Naruto Bushido – část 1 – Osudový střet

Mladý blonďatý samuraj procházel lesem a hledal, něco k snědku, protože už to bylo několik dní, co nejedl. Nebylo pro něj cizí hladovět třeba i tři týdny, ale když se mu něco takového povedlo naposledy, byl téměř na pokraji smrti. Nyní měl u sebe sice peníze, ale těch se najíst nemohl a kam dohlédl, nebyl žádný obchod natož vesnice, kde by za ty peníze jídlo sehnal.
„Já se snad budu muset napást na trávě?“ Povzdychl si.
Konečně vyšel až na vrcholek kopce a viděl, že je zachráněn, protože dole v údolí se rozkládala sice malá, ale za to dobře vypadající vesnice. Nemusel tam nijak pospíchat, protože do západu Slunce zbývalo ještě spoustu času a tak se nemusel bát, že by mu zavřeli obchody přímo před nosem. Asi tak po hodince chůze se konečně dostal do této pro něj bezejmenné vesničky. Lidé tam na něj zírali, jako by nikoho takového ještě nikdy neviděli. Na podobné chování byl zvyklý, protože všude kam přišel, budil pozornost jeho vzhled, jeho blond vlasy.
Najednou z nenadání se proti němu rozběhl muž s katanou v ruce a než náš hrdina stihl zareagovat, tak ten muž po něm sekl a zasáhl jej přímo do hlavy.
Temnota.
A pak zase otevřel oči a zjistil, že mu na čele chladí ohromnou bouli, kterou mu způsobil ten člověk co po něm sekt tupou stranou meče.
„Co se to jenom stalo?“ Divil se blonďák.
„Velice se vám omlouvám jménem celé naší vesnice a svého klanu, ten člověk vás opravdu chtěl zabít hned,“ řekl mu pro něj neznámý mužský hlas.
„Cože?!“ Divil se.
„Ale máte štěstí, určitě nejste od NICH,“ odpověděl mu znovu ten hlas.
Mladík se pořád nepřestával divit a snažil se přijít na to, do jakého průšvihu se to zase jenom mohl dostat. Nic jej nenapadalo, protože si opravdu dával pozor na to, aby jeho meč nikdo nepoznal.
„Můžete mi laskavě vysvětlit, o co tady jenom u všech bohů jde?“ Zeptal se mladík.
Muž, se kterým si povídal, se před ním konečně objevil. Mladý samuraj poznal, že musí být z nějaké bohaté rodiny, když mu došlo, že je to ten samý člověk, co mu usiloval o život, tak se mírně lekl, ale jeho vrah se usmíval a snažil se co nejvíce uklonit, aby se mu mohl omluvit.
„V sousední vesnici žije klan, který nám poslal výzvu k souboji. Ale ani jeden z našich klanů nevládne mečem,“ vysvětloval muž.
„To šlo poznat, na nepřítele se používá ta ostrá strana,“ okomentoval mimoděk napadený mladík.
„Proto jsme usoudili, že si museli někoho najmout a já myslel, že jste to byl vy,“ stále se omlouval útočník a zároveň i hlava zdejšího klanu.
Blond mladík se podrbal na hlavě a až příliš pozdě si uvědomil, že tam má stále tu bouli. Naštěstí už to tak moc nebolelo, z čehož měl celkem radost.
„Ne opravdu to nejsem já, koho si najali. Možná kdyby, jste mi dali něco k jídlu a napít, tak bych vás rád zastoupil. Samozřejmě i nějaké peníze, až bude po všem,“ nabídl se mladík a doufal, že jeho nabídku přijmou.
Ne, byl si naprosto jistý, že jeho nabídku přijmou, protože když někdo nepozná, která strana meče slouží na nepřítele, tak nemá v souboji žádnou šanci.
„A vládnete s mečem opravdu dobře, protože jde opravdu o hodně,“ snažil se zdůraznit vůdce klanu a nejspíše i celé vesničky.
„Rozhodně lépe než vy. Navíc, kdybych mečem nevládl, tak už jsem dávno mezi mrtvými,“ pousmál se mladík.
Jeho úsměvu se dalo opravdu lehce podlehnout a uvěřit mu, protože na rozdíl od spousty jiných lidí, šlo poznat, že se jedná o opravdu upřímný úsměv.
