Dívka ze Zvučné (3) Nuda v nemocnici

Probudila se až v tvrdé vyhřáté posteli. Zjistila, že už se může normálně hýbat a rána na boku už je zahojená. Ona ta postel určitě tvrdá nebyla, ale za tu dobu, co byla u Akatsuki, si zvykla na Kisameho vodní postel.
Byla v pokoji sama a dovnitř proudil čerstvý vzduch, který se dovnitř dostával otevřeným oknem. Kdybych chtěla, mohla bych utéct, napadlo ji. Nejsou moc opatrní.
Zaměřila se na chakry kolem. Zjistila, že jenom kolem jejího okna v pravidelných intervalech hlídkují tři ANBU a na chodbě jsou další dva. Před vchodem do nemocnice hlídkovali další dva a ještě jeden byl na střeše. Beru zpět, jsou opatrní.
Teprve teď si všimla, že je čistě oblečená do nemocničního oblečení a je napojená na kapačku. Měla sto chutí si ji vytáhnout a odkráčet pryč, ale jenom zabořila hlavu do polštáře a začala přemýšlet.
Ten boj byl až moc jednoduchý. Ani se mě nepokusil zabít a bylo vidět, že na mě šel zlehka. Přemýšlela ještě dlouho a její proudy myšlenek obvykle zpřetrhaly jiné zvuky zvenku. Ten boj… nemělo to za úkol zjistit, jak jsem silná! Ale co jiného…?

Itachi ležel na posteli s rukama za hlavou a poprvé za několik dní spal. Kisame měl opravdu hodně otázek, ležel na své vodní posteli a jen čekal, kdy se jeho parťák probudí.
Po chvíli se Itachi zavrtěl, z neznámého důvodu trochu zanadával na Hidana a otevřel oči. Podíval se ospale na Kisameho, který sice rozčepýřeného Itachiho viděl už opravdu mnohokrát, ale i tak musel zadržovat smích.
„Co je?“ zeptal se rozespale Itachi a ani si nevšiml, že má na tváři slinu.
„No, nic,“ dusil smích Kisame a přitom si zacpával pusu.
Itachi se na něj podezřívavě podíval a konečně si setřel slinu z tváře. Pak si prohrábl vlasy a stáhl si je do culíku.
To už Kisame zvážněl, i když mu pořád vadil pramen vlasů, který Itachimu trčel vedle ucha.
Odkašlal si. „Itali, proč jsi šetřil tu malou?“ zeptal se.
Itachi se právě soukal do pláště, takže neodpověděl hned. „Už jsem ti to říkal třikrát, tak počtvrté: Moje metody jsou o dost jiné než tvoje nebo Peinovo nebo – nedej bože – Hidanovo. Já nepotřebuju, aby byl zvěd silný, ale aby dokázal získat informace – a to myslím, že umí, když nám dala tolik informací o tajně vyslechnutých rozhovorech u Orochimara – a aby se mě nepokoušel zabít. Každý, koho jsem do teď zkoušel, se mě pokusil zabít, Airi ne. Ona mě jen chtěla zranit a se stejným úmyslem jsem na ni šel i já.“
„Kdybych v jejích úmyslech vyčetl, že mě chce zabít, zabil bych ji hned. Neměla by šanci proti mojí plné síle, ale v jednu chvíli zaváhala. V jednu chvíli jsem nebyl krytý a ona měla šanci mě zabít a na chvilku i zaváhala, ale nezabila mě. Proto prošla… a po páté už ti to vysvětlovat nebudu!“
Kisame přikývl. Tohle byl celý Itachi. „Takže to o tom, že zemře, pokud bude slabá…“
„… byla lež,“ dořekl to Itachi.

