Banda tupců 23

„Tak jsem tu parto. Nesu vám ten váš dnešní nákup,“ ozval se z předsíně Kakuzův hlas „A věřte že to byla docela fuška projít kolem všech těch hlídek okolo. Proč jste mi vy mizerové neřekli že maj u sebe zbraně! Teď abych držel smutek za svý turecký kaťata,“ vztekal se maskovaný a začal hledat v zásuvce šicí jehlu a niť.
Jeho nadávání přilákalo zbytek bandy a ta se začala okamžitě přehrabovat v nákupních taškách po něčem čerstvém k jídlu.
„Safra já už mám ale hlad. Už ani nevím kdy jsem naposled viděl něco poživatelného k jídlu,“ snažil se zorientovat v nákupu Itachi a namátkou vytáhl psí konzervu „Mmm fazole.“
„Páni ty si koupil zavináče?“ olizoval se mlsně Deidara a vytáhl sklenici.
„Ssst! Dej to honem zpátky,“ varoval ho šeptem Sasori a pohledem vrhl na nedaleko stojícího Kisameho.
„Safra já zapoměl,“ uklidil Dei sklenici a začal se také přehrabovat v tašce „Hej Kaku? Ty jsi mi zapoměl koupit mou řasenku ...“
„Kakuzu-senpai! Kde jsou moje slíbená lízátka! Tobi tu vidí jen hromadu nějakých plesnivých ...“
„Rohlíky,“ vyprazdňovala po sobě tři nákupní igelitky Konan „Rohlíky, rohlíky a zase jenom rohlíky. Copak jsme nějaké pekařství! Vždyť takové množství nestačíme sníst ani za rok ty blázne!“
„Byli v akci,“ bránil se Kak.
„Nesmysl. Od kdy ty platíš u pokladny?“
„No právě že oddělení s pečivem zrovna nikdo nehlíd-“
„Kakuzu-senpai já chci už ta lízátka!“ naříkal Tobi a tahal Kakuzku za plášť.
„TOBI! Máš je přece v tašce. Pod rohlíkama!“
„Ale ve které Senpai? Ve všech jsou nacpaný rohlíky,“ oponoval mu Tobi, kterému se už pečivo sypalo z tašek všude po zemi.
„Kakuzu, sehnals tu zubní náhražku?“ zeptala se Kon.
„No joo už,“ štrachal se Kak v tašce až vytáhl malou zaprášenou krabici „Ale počítejte s tím šéfová, že za to budu chtít příplatek. Stála mě mé poslední úspory!“
„Tak jdeme,“ chytla ho modrovláska za rukáv a dotáhla ho k šéfovi, který se zrovna snažil zbavovat obvazů.
„Peinie, Kakuzu ti už konečně koupil nové zuby. Takže už budeš moct mluvit a jíst jako před tím,“ pomohla mu s vymotáváním Kon.
„Jo ještě něco šéfe. Budu pak po vás chtít poplatek 130 jenů za tu útratu.“
„Y eden mijelo!“
„Klid miláčku, zmlátím ho pak za tebe. KAKUZU!“ zavelela Konan až se maskovaný zděsil „Tu náhradu a hned!“
„D-dobře tady to je,“ podal jí rychle malý ocelový předmět.
„Co to ku**a je,“ zíral svému partneru přes záda Hidan „Vypadá to nějak zrezle. Přiznej se Skrblajzno kdes to válel?“
„Já? Nikde. Koupil sem to v železářství mezi lesnickými potřebami -“
„Opatrně zlato,“ pomáhala zrzkovi s jeho novým chrupem Kon „Zatraceně. Ten krám se hrozně viklá.“
*mlask*
„No fůj. Já se na tohle nemůžu dívat!“ odvrátil se zhnuseně mistr loutkař „Takovej horor jsem neviděl od doby, co mojí bábi Chiyo vrtali chrup.“
„Tak co Peinie? Sedí ti dobře?“
„Jo sedí docela natěsno,“ zaskřípal čelistmi vůdce a hned se chytl za pusu „Ksakruu. Teď jsem si málem ukousl jazyk. Proboha Kakuzu cos to koupil? Vždyť to váží nejmíň kilo!“
„No říkám že v železářství -“
„Ale kde?!“ naléhala Konan.
„No byla na tom nějaká cedule. Něco jako: past na lišky.“
„Proboha mě asi vypadne čelist z pantů,“ skučel zrzek.
„No teda šéfe,“ ozval se najednou rybák „Vy teď vypadáte uplně jak má máti!“

***
Později.
