Dívka ze Zvučné (2) Pravda o minulosti

Dívka vyskočila na nohy a opravdu velkou silou nakopla „věc“ do masožravky, že „věc“ skončila s hlavou ve stropě.
„Zuzu…“ zachraptila sklesle „věc“ a vsákla se do stropu.
Šéf opravdu velmi rázně vstal a rychle odešel i s jídlem v ruce. Konan stejně tak a nezapomněla pořádně praštit dveřmi. Airi si toho nevšímala a panicky běhala po místnosti.
„Chtělo mě to sežrat,“ prohlásila tiše, když jí začaly bolet nohy a ona se uvelebila v rohu místnosti. „Chtělo mě to sežrat. Chtělo mě to sežrat…“ Opravdu neměla daleko k psychickému zhroucení.
A pak se ozval její žaludek. Došourala se ke stolu a hltavě snědla svojí porci. A pak další, další a další a nakonec už jedla dvanáctou porci, když se zarazila, protože na ní všichni zírali jako na ducha.
„Co?“ zeptala se. „Mám hlad!“
„Vypadá to, jako kdybys několik dní nejedla,“ prohlásil Sasori.
„Taky že nejedla.“ Znovu se pustila do jídla.
Sasori strnul. Jak se tolik jídla mohlo vejít do toho dítěte?!

Po dvacáté první porci už měla dost. Všichni museli uznat, že už má trochu jasnější barvu v obličeji a rozhodně měla o dost lepší náladu.
„Holka, musim říct, že teda páchneš,“ prohlásil nestydatě Deidara a ostatní jenom přizvukovali.
Airi by červeností mohla konkurovat tomu nejvyzrálejšímu rajčeti a vyhrála by. Pak se odstín červené trochu změnil, ztmavnul a její výraz byl z překvapeného hned zase naprosto naštvaný. „Myslíš, že když jsem krvácela a skrývala se v podrostu, tak že budu čistá, bloncko?!“
Itachi naprosto zbledl… no dobrá, všichni byli naprosto bledí až na Deidaru a Airi, mezi kterými létaly blesky.
„Já jsem kluk a je to dost dobře vidět!“
„Vážně, tak jak to, že to nepoznám?!“
„Jestli to nevidíš, tak si pořiď brejle a nech mě na pokoji!“
„Nejsem slepá, to jenom ty seš naprosto blbej!“
„Blondýno!“
„Teplouši!“
„Náno!“
„Vybuchující idiote!“
„Ha, já nevybuchuju!“ Airi využila jeho chvilkové nepozornosti, doslova mu skočila na hlavu, která skončila zarytá pěkně hluboko v zemi.
„Ne, ale konečně ztichneš,“ prohlásila a slezla mu z hlavy.
V tom Vůdce vykoukl z kanceláře. „Uchiho, na slovíčko!“ rozkázal. Itachi zbledl ještě víc a pomalu se šoural do Vůdcovy kanceláře.
„Co myslíte, že budou řešit?“ zeptala se dívka.
„Asi co nejbolestivější způsob tvojí smrti,“ prohlásil Deidara, který se držel za zkrvavený nos a sbíral se ze země.
Všichni kromě Deidary se neubránili smíchu.

Airi stála v místnosti, kterou všichni nazývaly „umývárnou“. Neboli pokoj, který měl v roku místnosti umyvadlo, a v druhém roku byla vana. Pak byla uprostřed místnosti – panebože uprostřed! – sprcha se závěsem. Nad umyvadlem bylo velké zrcadlo, které prý sloužilo hlavně Hidanovi, když si geloval vlasy a Peinovi, který si věčně potřeboval upravovat pearcingy. Pod umyvadlem byla malá skříňka. Konan měla svojí vlastní koupelnu.
Airi se svlékla a stoupla si před zrcadlo. Měla vystouplá žebra a plno modřin a malých šrámů. Sundala si obvazy. Její zranění se už vyléčilo, hlavně díky její chakře. Zkontrolovala, jestli je v umývárně ručník a vysprchovala se.
Když byla hotová, hmatala po ručníku, který si položila vedle sprchy. Pak vykoukla hlavou ven (jenom hlavou, protože tušila, že ještě někdo je uvnitř). A měla pravdu.
Ve vaně se velebil Hidan a ručníkem umýval a leštil svojí kosu.
Airi strhla závěs, který jí až do teď kryl a uvázala si ho kolem sebe. „Co tady, sakra, děláš?!“ cedila naštvaně skrz zuby.
„Jé, tak ty seš tady? Itachi tě hledal,“ řekl a znovu se pustil do leštění své kosy.
