Akatsuki se nevzdávají 06 - Nastydlý Hidan

Pein hnal všechny v čele s Hidanem do kuchyně.
„Usaďte se, jelikož jsme se konečně zbavili všech pobudů, musíme spolu něco probrat.“ posadil se do čela stolu a posunul se až když si všiml Konanina vyčítavého pohledu.
Všichni se kupili kolem stolu a prali o židle, protože v místnosti jich byl nedostatek.
Právě vcházeli Kisame s napůl slepým Itachim. Pein se přísně podíval na Sasukeho, když mu došlo, že ho zapomněli přivázat.
„Radím ti, vydržet to tu půlhodinku, protože pravidlo o rozbíjení židlí a čehokoliv co je alespoň vzdáleně připomíná..“ podíval se na stoličku z koupelny „...platí pořád.“ řekl důležitě, než dostal kopanec od Konan, aby přestal poučovat.
„Jasně jen ať se nepřibližuje a nedráždí mě.“
Kisame si dřepl a nechal chudáka Itachiho bloudit po místnosti, ten nejprve osahal Peina.
„Aha, Pein.“ konstatoval. Pak málem urval Deidarovi příčesek.
„Promiň Konan.“ omluvil se a za úplného ticha pokračoval.
„Tam bych se nepřibližoval, nejste-li v kondici.“ napomenul ho Kisame, když osahával Sasukeho židli.
Itachi pochopil a tichým krokem pokračoval dál, jako by ho tak nebylo vidět. Stále obcházel stůl, dokud nenarazil na měkce polstrovanou židli která byla očividně volná. Sasukemu se zablesklo v očích.
„Ehm, šéfe být vámi rychle vstanu, sedíte si na rodině.“ upozornil ho po druhé Kisame.
Itachi vyskočil jako splašený a couvl, několikrát se zmateně otočil dokola a pak si to namířil k pro něj neznámé siluetě a položil jí ruku na hlavu.
„Ty idiote to jsem zase já!“ vykřikl nepříčetně Sasuke, jehož jediným požadavkem bylo, aby se k němu nepřibližoval a on jako z místnosti plné lidí si za oběť vybral pokaždé právě jeho.
„Tak Kisame usaď si ho konečně nebo vás oba...!“ spražil ho pohledem Sasuke.
„Když ono není kam.“ zatvářil se nevinně kapřík.
„Pravda židlí je osm, jedna stolička a náš deset.“ konstatoval Pein.
„Stolička je volná!“ hlásil Tobi sedící Deidarovi na klíně.
„Ale vždyť na tom ani nebude vidět.“ protestoval Kisame, když ho k ní vedl.
„Tím líp.“ řekl vražedným tónem Sasuke.

Pein byl tak šťastný, že mohou konečně začít. Až zapískal na svou novou píšťalku z výprodeje, samozřejmě mu Konan okamžitě střihla takovou, že ji spolkl a chvíli to rozdýchával.
„Takže vítejte na naší poradě, rád bych, abyste to konečně začali brát trochu vážně, nastolíme od teď tvrdý režim, protože já...“
„Ty sklapni Peine. Tvoje zavírání úchylů do beden se neosvědčilo jak jsem slyšela.“
„Slyšeli jste už o tom novym trendu nosit na oblečení díry?“ vykřikl najednou nadšeně Deidara, který si nevšiml, že porada už začala.
„Mohl bys prosím tě..“ chtěl ho usměrnit Pein.
„Protože mě se to zdá jako skvělej nápad!“
„Deidaro mohl bys..“
„Co kdybychom teď místo mráčků nosili v pláštích díry...“
„Tak Deidaro prosím tě ztiš se.“
„..je to totiž fakt drsný, uvidíte!“
„Sakra sklapneš už konečně bl*ečku?!“ zařval Pein, když mu došly nervy.
„Mohl bys mě požádat slušně!“ nafoukl se Deidara.
Pein si otřel pot z čela.
„Přihlásí se kdo má nějaký problém.“ pronesl diplomaticky a všichni hromadně zvedli ruce.
„A teď dají ruce dolů ti, kdo ho mají s nějakým člověkem v této místnosti.“ pokračoval a všichni až na Sasukeho dali ruce dolů.
„Vidíš Konan, máme tu obrovský problém, musíme ty jejich úchylky vyřešit a naučit je toleranci.“ „Co začít tou tvojí?“ rozhodla se mu Konan oponovat.
„Znovu zvednou ruce ti, pro které je ta osoba Pein!“
Více jak polovina osazenstva stolu znovu zvedla ruce.
„Všichni kdo právě zvedli ruce je dají zase dolů!“ zaprotestoval Pein.
Chystal se s Konan začít bojovat o svou autoritu, když si všiml, že Sasuke se stále hlásí.
„Bohužel, Itachi se ještě stále počítá jako člověk.“ řekl mu mírně.
„Fajn, mám jiný problém.“ odpověděl Sasuke a který už měl Itachiho dost. Pein napjatě čekal co z něj vyleze.
„Někdo v obýváku stále narovnává můj obraz!“ rozčílil se Sasuke.
„Obraz?“ podivil se Pein.
„Jo nepůsobí pak dostatečně děsivě, vlastně nebýt té díry v podlaze nejspíš to tam připomíná spíš chaloupku sedmi trpaslíků!“ pokračoval Uchiha.
„Bych ani neřek, byl jsem na exkurzy a...“
„Deidaro sklapni!“ obořil se na něj tentokrát Sasuke a on si již po druhé uraženě založil ruce.
„To od tebe bylo kruté...“ pomyslel si.
„Možná spíše chaloupku Karkulčiny babičky!“ napadlo Tobiho.
„Zejména od dob, kdy se tam zdržuje Sasukeho košíček s pletením.“ dobíral si ho Sasori a Pein sledoval jak pomalu rudne.
„V sedě se o tomhle nežertuje!“ napomenul je a modlil se za zbytky svého nábytku.