Bylo už poledne a v sídle Akatsuki panovalo nezvyklé ticho už od rána. Ticho se podařilo přerušit až Sasorimu, který se znuděně povaloval na gauči a zíral Itachimu přes rameno:
„Itachi půjčíš mi taky ty noviny? Ať se aspoň trochu zabavím.“
„Až pak. Teď tu čtu zajímavej článek o modelingu.“
„Bože já tu snad zdřevěním,“ klel loutkař a vyškubl mu dvojstránku z rukou „Než bys to přečetl byl by už večer ... a navíc si to koukám četl obráceně.“
Na to se Sasori začal prolistovávat v inzerci v naději, že najde nějaké lepší sebeuplatnění. Až pak mu padl do oka jeden článek:
„Lidi poslouchejte! Dnes na oslavu 100. výročí muzea historie v Konoze se otevírá jedinečná sbírka památek a historických vykopávek. A vstupné je taky docela nízké. Co myslíte? Půjdem tam?“ zasvítili rudovlasému nadšením oči.
„Ne nemyslím si, že je to dobrý nápad. Co když nás chyt-,“ začal šéf, ale byl přerušen modrovláskou:
„Já myslím, že je to výborná šance jak se sebevzdělat,“ namítla „Obzvláště někteří jedinci by to potřebovali jako sůl.“ S tím vrhla pohledem na Hidana, který si zrovna vrážel u stolu nůž do hlavy a čekal odkud vyleze ven.
„Sakra kolikrát ti mám Hidane říkat abys tohle nedělal když jím,“ vztekal se Pein „Je mi z toho akorát špatně ... “
*křup*
„...a ksakru. Konan, asi jsem ti zničil další,“ na důkaz vytáhl zrzek z úst zbytek něčeho co kdysi připomínalo příbor.
„Boha Peinie, nesmíš kousat tak silně. Už mi díky tobě pomalu docházej vidličky a nože!“
„Hele Sasori, a proč vůbec tak moc chceš do toho muzea vykopávek?“ optal se ho Kakuzu „Vystavujou tam snad tvou stoletou bábi Chyio?“
„Hele! Mojí bábi je "jen" 70 let,“ urazil se loutkař „A pokud vím tak tobě je 80. Tak kdopak je tu pak zkamenělina hm?“
„Ty jeden-,“ začal se Skrblík rozčilovat, ale následně mu pohled padl na Deidaru, který nadšeně mával rukou v níž držel drobný útržek papíru:
„Hele koukněte já vyhrál. Já VYHRÁL! Můj tiket měl správně všechna čísla. Je ze mě boháč!!!“ radoval se.
„Ukaž. Ale to je náhoda. Není to náhodou ten tiket, co jsem ti dnes koupil jako náhradu za tu řasenku? Víš co to znamená. Tiket byl za mé peníze = výhra je moje!“ zajiskřili Skrblíkovi oči a hned vyškubnul lístek blonďákovi z ruky.
„Jaká tvoje Kakuzu? Ty peníze jsou teď majetkem naší organizace. Bude to skvělý příspěvek do naší kasy,“ nárokoval si tiket vůdce.
„Super! A z části můžeme zaplatit vstupné do muzea, že ano šéfe?“ prosil Sasori.
„Miláčku, já bych se tam taky ráda zajela podívat,“ podpořila loukaře Kon.
„Dobrá, tak si pomalu sbalte kufry a za hodinu všichni vyrážíme do města!“ rozhodl Pein.
„To byla moje výhra. Vy zatracení zloději,“ zafňukal Dei.

***
V předsíni.
„Tak co už jsme tu všichni,“ ověřoval si počty Pein.
„Když nepočítáme Zetsua, který má zákaz tak chybí jen Orochimaru šéfe,“ hlásil Sasori.
„Už zase?“
„V klidu. Já pro něj dojdu,“ nabídl se mistr loutkař.
„Ne půjdem všichni, už mě ty jeho věčné zdržovačky nebavěj. Za pár minut nám jede autobus a on si dovolí ještě zaspat. Jdeme!“

***
„Otevři Slizoune! Tady je velitel. Otevři jinak ti ty dveře vylomíme!“ bušil na dveře vzteky rudý zrzek.
„Klid, nač ten spěch vždyť už se plazím,“ ozvalo se zevnitř, cvakl zámek a mezi dveřmi vykoukla podivná napodobenina člověka „Co se děje?“
„Máš zpoždění to se děje. Copak si neslyšel Konan když hlásila, že do minuty máte být všichni spakovaní dole u hlavního vchodu,“ prskal Pein.