Airi naběhla žíla a cukalo jí oko. „Ven,“ řekla tiše. „VÉÉÉN!!! Já se jenom jako normální člověk chci vysprchovat a ty mi sem vlezeš, ty úchyle!!!“
Chytila ho za vlasy a hodila ho na dveře, které Hidanem vyrazila. Dveře se zarazily do protější zdi a Hidan se jen zakrýval malým ručníkem, kterým do teď leštil kosu.
Airi nedbala na to, že má kolem sebe jenom závěs ze sprchy, odkopla Hidana na stranu a narazila dveře zpátky do pantů. Pak naštvaně vešla dovnitř.
Chvilku jen nečinně stála opřená o dveře, ale pak začala hledat něco, co by se dalo použít jako ručník. Hledala pod umyvadlem ve skřínce, kde našla akvárko i s rybičkou – COŽE?! -, krmení pro rybičku, starý šampón, mýdlo, které už začalo chytat plíseň a až úplně na dně našla ručník.
Odhodila závěs, vysušila si vlasy a zabalila se do velké osušky.
Někdo zaklepal.
Dívka pootevřela dveře. Viděla Itachiho, který nesl nějaké oblečení.
„Tohle ti posílá Konan,“ řekl a vrazil jí to do ruky.
„D- díky.“ Oblékla si bez protestů šedé tílko a černé kraťasy. Pak si taky nasadila černé ninja boty a vlasy si stáhla gumičkou.

Seděla v pokoji na posteli a namotávala si vlasy na prst. Už to byla téměř hodina, co Uchiha odešel a říkal, že jde pro Vůdce. A pořád nepřišel.
Dívku přepadla zvědavost. Vlasy měla sice ještě vlhké, ale na to nedbala a otevřela skříň, která si myslela, že bude patřit Itachimu. Byla úplně plná zbraněmi. Myslím, že by se mi něco z toho mohlo hodit, napadlo ji, tak vzala několik kunaiů, shuriken a pár senbonů a všechno pečlivě zapletla do vlasů.
To byla její výhoda. Vlasy jí sice překážely, když měla někam běžet, ale kdykoli narazila na nějaké zbraně, mohla si je jednoduše zaplést do vlasů. Dělala to vždycky, dokonce, i když přišla k Akastuki, měla už ve vlasech zapleteno několik kunaiů.
Byla na to zvyklá, takže už je ani necítila.
Uslyšela kroky na chodbě. Rychle zavřela skříň a skočila na postel. Ta se opravdu podivně zavlnila, ale pak vlnění ustalo.
V zámku zarachotil klíč a dveře se otevřely. Dovnitř vešel Itachi a Pein, který měl v závěsu Konan.
Pochopila, že má říct všechno, co ví. A tak mluvila. Na všech mapách označila úkryty, o kterých věděla a popisovala některé Orochimarovy pokusy. Popsala několik tajně vyslechnutých rozhovorů o účinnosti technik a Prokletých pečetí. Řekla všechno o Sasukem a o tom, že ho chce Orochimaru jako nového „hostitele“, proto ho trénuje. Vysvětlila všechno, co věděla o tom, co Orochimaru musel udělat při převtělování a popsala několik schopností jeho podřízených.
„Jeho cíl je ovládnout všechny techniky světa, aby nikdo nebyl silnější,“ řekla nakonec.
To jim stačilo. Mluvila bez přestávky několik hodin a už měla pořádně vyschnuto v puse. Pein i Konan odešli. Jen Itachi zůstal.
„O čem s tebou chtěl mluvit Vůdce?“ zajímalo ji.
Itachi se na ní opravdu nepěkně podíval, tak radši sklopila pohled.
„Chápu, neměla jsem se ptát.“
„Jak ses dostala k Orochimarovi?“ zeptal se najednou.
