Icha Icha (16) - Orochimarův úkryt

Ayano seděla na schodech u Senju sídla, zatímco se stále mírně třásla. Její nová kamarádka byla kdesi pryč a ona netušila kde. Bála se o ni.
Jiraiya tiše seděl vedle ní a nepřítomně hleděl před sebe.
‚Ta chakra… věděl jsem, že se něco stane, ale netušil jsem, že cílem bude Tokime. Čekal jsem, že jdou po Ayano… Co se to kruci děje?‘ postěžoval si v duchu, ‚Kdybych býval nechal Ayano jít s ní a doprovázel je, tak by se z toho nic nestalo. Je to moje vina! A pak jsem ani nedokázal chytit pachatele, nebo ho jen dohnat… Všechno jsem zbabral!‘
„Jiraiyo?“ zaslechl jemný hlásek.
Pootočil se za hlasem a viděl Ayano, jež měla doslova na krajíčku. Na nic nečekal a přisedl si blíž k ní. Poté ji jenom nechal, ať si položí hlavu na jeho rameno a pevně ji stiskl. To byl jeho způsob útěchy.
Ayano ho ještě chňapla za vestu a nechala své pocity vyplout na povrch. Mírně zafňukala a Jiraiya ji levou rukou hladil po vlasech, zatímco ji pravou stále objímal.
„Je to kvůli mně? Všem přináším jenom neštěstí… Asi jsem se neměla narodit,“ pronesla dívka z ničeho nic.
„Co to prosimtě povídáš?!“ vyštěkla příchozí Tsunade s lahví saké. Předtím si totiž odskočila zpět do svého obydlí, aby ztrátu své blízké zapila, zatímco dvojku návštěvníků nechala před domem.
Ayano se pomalu napřímila, kapky slz, jenž se jí hověly v koutku oka, si ještě utírala prstem, zatímco po blondýnce Jiraiya začal šlehat naštvané pohledy. Tsunade nad tím jen pokrčila rameny a nabídla svému příteli taky skleničku. Poustevník ji přijal, avšak když se natahoval, vypadl mu z kapsy kousek černé látky.
„Co je to?“ tázala se Ayano, když onen kousek zahlédla.
Jiraiya se podíval k místu, na které ukazovala, „Á, tohle? To jsem tu včera našel, ale úplně jsem na to zapomněl. Nejspíš to patřilo únosci, anebo Tokime.“
Ayano se podivila a okamžitě se zvedla, načež vytáhla z pouzdra na levé noze jeden kunai.
„Kuchiyose no Jutsu!“ vykřikla okamžitě poté, zatímco ji po ukazováčku na levé ruce stékal proužek krve.
V tentýž okamžik prostor u Senju sídla pohltil bílý, hustý kouř. Tsunade jej rukou odháněla a trochu se zakuckala, neboť byl kouř tak neposlušný, že se opovážil vstoupit do jejích, dokořán otevřených, úst. Napjatě vyčkávala, jaké Kuchiyose má Ayano v rukávu.
Jakmile kouř konečně ustoupil, zahlédla půvabnou, na pohled hebkou, bílou srst. Otevřela znovu ústa údivem, zatímco Jiraiya se složenýma rukama na prsou, hleděl na to, jak to zvíře dokázalo tak vyrůst.
„Dlouho jsem tě neviděl, Kaeru,“ usmál se na celkem velké zvíře.
„Potřebuju tvůj čich,“ řekla na pozdrav zase Ayano.
„T-To je vlk?“ šeptala Tsunade směrem k Jiraiyovi.
Ten pouze kývl se slovy: „Ale pořád je to jen vlče.“
„Cože? Dyť je to velikánský!“
„Kaeru, prosím. Dokážeš vyčmuchat majitele tohohle?“ tázala se, když zvířeti podávala kousek černé látky. Vlče jenom souhlasně zavylo, načež ho Ayano láskyplně pohladila po hlavě.
„Jinak…“ opáčila, „Konečně tě zase vidím!“ změnila tón hlasu a vrhla se do vlčí srsti, aby se k němu přitulila. Vlče jen slastně zavrnělo a posléze ještě zavřelo oči.
„Ti mají dobrý vztah, co?“ tázala se opět Tsunade.
„Ano. Ona miluje, když ho rozmazluje a on zase její péči. Náramně se k sobě hodí,“ usmál se.
Tsunade jen hlesla chápavou hlásku a pozorovala chvíli jejich mazlení, dokud se nerozpomněla.
„Neměli bychom se začít tedy soustředit na Tokiminu záchranu?“ opáčila.
Vlče se zavrtělo a šlehlo po ní zamračený pohled. I přes to, jak byl vražedný, tak jeho černé štěněčí oči tomu dávaly efekt roztomilosti. Nemohla se ho bát.
„Dobrá,“ odpověděla posléze Ayano a kývla na svého mazlíčka.
Kaeru zvedl hlavu a pročichával pachy okolí, dokud nenašel ten, který potřeboval. Zavyl, čímž dal Ay znamení, takže mu vyskočila okamžitě na hřbet.
Jakmile však dosedla, usmála se blahem. Právě se cítila, jakoby skončila v té nejhebčí peřině. Natáhla se a prohrábla ještě jeho srst.
„Není čas na rozplývání!“ oznámil Jiraiya a přisedl si za ní.
Tsunade poté pokynula, že mají povoleno odejít. Kaeru tedy vyskočil a pelášil kamsi lesem.

