Jiná dimenze

„Tentokrát jsem svému instinktu doopravdy nevěřil, ale jak vidno, opět mne neklamal,“ zašveholil klidně mužský hlas. „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že ses ocitla tady.“
Žena, zřejmě středního věku a nevysoké postavy, se obrátila na místě tak rychle, že jí její letní sukně zavlála divoce kolem kolen. Zuřivým, ale i notně překvapeným pohledem doslova přišpendlila na místě muže o něco málo staršího, než byla ona sama. Vzpamatovala se dostatečně rychle na to, aby na něj vzápětí vyhrkla: „Co tady děláš?“
Kabuto si posunul ukazovákem pravé ruky brýle na nose vzhůru a s ušklíbnutím jí odpověděl: „Hledal sem tě, Etsuko. No a tak je logické, že jsem se tu musel dříve či později ocitnout, ne?“

Žena stojící k němu nyní čelem zvážněla a na pár minut se odmlčela. Mezitím co přemýšlela rychlostí blesku a stejně tak i hodnotila možné scénáře, které jí její vlastní mozek předestíral, opatrně sondovala okolí. Uvědomovala si, že jsou na veřejném místě, takže by jí nemělo od něho teoreticky hrozit žádné nebezpečí. Koneckonců jsou mezi desítkami lidí, které tu klidně procházejí kolem. Každý jediný z nich by si musel všimnout, kdyby se s ní něco stalo. Tajně doufala, že by jí třeba někdo i přispěchal na pomoc, pokud by se náhle její tělo zhroutilo k zemi. Tenhle svět měl přeci jen něco do sebe oproti tomu, odkud pocházela. Na druhou stranu před ní stál Kabuto Yakushi a tak nemohla vyloučit naprosto nic. U něho prostě žádná pravidla anebo obecné principy neplatily. Nikdy! Klidně by se vsadila o celý svůj mizerný měsíční plat, že ji tu bez mrknutí oka oddělá a odkráčí bez problémů středem. Tento svět byl sice od jejího dost odlišný, ale i zde platilo pravidlo síly a dominance.

„Neměl bys tu být,“ řekla nakonec a uzavřela tím definitivně plánovací fázi svého uvažování. „Tak co tu děláš?“

