přestat žasnout, jak je Naruto jako dítě, či dokonce člověk unikátní.
Na rozdíl od mnohých ostatních, on nebyl sobecký a věděl, že na sobě musí pracovat, chce-li něčeho dosáhnout. Pak se Narutovi vše rozmlžilo a bylo jasné, že jeho sen je u konce, ale on věděl, že všechno co viděl, co slyšel, nebylo pouhým zdáním, ale skrytou skutečností.
„Naruto,“ viděl ještě jednou naposled usměvavou tvář svého otce v úsvitu ranních paprsků vycházejícího Slunce.
„Už musel jít,“ dodal Narutovi Kyuubi.
„Cože? To tě teď pořád budu slyšet!“ Polekal se Naruto a přál si, aby to vše bylo opravdu jenom snem.
„Možná by to pro tebe mohla být výhoda. Jsem o hodně starší, takže mám spoustu zkušeností,“ chlubil se Kyuubi, ale naruto to nějak neznělo.
Poté jako každý jiný den se vydal do ninja akademie, aby se přiučil něčemu novému. Ale dnes oproti ostatním dnům se cítil opravdu dobře. Nic jej už tak moc netrápilo a byl si jistý, že jeho výsledky také rapidně vzrostou. Naruto už se nemohl dočkat, jak se bude Sasuke tvářit a v hlavě si celou situaci promítal.