Airi to trochu zarazilo, ale přikývla. „Před čtyřmi lety jsem se stala geninem a měsíc potom chuuninem. Jako chuunin náš tým dostal misi prozkoumat Orochimarův úkryt. Ale když jsme tak dorazili, už na nás čekali Orochimarovi poskoci. Bojovali jsme dlouho, dokud mě neomráčili a nezajali. Když jsem se probudila, neslyšela jsem.“
„Orochimaru mi nabídl, že mi spraví sluch. Nic za to nechtěl, tak jsem přijala. Ale cítila jsem vůči němu dluh, tak jsem s ním zůstala. Trénoval mě a posílal mě na mise. Trvalo to dva roky, dokud jsem nezjistila pravdu.“
„Často jsem chodila tajně poslouchat Orochimarovy rozhovory s Kabutem. Kabuto se omylem zmínil o tom, že Orochimaru nechal nařídit, aby mi poškodili sluch. To mi stačilo jako záminka k tomu, abych začala utíkat.“
Zasmála se. „Ale když jsem už druhý měsíc utíkala tou samou cestou, každý týden ve stejný čas, je jasné, že už si na mě počíhal. Ale pak jsem ho oblafla. Utíkala jsem v ten samý den ale druhou stranou sídla. Dostala bych se ven, kdybych omylem nenarazila na Sasukeho.“
„Dva roky jsem se pořád pokoušela o útěk. Orochimaru mě chtěl otrávit jídlem, ale já radši nejedla nic, než abych se nechala tak snadno zabít. A před čtyřmi dny se mi povedlo konečně utéct.“
„Tentokrát bylo v úkrytu málo lidí, takže zapomněl, že se zase pokusím o útěk. Vyrazila jsem dveře a naprosto jsem skryla svojí chakru, takže to vypadalo, že už jsem ze sídla utekla. Takže všichni, co tam byli, měli za úkol mě najít. Takže jsem si počkala, dokud všichni neodejdou a vyplížila jsem se ze sídla. A pak mě začali pronásledovat, takže jsem tři dny nic nejedla, nepila a ani jsem nespala.“
„No, a zbytek už znáš.“
„Co to bylo za techniku, kterou jsi použila?“ zajímalo ho.
„Přesunutí? No, někdo by mohl říct, že jsem trochu čarodějka, ale moje chakra reaguje na některá slova trochu zvláštně. Třeba se trochu začne hromadit, když řeknu slovo „nechť“.“
Itachi pocítil, jak se její chakra trochu zachvěla.
„A když řeknu něco jako zaklínadlo ze slov, na který moje chakra reaguje, vznikne technika. Takže Přemístění, který jsi viděl, byla technika, která rozloží moje tělo na chakru a rozprostře ji do prostoru, kde se můžu přesouvat podle libosti. Ale má to několik dost zásadních slabin. Kdybych byla nehmotná moc dlouho, zemřela bych. Kdyby někdo přerušil mojí techniku ve chvíli, když by byla třeba půlka mého těla už nehmotná, taky bych zemřela a navíc se zatím můžu přesouvat jenom na krátkou vzdálenost.“ Trochu se odmlčela, jako kdyby se rozmýšlela nad tím, jestli mu má říct zbytek nebo ne.
„Navíc mě oslabuje zbytek Prokleté pečetě,“ řekla nakonec.
„Máš Prokletou pečeť?“ zeptal se Itachi.
Dívka zakývala hlavou. „Jen její zbytek. Nedokážu se přeměňovat a navíc mě dost oslabuje, ale každým dnem slábne a mizí.“ Airi viděla výrazu, který naznačoval, že má mluvit dál. Povzdechla si. „Asi měsíc poté, co jsem přišla k Orochimarovi, dal mi Prokletou pečeť. Ale když přišel druhý den, neměla jsem ji. Moje chakra je čistá, je jiná než tvoje chakra a ještě víc rozdílná s chakrami ostatních. Navíc moje chakra má jinou barvu než modrou. Moje chakra je čistě bílá, takže tmavou chakru Prokleté pečetě úplně vypudila. Vyzkoušel to ještě předtím, než jsem slyšela jeho rozhovor s Kabutem, ale také bez úspěchu. Jenže to už moje chakra nevypudila tak rychle.“
„Na co se specializuješ?“
„Taijutsu a ovládání chakry,“ odpověděla. „A taky dokážu na docela velkou vzdálenost vycítit něčí chakru.“
„Pojď se mnou,“ řekl a vyšel ze dveří. Airi šla přímo za ním a zvědavostí přímo hořela. Šli dlouho dost spletitými chodbami, než vyšli ven.
Venku bylo teplo a svítilo slunce. Itachi se nezastavil ani před úkrytem a šel pořád dál. Dívka překonala touhu utéct a šla za ním dál. Zastavili až na veliké louce.
Airi cítila další chakry dva kilometry od místa, kde byli. „Cítím další ninji. Za několik minut tu budou,“ řekla.
Itachi přikývl. „Budeš se mnou bojovat. Pokud budeš slabá, zemřeš, pokud budeš užitečná, infiltruješ se do Konohy a budeš nám nosit informace. Jasné?“
„Tak o tomhle mluvili u Vůdce,“ zamumlala. „Chápu.“ Usmála se.
Itachi proti ní vypustil jednu obrovskou ohnivou kouli. Dívka se usmála.
„Chraň,“ zašeptala. Koncentrovala svou chakru do rukou, které dala před sebe. Její chakra se zachvěla a utvořila před ní ochrannou zeď. Ohnivá koule jen sjela po zdi do strany.