„Velice vám děkuji, hned vám nechám něco přinést, abyste nebyl na zítřejší souboj hladový,“ řekl muž a chystal se odejít.
„Počkejte ještě. Kvůli čemu je přesně ten souboj? Mohlo by mi to napovědět, jak moc silný bude nepřítel,“ zeptal se mladík.
„My a sousední klan, kutáme v hoře drahé kovy. Nedávno jsme narazili na stejnou žílu, která bude opravdu obrovská, proto ten souboj,“ vysvětlil muž a odešel.
Mladík se divil, že po něm nechtěl znát ani jeho jméno. Možná to pro lidi v tomto kraji nebylo zvykem. On sám se svým jménem však nikde moc nechlubil, nejednou se díky němu dostal do problémů. Nebyl sice hledaný zločinec, ale jméno bylo i tak neslavně proslulé.
Za chvíli mu přinesli jídlo a pití a pro tuto chvíli mohl zahnat hlad a žízeň. Večer nastal dříve, než očekával, možná to bylo způsobeno ztrátou vědomí po úderu tupou stranou meče. Když byl dosyta najeden a žízeň už také neměl, tak se rozhodl, že se na zítřek pořádně vyspí. Přece jenom, když jde o něco velice cenného, tak jeho dosavadní soupeři bývali dosti silní, ale tak silného soupeře, který jej očekával příští den, ještě nikdy nepotkal.
Následujícího dne se vzbudil relativně pozdě, protože Slunce už dávno vyšlo a za nedlouho na to, co se probral, k němu do pokoje vešel onen vůdce klanu a vypadl dost nervózně.
„Už jsou tady?!“ Zeptal se mladík, který se okamžitě probral z ranní ospalosti.
Muž mu neodpovídal, ale pouze přikývl. Mladík okamžitě vstal a vzal i svůj meč, který se zatím celý schovával v kusu látky, tak aby jej nešlo vidět. Vyšel ven na ulici, tam už stál hlouček lidí. Všichni se dívali na muže oděného v drahém oděvu a na samuraje kterého s sebou přivedl. Ten samuraj měl havraní vlasy a byl o něco vyšší než blonďák a probodával jej svýma ostrýma očima.
„Tento muž bude zastupovat náš klan,“ řekl vůdce cizího klanu.
„Dobře, taky máme zástupce,“ oznámil šéf vesnice a poukázal na blonďatého samuraje.
Atmosféra zhoustla a někteří lidé se raději šli schovat do bezpečí svých domovů, protože oba samurajové vyzařovali nebezpečnou auru. I vůdci obou klanů od nich pomalu couvali, aby se jim nedostali do rány.
„Řekni mi své jméno, ať vím koho, jsem zabil,“ řekl ten s havraními vlasy.
„Já ještě žiju,“ poznamenal blonďák.
„Ale dlouho už nebudeš,“ řekl očima probodávající samuraj.
„Ale obecnou slušností je, že když chceš znát něčí jméno, tak se nejdříve sám představíš,“ napomenul blonďák.
„Jak chceš, snad se mého jména nelekneš a neutečeš! Jmenuji se Uchiha Sasuke,“ oznámil Sasuke.
„Uchiha. O vašem klanu jsem slyšel, ale o Sasukem toho jména ne,“ řekl blonďák.
„Nedělej si ze mě blázny! Navíc, není obecnou slušností, říct své jméno tomu, kdo se ti představil?“ Zeptal se mírně naštvaně Sasuke.
„No aby sis nenadělal do kalhot, až uslyšíš, kdo jsem. Uzumaki Naruto!“ Řekl konečně Naruto a přitom se mírně ušklíbl.
Sasukemu to jméno bylo opravdu povědomé, protože o tom člověku se tvrdilo, že je ovládán svým démonským mečem. Ten meč měl dokonce i jméno – Kyuubi no Youko, po nejsilnějším z devíti ocasých démonů. Sasuke si však byl jistý, že jej dokáže porazit, protože báchorkám o démonech a démonských mečích nevěřil. Jistě existovalo spoustu úžasných stylů boje s mečem, které dokázaly kouzla a zázraky, ale démoni byli pro Sasukeho opravdu hloupost. Naruto vyndal meč z látky, ve které jej schovával. Meč byl opravdu velice zvláštní, byl celý oranžový i čepel byla oranžová a byl do ní vyryt obraz devíti ocasého liščího démona – Kyuubi no Youko. Sasuke se tomu také podivil, ale mu to pouze přidávalo na přesvědčení, že Naruto je pouze podvodník.