Airi ležela a dívala se do stropu už nejméně dvě hodiny. Nudila se… a pořádně. Chvilku hrála sama se sebou slovní fotbal v domnění, že to někoho přiláká. Pak si broukala a nakonec mlátila prázdnou vázou do nočního stolku. Jediné, co zabralo a ne podle jejích představ, bylo to poslední. Bouchání přilákalo dva ANBU, kteří s vytasenými zbraněmi skočili oknem dovnitř. Ale když viděli culící se Airi, která mlátila vázou do nočního stolku, vázu označili za nebezpečnou a zabavili ji. A samozřejmě jí nezapomněli pořádně vynadat, čehož si dívka ani v nejmenším nevšímala.
Uplynula další hodina. Airi pořád ležela v posteli a počítala fleky na stropě, kterých bylo opravdu pomálu.
Po hodině už toho měla Airi akorát tak dost. Vstala z postele, odpojila kapačku a začala přecházet po místnosti. U toho si ještě stihla mrmlat nadávky na neznámou adresu a sundávat obvazy. Obvazy hodila na postel a sama vystrčila hlavu na chodbu, kde hlídkovali dva ANBU.
I přes masky bylo vidět, že nejsou moc rádi, že je na chodbě a jejich pohledy naznačovaly, že se má urychleně vrátit zpátky do pokoje.
Nastala hodně napjatá chvíle ticha, kterou přerušila Airi: „Em, začne se něco dít?“
Oba touto otázkou hodně překvapila. Opravdu nečekali, že si bude stěžovat na nudu.
„No, myslím, že jestli se nevrátíš do pokoje, tak asi ano,“ odpověděl jeden z nich. Byl to ten vyšší a jeho hlas byl dost hluboký.
Airi si trochu povzdechla. „Nemám v plánu utéct, tak nechápu, proč tu stojíte.“
„Tím, že tady stojíš na chodbě, dokazuješ pravý opak,“ prohlásil druhý, což byla podle hlasu žena.
„Ale no tak, vždyť jsem naprosto v pořádku, tak proč musím být pořád v nemocnici?!“
„Sundala sis obvazy?!“ zeptala se vyděšeně žena.
„Kdyby mě tady alespoň někdo poslouchal, tak byste naprosto určitě zaslechli, že jsem v naprostém pořádku!“ vyhrkla.
Na druhém konci chodby šla drobná dívka s růžovými vlasy, která držela nějaké desky a pročítala si v nich.
„To, že to tvrdíš, ještě není důkaz!“ hájil se muž.
„Nebuďte tak tvrdohlaví a pusťte mě ven! Kdybych chtěla utéct, už tady nejsem!“ Sakura ten hlas poznávala. Přišla trochu blíž a uviděla dívce do tváře.
„Airi?“ zašeptala překvapeně.
Dívka se podívala na překvapenou Sakuru. Už nebyla naštvaná, protože cítila spásu. „Sakuro?“
Sakura upustila desky a objala ji. Bylo to tak dlouho, co ji viděla naposledy, až se jí nahrnuly slzy do očí. „Myslela jsem, že jsi zemřela,“ řekla, když se odtáhla.
Airi se usmála. „Já mám dost tvrdý kořínek!“ prohlásila.
Muž si odkašlal, čímž značně naštval Airi (ne tím, že si odkašlal, ale tím, že má zase řeči). „Vy se znáte?“ zeptal se Sakury.
Sakura přikývla. „Před čtyřmi lety se její tým ztratil na misi. Od té doby se pohřešuje.“
Airi přikyvovala a doufala, že už nebudou mít žádné dotěrné otázky.
Sakura se otočila na Airi. „Kde je vlastně zbytek tvého týmu?“
Tohle byla otázka, na kterou Airi skutečně odpověď neznala i přes to, kolikrát byla vyzvídat. „Já… já nevím,“ přiznala se smutně.
Sakura se zamračila. „Dost bylo smutnění! Vezmu tě za Hokage-sama…, jenom co se oblíkneš.“ Někam odběhla a za pár minut byla zpátky i s oblečením. Vtlačila Airi zpátky do pokoje, kde si dívka zabednila okno a převlékla se.
Musela uznat, že Sakura měla vkus. Měla na sobě síťované tílko a na něm měla krátké dvětle modré tričko nad pupík. Dál měla šedivou sukni a černé ninja boty. Ani se neobtěžovala si nějak svázat vlasy a vyšla na chodbu. Rozhodně vypadala lépe, než v bílém nemocničním oblečení.
„Pojďme.“ Usmála se Sakura.
Ještě předtím, než odešli, Airi škodolibě vyplázla na dva ANBU, kteří hlídkovali na chodbě jazyk a ti se navzájem zadržovali, aby po ní neskočili.

Šli vesnicí a Airi se podívala na hlavy Hokagů.
„Byla zvolena nová Hokage,“ odpověděla sakura na ještě nevyřčenou otázku.
„Ale proč? Třetí přece ještě je v kondici…, nebo ne?“
Sakura se podívala na hlavu Třetího. „Sarutobi-sama byl zabit. Zabil ho Orochimaru při chuuninských zkouškách.“
Airi zatnula ruce v pěst. Orochimaru, za tohle zaplatíš!

Sakura zaklepala, ani nepočkala na vyzvání a vešla dovnitř. Airi byla hned za ní, takže viděla, že ona Hokage spí na svém stole a v ruce svírá láhev od saké. Airi se nad tím musela trochu usmát. Sakura k ní přišla a opatrně s Hokage zatřásla.
„Tsunade-sama! Tsenade-sama, vstávejte!“
Tsunade vyskočila na nohy a vykřikla něco ve smyslu: „Moje prachy! Moje saké!“
Airi měla, co dělat, aby se nerozesmála naplno. Ale smích v sobě úspěšně dusila a byla úspěšně přehlížena.
„Sakuro, proč mě budíš?“ zeptala se po chvíli Tsunade a sedla si na židli.
„Tsunade-sama, členka týmu, který se před čtyřmi lety ztratil, se vrátila,“ odpověděla nadšeně Sakura.
Tsunadin pohled skončil na Airi. „Jméno?“
„K- Kazuki Airi,“ odpověděla rozpačitě.
Tsunade zpozorněla. „Airi…“
„Vy jí znáte?“ zeptala se Sakura.
„Ano, slyšela jsem, že téměř překovala Nejiho Hyuugu, a že jako jediná ze své rodiny zdědila Kekkei Genkai.“ Prohlédla si Airi od hlavy až k patě. Byla až nezdravě hubená a trochu pobledlá, ale rozhodně to nebylo něco, co by nevyřešilo několik desítek porcí ramenu a trochu času na sluníčku.
„Co se vlastně stalo před čtyřmi lety?“ zajímalo Hokage.
Airi si ještě rychle v duchu zopakovala lež, kterou stihla vymyslet v nemocnici. „Když jsme dorazili na místo určení, napadli nás Zvuční ninjové ze zálohy. Byla noc a všichni až na sensei jsme spali, takže nevím, co přesně se stalo předtím, ale pamatuji si, že jsem bojovala, dokud mě někdo neomráčil.“ To byla zatím pravda. „Pamatuji si, že když jsem se probudila, nemohla jsem nic udělat. Pamatuji si ticho a temnotu….“ Chytila se za hlavu. „A pak…, nevzpomínám si.“
„Viděla jsi Orochimara?“ zeptala se Tsunade, které se to všechno opravdu moc nelíbilo.
„Já… myslím, že ano. A taky… jsem viděla Sasukeho Uchihu.“