Poslouchej své srdce 2

Tak jo lidi, jestli jste na mě ještě nezanevřeli, tak sem konečně přidávám nový díl. Háček je ale v tom, že je tenhle díl asi o 200 slov kratší než minulý. Vážně se moc omlouvám za dobu čekání a za délku dílu, ale vážně jsem nemohla nic vymyslet. A navíc - i když se to nezdá - máme ve škole takové práce, domácích úkolů, referátů a všeho, že si sotva zapnu PC. Jo já vím, to není výmluva - jsou totiž víkendy, že? No ale víkendy mi teda na napsání nového dílu FF evidentně nestačí . Ale budu se snažit víc a rozvinu si moji fantazii, abych JEDEN díl nepsala měsíc a půl, ale 2 TÝDNY !! Taky mi to určitě pomůže na slohovky . No jo, já vím, už moc kecám. Asi si myslíte, že tu chci tou délkou úvodu zachránit ten krátký díl, že? No...a víte, že máte pravdu? Vážně, tohle je můj úmysl, ačkoli je to předem prohraná bitva... Ach jo, tak už vás nebudu trápit

‚Vážně mu to sluší, proč jsem si toho nikdy nevšimla? Je mnohem hezčí než Sasuke-kun.‘ honilo se Sakuře hlavou. Ale po chvíli ji Naruto opět vytrhl z přemýšlení.
„D-Děje se něco?“ zeptal se opatrně Naruto, protože už mu to vážně začínalo být trapný.
„Uh? N-Ne! Všechno je v pohodě!“ ujišťovala ho Sakura. I když si tím nebyla úplně jistá.

„Jo, tak dobře.“ Usmál se trochu nejistě Naruto.
Sakura se teď radši zadívala na oblohu, která pomalu začínala chytat tmavší odstín. Bylo přeci jen léto, takže se stmívalo až později. Slunce ještě svítilo, ale už se pomalu chystalo k západu. A Sakura měla zase chvíli k přemýšlení. ‚Co je to za pocit?‘ptala se sama sebe Sakura. ‚Proč se cítím tak nejistě a vystresovaně? Vždyť je to přece Naruto! Znám ho už léta! Tak co se děje?!‘
„Tak jsme tady.“ prolomil Naruto to hrozné ticho a krásně se na Sakuru usmál. Ta jeho úsměvu věnovala pozornost a okamžitě se jí vrátila všechna dobrá nálada. Ten jeho úsměv ji tak zahřál a dostal opět do normálu.
„Jop! Už mám hlad!“ prohlásila tentokrát už vesele.
„Hehe, já taky.“ mrkl na ni. Tak se posadili a hned začali očima projíždět jídelní lístky. Dlouho si nemohli vybrat, ale nakonec se dohodli na party mísu sushi pro dva.
Za chvíli k nim mířil číšník s velkou mísou sushi, která byla krásně zdobená a obložená i trochou zeleniny a v druhé ruce nesl i několik různých omáček. A jakmile jim číšník jídlo donesl, řítil se k nim další, který nesl saké a minerálku. Jakmile jim všechno donesli, neváhali, a naráz zařvali: „Itadakimasu !!!“ a pustili se do jídla.
„Mmmm, je to vážně skvělé!“ prohlásila s nadšením Sakura a podívala se na Naruta.
„Yop!“ polkl Naruto a zasmál se.
„Měli bychom sem spolu chodit častěji.“ rozplývala se dál Sakura.
„Ehm…C-co tím myslíš?“ začínal Naruto chytat růžový nádech.
„Co čím myslím?“ nechápala Sakura, ale pak si uvědomila, co vlastně řekla, „Ahaa! N-ne tak jsem to nemyslela! Hehehe…myslela jsem jako chodit sem třeba jen tak, n-ne jako na rande!“ máchala kolem sebe Sakura rukama, až málem spadla ze židle.
„A no joo, jasně!“ plácl se Naruto do hlavy – cítil se trochu trapně.
No a tak na chvíli zase zmlkli a vychutnávali si jídla. Za chvilku se ale začali zase bavit o nějakých nepodstatných věcech, které není třeba zmiňovat. Ani se nenadáli a už dojídali poslední kousky sushi. A ještě než vyrazili, kopli do sebe saké. Naruto pak tedy zaplatil a opět si vyprázdnil svoji žabí peněženku minimálně do příští mise. Když z restaurace odcházeli, bylo kolem deváté, takže ještě bylo vidět na cestu. Naruto Sakuru samozřejmě domů doprovodil. Po cestě ale mezi sebou prohodili jen pár slov. Když dorazili k Sakuřině domu, byla už celkem tma.
„Tak už jsme tady.“ vydechl Naruto.
„Jo.“ řekla zamyšleně Sakura. Skoro po celou cestu byla zase ve svém světě myšlenek. Ale teď už se probrala: „Um…díky za ten večer, bylo to super.“ chytala Sakura růžový nádech.
„Hehe, jo, není zač.“ mrkl Naruto na Sakuru a široce se usmál. Sakura se samozřejmě taky usmála.
„No, tak ahoj, zase se brzo uvidíme.“ otevírala už Sakura dveře.
„Hai! Dewamata!“ řekl Naruto, když odcházel od Sakuřina domu. Sakura mu ještě zamávala a pak už zavřela dveře.