„Co kdybychom šli mimo vesnici a vyřešili celou záležitost jinde, aby lidé nepřišli k úhoně,“ navrhl Naruto.
Sasukemu to jenom více potvrzovalo teorii, že Naruto je podvodník. Lidé ve vesnici však vypadali, že plně věří povídačce o démonském meči a očima je pobízeli, aby šli opravdu někam jinam. Tak se Naruto i Sasuke mlčky odebrali mimo vesnici. Šli přibližně hodinu a půl, že se konečně zastavili na volném prostranství. Byli kousek od jednoho ze vstupů do dolu se zlatou rudou.
„Tak, co nebojíš se, se mnou bojovat?“ Zeptal se Naruto a tvářil se téměř vítězně, protože takový trik většinou stačil na to, aby to jeho soupeř vzdal.
„Myslím, že jsi podvodník. Nevěřím na démonské meče ani démony a myslím si, že se oháníš jenom pověstí o tom tvém meči a přitom s ním nedokážeš vůbec zacházet, takže to budu mít celkem lehké,“ vysvětlil Sasuke svoji teorii.
„Uvidíme, kde je pravda,“ řekl Naruto a zaujal postoj, Sasuke jej hned na to následoval.
Sasuke musel uznat, že Naruto nakonec asi bude umět zacházet s mečem, ale nevěřil, že by mohl být lepší než on. Nevyčkávali dál a jejich meče se poprvé střetly. Zajiskřilo to a oni od sebe odstoupili. Pak následoval další výpad a po něm ještě další a další a ještě rychlejší. V tu chvíli si oba uvědomili, že takto by mohli bojovat do nekonečna.
„Takže obyčejné údery nebudou stačit, budu ti muset předvést něco ze svojí magie,“ řekl Sasuke a doufal, že tentokrát to vyjde.
Jeho meč nejdříve mírně zmodral a až za chvíli mohl Naruto vidět, že kolem Sasukeho meče tančí blesky. Naruto na to samozřejmě musel odpovědět, protože jinak by se Sasukem nemohl rovnat. Prudce se svým mečem vykrojil oblouk a rozsekl tím vzduch, který zavířil. Pak to dvakrát zopakoval a vítr se začal vázat k jeho meči a prudce okolo něj rotovat.
„Tohle je něco z mé magie,“ pousmál se Naruto, když uviděl Sasukeho mírně v šoku.
Oba se připravili k útoku, aby vyzkoušeli, čí umění je silnější. Vyrazili proti sobě a čepele jejich mečů se střetly.
„Chidori!“ Křikl Sasuke.
„Rasengan!“ Ve stejnou chvíli Naruto.
Následoval silný výbuch, tak že se země v okruhu několika stovek metrů třásla. Naruta i Sasukeho odrazila tlaková vlna výbuchu na opačné strany. Samotný výbuch byl vidět i v obou nedalekých vesničkách, a jelikož se to stalo u jejich dolu, tak se tam okamžitě v hojném počtu vydali, zkontrolovat, co se stalo.
Jako první se probral a Naruto a když uviděl, co za spoušť provedli, tak se vyděsil. Uviděl zasypaný vchod do dolu a taky mu připadalo, že se skála nad dolem nějak poklesla. Okamžitě mu došlo, že celý zlatý důl musí být zasypaný, pak si všiml, že se Sasuke už probouzí a když k němu dorazil, pomohl mu vstát. Ani jeden z nich už neměl žádný důvod s tím druhým bojovat, navíc na to neměli síly.
„Páni, to bylo opravdu něco,“ poznamenal Naruto.
„To samé platí pro tebe,“ řekl Sasuke.
Pak si všimli, že se k nim z obou stran blíží lidé z obou vesnic, když uviděli, co jejich zástupci do souboje způsobili, tak se přestali tvářit starostlivě a začali mít téměř vražené výrazy v obličejích. Naruto se Sasukem se na sebe podívali a bylo jim jasné, co musejí nyní udělat.
„ZDRHÁME!“ Zařval Naruto a oba jak zajíci vystřelili do lesa, aby je rozvášněný dav nechytil a nesežral zaživa.