Icha Icha (06) - Další problémy

Jiraiya chodil sem a tam po chodbě u nemocničních pokojů a zdál se velice netrpělivý, vystrašený a znepokojený. Uklidnil se a dával plně pozor až tehdy, když z jednoho pokoje vyšla hnědooká blondýna.
„Tak co? Bude v pořádku?!“ vypálil na ní okamžitě otázku.
„Zřejmě ano, ale vůbec netuším, co způsobilo, že ztratila vědomí. Zdá se, že ji nic až tak nebolí, ale když ji našli, tak se prý potila kvůli bolesti… vůbec to nechápu, ale doufám, že se to nebude opakovat,“ odpověděla.
„To… to nejsi sama,“ sklopil poustevník hlavu, „A můžu za ní?“
„Můžeš, měla by se brzy probudit,“ opáčila Hokage a vydala se pryč.
Jiraiya ještě sledoval, jak odchází, než jeho pohled sjel na dveře, ze kterých Tsunade předtím vyšla. Po chvilce do nich vstoupil.

Místnost byla prosvětlená sluncem, které zářilo na dvě postele v bílých přikrývkách, což tomu dávalo zajímavý efekt. Ovšem toho si Jiraiya nevšímal, ale upřeně hleděl na postel více k oknům. Tu postel totiž obývala další osoba, zatímco ta druhá byla prázdná.
Přešel až k oknu, na jehož parapet si následovně sedl. Stále hleděl na spící dívku před sebou starostlivým pohledem. Poté si ji však prohlédl celkově.
Kolem hlavy měla uvázaný obvaz, ovšem jenom přes čelo. Na levé tváři se jí začala hojit jakási modřina… ještě před chvíli byla určitě příšerně fialová a velká, nyní však už ztrácela barvu i velikost. Jiraiya si oddychl. Poté v pozorování pokračoval.
Jelikož byla přikrytá a ležela v obvyklé poloze, jak to v nemocnici bývá, neviděl na břicho, záda i nohy. A kvůli bílé košilce s rukávy až k loktům, neviděl ani na ramena a paže, ale za to si všiml, že má obvázanou i levou ruku. Nebyla to sádra, ale pouze obvazy a to ho znepokojilo. Na jiných viditelných místech se zraněná nezdála.
Po pár dalších chvil Jiraiyova ustaraného pozorovaní, se dívka konečně probudila. Začala nejdříve přivykat slunečním paprskům a poté se ohlížet po pokoji.
„Kde to sem?“ řekla, avšak trochu tlumeně.
„V nemocnici,“ ozvalo se od její pravice.
Ayano rychle trhla hlavou ke směru hlasu, aby zjistila, kdo jí hlídal. I když naprosto s přesností věděla, kdo to má být.
„Proč? Dyť mi nic není… Stalo se něco?“ opáčila. Ač se snažila sebevíc znít neklidně a hlasitě, hlas ji v tom stále zrazoval.
Jiraiya si toho všiml a proto trochu pokřivil tvář a přimhouřil oči, ale nic na to neřekl.
„Našli tě ležet v bezvědomí, nedaleko od nemocnice,“ řekl nakonec.
„Ležet?“ zopakovala a trochu si připomněla, co si pamatovala, „Ale já určitě seděla… a blízko nemocnice? Vážně?“
„Jo, ale to je vedlejší. Radši mi řekni, jestli tě nic nebolí, anebo co to způsobilo, pokud si pamatuješ,“ avšak kvůli starostem a zvědavosti mluvil trochu rychleji.
„Ehm…“ zavzpomínala ještě jednou, „…nevím.“
Jiraiya povzdychl, ale rozhodl se ji víc netrápit… chtěl, aby se co nejdříve uzdravila. I když ho zajímal důvod, proč prý trpěla, tak pokud by se to neopakovalo, nechá to klidně být.
Ayano se trochu vytáhla nahoru, aby si sedla, když si všimla, že má obvázanou levou ruku. Zamračila se a rozpomněla si, proč předtím vlastně upadla do bezvědomí. Věděla to celou dobu, ale nechtěla do toho nikoho zatahovat.
Jiraiya její počínaní neviděl, jelikož se díval z okna.
„Něco se děje,“ prohlásil, když pozoroval oblohu. A měl pravdu.

Před dvěma dny:
„Pro tohohle půjdete vy dva. Nezklamte a doneste ho co nejdřív!“ ozýval se mužský hlas jeskyní, ve které se sešlo několik siluet. Avšak, když se člověk podíval blíže, poznal, že se tak úplně nejedná o postavy, nýbrž o jejich hologramy, které zářily několika různými barvami a jediné, co se od zbytku lišilo, byly jejich oči.
„Hmmm! Konečně jsem na řadě!“ uchechl se jeden z nich, jež měl vidět jedno modré oko.
„Nebojte se, šéfe. Rozhodně nám to nebude dlouho trvat… však víte, že nerad nechávám lidi čekat, takže… kdy můžeme vyrazit?“ ozval se skřípavý, postarší hlas od místa, kde se vlnila projekce shrbené bytosti.
„Hehe… takže tentokrát pro něj jde náš nejmladší člen, jo?“ doširoka se usmál nejvyšší z nich až mu zazářily špičaté zuby.
„Kisame no Danna, snad mě nepodceňujete!“ obořil se do něj ten modrooký.
„Ale kdeže, jen jsem zvědavý jak to dopadne,“ neupustil Kisame na svém zářivém úsměvu.
„Buď chvíli ticho, Deidaro!“ nechala se slyšet opět ta shrbená osoba, zatímco jméno mladíka hlasitě zdůraznila.
Zmíněný Deidara mu pouze věnoval jeden naštvaný pohled a se slovy: „Fajn, ale nemyslete si, že vás poslechnu i příště, Sasori no Danna! Hmmm,“ na chvíli ztichl.
„Ach! Taky chci už pro nějakýho jít, sakra! Peine, vyšli tam ku*va mě!“ rozkřičel se pro změnu mladík s vínovýma očima.
„Zatím tu s námi jsi nejkratší dobu… nejdřív si s Kakuzem zdokonaluj spolupráci než tě pro nějakýho démona vyšlu! Takže pro teď nikam nejdeš, Hidane!“ vrátil mu Pein, jež byl zřejmě vůdcem téhle party. Hidan si pouze hlasitě odfrkl a s hlasitými nadávkami ho vražedně propaloval pohledem.
Situace vyvrcholila tak, že až na čtyři osoby, všichni mluvili jeden přes druhého: „Proč jde kruci on?!“ „Mlč nebo tě zabiju!“ „Proč se hádají?“ „Evidentně nejsou spokojeni s Peinovým rozhodnutím.“ „Protože sem to řekl!“ „…no a co?! To se nadávkám rovnat nemůže!“ apod…
„Jare, jare… to se nám to ale hezky rozjelo,“ pochichotával se Kisame, „Co myslíš ty, Itachi?“ obrátil se ke svému společníkovi, který to vše tiše sledoval svým Sharinganem.
„Hm,“ vydal Uchiha krátkou hlásku a opět se na čas odmlčel.