* * *
Tokime se probouzela v zatemněné místnosti. Párkrát zamrkala a hleděla před sebe, kde byla ovšem jen tma. Bez dalšího pohybu seděla na místě, dokud její zrak nepřivykl alespoň trochu tmě.
Bála se, ale v duchu si stále přeříkávala, že musí být silná, ‚Nechtěla jsem to znovu zažít. Co mám dělat? Co, když to jsou zase ti samí jako tenkrát? Ne! Nesmím propadat panice! Už jsem velká a dost silná! Nenechám je, aby mi něco provedli. Znovu ne… proto jsem cvičila snad ne? Proto, abych se o sebe dokázala postarat!‘ říkala si v duchu.
Náhle však vykulila oči. Na něco si vzpomněla.
‚Kde je? A jak sem se sem vlastně dostala? Byla jsem s ním v lese. Dával mi najíst a pak jsem asi omdlela… Co se s ním stalo, když jsem teď v nějaké cele?‘ šílela, ‚Snad se mu nic nestalo. Snad není zraněný!‘
„Zdravím tě,“ pronesl se úzkou chodbou mezi dvěma celami syčivý hlas.
Tokime sebou cukla, jelikož jí hlas vytrhl z myšlenek a nevěděla ani odkud přichází. Šmejdila pohledem, dokud zdroj nezahlédla. Opíral se o protější zeď a díval se na ní pronikavým pohledem.
„Co-Co po mě chceš?“ zaskřípala hlasem.
„Jen jednu maličkost,“ opáčil a doširoka se usmál.
Tokime se při pohledu na něj lekla, neboť ji to připomnělo onen zjev z minulé noci. Schoulila se a objala si kolena, zatímco tiše vzlykla.
„Ale, ale… Copak se mě bojíš?“ zeptal se výsměšně a jazykem si olízl rty.
Tokime se na něj zhnuseně podívala.
„Tebe rozhodně ne!“ řekla tvrdě, čímž Orochimara zarazila. Posléze si stoupla a probodávala ho nenávistným, odhodlaným pohledem.
Hadí Sannin párkrát zamrkal, čímž se ujišťoval, zda se mu to nezdá, ale když se její pohled měnil stále na více a více nenávistný, usmál se.
„Někoho mi takhle připomínáš,“ pronesl.
„Ty mě taky, když se tlemíš,“ odsekla.
„Hehe,“ ušklíbl se, „Ty se jinak kamarádíš s Ayano, že?“ zmínil jakoby jen tak bokem.
„No a?“ opáčila, nepřestávajíc ho sledovat.
„Co bys udělala, kdybych ti řekl, že její existence zničí svět?“ zeptal se, stále s úsměvem na tváři.
„C-Co bych? Co… Co tím myslíš, že ho zničí?!“ nechápala, zatímco se jí měnil výraz na vyděšený.
„Ale jen to, co říkám. Je hrozbou pro svět,“ zmínil klidně.
Tokime otevřela ústa, chtěla něco říct, ale její hlasivky oznamovaly protest. Orochimaru chvíli vyčkával, jestli jeho společnice něco řekne, ale když stála ještě minutu jen s otevřenou pusou, spustil: „Možná mi nevěříš, ale mluvím pravdu. Je nebezpečná a jen já ji dokážu zneškodnit. A jelikož tě k sobě tak nějak pustila, využil jsem toho a poslal pro tebe svého pomocníka. Jen ty ji sem dokážeš odvést. Já jsem na tvé straně,“ vysvětlil.
„Co když jsem ale na její straně? Co když jsem taky zlá?“ řekla s ďábelským úsměvem. Orochimaru se zaculil.
„Pak ti nebude dělat problém ji zradit.“
Tokime sebou trhla.

