Dívka ze Zvučné - Prolog

Dívka běžela lesem. Pořád více zrychlovala a snažila se, aby odtamtud co nejdřív zmizela. Přeskočila spadlý strom a ucítila bodavou bolest na boku. Přitiskla si na něj ruku a snažila se nevnímat bolest. Vyskočila a odrazila se od velikého kamene, dopadla na větev stromu.
Tam se zastavila. Opřela se o kmen stromu a vydýchávala se. Pohlédla na svůj bok a rychle odvrátila pohled. Pak z něj dala pryč ruku a podívala se na její dlaň. Byla celá od teplé krve.
Uslyšela prasknout větev a sebou. Ohlédla se. V dálce už viděla několik ninjů, kteří měli za úkol ji pronásledovat. Zaklela a skákala po stromech dál.
Bok jí pořád krvácel, tak si na něj přitiskla znovu ruku.
Dívka seskočila dolů z posledního stromu. Rozhlédla se. Dopadla na tmavou louku. Nikde neviděla místo, kam by se mohla schovat ani nikde nepokračoval les. Kousla se do rtu. Ihned ucítila hořkou krev ve svých ústech.
Podívala se na oblohu. Měsíc zářil na nebi jako slunce – byl úplněk. Hvězdy se na ni dívaly shora, jako by jí opovrhovaly. Odskočila několik metrů od konce lesa a ve vzduchu se otočila na ninji, kteří ji pronásledovali.
Všechny z nich znala. Několikrát už s nimi spolupracovala, ale už nechtěla dřít pro „něj“. Všichni čtyři se na ni podívali. Nedokázali uvěřit, že taková drobná dívka je ta, která s nimi už tolikrát pracovala. Byla hubenější, než když se naposledy potkali, měla dlouhé blonďaté vlasy pod zadek a zářivě zelené oči. Vlasy jí překrývaly čelenku, takže nebylo poznat z jaké vesnice je. Ale oni to věděli až moc dobře.
„Pojď s námi po dobrém a „on“ tě možná ušetří,“ promluvila dívka s červenými vlasy.
Blondýnka se usmála. „Ani mě nehne,“ prohlásila. „V jeho službách jsem strávila už dost času,“ – napřímila se –, „teď je čas jít dál.“
„Neblábol kraviny, víš, že tě nenecháme utéct,“ promluvila znovu dívka s červenými vlasy.
„Nech mě zmizet, odejít pryč,“ pronesla tiše blondýnka.
„Ne!“ vykřikla červenovláska.
„Nechť se objevím na místě, které mám nejraději. Nechť jsem tam, kde chci být!“ Jakmile to dívka vykřikla, začala kolem ní vířit chakra. Dívka se během malé chvíle ztratila ve víru.
Po několika okamžicích louka opět ztmavla. A po dívce nebylo ani stopy.

Z ničeho nic vířila u nedalekého potoka chakra. Ta se během chvíle ztratila a na jejím místě stála úplně vyčerpaná dívka. Padla k zemi a ztěžka oddechovala. Její oblečení bylo nasáklé krví. Bílé tílko už dávno nebylo bílé a šedivé volné tříčtvrťáky stejně tak.
Měla zavřené oči, už byla na pokraji sil. Pak uslyšela, jak někdo šel k ní. Otevřela oči a vzhlédla. Nad ní se tyčil černovlasý mladík, který své dlouhé vlasy měl stažené do culíku a pyšnil se jasně červenýma očima.
Dívka se mu do očí podívala zpříma…, ale to neměla dělat.
„Tsukuyomi,“ řekl jen muž v plášti s rudými mraky a dívka byla uvězněna v genjutsu.
Když se rozhlédla kolem, viděla, že je jasně rudé nebe a ještě víc rudý měsíc v úplňku. Všimla si, že útočník je černobílý a ona taky tak.
Z lehu na zemi se jí podařilo se dostat do kleku i přes vyčerpání a rapidní nedostatek chakry.
„Kdo jsi?“ zeptal se.
Dívka se zhluboka nadechla. „Kazuki Airi,“ vydechla ztěžka dívka.
„Z jaké vesnice jsi?“
Dívka si nadzvedla vlasy a tím odkryla čelenku. Itachi zatajil dech. To, co viděl, nečekal. „Ze Skryté zvučné,“ zašeptala a sklopila pohled. Vlastně to tak úplně nebyla pravda, ale Itachimu to úplně stačilo.
Dívka najednou cítila, jak je k něčemu připoutaná. Když se narovnala a podívala se, uviděla, že je připoutaná ke kříži. Vyčerpaně se podívala na Itachiho.
„Sloužíš Orochimarovi?“ zeptal se nepříjemně. To už měl v ruce katanu. Dívka věděla, že jestli neodpoví, bude jí mučit, i když věděla, že je to jen genjutsu.
„Sloužila jsem,“ řekla tiše a zhluboka se sípavě nadechla, „ale utekla jsem.“ Sípavě dýchala, tentokrát už jen mělce, každý nádech ji bolel. „Mám informace… o všem, co se děje ve Zvučném, i o Orochimarovi,“ dodala ještě.
Musela zavřít oči. Byla naprosto vyčerpaná a věděla, že ji zraněný bok ještě víc oslabuje. Když otevřela oči, byla zase u potoka a dívala se Itachimu do očí. Ihned odvrátila pohled a už ani nedokázala zvednout hlavu. Byla v dost nepohodlné pozici na zemi, ale to jí nevadilo. Už ne.
Byla v bezvědomí.
Itachi pohlédl na Kisameho, který seděl u ohně opodál. Sice si to nepřiznával, ale použití Mangekyou Sharinganu ho stálo hodně sil a dost chakry. „Kisame, vem ji s sebou do sídla. Bude se nám hodit,“ řekl mu Itachi. Kisame se i přes reptání zvedl a hodil si ji přes rameno.
Itachi uhasil oheň hlínou a oni vyrazili.