Zatracenci - ep.03 - Jsou věci, které by se, milý Hidane, do učení přijímat neměly!

"Takže," pokoušel se Hidy vymyslet něco alespoň trochu inteligentního, mnul si spánky a přecházel ze strany na stranu, "Proč bych tě měl přijmout za studenta?"
Hermafrodit se jen zaculil, postavil se do pozoru, sáhl si do výstřihu a zpod trička vyndal Hidanovi velice povědomý přívěšek.
"Protože... Jashin-sama forever!"

Hidan zíral na jashinistický přívěšek, houpající se jako nějaký nástroj pro hypnózu přímo před jeho očima a tvářil se, jako by ho nikdy v životě neviděl. Oči vytřeštěné, ústa dokořán a v obličeji takový výraz, že jeho zveřejnění či popisování by snad mělo být trestné.
"Co to je?" odsekával jednotlivá slova, pěkně zřetelně a nahlas.
"Ale Hidane-san, to přece znáte!" zasmálo se děcko zvonivým smíchem, při kterém se nesmrtelnému znovu vybavila ta patálie s pohlavím a jeho vlastní pohlavní orgány se začaly ozývat.
A fakt, že se mrně během další vteřiny vyřítilo přímo k němu a sáhlo po Hidanově vlastním přívěšku, který mu na důkaz své pravdy ukázalo spolu s tím svým, skutečně nijak nepomáhal. Bělovlasý odskočil jak raněný zvíře, nebo spíš zvíře, bránící se záchvatu neopodstatněnýho výbuchu smyslnosti.
"Tohle už nikdy nedělej,"zavrčel směrem k prckovi, "a budu o tvým přijetí uvažovat."
Malému stvořeníčku zasvítily očka radostí.
"Takže mě berete?"
Hidy se na něj ještě chvíli díval, než si povzdechl.
"To víš že...ne," zachechtal se svým oblíbeným ďábelským psycho smíchem, který si schovával pouze pro speciální příležitosti.
A co se nestalo? To malé, co doteď dokázalo klít jako kanálník, padlo k zemi a usedavě se rozplakalo. Ten pohled byl tak žalostný, že by obměkčil kdejaká tvrdá srdce.
"Ale...no..." koktal nesmrtelný a při pohledu na tu hromádku neštěstí, vzlykající na špinavé podlaze jejich předsíně, měl takový podivný svíravý pocit u srdce, který se mu během několika minut dokonce podařilo identifikovat jako lítost.
"No ku*va, co se to se mnou děje," zamumlal si sám pro sebe, přičemž to malinké to rozhodně přes vlastní vzlyky slyšet nemohlo.

A zatímco se náš jashinista cítil jako idiot a nevěděl, co dělat, v jednom z akapokojů probíhal podivný rozhovor...
"Ta holka, co si Hidan přived, je pěkně od rány," zamumlal zamyšleně Itachi směrem k dalším dvěma zabijákům, nakvartýrovaným v jeho ložnici.
"To možná, ale já bych se spíš bál našeho Jashinova kněžího," konstatoval prostě Deidara, přičemž už asi potřetí přeměnil titěrné hliněné zvířátko ve své ruce na miniaturní výbuch, který se ozval relativně tichým "bum" a byl z něj chvíli cítit zvláštní smrádek.
"Necháš toho, pak tu má chudák Itachi spát," zabručel rybí ninja, sedící opodál a podezřívavě větřící.
"Tohle ale vůbec není ten problém!" broukl nabručený Uchiha a dál si mnul místo, kde před chvílí skončila pěst té malé roztomilé dívenky. "Ona mě praštila!" zakníkal ublíženě.
"A Hidan myslí, že to je kluk!" popadl se Deidy za břicho, jako by právě slyšel nějaký velice dobrý vtip, a začal se až skoro neovladatelně smát.
"A co když je?" nadhodil Kisame docela zamyšleným hlasem,"a jen jako holka vypadá?"
"Nemožné,"oponoval černovlasý nukenin, "rozhodně jsem z ní tu holku cejtil!"
"Jenže, neuraž se, ty holku cejtíš na každym rohu," musel si modrý rýpnout.
A tak se Itachi urazil a odešel. A Kisameho s Deidarou také brzy přestalo bavit polemizovat o ničem. Proto se záhada kolem potenciální/ho nového člena/členky nevyřešila a možná, že byla i odsouzena k zániku.

Náš milý chudáček jashinista nevěděl, co má dělat. Cítil chuť to malé stvoření nějak povzbudit, vzít do náručí a utěšit, jako by to udělal s malým, rozkošným děvčetem. Zároveň se ale odmítal pohnout jeho, případně jejím, směrem. Bál se. Vážně měl strach z myšlenek, co v něm chtě nechtě to malé hermafroditní cosi vyvolávalo.
Po chvíli zvedla zhroucená postavička velké, doširoka otevřené, panenkovské oči smaragdové barvy, z nichž se pořád řinuly slzičky zklamání, a upřela je jeho směrem.
"Víte vy vůbec, jak dlouho mi trvalo hledání vaší osoby, Hidane-sama?" zavzlykalo to, stále upřeně pozorujíc bělovlasého.
Hidan netušil, co má na to odpovědět. Tahle situace mu připadala cizí, nepříjemná a poněkud absurdní. V duchu se zařekl, že někoho obětuje Jashinovi s prosbou, aby ho před podobné problémy už nestavěl, a pak teprve, co nejmírnějším hlasem odpověděl.
"Ne, to nemám tucha,"řekl, ale pak až mu došlo, co vlastně to stvoření vypustilo z úst.
"Moment, tys mě hledal?"vyjevil se a už zase třeštil oči.
Stvoření přestalo plakat, a naopak se zasmálo, jako by právě slyšelo nějaký vtip. Hidan nechápal proč, vždyť se jenom zeptal, ne?
"Rozhodně jste právě vy byl předmětem mýho hledání," přikývl drobek.
"A to ku*va proč?" podrbal se Hidy nechápavě za krkem.
"Protože Jashin-sama forever!" odpověděl skrček bez rozmýšlení, očička mu u toho svítily jako dvě maličký lampičky.
Hidan to všechno sledoval, v obličeji podivně soustředěný výraz, a přemýšlel, zda to malé vzít nebo nevzít do učení.
"Jestli tahle fackovací bestie překročí práh týhle jeskyně, tak..."zaslechl z rohu náhle Itachiho mumlání. Černovlasý se opíral o zeď, jeho oči žhnuly zlobou, a uražené ego po tom potupném odmítnutí z něj sálalo na kilometry daleko. Vypadal, že to vážně myslí vážně.
"Fajn," zachechtal se znovu Hidan, a otočil se k mrňouskovi,"beru tě."
Co na tom, že neví nic o jeho schopnostech, a ještě pořád řeší onu zapeklitou otázku s pohlavím... Hlavně, že má důvod naštvat Uchihu.