„ „Musím Ayano dostat! Jen tehdy bude svět v pořádku!“
Zamračila se, To jako vážně? Nelže mi? Já, já… nevěřila bych, že je Ayano zlá… že ohrožuje svět. A já, já jediná, pohlédla na slizouna před ní, S ním. Ji dokážu zastavit? Opravdu?“

Zatímco dívka se svými myšlenkami vedla válku, Orochimaru se ďábelsky usmál.

* * *
Mezitím, co Orochimaru pracoval na Tokime, se k jeho sídlu blížila dvojice černých siluet.
„Tady?“ řekla jedna z nich.
„Nejspíš,“ opáčila druhá hlasem, který zněl tak, že ho mluva doslova vyčerpává.
„Super!“ jásala opět první a strhla ze sebe tmavě šedý plášť. Šlo už poznat, že se jedná o Kisameho.
„Itachi-san,“ náhle se však zarazil, „Něco je tu jinak,“ dořekl, když jeho kolega kráčel v klidu ke vchodu úkrytu.
Itachi se v chůzi zastavil a koutkem oka pohlédl na svého společníka.
„Uvnitř je nějaká divná chakra,“ oznámil mu Kisame.
„Bojíš se?“ rýpl si starší Uchiha.
„Blázníš? Já jen, že je ještě víc temnější než ta tvá,“ konstatoval, „A pak cítím ještě jinou. Velkou, ale zato čistou. Tu by Samehada ráda.“
Itachi poté opět pohledem přejel před sebe, ke vchodu, „Tak asi budeme bojovat víc,“ řekl klidně a vydal se opět na cestu. S nezájmem o to, co jeho modrý přítel řekl.
Kisame se zatřásl, „Úú… Je fakt na toho Orouše nažhavenej,“ řekl předtím, než černovlasého následoval.
Poté už v tichosti kráčeli po schodech do tmy.

* * *
„Jak ještě dlouho?“ tázal se Jiraiya, když rychlostí světla překonávali veliký les.
„Už to není daleko,“ opáčila Ayano a pohladila vlče za uchem.
Skákali ještě pár minut, než Kaeru dopadl před jeskynní otvor. A protože byl pro vlče příliš malý, musela Ayano s Jiraiyou seskočit a dovnitř vejít po svých.
Než Kaerua však odvolala, pohladila ho po hlavě, kam mu ještě věnovala jeden sladký polibek. Vlče následně se slastným zakňučením zmizelo v kouři.
Jiraiya přes kouř však nic neviděl, takže ho musela Aya popadnout za zápěstí a táhnout skrz. Pustila jej, až když vešli do jeskyně.
„To… Jak to, že je ten kouř tak hustej? A jak to, že přes něj vidíš?“ tázal se.
„Bílí vlci jsou vzácní a velcí. Také využívají techniky Kemtonu*, takže je při Kuchiyose normální, že kouře je víc. A protože je to můj partner, tak přes veškeré kouřové clony, spojené s ním, vidím,“ vysvětlila.
„Jak to, že o tom nevím?“ nechápal.
„Byla jsem s ním, když si trénoval Naruta, pamatuješ?“ Jiraiya kývl, „Takže jsem se o něm dozvěděla hodně věcí,“ řekla značně tišeji. Přikrčila se a poté pípla: „Někdo tam je!“

* * *
Mezitím Itachi s Kisamem sešli konečně veliké schody. Opatrně, přesto však s naprostým klidem v duši, pokračovali dál.
Kráčeli temnou uličkou ještě chvíli, než se cesta rozrostla do prostorné místnosti s otvorem ve stropě. Oba nad tím pouze pokrčili rameny, v domnění, že se jedná pouze o další vchod.
Z místnosti však vedly další dvě cesty.
„Itachi-san, rozdělíme se?“ navrhl Kisame.
„Hm,“ souhlasil, aniž by hnul brvou či mu věnoval jediný pohled a vydal se na cestu, která vedla doleva. Kisame ještě sledoval jeho záda, jak mizejí v závoji tmy. Poté se otočil a zamířil do druhé chodby.

