Icha Icha (07) - Nepřímé setkání

Procházeli se mlčky vesnicí. Už to byly čtyři dny, kdy Ayano pustili z nemocnice a ona od té doby byla furt stejná. Pořád vypadala, že přemýšlí nad něčím důležitým, neboť se tvářila nepřítomně a vážně. Jiraiya ji chvíli pozoroval, než se rozhodl ji vytrhnout z myšlenek jeho hlasem.
„Nechceš jít do horkých pramenů? Odpočinout si a přemýšlet ve vodě? Jestli takhle budeš chodit ještě chvíli, tak brzo někam narazíš,“ pravil a ukázal na sloup nedaleko od nich, který se čistě náhodou nacházel přímo před Ayano.
Fialovovláska se nezaujatě podívala před sebe a poté se zastavila. Chvilkově sklopila zrak k zemi, a když ho zvedla, tak se na její tváři rýsoval úsměv, avšak falešný, ale to zvrhlý poustevník vůbec nezaregistroval.
„Dobře, tak jdem,“ souhlasila s jeho tamějším návrhem.
Jiraiya po jejích slovech doslova vyskočil radostí a čapl jí za ruku, načež se rozeběhl směrem k lázním a Ayano táhl za sebou.

Když konečně stanuli před nimi, tak se Ayano chytla za kolena a hlasitě vydechovala, zatímco Jiraiya se rozplýval už jenom při pohledu na budovu jeho snů. Ani nepočkal až jeho společnice nabere dech, když jí zase popadl za ruku a dotáhl dovnitř.

***
Tým Kakashi v tu chvíli uháněl lesem, aby se dostali k úkrytu Akatsuki. Už věděli, kam Gaaru unesli a nechtěli ztratit ani vteřinu, která by mohla být pro červenovlasého mladíka osudnou. Včera akorát opustili Sunu, kde Sakura vyléčila otráveného Kankuroua, jelikož se utkal se Sasorim, zatímco Deidara, který porazil mladého Kazekageho, upláchl i s jejich cílem.
Na cestu se k týmu Kakashi přidala i Chiyo ze Suny, která byla shodou okolností rovněž babičkou onoho Sasoriho z Akatsuki.
A v tuto chvíli, když skákali z větve na větev, si povídali Kakashi a Chiyo, zatímco to Sakura mlčky poslouchala a Naruto byl několik metrů před nimi a stále zrychloval. Musel za každou cenu Gaaru zachránit.
Avšak netrvalo dlouho a v cestě jim zabránila osoba v černém plášti s červenými mraky.
„Uchiha Itachi!“ pronesl Naruto, když pozoroval nezvaného návštěvníka.

***
Mezitím Ayano seděla v horké vodě a nepřítomně na ní zírala. Vypadala jakoby byla v tranzu, jelikož její oči postrádaly barvu života. Nebýt občasného mrkání, tak by se mohla označit i za mrtvou.
Jiraiya mezitím stál u plotu, který odděloval společné a dámské koupele, a s krví u nosu se díval skrz, takže na Ayano, která seděla za jeho zády, neviděl a nemohl si tedy dělat starosti.
Avšak zanedlouho poté dívka zvedla zrak. Dalo by se říct, že se opět probrala k životu, neboť zrychleně mrkala a celkově měla vykulený a překvapený výraz.
„I-Itachi,“ hlesla tiše.
Tak dlouho ho neviděla a už ani nemyslela, že se o něm zase něco dozví anebo ho spatří na vlastní oči, ale teď… stál přímo před ní, i když o tom sám nevěděl. Vlastně to nikdo, kromě ní samotné.

Doslechla se o Gaarovi, když k ní Sakura přišla. Bylo to těsně předtím než vyrazila na misi. Šla jí tam naposledy ošetřit a poté se vydala ke dveřím. Ale těsně před tím se ji záhadně rozvázala čelenka, čehož Ayano využila. Sebrala jí a připnula na ní nenápadně jednu ze svých tří černých sponek. Dvě nosila a jednu měla v batůžku do zásoby. Když tedy byla připevněna, promluvila na Sakuru, aby jí oznámila, že tu něco zapomněla. Růžovovláska tedy přispěchala k ní a s díkem svůj majetek převzala a opustila konečně nemocniční pokoj. Ayano se následně oblékla a jen vyčkávala než přijde Jiraiya.
Poté se každou chvílí dívala pomocí sponky, která byla propojena s její chakrou, na vše, co bylo kolem Sakury. Ani nevěděla proč chtěla být očima přítomna na téhle misi, ale když už podnikla tyto kroky, tak se toho pohledu nechtěla zbavit.

I přes to všechno, co se o něm šířilo, i přes jeho hříchy ho stále měla v srdci. Byl to jeden z jejích prvních přátel. Jediný, který jí pomáhal a rád s ní trávil čas. Možná tomu všemu ani nevěřila a nechtěla věřit, ale teď už jednoduše musela, když ho viděla oděného v tom plášti. Avšak i přesto ho nedokázala nenávidět. Stále v něm viděla toho úžasného kluka, který měl ten nejkrásnější úsměv, i když právě teď nevypadal, že má v plánu ho ještě někdy ukázat.
„Je ti něco?“ zaslechla hlas svého nejlepšího přítele.
Otočila hlavu za hlasem a viděla, jak Jiraiya stále klečí u plotu, ale dívá se starostlivě na ní.
„N-ne, nic… Vše je v pořádku,“ snažila se znít věrohodně a doplnila to milým úsměvem.
Jiraiya tedy nad tím pokrčil rameny a opět se zažral do pozorování.
Ayano toho využila, aby vylezla a šla se obléct.

„Otoč se! Ještě, ještě víc!“ rozplýval se stále tiše nad malým otvorem v plotě, „Ó, děvče… i ty si vhodný materiál k inspiraci,“ nepřestával v komentování.
Takhle tam byl ještě několik dalších minut, než se otočil, aby zjistil, jak je na tom malá Ayano. Avšak místo toho si všiml, že už tam dávno není. Úplně zapomněl na svou dosavadní činnost a vyřítil se z horkých pramenů, aby ji šel najít. Neztrácel čas ani s oblékáním, takže vylezl v bílém županu ven, držíc své šatstvo v ruce.

Našel ji až v lese, kde seděla na kameni a dívala se k nebi. Stále vypadala zamyšleně, i když teď nemohl s jistotou určit, zda ji myšlenky trápí ještě víc nebo ji spíš těší. Nevěděl, co to způsobilo, ale byl rád, že je tu ta druhá možnost. A co ho ještě více potěšilo bylo to, že od rybníka, kam akorát přispěchala blonďatá dívka, ho dělilo pouze jedno křoví.
Ayano seděla k rybníku zády a stále hleděla kamsi k nebi a Jiraiya klečel nedaleko od ní, ale díval se na opačnou stranu, kde se objekt jeho zvrhlých choutek akorát vysvlékal do spodního prádla. Začalo mu krvácet z nosu a potutelně se u toho smál. Bohužel pro něj měla dívka dobrý sluch a tudíž si okamžitě uvědomila, že jí někdo špehuje. Netrvalo dlouho než se blondýnka ukázala přímo před ním a chystala se ho pořádně praštit.