Noví Akatsuki 02 - Skrytá hrozba

Skrytá hrozba

Jmenuji se Rina. Jsem mladší sestra Deidary, člena zločinecké organizace Akatsuki. Je mi šestnáct let, ale už brzy mi bude sedmnáct. I když jsem Deidarova sestra, podobní si nejsme vůbec v ničem. Oči mám tmavě hnědé a rudé, pod pás dlouhé vlasy. Moje teta, která mě vychovávala, mi říkávala, že moje vlasy jsou červené jako víno. Vždycky mě to rozesmálo a děti z akademie mi díky tomu začali říkat 'Aka Sake'. Když mi bylo pět, moje matka se mě zřekla. Nikdy, ani v pozdější době, když jsme se potkali, jsme spolu nevycházeli. Dva roky po svatbě ji přestal usedlý život bavit a tak se začala tahat s každým, kdo se nabídl. Dokonce ani ona neví, kdo je můj otec. Matka se mě zřekla, její manžel, můj 'otec', o mě nejevil sebemenší zájem, navíc se upil k smrti a s bratrem si taky nejsme moc blízcí. Mluvili jsme spolu, jen když to bylo nutně potřeba. Co jsem v Akatsuki projevil ke mně nějaký vztah, jen když mi zakázal bojovat ve válce, takže by se dalo říct, že jsme na dobré cestě.
Teta se mě ujala hned po té, co se mě matka zřekla, ale bohužel o pár let později zemřela. Zabil ji nukenin z naší vesnice, který ten večer utekl z vězení a schovával se u nás doma. Potom, ještě aby toho nebylo málo, Deidara odešel z vesnice a nechal mě samotnou, takže jsem žila na vlastní pěst. Jako malá jsem byla trošku baculatá, ale puberta a tvrdý trénink udělal své. Jediné místo, kde je mě pořád dost, je můj hrudník. Některé členy Akatsuki, to prý dost znervózňuje, protože nosím celkem úsporné oblečení, i při boji. No co, dobře se v tom pohybuje. K Akatsuki jsem se přidala... už ani nevím proč. Možná to bylo i proto, že jsem měla dost toho samotářského života a chtěla jsem být se svou rodinou – bratrem.
Ale dost už o mě, jistě vás zajímá, co se stalo s naší organizací po velké válce. Pát dní po ukončení války jsme se, společně s několika členy ANBU, vrátili do našeho sídla a očekávali podmínky, které nám stanovili Kágové. Nečekali jsme ani týden a na stole v síni ležela obálka.
Pein nás hned svolal a jak viděl, že jsme všichni na svém místě, začal číst podmínky Aliance. „Za prvé: Akatsuki se stanou novou složkou obrany vesnic a budou plnit pouze příkazy vůdců vesnic.
Za druhé: všichni členové budou mít na sobě umístěnou speciální pečeť, sloužící ke zjištění jejich momentálního místa pobytu. Umístění pečetí zajistí jednotky ANBU z Vesnice ukryté v listí.
Za třetí: Při misích bude usmrcen pouze ten, kdo má být! To znamená, že usmrcení jakékoli jiné osoby určitým členem organizace, znamená pro daného člena trest, který náleží za čin *plánované vraždy.“
Za čtvrté: Organizace bude pod nepřetržitým dohledem ninja jednotek všech vesnic Aliance, dvacet čtyři hodin denně. Každá podezřelá aktivita bude ihned oznámena všem Kage a náležitě prošetřena.“ Pein se na chvíli odmlčel a podíval se na Hidana, pozdvihl obočí a s klidným, skoro až zlostně spokojeným hlasem pronesl „a je tu jedno speciální zařízení pro Hidana. Zabíjení osob bude prováděno bez Jashinistického kultu.“ Zvedl hlavu od papíru a ještě dodal „Což z tebe udělá zase smrtelného člověka.“ Poté položil papír zpátky na stůl, nadechl se, vydechl, podíval se po ostatních, jakmile co si je všechny přejel pohled, zavřel oči, jako by na něco čekal.
A dočkal se, všichni začali křičet jeden přes druhého svoje námitky, stížnosti a nadávky. Jediný kdo seděl klidně jsem byla já, protože se mě z toho prakticky nic netýkalo, a Itachi. S klidem jsem je všechny sledovala, jak rudnou vzteky, až se můj pohled zastavil právě na klidném Itachim. Pein mezitím odcházel a jemu Hidan se svými námitkami za zády. Seděla jsem vedle Deidary, ale díky Hidanově odchodu, se mezi Itachim a Sasorim uvolnilo místo, tak jsem si řekla, že by nebylo špatné se s nimi trochu víc poznat. Vstala jsem a sedla si vedle nich. Oba to postřehli, ale sotva jsem dosedla, tak se oba zvedli a odešli. Chvíli jsem tam jenom tak seděla, dívala se do stolu a hlavou mi pobíhali myšlenky „Je na mě něco špatně? Vždyť jsem jim nic neudělala.“
Toho si všiml, jestli se to dá tak říct, člověk, sedící naproti místa, kde byl před chvílí Itachi. „Nic si z toho nedělej. Sasori je trochu samotářský, s nikým kromě Deidary se skoro nebaví, je tak trochu záhada... A co se Itachiho týče, musel si jít něco zařídit, ale už s tebou chtěl hodně krát promluvit a seznámit se, ale prý ho znervózňuje tvůj výstřih...“ Kisame ukončil větu, podíval se mi na hrudník, zasmál se a dodal „Ani se mu nedivím“.
Nahodila jsem úsměv a pustila se s ním do řeči. Bylo to celkem příjemné, konečně jsem se s někým za posledního půl roku seznámila. Kisame mi řekl spoustu věcí jak o sobě, tak o ostatních. Bohužel jsem taky zjistila, že o svém bratrovi nevím skoro nic, podle toho, co všechno mi řekl. Během celého dne jsem se s Kisameho pomocí seznámila se všemi členy a celkem jsem si se všemi rozuměla, až na Itachiho, který celý den nevyšel se svého pokoje. Dokonce i Deidara se mi začal víc věnovat. Možná to tu nebude tak hrozné.
***
Někde hluboko v lesích
„Jste si jistí, že je u nich ta holka?“
„Ano, ale nebude jednoduché se k ní dostat. Akatsuki mají momentálně zakázanou činnost a řeší se, co s nimi, takže budou v úkrytu všichni.“
„Nevadí. Stačí vyčkat na vhodnou chvíli. Stále ji sledujte a jakmile bude oslabena, nebo se někdo z Akatsuki vzdálí, hned ji sem vezměte.“
„Hai! Orochimaru-sama.“