Byla taktéž zahalena ve tmě, tedy byla by úplně, nebýt jedné pochodně u kovových dveří. Opatrnými kroky se k nim přiblížil a nastavil jedno ucho.
„Sakra!“ zaklel někdo uvnitř a praštil do čehosi. Poté šly slyšet už jen blížící se kroky.
Kisame instinktivně vlezl za dveře tak, až je dotyčný otevře, nebude žralůček vidět. V tentýž okamžik se dveře opravdu otevřely a z nich někdo vyšel. Naštvaně poté kráčel směrem, kterým Kisame přišel.
Avšak netrvalo dlouho a mladík musel rychle uskočit, načež pohlédl naštvaně za sebe, kde stál Kisame se Samehadou zarytou v zemi.
„Ále to se podívejme…Nebudeš ty ten Kabuto?“ promluvil posměšně Kisame.
Kabuto odfrkl, ‚Doháje! Potřebuju tu zprávu okamžitě sdělit Orochimarovi-sama! Ale musim být zrovna napaden! Možná bych měl utéct a doufat, že se mu ztratím. Ale co když by ne… Pak bych ohrozil i Orochimara. Sice by jsme byli dva proti jednomu, ale stejně… Porazím ho teď a tady a pak mě Orochimaru-sama bude určitě víc respektovat!‘ zauvažoval ještě a zašklebil se. Kisame mezitím vyndal Samehadu z rýhy a položil si jí na rameno. Se zářivým úsměvem opět zaútočil.
Kabuto se v tu chvíli rychle postavil, neboť do té doby klečel a vytáhl z pouzdra kunai, aby měl šanci se trochu ubránit, načež proti žraločkovi vyrazil.
Posléze nastal střet. Vzduchem poté letěl kus obvazu, kunai, jež se zapíchl několik metrů od nich, a ještě několik kapek krve. Avšak pod jejich nohama bylo krve požehnaně.

* * *
Itachi stále šel temnou uličkou. Žádná lucerna, pochodeň či okno se tu nenacházelo a cesta se táhla dost daleko. Už se ani nezdálo, že by měla nějaký konec, když tu však vstoupil do jakési věznice. To poznal, neboť tam bylo pár malých okének, kterými dovnitř prosakovalo trochu světla, takže viděl po stranách několik mříží. V klidu však pokračoval dál a jenom se ohlížel po celách. Náhle se cesta zatočila, za jejímž rohem byly dveře. Itachi je odhodlaně otevřel.
Ulička byla tentokrát prosvěcena a vedla ještě více do podzemí. Zhruba dvanáct schodů, takže byl Itachi co-by-dup na rovné cestě, po které pokračoval dál.
Jelikož místnost nebyla pohlcena úplně ve tmě, viděl na její konec, kde se rýsovaly další dvě cely. Z jedné z nich cítil chakru. Vykročil tedy opatrně vstříc do místnosti.