„Co? Á promiňte,“ vytáhl si Oráč z uší sluchátka „Tak teď mi to můžete zopakovat šéfe.“
„Já tě snad zabi-“
„Klid zlato, já mu domluvím,“ krotila vzteklouna modrovláska a vlezla háďákovi do pokoje „Je od tebe velmi nezodpovědné, že sis vůbec ... můj ty bože!“
„Páni Slizomaru. Ty v tomle binci vážně bydlíš,“ čučel vytřeštěně Deidara a rozhlížel se kolem.
Orochimarův pokoj totiž připomínal tu největší možnou směsici hnusu a nevkusu. Všude okolo byli stěny natřeny na křiklavě fialovou barvu, skříně byli k nacpání zaplněné nejrůznějšími časopisy a CD se zapovězeným materiálem, na stole a všude okolo se válely sklenice plné naloženého neidentifikovatelného obsahu, pod postelí měl sbírku čehosi co připomínalo něco jako hrachovou kaši a vůbec celý pokoj divně zapáchal zatuchlinou.
„Bleehh kdy sis tu naposled ku**a větral Smraďochu,“ zacpával si nos Hid a snažil se otevřít okna.
„Hmmm tohle mi něco připomíná,“ zkoumal Kakuzu obsah jedné láhve, ve které v lihu plavalo cosi oranžového s velkou spoustou nožiček „Jako bych to už viděl v nějakém filmu.“
Tobi se mezitím začal přehrabovat v Oráčově knihovničce:
„Hele Deidara-senpai, Tobi našel naše krásné společné foto!“
„Cože? Ukaž mi to Tobi,“ vzal si od něj nalistovanou stránku blonďák „Ale to snad ne!“
Fotka zobrazovala roztaženého Tobiho a na něm ležícího Deidaru v zarostlém bludišti a nad fotem stálo: „Zamilovaný pár roku.“
„O-on to fakt vyfotil ten úchyl, vždyť to byla jenom nehoda!“
„To nic Senpai, Itachi-san to schytal mnohem hůř. Podívejte,“ a ukázal mu následujících 50 stran alba, většinou zachycujících Uchihu při těch nejchoulostivějších činnostech.
„Hej Itachi! Máš problém. Pedomaru se zdá zjistil jak se vpašovat na záchod i do koupelny,“ oznamoval Dei Lasičákovi, když si prolistovával stránku po stránce:
„Hele kámo ty fakt nosíš bombarďáky?“
„Deidara-senpai,“ prohraboval se dál knihovničkou Lízátko „Tobi tu našel nějaké slovo a neví co znamená. Co je to Yaoi?“
„Zeptej se Slizouna, já to taky nevím.“
„Oro-senpai nevíte, co je to prosím Yaoi,“ žadonil háďáka.
*plesk*
„Hej Orochimaru, neviděls Tobiho?“ zeptal se na to Dei když nemohl najít svého parťáka „Ještě před chvílí tu stál.“
„Eh šel se proletět,“ mnul si ruce Oráč.
„Orochimaru, vyměň si tu už ten koberec. Lepí se mi to strašně na podpadky,“ oklepávala si Kon zhnuseně útržky bílé hmoty roztažené po podlaze.
„Má drahá to není koberec, ale moje svlečená kůže,“ oznámil jí Oro, přičemž modrovláska na to vypadala, že asi omdlí.
„Ty seš ale neuvěřitelný čuně,“ zavrtěl hlavou Pein a prohlížel si výběr cédeček „Hele, ty fakt posloucháš jenom Michaela Jacksona?“
„No a? Náhodou je to král popu - mnou uznáváný umělec.“
„Vypadá jako ty akorát s rozdílem pár plastických operací navíc.“
„Hele tuším, že jste se mi sem nepřišli přehrabovat ve věcech. Neříkali jste že spěcháte?“ urazil se dotčeně Orochimaru a snažil se celou bandu vystrkat ven ze dveří.
„Můj ty bože, má pravdu za pět minut nám jede od zastávky autobus. Musíme ihned vyrazit!“ podíval se na hodinky leader-sama „Orochimaru teď není čas se balit, hold půjdeš bez ničeho.“
Hned na to se Akatsuki vyhrnuli jako o závod ze dveří dolů po schodišti doufajíc, že nakonec nebudou muset do muzea jít pěšky.

***
„Zatraceně Sasori přidej, jseš strašně pomalej. Proč sis ksakru bral na cestu ty dřeváky?“ volal na opožděnce šéfík od zastávky.