„A dost!“ přehlušil všechny vůdcův řev, „Co si kruci myslíte?! Rozhodl sem to tak, takže to tak prostě bude! Sasori, Deidaro, můžete pro Ichibiho vyrazit hned!“
Po těchto slovech zmizela Itachiho a Kisameho projekce, stejně tak i dalších dvou.
„Super!“ s těmito slovy taktéž zmizel i Deidara, následován Sasorim.
„Do hajzlu! Jestli příště nepůjdu já, tak počítej s tím, že si to pak pořádně vodsereš!“ vyhrožoval Hidan vůdci, než se i on rozplynul.
„Kakuzu… zkroť trochu toho idiota,“ opáčil vůdce, když tam zůstali jenom oni dva. Hned na to se však i jejich projekce vypařily.

***
„Kdy mě vůbec hodlají pustit?“ optala se chraptivě mladší Mitarashi.
„Prý zítra… bylo by to možná i dneska, ale Tsunade má jisté starosti,“ oznámil současnou situaci její společník, „No, ale každopádně pro tebe zítra přijdu.“
Ayano tedy souhlasně kývla a poté dodala s úsměvem: „Tak hlavně dneska nechoď šmírovat, jinak bys na mě zase zapomněl.“
„Nepudu… Teď nemůžu myslet na jiné holky, když je moje malá holčička v nemocnici.“
„Neříkej mi tak!“ ohradila se.
„Ale no tak, Ayano-cchi!“
„Né!“ říkala, zatímco se smála, jelikož viděla Jiraiyovy přitroublé výrazy.
„Ts... Ále! Ay-chan!“ prohlašoval, když se blížil k posteli. Jakmile u ní stanul, začal dívku objímat a různě lechtat.
Smích v tomhle pokoji rozhodně nechyběl.

Dalšího rána ležel Jiraiya už ve své posteli a pokojně spal až chrápal. Ovšem ani teď si nezasloužil krásné probuzení, jelikož mu na hlavu stále skákala žabka se svitkem, ale vzbudit zvrhlého poustevníka se jí nepovedlo. Alespoň do určité doby, kdy mu na obličej vystříkla jistý druh mokré tekutiny. Jiraiya se tedy probudil a díval se před sebe, kde seděla ona žába. Chvíli mu trvalo než pochopil.
„Ten svitek…“ řekl celkem klidně, ale pak se rozkřičel, „Ty blbečku! Dělej a dej mi to!“
Když ho konečně dostal do rukou, neváhal a otevřel ho, aby si ho přečetl.
„Co to je? Kazekage Skryté Písečné vesnice byl… Nemám čas tu jen tak pospávat!“

***
Mezitím tu samou zprávu Hokage oznamovala týmu Kakashi.
„Akatsuki unesla Kazekageho Skryté Písečné vesnice.“
„Gaara…!“ prohlásil Naruto, zatímco všichni tři křivili obličeje v různých překvapených a starostlivých výrazech.
„My máme o Akatsuki více informací než oni a proto nás žádají o pomoc,“ pokračovala Tsunade.
„Tsunade-sama! Neříkejte mi, že chcete poslat tým Kakashi!“ vkročila do hovoru Shizune.
„Je to pohotovost! Nemáme čas si vybírat… Krom toho, Kakashi už s Akatsuki bojoval.“
„Týme Kakashi, přiděluji vám novou misi. Půjdete do Skryté Písečné, zjistíte další podrobnosti a pošlete zprávu do Listové. Také se budete řídit jejich rozkazy a budete je podporovat!“

***
Před branami Listové, když už tým Kakashi hodlal vyrazit, přiřítil se tam ovšem i Jiraiya. Po hovoru s Tsunade i s Narutem, se vydal zpět do vesnice.
„Kakashi, dohlédni na Naruta, aby neudělal nějakou blbinu. Spoléhám na tebe,“ řekl ještě před tím Hatakemu.
Jakmile tedy tým vyrazil, vyrazil Ero-Sennin zase na opačnou stranu, do nemocnice.

„Tak co? Připravena?“ byla jeho první slova, když otevřel dveře nemocničního pokoje, ve kterém byla Ayano.
Ta už byla oblečená a jen čekala až přijde, takže pouze kývla a vyrazila k němu. Jiraiya se usmál a společně opustili pokoj.