„Takže souhlasíš?“ slyšel po chvíli Orochimarův hlas.
„Já, ne… já nemůžu! Proč já? Já v ní zlo nevidím! Nedokážu ji ublížit,“ zněl celou dívčí hlas. Itachi se zamyšleně zamračil.
„Hrozí zkáza! Copak ti to nedochází? To ti za bezpečný svět nestojí smrt jedné holky?“
„Ale proč to musí být Ayano? Vždyť… je to moje druhá kamarádka. Nechci jí zabít!“
Itachi se v kroku zastavil. Konečně povolil v neutrálním výrazu a vystřídal jej vykuleným.
„Tak radši zemřeš ty?!“ tázal se Orochimaru výhružně, „Vyber si… Svět, vesnice, ty nebo Ayano?“ zašklebil se.
„Já…!“ načala Tokime větu, když tu ji přerušil rámus.
Někdo se totiž vrhnul na Orochimara.
„Ty hajzle!“ zavrčel Itachi.
Orochimaru stihnul jentak tak uskočit, ale stejně byl dost vyveden z míry z Uchihova nástupu.
„Co ty tady děláš?“ zeptal se s vážným výrazem.
„Přišel jsem tě zabít,“ odsekl Uchiha.
Sannin si odfrkl, ‚Tohle mi zkazí plán!‘ zaklel v duchu.
Tokime zbystřila, „Takže si mi lhal?“ opáčila.
„Kdepak,“ nesouhlasil, „Copak ti to ještě nedošlo?! Tohle je Uchiha Itachi!“
Tokime otočila zrak k příchozímu a pořádně si ho prohlédla.
„Je zlej… Je to kriminálník!“ využil Orochimaru situace.
‚To je sice pravda, ale… Ghráhr! Čemu mám kruci věřit?!‘ nevěděla si Toki rady.
„Jak se opovažuješ?!“ vyštěkl opět Itachi, „Žádat nevinnou holku, aby ublížila další nevinné holce?! To si až tak zkaženej, Orochimaru?!“
„O-Orochi…maru?“ pípla tiše Tokime. Její zmatený výraz turázem nahradil naštvaný, který věnovala onomu slizounovi.
„Teď je to jasný. Zneužil si toho, že jsem tě nikdy neviděla! Ale pro tvou smůlu vím, co jsi zač!“ vyštěkla s hrozivým pohledem, propalujícím jeho osobu.
Orochimaru zaklel a s vražedným výrazem se otočil na mladého Uchihu. Olízl si ještě rty, než se proti němu rozběhl. Byl ještě několika metrový prostor mezi nimi, dokud jej nezaplnili tři hadi, vylézající z Orochimarova rukávu. Hadi obalili klidné tělo mladíka, dokud nevrhl na svého protivníka rentgenový pohled. Orochimaru vykulil oči a rychle ustoupil. Jeho mazlíčci udělali totéž.
„Na to ti dvakrát nesko-!“ nedořekl však větu, než zůstal stát kamenně na místě, „Ty šmejde!“ zaklel ještě.
„Kdo řekl, že se pokouším o stejnou věc jako kdysi?“ rýpl si Itachi, „To ty sám jsi padl do pasti, když si mě pustil.“
Orochimaru zavrčel.
Itachi se ještě ohlédl po místnosti, než vykročil k cele s blonďatou dívkou. Když však míjel Orochimara, uskočil zase zpět, kde se zastavil až několik metrů daleko.
„Si bystrý. Ten sharingan,“ olízl se Sannin, „Bude můj!“
Itachi se postavil, neboť doteď klečel z úskoku, „Čekal jsem, že se z toho dostaneš,“ řekl prostě.
„Zdá se, že už se zase můžu hýbat,“ zněla Orochimarova slova, když si protahoval ztuhlé tělo, u čehož se ještě šklebil.
Jeho oponent však zůstal klidný. Posléze sáhnul bleskurychle po kunaii a vyřítil ho proti němu. Orochimaru stihl jentak tak uhnout a na oplátku vymrštil na člena Akatsuki hadí ruku. Jeho protivník však držel další kunai, kterým hadovi mrštně usekl hlavu. Hadí pán tiše zaklel a po tváři mu stekla kapka potu.
„Dost hraní!“ řekl poté, načež si svlékl kůži.
Ještě celý uslintaný se zasmál, když hleděl do země. Itachi pozvedl obočí a zatvářil se mírně zmateně.
Orochi poté zvedl tvář, čímž způsobil, že sebou mladík cukl. Měl totiž ještě větší rysy podobající se hadovi. Ještě chvíli trvalo, než se mu tvář změnila na hadí úplně.
Uchiha se zamračil, načež začal rychle tvořit několik pečetí.
„Katon: Goukakyuu!“ řekl si v duchu, když nasával vzduch. Posléze jen vydechl a místnost zahalila obrovská ohnivá koule, která pohltila zhadovatělého Orochimara.

Když oheň ustal, oba stáli na svých místech a propalovali se pohledy. Netrvalo dlouho, než proti sobě znovu vykročili.
Další jejich střet však nenastal, neboť se zastavili v kroku. Ani jeden nehleděl na toho druhého. Dívali se ke schodům, vedoucím ven. Posléze byly slyšet kroky. Někdo se blížil.

____________________
* Kemton: Technika/Živel kouře xDD
A opět zmiňuju, že zelený odstavec byla Tokiminčina schopnost čtení myšlenek :3