Pořád funguje s obdivuhodnou rychlostí, pomyslel si Kabuto pro sebe. Také mu neušlo, že okolní lidé, kteří je pravidelně míjeli, se sice po nich sem tam ohlíželi, ale jinak nic víc. Naprosto nikomu tady nepřišlo divné, jak je on oblečený anebo že mluví odlišnou řečí. Tento svět je skutečně prazvláštní místo, napadlo ho. „Ano, nepatřím sem,“ přitakal poklidně, „a máš pravdu, že bych tu neměl být. Na druhou stranu, když něco hledám, pak to obvykle najdu,“ dodal trochu ponuře a v očích se mu výhružně zablesklo. „Musela bys být zatraceně mrtvá anebo spíš zapečetěná, abych se k tobě nemohl dostat. Musím ovšem přiznat, že vypadáš trochu jinak, než jak si tě pamatuju.“ Hodnotícím pohledem věcně prozkoumal její letní oblečení, ale i tělo a až pak doplnil: „Copak jsi asi provedla s majitelkou tohoto těla, Etsuko?“
„Nic!“ zavrčela na něho vztekle oslovená. „Prostě sem měla štěstí a nic víc. Věř tomu nebo ne, ale od chvíle, co sem se tu ocitla, jsem nemusela zabít ani kuře natožpak lidskou bytost. Tahle žena zrovna umírala a tak sem si vzala její tělo. Shodou náhod jsme si tak trochu podobné fyzicky i duševně a tak to šlo. Bez toho bych byla nahraná a odepsaná.“
„Jak ses sem vůbec dostala?“ pokračoval Kabuto ve svém malém výslechu a pečlivě poslouchal vše, co mu byla ochotná sdělit.
„Tak na to by ses měl zeptat někoho jiného a ne mě,“ odvětila pouze nazpátek.
„Ach ano, Hatake Kakashi a jeho Mangekyou Sharingan,“ zavrní mírně Kabuto. „Velmi nepříjemná záležitost, uznávám.“
„Jo,“ vyštěkne žena proti němu, „a také pěkně bolestivá. Jen díky naprosté shodě náhod mě to tehdy nerozdrtilo anebo neuvěznilo ve smyčce.“ Její tělo se podvědomě a zcela automaticky otřáslo. „Nemáš ani tu nejmenší představu, co ten chlap s tím svým okem dokáže způsobit.“
„Věř mi, že to vím celkem přesně,“ odpověděl jí Kabuto a přešlápl z jedné nohy na druhou. „Nikdy by mne ale ani v nejmenším nenapadlo, že tu jeho techniku někdo dokáže přežít, když ji uskuteční pořádně. Pokud vím, tak poslední, na nějž ji použil, byl Deidara. Ten tehdy přišel jenom o ruku, ale jen díky tomu, že Hatake neměl dost síly a chakry. Proto je velmi zajímavé, že ty jsi to přežila v jednom celku a bez úhony. Ani zdaleka totiž nedosahuješ Deidarových schopností nebo rychlosti, takže jak?“
Etsuko se škodolibě usmála a pak jen pronesla: „To bys rád věděl, co? Nepovím… “
„Nehraj si se mnou,“ skočil jí do řeči Kabuto a v pravé ruce svíral jednu ze svých pověstných karet pro sběr informací. „Můžu ti hodně znepříjemnit život, Etsu. Stejně jako ti můžu způsobit takovou bolest, o níž se ti nikdy ani nezdálo. Prozatím sem jediný, který o tvé existenci ví, a nemyslím si, že toužíš po tom, aby tě našli další. Obzvlášť jedna osoba po tobě zuřivě pátrá a je doslova nepříčetná, že tě nedokáže najít. Asi víš proč, že?“
Etsuko se otřásla dalším náhlým pocitem odporu a hnusu, ale nemohla si prostě pomoct. Moc dobře věděla o kom Kabuto mluví a měl pravdu, že zrovna v jeho případě ani v nejmenším netoužila po tom, aby ji objevil. Zatnula pravou ruku v pěst a levou dlaní pevněji stiskla popruh kabelky, kterou měla přehozenou přes rameno. Nepatrně pohledem zabloudila ke vchodovým dveřím nedaleké budovy a nervózně jí zacukalo v koutku úst. Bude to muset ukončit, protože jí začíná tlačit čas. Potřebuje se ho zbavit a to hodně rychle. Odhodlaně vydechla, hlavu naklonila mírně doprava a s pohledem upřeným na kartu v jeho ruce řekla: „Máš to tam, ale nevidíš to. Projdi si schopnosti, kterými jsem jako ninja disponovala a bude ti vše jasné. Takhle žena,“ pro zdůraznění svých slov přejížděla přitom podél svého těla rukou ve všeříkajícím gestu, „byla prostě jen kompatibilní. Když sem byla vyhozena Hatakem do jiné dimenze, abych tam zemřela, objevila jsem se místo toho tady. Nevím, proč k tomu došlo, ale po pravdě mě to moc tehdy ani nezajímalo. Ona – ta žena měla právě v ten okamžik vážnou nehodu. Bylo jasné, že to nezvládne a tak jsem si jednoduše přivlastnila její tělo. Tomu říkám oboustranně výhodná akce, víš? Moje vlastní „materiální podstata“ totiž zůstala uvězněna někde v meziprostoru a skutečně nevím, jak to s ní skončilo. Jak říkám, prostě jsem měla neskutečné štěstí.“
„Hm, zajímavé,“ zauvažoval nahlas Kabuto. „Nakolik si přišla o své schopnosti, když jsi vyměnila tělesnou schránku?“
Etsuko nervózně polkla a očima znovu zalétla k nedaleké budově. „Pokud vím, tak nedokážu použít žádné ninjutsu, ale zůstala mi moje fyzická síla a rychlost. Nejsem zcela bezbranná, jak by se asi zdálo. Chceš se přesvědčit?“ odpověděla mu prostě. Ani za nic na světě by mu nepřiznala, že jeho poslední věta obsahuje hrubý a dost podstatný nedostatek. Ona sama mluvila o své „materiální podstatě“, ale Kabuto si její slova chybně vyložil a předpokládal, že šlo o její tělo. Nu což, ona mu to vyvracet nehodlala.