Když se všichni uklidnili chystal se Pein pokračovat.
„Takže má někdo...“
„Pšíííí!“ ozvalo se.
„Ptám se jestli má někdo...“
„Pšíííí!“ ozvalo se znovu.
„Hidane přestal bys mi prskat do řeči?“
„A kur*a co mam asi dělat když mám rýmu?“
„Jít k doktorovi.“ odpověděl mu šéf.
„Tak vyřešíme už ten obraz! Nějakej pito*em ho včera narovnal dvakrát za den!“ vztekal se Sasuke.
„To sem byla já.“ ozvala se ostře Konan.
„Dobře, nechme obraz obrazem a pokusme se zděsivět náš obývací pokoj nějak jinak.“ blekotal Pein, kterému se právě nehodilo ani jednoho z nich naštvat. Jelikož Sasuke byl jako neřízená bomba a v tuhle chvíli mu stačilo hodně málo, aby zdemoloval i kuchyni, což po Hidanově útoku na zahrádku a Tobiho sabotáži jak obýváku tak sklepa, byla jediná veřejně obyvatelná místnost. Nemluvě o tom, že se netoužil znovu vracet k situaci bez jídla a čistých ponožek od Konan, jelikož podezíral Hidana, že používá ty jeho.
„Pšííííí!“
„Vidíš to ty hova*o? Kdyby si se pořád neválel po zemi...“
„Peine! Ty si mu to nařídil!“ opřela se do něj Konan.
„Asi jako padání na podlahu koupelny. Vždyť sem nebyl při smyslech!“
„To nejsi nikdy!“
„Pšíííííík!“
„Hidane mazej si do lékárny!“
„Ani náhodou, pokaždé když si stříknu do nosu, teče mi z očí!“ protestoval.
„Protože jsou některý tvoje orgány propojený a maj vliv jeden nadruhej!“ pokusil se oslnit Kakuzu svou vzdělaností.
„Jako že když se budu dívat na televizi moc z blízka můžu přestat dýchat?“ zajímal se Hidan.
„E.. ..jo tak nějak.“
„Bomba!“ vykřikl Hidan.
„Kde?!“ zareagoval Deidara, který to vzal jako povolení ke střelbě a už sahal pro jíl.
„Deidaro sedni si na zadek a mlč!“
„Je mi jedno jestli Kakuzu krade, vrčet nebudu!“ odpověděl jí a vyplázl jazyky.
„Deidaro zavři... ..zastrč...“ nevěděla Konan jak ho usměrnit, aby přestal dělat všechny vylomeniny naráz.
„Vrčet nebudu!“ ohradil se znovu.
„Co to plácáš?!“ vykulila Konan oči.
„Nic takového po tobě nechci, jen už sklapni!“
Deidara který samozřejmě slyšel jen: něco makového v peci a telku zapni shodil Tobiho na zem a vrhl se hledat pec a ovladač.
„On je už úplně pitomý?“ zeptala se Konan.
„Ne jen hluchý.“ odpověděl Pein.
„Výborně, půjde k doktorovi s Hidanem.“
„Je dva bych samotné nikam nepouštěl.“ podotkl Pein.
„Taky, že ty půjdeš s nima!“
„Že jsem nemlčel, mohlo být o dva pošuky míň a já měl volný odpoledne.“
Ač se Sasuke snažil krotit jak to jen šlo, aby Itachiho něčím nepřetáhl, musel si to nějak vynahradit. Vzal jednoho z kolem jedoucích zdomácnělých slimáků a posadil ho Hidanovi na rameno.
„Kterej kret*n mi dal tu sku*enou potvoru na plášť?“ vyskočil když si toho všiml.
„Z daleka už mu není tak zle, jeho slovník se vrací k normálu.“ usmála se Konan.
„Hova*a co to jako dopr*ele je?“
„Dobrou chuť.“ odpověděl mu Sasori, když se ujistil, že kosa zůstala v ložnici.
Když se Hidan uraženě odebral nahoru Konan vstala.
„Tak za prvé – si všichni najdete práci!“ všichni až na Kakuza nasadili zděšené obličeje.
„Za druhé - si všichni uklidíte pokoje, budu je kontrolovat.“ Kakuzu nasadil smrtelně zděšený výraz.
„Jo a za třetí, kradení výplat ostatním se jako práce nepočítá.“ s Kakuzem to seklo pod stůl.
„Je po poradě.“ rozhodla Konan.
„Ale přece...“ Pein si nakonec přece jen nedovolil nic namítnout.
Sasuke vyskočil.
„Šéfe pryč!“ zvolal Kisame.
Itachi se příliš nezajímal o to kde je právě východ a proběhl ven první zdí.
„Kde je Kakuzu?“ zajímal se hned Pein o přísun peněz.
Jenže ten se stále válel v bezvědomí pod stolem.
„Proboha odneste to někdo.“ povzdechl si Pein.