Itachi byl docela překvapený. Nemyslel si, že by odklonila jeho útok, ale nenechal se tím vyvést z míry. Ale to už na něj běžela dívka a snažila se ho kopnout do břicha.
Uhnul.
Stejně jako uhnul dalším jejím kopancům. Udělala, že si podvrkla kotník a přitom trhla hlavou na stranu, takže jí z vlasů vyklouzl kunai. Škrábla ho jím do ruky a odskočila.
Chvilku se jen pozorovali, než oba znovu vyrazili proti sobě. Airi tentokrát do svých končetin koncentrovala chakru, takže bylo o dost těžší se vykrývat jejím rychlým a silným útokům. Zasáhla ho několikrát do nohou a jednou do hlavy. On jí zase několikrát podkopl nohy a měla už i několik modřin a malých škrábanců na rukou.
Znovu jen stáli naproti sobě. Dívka cítila chakry až nebezpečně blízko. Natáhla ruku a ukázala na něj jedním prstem, do kterého koncentrovala chakru.
„Zraň,“ zašeptala a z jejího prstu vytryskla silná vlna chakry, která zasáhla Itachiho do ramene. Snažil se pohnout, ale nemohl. Dívka spustila ruce podél těla. „Částečně jsem zablokovala tvůj systém chakry tím, že v něm máš tu mou. Za několik minut bys měl být v pořádku.“
„Chtělas mě zabít,“ procedil skrz zuby.
Dívka se usmála. „Ne, kdybych tě chtěla zabít, použila bych silnější variantu a rozhodně bych si teď svou chakru nebrala zpátky.“
Opravdu si všiml, že už se může znovu hýbat.
Dívka se trochu zapotácela. „To, že z tebe vysávám svou chakru mě vyčerpává a možná jsem vzala i trochu té tvojí, proto budu teď slabší a chvíli nebudu moct svojí chakru použít.“ Podívala se někam stranou. Chakry byly už moc blízko a Airi se z toho dělalo nevolno.
Itachi se zase mohl normálně hýbat. Rozeběhl se proti ní s katanou v ruce a zasáhl ji docela hluboko do boku. Ale ne tak hluboko, aby byla v ohrožení života.
„Prošla jsi,“ řekl a mírně se usmál.
Dívka ležela na zemi. S úst jí vytékal pramínek krve. „Zase do boku,“ řekla tiše. „To je nějaká úchylka Uchiha klanu?“ Usmála se.
Po chvilce uslyšela hlasy a Itachi ji jednou dobře mířenou ranou omráčil.

Když se probudila, ležela u ohně a cítila, že je v přítomnosti čtyř dalších lidí. Měla pocit, jako kdyby měla na hlavě hrnec a někdo do něj bušil kladivem. Nemohla se ani pohnout. Jen těkala očima všude po okolí. Čelenku nechala v sídle, takže se nemusela bát, že by ji podezřívali ze spojenectví s Orochimarem.
Pořád v sobě cítila cizí chakru, takže se cítila ještě hůř a zvedl se jí žaludek. Naštěstí se nic nestalo.
Zamrkala. Oči jí ve tmě zářily jako slunce.
„Už jsi vzhůru,“ ozval se tlumený mužský hlas.
Dívka s vypětím sil pohnula hlavou, aby viděla na svého „zachránce“. „Kde to jsem?“ zeptala se.
„Jsme na cestě do Konohy,“ řekl muž. Airi mu neviděla pořádně do obličeje. Trochu zamžourala a už pochopila. Ten muž byl ANBU.
„Kdo jste?“
„Jsem Suru, člen ANBU jednotky z Konohy,“ odpověděl.
Airi pohnula prsty na ruce a pak se pomalu posadila a opřela se o strom. Necítila své zbraně ve vlasech. Akatsuki na to nepřišli, ale oni…!
„Prosím, neboj se a neútoč. Nechci ti ublížit. Nikdo nechce,“ uklidňoval ji.
Airi přikývla. „Já jsem Kazuki Airi.“
„Proč jsi bojovala s tím členem Akastuki?“ zeptal se.
A sakra, tohle mě nenapadlo, panikařila. „J- já nevím…, nepamatuju si to.“
ANBU přikývl. Uff, skočil na to.
„P- proč se nemůžu hýbat?“ zeptala se po chvíli.
„Vypadá to, že ten člen Akastuki měl na kataně jed, který tě paralyzoval.“ Itachi, za tohle tě zabiju!
Ještě chvíli se navzájem vyptávali toho druhého, dokud Airi neulehla k neklidnému spánku.