Icha Icha (15) - Únos

Šla temnými uličkami Konohy, které ve tmě působily ještě více strašidelněji než v jinou denní dobu. Držela si ruce a měla je položené na hrudi. S vyděšeným výrazem se vždy otáčela za každým šramotem, který uslyšela, ale poté se zase bála podívat před sebe.
Znala ty případy, kde se oběť vždy otočí za sebe, kde vidí něco, díky čemu se mu uleví. Poté se tedy s úlevou na srdci, podívá před sebe, kde však uvidí hrozivou tvář, která ho poté zabije… A tak se bála všeho.
Už to byl rok, co se mohla Konohou svobodně pohybovat, tudíž si stále nezvykla na samotu, která jí obklopovala, a na to, že jí teda nikdo neochrání. Sice si předtím stěžovala, ale také nikomu nepřiznala, že má strach ze tmy. Nebo spíše z poděsů, kteří se v nocích toulají po světě.

Když už konečně zahlédla železné brány jejich panství, okamžitě se rozeběhla, aby tam byla co nejdříve.
Promrzlou rukou sáhla na kliku a opatrně otevřela. Brány zazrnčely, což byl signál pro Tokime, aby se otřásla. Děsila se totiž pocitu, že tím na sebe upozornila. Na nic dalšího nečekala a rychle vstoupila na pozemek a obratným manévrem opět zavřela brány.
Jakmile zaklaply zámky, rychle se otočila o sto osmdesát stupňů a uháněla prostornými zahradami k celkem velikému domu. Když už byly nadosah schody k hlavním dveřím, otočila se k branám, aby se ujistila, že může bezpečně otevřít dveře.
Nikde nikdo, takže si oddychla. Poté vykročila na první schod a hlavu pomalu narovnávala před sebe. S úlevným úsměvem však zahlédla příšerný úšklebek. Vylekala se tak, že zabrkla o schod. Chtěla ještě zakřičet, ale on ji okamžitě zacpal pusu bílým hadříkem a chňapl do náručí. Tokime ještě párkrát vyděšeně zamrkala a pokusila se o výkřik, dokud neupadla do bezvědomí. Viník v tentýž okamžik okamžitě zahodil hadřík, který mu pomohl dívku uspat, někam do keřů okolo Senju obydlí.
Poté jen s blondýnkou v náručí kamsi zmizel.

***
„Proč si mě nenechal jít s ní?“ tázala se mezitím Ayano.
„Protože,“ řekl prostě Jiraiya.
„Ale notak… Chtěla sem vědět, kde bydlí!“ založila protestovně ruce na prsou.
„Uvidíš příště. Třeba ráno. Vím, kde bydlí, tak se tam můžem zastavit a vyzvednout ji,“ navrhl, aby ji utišil.
Dívka radostně souhlasila a poté si to doslova vyskakovala ulicemi jako malé dítě. Jiraiya se tomu nevěnoval, pouze si oddychl, že je tak bezstarostná.
Jakmile ji doprovodil a ona tedy bezpečně vešla do dveří jejího domu, kde ještě zaslechl Anko hulákat, jak je někdo nehorázně nešikovný, vyrazil k Senju sídlu.

Skákal přes střechy, aby se tam dostavil co nejrychleji. Předpokládal, že by dívka v tuto chvíli měla být zhruba u bran, takže doufal, že má dostatek času. Ovšem, když dopadl na zeď okolo pozemku, uviděl několik desítek metrů před sebou osobu v černém, jak drží blondýnku jako nějaké rukojmí. Otřásl se a chtěl vyrazit vpřed, ale dotyčný si jej všiml a okamžitě s úlovkem zmizel.
Jiraiya se ještě pokusil jej dohnat či pronásledovat, ale ihned ztratil stopu. Takže se otočil na podpatku a zamířil si to ke vchodu, kde před chvílí ještě oba stáli, aby našel nějaké vodítko.

***
Zamaskovaný se zastavil pár minut poté v hlubokém lese. Všechna zvěř z něj měla přímo husí kůži a byla zároveň jediná, kdo jej dokázal nějak vystopovat, takže se nemusel bát, že by blondýnku přišel někdo zachránit.
Nesl ji celou dobu v náručí jako gentleman, i když na to nevypadal, a také ji opatrně položil ke stromu, kde ji nechal ležet a přikryl ji černým pláštěm. Poté jen odběhl do hlubin lesa.
Dlouho tam však nepobyl, neboť se vrátil zhruba za dvě minuty s větvičkami, které položil nedaleko od blondýnky na zem.
„Katon,“ řekl s prstami u úst a tím udělal hřejivý ohýnek.
Následně se ostýchavě přesunul k dívce a pláštěm přikryl i svou maličkost. Netrvalo dlouho než usnul.