„Říkal jsem ... uf ... že nejsem připraven na žádný větší běhání,“ přiloudal se celý uřícený loutkař.
„Už to jede!“ hlásil DeiDei z rohu ulice.
„Fajn tak všichni mě teď pozorně poslouchejte! Já půjdu s Peinem první a zaplatím vám společnou jízdenku, pak půjdete postupně dovnitř podle abecedy a prosila bych, aby se to obešlo bez šarvátek, ano?“ udělila Kon ostatním instrukce a začala se přehrabovat v dokladech. Když už vytáhla peněženku, autobus právě dorazil. Velitelský páreček podle dohody nastoupil jako první:
„Dobrý den. Jedenáctkrát Konoha, hlavní nádraží prosím,“ platila postaršímu řidiči Konan a za ní vstoupil Pein se zavazadly.
„Vzadu je místo na kufry,“ ukázal řidič směrem do nejvzdálenější kabiny vozidla.
„Děkujeme. Tak pojďte všichni. Nastupte si!“
První nastoupil do busu Deidara:
„Dobrý den.“
„Dobrý den, slečno,“ odvětil řidič.
„Slečno? Grrr já ti ukážu slečnu!“
„Deidaro, hni už ku**a tím svým zadkem! Mrznou mi tu venku hnáty!“ popoháněl ho Jashinista a následně nastoupil také. Po něm nastoupil Itachi nasledován Kakuzem, který byl rád, že nemusí celou cestu nic platit a za ním Kisame. Ten začal okamžitě žadonit:
„Šéfe, šéfe můžu prosím sedět vepředu?“
„Zapomeň! Přední sedadla jsou určena pro velitele organizace.“
„Ale šéfe, mě je vždycky při cestách busem strašně blbě. Co když se tu pobliju?“
„To snad vydržíš ne, vždyť jsou to necelé dva kiláky odtud,“ nenechal se zrzek obměkčit, a tak musel rybák chtě nechtě nastoupit dozadu vedle Itachiho.
Když vstoupil do vozidla i Oroch, řidič měl zdá se jisté problémy ho vpustit dovnitř:
„Lituji, ale tohoto člověka nemohu pustit dál.“
„A to jako proč?“ divila se Konan.
„Protože do autobusu je zakázáno nosit zvířecí mazlíčky,“ ukázal na sklenici, kterou si háďák nesl v podpaždí a ve které se svíjel jakýsi podivně beztvarý tvor.
„Dobře tedy. Orochimaru zahoď to!“
„Ne!“
„Hele Pedo, buď mě poslechneš nebo ti udělám čistku v tom tvým šíleným pokoji,“ vyhrožovala modrovláska.
„No tak fajn,“ zavrčel Oráč a loučil se se svým mazlíkem „Měj se Pijavko. Ještě se pro tebe vrátím.“
Když nastoupil Sasori, dral se dovnitř i Sasuke. Ten bez pozdravu prošel kolem řidiče a posadil se vedle dvojice Itachi & Kisame:
„Čus buřte,“ plácnul modráka po rameni „Hele můžeš se pls šoupnout? Chci sedět vedle bráchy.“
„No já...“
„Ani náhodou. Kisame sedni! A ty se můj milej bráško zdejchni!“ zaprskal starší Uchiha.
„Klid brácha. Ještě ti stoupne krevní tlak.“
„Co si to dovoluješ. Takhle se mnou mluvit ty skřete!“
„Můžete prosím ztlumit ty vaše rodinný pindy,“ kopal jim zezadu do opěradel Kakuzák „Já se tu snažím vypočítat náš rozpočet na příští rok!“
„Skrblajzno neřvi! Nevidíš, že se tu modlím,“ zamumlal Hidan v tranzu.
„Ty Hidane víš co ....“
„TAK BUDETE UŽ VŠICHNI ZTICHA!“ rozčílil se Pein „Jste horší jak mateřská školka. Teď tu bude ticho nebo tady někoho prohodím oknem ven! Tobi dělej, nebudem čekat až nastoupíš!“ zaječel na malou postavičku u dveří, která byla tím vším hlukem nejspíše vyděšená. Jen co Tobi nastoupil, vůz se okamžitě rozjel.

***
Po 2 minutách cesty.
„Já se asi zblázním,“ šílel šéf a hrabal se ve své tašce „Kde mám svůj Antistres. Ksakru čí pitomej nápad to byl jet do muzea.“
„Můj,“ připomněla mu Konan.
„...“
„Umm nerad vás ruším lidi, ale asi budu zvracet,“ ozval se zezadu rybákův hlas.