Dívka ze Zvučné (1) Co to je?!

Bylo to pár hodin poté, co Itachi Uchiha a Hoshigaki Kisame objevili podivnou polomrtvou dívku u potoka. Už začínalo svítat, když vcházeli do Akatsuki sídla.
„To je dost, že jdete, už jsem vás čekal-.“ Zarazil se, když viděl dívku, kterou měl Kisame přes rameno. „Co to je?!“ zeptal se Šéf velké organizace zvaná Akatsuki.
To zrovna do společenské místnosti, kde se nacházeli, přicházel Deidara a Sasori, který měl tentokrát svou vlastní podobu. Neboli napůl loutka jen s živým „srdcem“.
„Člověk, Šéfe,“ prohlásil Sasori, „řekl bych, že člověk.“
„A ženského pohlaví,“ doplnil ho Deidara.
„Teda Šéfe, nejste na mol? Čekal bych od vás trochu inteligentnější otázku,“ prohlásil neklidně Sasori.
„Věř mi, Sasori,“ ohradil se Pan pearcing, „že jsem úplně v pořádku. Jen bych rád věděl, co tady dělá tohle?!“ Dost nepříjemně se podíval na Kisameho.
Kisame začal máchat rukama na důkaz toho, že s tím nemá nic společného a přitom ukazoval na Itachiho, který si toho samozřejmě hned všiml a tiše zaklel tak, že by se za to ani Hidan nemusel stydět.
„No, Uchiho, jak mi tohle vysvětlíš? Co to má být?“ zeptal se sice nepříjemně, ale už trochu víc s klidem Pein.
„Já jsem, prosím, polomrtvá,“ prohlásila dívka, která si Peina se zájmem prohlížela a lehce se unaveně usmála. „A ráda bych připomněla svojí ránu na boku, protože cítím, že už jsem ztratila asi deset litrů krve.“
„Tolik krve ani nemáš,“ prohlásil bez zájmu Sasori.
„Pravda,“ dívka se zamyslela, „tak devět a půl litru.“ Usmála se, ale pak se rozkašlala a jednou rukou si přikryla ústa. Na ruce ihned ucítila krev, ale dělala, že se nic nestalo.
„Tak, Uchiho, proč je tady?“ zeptal se znovu Pein.
„Je ze Zvučné,“ – všichni se na ní nedůvěřivě podívali a pomalu se připravovali na boj, teda kromě Kisameho, který už věděl, že s ní má Uchiha v plánu něco jiného -, „a říkala, že pro nás má informace.“
„A jak víš, že to není léčka?“ zeptal se Pein.
„Tvrdí, že utekla od Orochimara.“ Dívka souhlasně přikyvovala. Sice byla zraněná, ale chakra se jí už alespoň trochu obnovila. Jenže cítila, že pomalu o svou chakru znovu přichází. Tušila, že s tím něco bude mít společného meč, který měl Kisame na zádech, ale nic neříkala.
„A kdybych já tvrdil, že jsem Uchiha Madara, věřil bys mi to?!“ odsekl Pein.
„Vy jste Uchiha Madara?!“ zeptal se udiveně Deidara, načež dostal od Sasoriho ránu.
Pein si povzdechl. Příště asi budu vybírat členy Akatsuki až po nějakém přijímacím testu, pomyslel si Pein.
„Dobře, Sasori, podívej se na ní,“ mávl nad tím rukou Pein a povzdechl si. Hned potom odešel.
„Kisame, polož jí někam na postel,“ rozkázal Sasori.
„A kam asi?“ zeptal se Kisame.
Dívka unaveně zavřela oči. Neměla náladu na to, aby poslouchala dva zabijáky, jak se dohadují, kam ji má položit.
„Co já vim?! Třeba jí doj do svojí postele, to by tě taky nezabilo!“ odsekl Sasori.
„Ale to je moje vodní postel, já se na jiný nevyspim!“
„Tak si najdi nějakou další vodní postel!“ rozkázal Sasori a vzal dívku od Kisameho. Ani on se nechtěl hádat, ale jiné místo ho zrovna v tu chvíli nenapadlo. Koneckonců, Kisame ji nesl a na Uchihu si ani nevzpomněl.
Položil ji na postel v Kisameho pokoji a vyhrnul jí tílko, aby zjistil, jak moc hluboká je ta rána. Moc potěšený teda nebyl.
„Holka, žiješ?“ zatřásl s ní.
Dívka neochotně otevřela oči. „Co chceš?!“ zavrčela mrzutě.
Sasori už chtěl něco odseknout, ale nakonec držel jazyk za zuby. „Jak si k tomu zranění přišla?“ zeptal se nakonec.
„Když jsem utíkala od Oroxichta, Uchiha mladší mě seknul katanou a potom na mě shodil zeď,“ odpověděla tiše.
Sasori beze slova přikývnul. Prohmatal ránu. Dívka sykla bolestí. Mladý loutkář jí ještě trochu povytáhnul tílko. Na břiše měla několik menších škrábanců a dost modřin. Některé byly starší, jiné staré pouze pár hodin.