…
Probudila se časně z rána. To poznala, neboť všude kolem byla mlha a tráva se třpytila pod ranní rosou. I přesto, že byla oděna v krátkém, vyzývavém triku a kraťasech, zima ji nebyla. Pohlédla na své tělo a konečně spatřila cizí plášť, který ji neobyčejně hodně hřál. Ať se tu vzal, kde chtěl, ať byla, kde chtěla, zachumlala se pořádně do černé látky a s úsměvem zavřela spokojeně oči.
Zanedlouho však uslyšela praskot větviček, takže se okamžitě otočila ke směru zvuku. Pohledem se zaměřila na černovlasého mladíka v černém triku a kalhotách, které doplňovaly ještě boty stejné barvy. Okolo pasu měl hnědý pásek, na kterém byly pouzdra pro ninjovské pomůcky a zároveň i pouzdro pro katanu. Okolo pravé nohy měl ještě dva další hnědé pásky, i když značně užší, kde se zase leskla jakási kudla.
Prohlížela si chlapce zamyšleně a přímo důkladně. Dokonce měla pocit, že vidí zpomaleně, neboť když zvedl zrak od svého mistrovského díla ze dřeva k ní, viděla každičký detail jeho pohybů. Jak pomalu zavřel víčka v mrknutí, a když je posléze otevřel, tak jak jeho temně černé oči hleděly upřeně na její osobu. V tu chvíli v ní něco zachvělo. Také vypadal přímo božsky, když si vítr pohrával pomalu s jeho havraními vlasy, což ji dočista vyrazilo dech.
Poté se jí však v mysli ukázal zjev z minulé noci. Hrůzný výraz s čelisti jako žralok a širokým úsměvem, který ji naháněl hrůzu. Jeho rozcuchané vlasy, které působily ďábelsky a jeho kostnaté ruce s dlouhými nehty.
Cukla sebou a chtěla zaječet, když tu se vrátila do přítomnosti, kde ten strašlivý zjev nahradila tvář, kterou musely dělat samy andělé. Opět se v jeho očích turázem ztratila.
„Je ti dobře?“ zeptal se, čímž ji ještě vyrazil dech, neboť jeho hlas přímo lahodil jejím uším.
„A-Ano,“ dostala ze sebe po značné době.
„To jsem rád,“ vrátil ji a usmál se, čímž ji ukázal jeho dokonalý zářivý chrup.
Měla co dělat, aby při pohledu na jeho usměvavou tvář neupadla do mdlob, když tu si však všimla, že ji něco podává. Byla to miska ze dřeva a v ní jakási voda, ze které se linula pára.
Převzala misku a chvíli do ní ještě hleděla, dokud si nevšimla, že i on má jednu a nenasytně z ní pije. A to jí dalo asi chybějící odvahu k tomu, aby okusila také.
Musela uznat, že obsah, i když to na pohled byla pouhá voda, chutnal vynikajícně. Jakmile byla miska prázdná, nastavila dlaně před sebe se sladkým úsměvem, čímž žádala o přídavek.
Mladík se jen pousmál a už se nakláněl, že si misku převezme a vyhoví ji tím, když tu Tokime ztratila obraz a opět upadla do bezvědomí.
„Promiň,“ řekl mladík, když dívka usnula.

***
„Zdravím, Tsunade-sama,“ usmála se doširoka Ayano, když stála ve dveřích Senju domu.
„Eééé? Co tady děláte?“ vyšilovala náhle, když ji došlo, že před ní stojí Hokage.
„Bydlím,“ řekla Tsunade prostě.
„Cože? Já myslela, že Tokime,“ přemýšlela Ayano nahlas, „Asi sem se spletla. Pardon,“ řekla a chystala se odejít, když tu jí Hokage zastavila.
„Ne… Tokime tu žije taky, ale právě není doma. Víš, ona-“ načala, ale její výklad přerušil příchozí Jiraiya:
„Šla na procházku!“ doplnil ji. Tsunade se zatvářila zmateně.
„Co kdyby sis támhle sedla a počkala na mě? Jen hodím s touhle kočkou řeč,“ zatvářil se Sennin mile a zvrhle zároveň. Ayano pokřivila tvář, ale nakonec poslechla a vydala se k určenému místu.
„Jiraiyo, co to kecáš? Tokime byla-!“ začala zase Tsunade.
„Já vím, viděl sem to. Chtěl sem viníka dopadnout, ale v mžiku se ztratil. Byl jako druhý Minato,“ povzdychl.
„Minato? Chceš říct?“
„Ne… Nevypadal tak, ale byl dost rychlý,“ vysvětlil.
„C-Cože?“ zaslechli jemný hlásek po jejich levici. Rychle otočili hlavou, aby zjistili, že je Aya celou dobu slyšela.
„Tím chcete říct, že… že byla unesená?!“ vyštěkla vyděšeně.
„Ay, uklidni se!“ snažil se zabránit její panice.
Ona jej ale evidentně vůbec nevnímala. Tikala pouze pohledem sem a tam, zatímco si držela jeden z dvou culíků, který povětšinu času nosívala hozený dopředu. Ruka se jí do toho ještě třásla.
Tsunade i Jiraiya to zaznamenali, ale nevěděli co říct, aby ji utišili. Pouze na ní ustaraně hleděli.
„Tokime, kde jsi?!“ pípla fialovovláska po chvíli ticha.

***
Tokime se mezitím opět nesla v chlapcově náručí, který teď rychlostí světla probíhal lesem, dokud se nezastavil před nějakým otvorem do jeskyně, kam se následně vydal. Vstup byl dobře ukrytý, takže oko procházejícího by jej zřejmě nikdy nenašlo.
Uvnitř se opírala o stěnu jakási silueta, ke které mladík vykročil.
„Tady ji máš, Orochimaru,“ řekl jako pozdrav arogantním tónem. Poté mu Tokime předal jako nějaký kus hadru.
Hádě se pouze doširoka usmálo a s dívkou v náručí kamsi odběhlo.
Mladík v černém ještě namyšleně odfrkl s rukama založenýma v bok, než se mu Orochimaru ztratil z dohledu. Poté pouze posmutněle svěsil ruce i obličej k zemi. Že by mu nechtěl ukázat svou pravou tvář?