Nejsem krutý, lásko?

Pozor: Povídka obsahuje pro někoho nepříjemné prvky násilí páchaného na ženách. Snažila jsem se to zaobalit, jak jen to jde, ale přeci jen na to raději upozorním předem. Takže číst na vlastní nebezpečí!

„Řekni to,“ zaševelí do jinak zcela ztichlého prostoru chodby podmanivý hlas toho muže.

Zakroutím odmítavě hlavou a jen tiše zasténám. Není to onen slastný vjem, který jsem si tolikrát přehrávala ve své mysli. Nejsem zrovna bláhová a naivní, ale tohle jsem si opravdu nepředstavovala. No, možná že jsem měla, protože bych pak nejspíš nebyla takto rozčarovaná. Koneckonců je to on o koho tu běží. Nikdo jiný a ani menší než on. Vím, že jeho projevy vášně mi nepřináší nic, tedy kromě bolesti a neskutečného ponížení. Připadám si pošpiněná a zničená a vlastně taková také jsem. Jeho ruka zajede pod mé oblečení a zaryje se mi pevně prsty do břicha.

„Řekni to,“ vydechne mi znovu do ucha.

Opakuješ se, pomyslím si v duchu a po tvářích se mi začne plazit slza. První s mnoha, které vzápětí budou následovat. Rozevřu až doposud pevně stisknutou pěst a chci ji setřít, ale předběhne mně. Už zase mi čte myšlenky, napadne mě okamžitě. Svou dlaní přikryje celé mé zápěstí a přitlačí je pevně ke zdi za mnou. Pak se ke mně obrátí obličejem. Jeho teplý dech mi ovane celou tvář těsně předtím, než mi jeho jazyk setře z líce onu první slanou kapku bolesti. Té, o níž ví, že mi ji působí právě on. Jenom ON. Každého dalšího, který by se o to pokusil, bych totiž bez zaváhání zabila ještě dřív než by se ke mně přiblížil.

„Řekni to,“ zasyčí mi znovu do ucha. „Vím, že to tak cítíš, tak to řekni.“

Zatnu pěst, přestože mi drtí zápěstí a znemožňuje mi tak pevně sevřít dlaň. Udělám aspoň to málo, co mohu, abych trochu odvedla hlavní proud té ponižující a vše otupující bolesti někam jinam. Jeho jedovatý hlas už totiž začíná účinkovat a moje vůle pomalu slábne. Tělo se mi rozechvěje. Nevím, jestli strachem anebo slastí v očekávání dalšího. Slyším jeho smích. Jasně a zřetelně se mi propaluje přímo do mozku. On mezitím sklání hlavu k mému ramenu. Jeho vlasy mne slabě pošimrají na obličeji a překryje mě způli jejich tmavý závoj. Jazykem pomalu a mučivě přejíždí podél klíční kosti. Jeho volná ruka putuje po mém břiše vzhůru, až dokud pevně nesevře mé levé ňadro. V ten samý okamžik se mi prudce, divoce a bez zábran zakousne do pokožky levého ramene. Ještě to dokážu vydržet bez toho, abych ze sebe vydala sebemenší zvuk. Pokud nepočítám to titěrné povzdechnutí, které se mi samovolně vydralo z úst, jakmile mi jeho zuby prošli pokožkou. Cítím to teplo, které se mi rozlévá po kůži. Vím, že je to moje krev, která vyvěrá na povrch, aby si vzápětí našla cestu dvěma hlavními směry. V první linii mi stéká dozadu po zádech přes lopatku a podél páteře stále dolů. Druhá část pak zabloudí dopředu a já cítím, jak slepuje naše těla víc k sobě. Mizí pod jeho dlaní, jíž mi stále svírá ňadro a pokračuje mezi jeho prsty a po zápěstí dál. Nemilosrdně mě dál drtí pevně v sevření, bez ohledu na to, kolik z toho budu mít modřin.

„Nejsem krutý, že ne, lásko,“ zavrní a jeho rty se znovu přisají k mé kůži potřísněné krví. Zatímco kolem krku se mi pod vlasy plazí tmavě šedý had a hladově se svým drobným do ruda zbarveným jazykem natahuje po mé karmínové teplé krvi.

Udělá se mi nevolno a v krku se mi pomalu hromadí kyseliny. Cítím, že se začínám dávit, ale na poslední chvíli otevřu prudce ústa a zhluboka se nadechnu. Sotva párkrát zalapám po čerstvém vzduchu, když se ke mně obrátí obličej. Vidím jasně před sebou jeho bradu a rty. Ostře řezané rysy kolem úst mu po stranách hyzdí zbytky mé krve. Stále ještě dostatečně mokré, aby se zaleskla vlhce v slabém světle kolem nás. Ústa se mu mírně pootevřou a jeho rudě zbarvené rty najednou ostře kontrastují s bělostnými zuby. Koutky úst se mu zvlní do ironického úsměvu těsně předtím, než se ke mně skloní a přitiskne svá ústa na má, v mučivě pevném polibku, jenž je všechno možné jen ne milující a romantický.