Nic neřekl, ale v duchu žasl nad tím, že je ta holka ještě při vědomí. Někam odběhl.
Dívka se za ním jen nechápavě a unaveně zároveň dívala. Byla vyčerpaná, ale stres jí nedovolil usnout. Navíc – i když si to odmítala přiznat – měla hrozný hlad. Tiše vzdychla.
Sasori přiběhl až po několika minutách. V rukou držel dost hrozivě vypadající injekci s bílou tekutinou v ní.
Dívka se při pohledu na injekci otřásla. Nesnášela injekce.
„Uleví ti to od bolesti a uspí tě to. Buď ráda, že má Šéf dobrou náladu, jinak by tě asi vyhodil ven,“ uchechtl se mladý loutkář.
Dívka jen nafoukla tváře a přikývla.
Loutkář a napůl loutka v jedné osobě vpíchnul dívce injekci přímo do žíly na ruce. Dívka ani nezavřela oči a už spala. Sasori jí oči zavřel, protože ho její prázdný pohled dost znervózňoval.
Už odcházel, když se ve dveřích srazil s Itachim. Uchiha se dost nechápavě podíval na dívku v Kisameho posteli.
„Vysvětlíš mi tohle?“ zeptal se, ukazujíc na dívku.
„Kisame jí sem donesl,“ zalhal Sasori.
„Jasně, tak proto teď leží na zemi na chodbě a trucuje.“
Z chodby se ozval krátký výkřik a pak rána. Itachi i Sasori vykoukli na chodbu a viděli Deidaru, který ležel přes nadávajícího Kisameho.
„Do prčic, co blbneš, ty idi*te?!“ vztekal se Kisame a snažil se ze sebe setřást Deidaru.
„Co děláš ty?!“ zlobil se blonďáček. „Já normálně jdu a najednou zakopnu o přerostlou rybu, která se válí na chodbě!“
„Já nejsem ryba, jsem žralok! A koukej ze mě konečně slézt, Deidaro!“ S těmito slovy Kisame nakopl blonďáčka do zad, takže se Deidara válel u nohou Itachiho a Sasoriho.
Sasori nemohl uvěřit, že má takového parťáka a Itachimu cukaly koutky.
„Jé, mistře Sasori, co tady děláte?“ ptal se hloupě Deidara a u toho se sbíral ze země. Zato Kisame zůstal ležet přes celou chodbu s rukama zkříženýma na prsou a nafouklými tvářemi. Sasori vytáhl za límec Deidaru ze země a někam ho táhl. Itachi jen nevěřícně zakýval hlavou a vešel do pokoje.
Zamkl dveře a lehl si na svou postel. Sice bylo ráno, ale Uchiha celou noc nespal. Vlastně ani teď nespal, jenom se díval do stropu. Asi po deseti minutách, když ho přestalo bavit, dívat se do stropu, šel ke skříni a vytáhl katanu, několik kunaiů a shurikeny. Všechno si přinesl na postel a jednu věc po druhé leštil.
U toho přemýšlel. Přemýšlel o svém bratrovi – o Sasukem. Tajně předtím poslouchal Sasoriho a Airin rozhovor. „Když jsem utíkala od Oroxichta, Uchiha mladší mě seknul katanou a potom na mě shodil zeď.“ Její slova ho dost znepokojila a on měl další otázky. Co dělá Sasuke u Orochimara? Proč ji zranil? Slouží snad Orochimarovi? Ale na žádnou otázku nenacházel odpověď.
Řekl bych, že si s ní budu muset promluvit, napadlo ho při pohledu na dívku.

Byl druhý den ráno, když se Airi probudila. Na boku ji tlačily obvazy a na místě, kam ji Sasori vpíchnul injekci, měla nepěknou modřinu. Pomalu se posadila. Postel se pod ní zavlnila, že ji skoro vyhodila pryč.
Vodní postel? napadlo dívku. No, samý lepší.
Pozorně si prohlédla pokoj. Kromě vodní postele, na které ležela, byla v pokoji ještě jedna úplně obyčejná postel. Dvě skříně, dva stoly a dvě židle a na každém stole několik papírů a tužka. Žádná okna, jen rozsvícené světlo na stropě. Kamenné stěny i podlaha nahrávaly k tomu, že jsou někde v nějaké jeskyni, ale s jistotou to tvrdit nedokázala.
Odhrnula ze sebe deku a vyskočila na nohy. Všimla si, že jí chybí kapsa na zbraně. Prohrábla si vlasy. Narazila přesně na to, co potřebovala. Usmála se.
Přešla ke dveřím, které byly kupodivu odemčené, a vykoukla na chodbu. Všimla si trucujícího Kisameho, který seděl v rohu chodby a kolena měl přitažené k bradě. Airi k němu nejistě přišla.
„Em, pane Modrásku,“ začala nejistě, „proč tu tak sedíte?“
Kisame se z ničeho nic začal dusit. Airi nevěděla, jestli smíchem nebo tím, že je naštvaný. Několikrát zakašlal. „Pane Modrásku?“ zachechtal se. „Nejsem Modrásek, jmenuju se Kisame.“
Přisedla si k němu. „Em, Kisame, proč tu takhle trucuješ?“
„Protože jsi mi zalehla postel,“ prohlásil uraženě.