Kabuto se zakřenil a sledoval, jak se žena před ním mění. Tělo se jí narovnalo a vypnulo. Přesunula těžiště jinak, než tomu bylo doposud, takže její květovaná sukně nyní vypadala o kousek kratší, než tomu bylo před chvílí. Také jasně žluté triko bez rukávů, ale s krátkým stojáčkem jí nyní padlo naprosto jinak než před chvílí. Kabuto si pomyslel, že se Etsu záměrně trochu hrbí a ramena dává víc dolů než je třeba. Také svou mimiku musí upravovat, protože zatímco před chvílí vypadala křehce a zranitelně, teď se jí v očích, ale i v celém obličeji zračilo odhodlání a silná vůle. Záměrně klame tělem, aby nevyvolávala zbytečnou pozornost, napadlo ho. Ukazovákem levé ruky poklepal na kartu a provedl pár rychlých tahů po její ploše. Pod jeho dotekem se objevovaly nové znaky, které se ovšem okamžitě transformovaly do nových dat nesrozumitelných okolnímu světu. Bez správného klíče nikdo nedokáže text přečíst, tím si byl Kabuto skálopevně jist.

„Dobrá, dobrá,“ promluvil opatrně, zatímco dokončoval ukládání dat. Své úvahy ale už nedotáhl do konce, protože byl přerušen nově příchozí osobou.
„Mami, už sem skončil,“ zahalekal dětský hlásek nedaleko od nich. „To je prima, že tu na mě čekáš.“

Etsuko zavřela oči a doslova a do písmene ji okamžitě obalil smrtelný pot. Tohle bylo to, čemu se chtěla vyhnout. Už tak bylo dost zlé, že ji tu našel, ale teď věděl také její malé tajemství. Byla si naprosto jistá, že v jeho rukou se toto zjištění změní v nebezpečnou informaci, která se obrátí proti ní. Objala asi šestileté dítě, které k ní přiběhlo. Políbila je na tvář a usmála se na ně, ale ani tak nespustila oči z muže před sebou.

Naproti tomu Kabuto obrátil svou plnou pozornost k onomu dítěti sotva je zaregistroval. Jakmile jej chlapec míjel, neubránil se momentálnímu náporu a rozesmál se na celé kolo. „To snad není ani možné,“ vydoloval ze sebe pracně a snažil se, seč mohl, aby ovládl své vzrušení. „Tak jemu se to skutečně tehdy povedlo.“ Hýkal nadšením a smál se jako blázen v jednom. Dokonce musel narychlo několikrát polknout, protože se mu v puse nahromadily sliny a hrozilo, že se znemožní.
„Mami, kdo je ten pán?“ zeptal se chlapec a měřil si bělovlasého muže s brýlemi zkoumavým pohledem.

Tmavé, rovné a hladké vlasy měl stažené na temeni hlavy do ohonu a pouze po stranách uší se mu táhly dva prameny, jež se bezpochyby uvolnili při jejich sčesávání. V jeho očích se zrcadlilo něco nepochopitelného, co by tam vzhledem k jeho věku nemělo být. Možná že byl ještě moc malý a zcela jistě neměl o ničem podstatném ani ponětí, ale Kabuto i tak vycítil, že je – nebo aspoň jednou bude – hodně nebezpečný. Když uvážil, odkud pochází jeho genetická výbava, ani se tomu moc nedivil.

„Tatsuyo, skoč si támhle koupit zmrzlinku,“ řekla Etsuko a šoupla hochovi do pravé dlaně pár drobných mincí, které předtím vylovila z kabelky. Moc se mu nechtělo, ale postrčila ho a tak nakonec odběhl.
„Tatsuya?“ zeptal se jí Kabuto pobaveně s významně pozvednutým pravým obočím.
„Hadi jsou svým způsobem také draci, ale to víš,“ odpověděla zcela automaticky nazpět. „Navíc zdejší mytologie je vnímá i jako projev nespoutané lásky.“

Jakmile si Etsuko uvědomila, co právě vypustila z pusy, okamžitě zmlkla, ale bylo pozdě na to, vzít to zpátky. Kabuto se rozesmál na celé kolo, až si musel rukama obejmout břicho, protože ho už bolel každičký sval. Narovnal se a setřel si opatrně slzu, která se mu spustila po tváři. Pak si prostě nasadil zpět brýle a Etsuko si všimla, jak se mu nebezpečně až vražedně zalesklo v očích.