„Ne,“ vydechnu mu do jeho rtů a zazmítám se pod jeho pevným objetím.

Nic nevysvětluje, ani mne o nic nežádá. Prostě si bere to, co on sám chce. Beze slov a nekompromisně. Jeho ruka, která mi až doposud pevně svírala ňadro, se uvolní, aby vzápětí sjela po straně dolů k mému kolenu.

„Ne,“ zvolám o poznání silněji.

Odpovědí je mi pouze jeho smích a nadnášející pocit od toho, jak mě mírně nadzvedl. Zalomcuji rukama nad hlavou, ale nic mi to není platné. Pevně je svírá druhou dlaní a tlačí je ke zdi.
„Ach bože…“

Nyní mi už slzy putují tváří bez obalu a jakékoli snahy o jejich zamaskování. Pranic nepomáhá pocit, který po sobě zanechává hadí tělo pevně se mi ovíjející kolem krku a utahující svou smrtící smyčku. Není totiž dostatečně rychlé na to, aby přehlušilo to, co následuje. Náraz těla, nekompromisní tlak a smysly otupující bolest v podbřišku. Mé tělo je násilně opanováváno a dobýváno i proti mé vůli. Z úst mi vyráží srdceryvné zajíknutí, ale nečekám od něj úlevu ani žádné anulování toho, co již bylo prakticky dokonáno. Nejsem panna a nebyla jsem jí už dávno předtím, než se tohle vůbec začalo, ale přesto si tak připadám. Cítím, že začínám nenávidět svoje tělo. Z hloubi celé své padlé duše a bytostně. Nenávidím ta rudá jemná ústa. Nenávidím ty dlouhé světlé vlnité vlasy. Nesnáším jemnou bílou kůži posetou mnoha drobounkými jizvičkami od úmorného tréninku. Podstatnou část z nich tvořily památky z bitev, které vypadali všelijak, jen ne snadně. Ze všeho nejvíc snáším své schopnosti, kvůli kterým si mne vybral. Moje tělo ženy totiž dokáže něco, co žádné jiné. Je schopné udržet a zachovat život prakticky za všech možných okolností. Máme to v rodině a ženy z našeho klanu se rodí s tímto prokletím už po staletí. Tak proč by to právě u mě mělo být jinak?

Posledních pár prudkých pohybů a s tím spojených nárazů do zdi mě přivedlo zpět do reality. Záda budu mít nejspíš odřená až do živého, ale to není nic ve srovnání s bolestí, která teprve přijde - mnohem později. Pustil mě ze svého sevření. Tělo se mi okamžitě svezlo na zem a tam zůstalo pokrouceno po dopadu. Pouze zvládnu opřít se hlavou o chladnou omítku za sebou. Se zavřenýma očima poslouchám zvuk vzdalujících se jeho kroků. Otevřu oči a pohledem hypnotizuju mizející postavu před sebou. Jedna-dvě-tři-čtyři-pět. Přesně do tolika stihnu napočítat, než zaslechnu vražedné zasyčení a proti mně se vyřítí onen šedý had, který se mi ještě před chvílí ovíjel kolem krku.

Kroky v chodbě utichnou. Zato se ozve jeho hlas, který na poslední chvíli zarazí hadího útočníka před dokonáním jeho obvyklého poslání. „Ne!“ práskne jasné prostorem rozkaz. „Potřebuju ji živou. Ještě má pro nás cenu.“

Had se stáhne zpět a poté oba zmizí v temnotě chodby. Tělo se mi roztřese potlačovanými emocemi. Rukama sjedu k podbřišku a obejmu se pevně. Čemu se divím, vždyť sem se mu vlastně sama dala ze své vůle. Sice ne doslova, ale v přeneseném smyslu určitě. Věděla jsem, po čem jde, a přesto jsem se s ním vypravila na tuhle misi. Bláhově sem si namlouvala , že se tohle nemůže stát. Bože byla jsem tak hloupá a naivní a právě jsem za to zaplatila.

„Třeba budu mít štěstí,“ zašeptám si unaveně. Prostorem ke mně dolétne jeho smích a definitivně tak pohřbí veškeré mé naděje. Eugenika je prostě svinstvo. Konečně dosáhne toho, po čem tak prahne už strašlivě dlouhou dobu. Bude mít dokonalé tělo, které ve všech ohledech splní jeho nároky na tělesnou schránku. Jen si musí chvíli počkat, dokud mu nedozraje v mém lůně.