Odpoledne Konan běhala po domě a komandovala.
„Koukejte vyházet všechny zbytečný krámy!“ křičela.
Sasuke probíral jeden šuplík po druhém a nacházel samé hezké vzpomínky, našel plno obrázků, na nichž vraždil bratra, pár zbraní které sám sestrojil a dokonce i náhrobek domácí výroby, nic z toho se mu nechtělo vyhazovat. Sasori který šel právě kolem si ho musel s náhrobkem hned vyfotit.
„Itachi je ve skříni jestli ho hledáš.“ upozornil Sasukeho, připravil se s foťákem do co nejpohodlnější pozice a čekal, až to začne.
„Itachi ty jeden...“
„Ííííííí!“ ozval se křik silně připomínající jejich matku, když uviděla myš, hned jak otevřel dveře skříně. Z nich vyběhl pištící Itachi ve dveřích převálcoval Sasoriho a nezastavitelně prchal chodbou.
Když se Sasori pomalu posbíral znovu ho pošlapal Sasuke běžící za ním.
Bohužel, Itachi byl již v nenávratnu, namířil si to k Hidanovi a Deidarovi, na útěku narazil Itachi na černý boxovací pytel, který svým zamlženým pohledem považoval za Sasukeho a než se zřítil k zemi, napadlo ho, že překročil bludný práh a běhá v kruhu.
„Kisaméééééé!“ rozlehlo se celým domem.

Mezitím se probral Kakuzu, nad jeho postelí seděl Tobi a ovíval ho. Okamžitě zjistil která bije
Kam nacpat všechny ty kradené věci! Nikam se to nevejde a když to vyhodí, Kisame si určitě tetičku pozná.. Podíval se na lesklou plovoucí věcičku v akváriu.
„Vždyť to říkám pořád, že jeho rodina jsou samý pošuci, kdo kdy viděl plavat rybu vzhůru nohama.“ zabrblal.
„Ale ryby přece nemají nohy.“ namítal Tobi.
„Vše co nechcete dejte v pytlích za dveře.“ ozýval se z chodby hlas Konan.
Kakuzu vzal samozřejmě jako první pytel, Tobiho a velkou dárkovou mašli...

„Sasuke co tu tak pobíháš?“ ptal se překvapeně Zetsu. Když ho vyděl odkrývat všechna obrazy a zvedat koberce.
„Musím rychle najít a zabít Itachiho!“
„Co tak najednou?“
„Mám strach že se zabije sám.“ odpověděl a zaměřil se na podezřele se vrtící pytel.
Nahlédl dovnitř.
„Máš ho?“ ptal se Zetsu.
„Ne, to je jen Tobi.“ odpověděl a pytel znovu zavázal.

Kisame vtrhl do Hidanova a Deidarova pokoje kde ho zaujal krásný nový boxovací pytel spíš než Itachi válející se bezmocně pod ním.
„Jéé ten je krásný! Jako můj, ale před třemi týdny se mi ztratil.“ řekl rybák.
„Jo ten mi dal před třemi týdny na usmířenou Kakuzu – pšííí!“ chlubil se Hidan.
„Se máš...“
„Kisame tak dělej něco, pomoz mi!“ ječel hystericky Itachi a oháněl se po pytli, který mu jednu ubalil pokaždé když se vracel.
„Jistě hned!“ pokusil se tvářit dramaticky a začal uvažovat, jak Itachiho zachránit před černým boxovacím pytlem, aniž by tím ztratil všechnu důstojnost.

Pein seděl ve sklepě a schovával se v domnění, jaký to vymyslel skvělý plán, když rozbil žárovku a teď ho tam Konan nenajde, tedy se úklidu vyhne. Když v tom mu někdo právě procházející obývákem za strašného rámusu přistál na hlavě.
„Auuu!“
„Pardon šéfe!“
„A ty si kdo?“
„Já.“
„Kdo já?“
„Ne vy šéfe, ale já.“
„Ale kdo je to já?!“
„No já přece.“
„Fajn. Tak TY se seber a vypadni!“
„Ano šéfe.“

Po pár vteřinách.
„Šéfe?“
„Jo?“
„Kudy?“