„Ne,“ špitla sotva slyšitelně a pravá ruka jí sama vystřelila vzhůru, takže se chytila za krk.
„Neměj obavy,“ snažil se ji uchlácholit Kabuto, ale vzhledem k vzrušení mu to moc nešlo. „Tohle si nechám rozhodně pro sebe. Stejně jako tobě, je mi naprosto jasné, co by se stalo, kdyby zjistil, že má skutečně syna. Nic a nikdo na světě by ho nedokázal zadržet. Když si před lety zmizela, řádil jako pominutý. Myslím, že tehdy skoro zničil Mlžnou vesnici, ale nebylo mu to nic platné. Nakonec přeci jen pochopil, že tě nikde neschovávají. Ovšem pouze díky tomu, že se dozvěděl od představitelů vesnice o tvé poslední práci, stejně jako o střetu s Hatakem.“
Etsuko na něho šokovaně hleděla. Až za notnou chvílí od jeho posledního prohlášení jí došlo, že její tajemství, stejně jako celá existence je prozatím před Orochimarem v bezpečí. Na jak dlouho, ptala se v duchu. „Proč bys to dělal?“ zeptala se Kabuta rychle bez přemýšlení.
Bělovlasý medik a pravá ruka Orochimaru-sama se mírně uvolnil. Promnul si kořen nosu a teprve pak k ní promluvil. „Pro mne máte oba dva mnohem větší cenu, když jste na živu. Neskonale větší!. Jsem až dětsky vzrušený při pomyšlení, že se jednou dozvím, jakých hranic to dítě může dosáhnout nebo co za schopnosti bude mít. Kdyby to On zjistil, je víc než jasné, že by sem přišel a okamžitě si přivlastnil jeho tělo. Tebe, má drahá, by zabil za zradu. Vybral si tě zcela záměrně a ty moc dobře víš proč, že?“

Etsuko se otřásla odporem. Vzpomněla si na její poslední setkání s Orochimaru-sama a to, co se jí tenkrát stalo. Velmi podrobně. Vlastně se jí okamžitě vybavilo všechno, co jí On tenkrát provedl. Dlouhou dobu drhla své tělo tak usilovně, že to vypadalo, jakoby se chtěla zbavit veškeré kůže a podstatné části svalstva společně s ní. Vypadala, jako by se opařila od hlavy k patě, ale ani tak to nebylo dost. Slovo „lásko“ nenáviděla ještě dlouho po té, co se dostala do tohoto světa. Její rodové dispozice jí umožňovaly, že tělesně dokázala udržet život za každou cenu. Přesně jak řekl Kabuto a to byl taky ten pravý důvod, proč si ji Orochimaru vybral. Byla bláhová a nevěřila, že by se zrovna jí mohlo něco takového stát. Tehdy v té chodbě něco z její duše zemřelo, ale bohužel se také zrodilo něco nového. A to něco se právě vracelo s kornoutem zmrzliny v ruce a pusou ulepenou od ucha k uchu. Neměla čas na to, aby tu s Kabutem klábosila, takže se rozhodla to rychle ukončit.

„Dobrá,“ řekla rozhodně a bez jakýchkoli emocí. „Beru to tak, že mne neprozradíš. Sice nechápu, co za to v budoucnu budeš chtít, ale nehodlám nad tím nyní přemýšlet. Prozraď mi ale, jak chceš ošálit jeho citlivý nos a nepřinést zpátky můj pach?“
Kabuto se jen usmál. Zle, zákeřně a podle. Poté zvedl obě dvě dlaně vzhůru ve všeříkajícím gestu „Já nic, já muzikant“ a až potom doplnil. „Pokud vím, nedotkl jsem se tě za celou dobu, co si tu tak hezky povídáme, takže by to neměl být problém. Mé schopnosti se s roky opět mírně vytříbily a tak dokáži i já něco navíc, víme?“

Sice jí to ani v nejmenším neuklidnilo, ale neměla moc na vybranou. Razantně přikývla a ve stejném okamžiku se odlepila z místa a vydala se vstříc synovi. Doprovázel ji přitom Kabutův zlovolný smích, ale nedbala toho. Na přemýšlení bude mít dostatek času později, a že rozhodně nehodlá promarnit ani okamžik. Nejedná se totiž o nic menšího nežli život jejího syna. Jejího, ať si každý říká, co chce. Však už na něco přijde. Dříve či později určitě.