Dívka se zamyslela. „Ale teď už tam nejsem.“
„Ne, ale Sasori řekl, že to bude až do odvolání tvoje postel.“
Airi se usmála. „Takže do tý doby než mě někdo z vás zabije,“ uchechtla se.
„Šéf chce tvoje informace a pak-.“
„Kisame, sehnal jsem novou vodní postel,“ prohlásil nově příchozí Itachi.
Kisame zajásal, vyskočil na nohy a běžel někam pryč.
Airi se nejistě podívala na Itachiho. Pak vstala, a když ani potom Itachi nic neříkal, zeptala se: „Co teď?“
Chvíle ticha. Airi to už pomalu ale jistě začínalo lézt krkem. Pomalu rudla vzteky a zatínala ruce v pěst, aby nic neřekla.
„Je ti dobře?“ zeptal se po chvíli, když už byl Airiin obličej ještě víc rudý, než to nejvíc červené rajče.
„Naprosto.“ Začínala pomalu nabírat normální barvu. „Tak chcete ty informace nebo ne?“ zeptala se nakonec.
Itachi přikývl.
„Ty moc nemluvíš, co?“
Přikývnutí.
„A je někdo, s kým si rád popovídáš?“
Přikývnutí.
„Je to Kisame?“
Přikývnutí.
„Začneš konečně mluvit?“
Přikývnutí.
Ticho.
„Tys mě neposlouchal, co?“
Ticho. „C- cože?“
„Nic.“ V tu chvíli se ozval její žaludek. Trochu se začervenala.
„Za chvíli bude snídaně, pojď,“ pokynul jí.
Šli dlouhou chodbou, dokud Itachi nezahnul doprava, pak šel rovně, doleva a dlouhým bludištěm dál, dokud nedošli do velké místnosti s velkým kulatým stolem, která by se dala nazvat jídelnou.
Jakmile dívka ucítila jídlo, začaly se jí sbíhat sliny.
Itachi si sednul na jednu ze židlí, které byly u stolu a pokynul jí, aby si sedla vedle něj. Dívka beze slova poslechla.
Postupně se scházeli všichni ostatní členové Akatsuki, než byla volná jen jedna židle. Itachi se k ní naklonil. Trochu se začervenala, ale ani necekla.
„Řeknu ti jména všech, tak se snaž si je zapamatovat. Nerad bych, aby tě někdo z nich zabil jenom kvůli tomu, že si nedokážeš zapamatovat několik jmen,“ zašeptal.
Kdyby mě chtěl někdo zabít, musel by se dost snažit, pomyslela si dívka.
„Vedle mě sedí Pein, všichni mu říkají Šéfe nebo je taky přezdívaný jako Vůdce. Snaž se být k němu milá. Vedle něj je Konan. Jediná žena v organizaci. Má dost velký vliv na Šéfa, tak si jí neznepřátel. Vedle ní sedí Deidara.“
Airi se chtěla na něco zeptat, ale Itachi ji přerušil: „Ano, taky si všichni lámeme hlavu nad tím, jestli je to holka nebo kluk, ale nám tvrdí, že je to kluk. Jestli to chceš zjistit, tak asi za půl hodiny půjde do sprchy. Támhle je Kisame. Toho už si potkala, takže víš, že se ti bude chtít pomstít za tu postel.“
„Ale já -.“
„Vím, že za to může Sasori, ale to mu musíš vysvětlit ty. Vedle něj je Kakuzu. Snaž se ho nenaštvat a nezkoušej nic krást, jinak ho přepadnou záchvaty vzteku a můžu tě ujistit, že to na sto procent nepřežiješ.“
Airi nasucho polkla.
„Jeho týmový parťák Hidan. Nešahej mu na kosu a neříkej nic k jeho náboženství, jen se usmívej a přikyvuj, když na to přijde řeč. Je nesmrtelný, takže – jak už z vlastní zkušenosti vím – i když mu usekneš hlavu, bude v pohodě žvanit dál. Vedle něj je Sasori. Toho už znáš, takže ti o něm nemusím moc věcí říkat. Snad jenom to, že je to loutkář a napůl loutka, ale o tom se nikomu nezmiňuj. Mě znáš, ale jestli ne, tak jsem Itachu Uchiha, starší bratr -.“
„- Sasukeho Uchihy, vím,“ přerušila ho. „A ten poslední?“
„Poslední je Ze-.“
„Zuzuzuzuzu,“ ozvalo se vedle dívky.
Airi pomalu otočila hlavu k místu těsně vedle své nohy, odkud se ozýval onen zvuk. Po několika vteřinách začala vyjíždět z podlahy zelená „věc“. Když to uviděla, nebyla moc daleko k psychickému zhroucení.
Ozval se pronikavý a opravdu velmi velmi hlasitý výkřik.
To, co se stalo potom, nikdo z přítomných ani trochu nečekal. A úplně nejmíň „věc“, která vydávala ten divný zvuk.