Nový člen, díl 08

Chtěla to ukončit na jeden sek. Její švihnutí však zastavil, když jí stiskl zápěstí. Katana jí vypadla z ruky.
Sakra, takže mi nezbylo dost chakry, uvědomila si.
„Je to opravdu zklamání, že je v tak silné organizaci jako Akatsuki někdo, kdo nic víc nedokáže,“ utahoval si z ní Sasuke.
„Ts... Spíš je zklamání to, že jeden z posledních z klanu Uchiha machruje se svýma schopnostma proti někomu, kdo byl zraněný ještě před bojem,“ vydala ze sebe stěží. Ale i když situace vypadala beznadějně, nehodlala se vzdát. Kopla jej kolenem do břicha, vytáhla kunai a bodla mu jej do ruky, který tiskl její zápěstí. Byl nucen povolit. Toho dívka využila, vysmekla se, a co nejrychleji utíkala ke skrýši. Sice už neměla žádnou energii, ale hodlala o svůj život aspoň trochu bojovat.
„Mě nezdrhneš,“ objevil se před ní. Pokusila se ho kopnout, ale vyhnul se. Tím však uvolnil cestu a Natsumi pokračovala cestou ke skrýši. Schytala však kopanec do zad. Spadla na zem, ale už jí nezbývala energie na to, aby vstala. Pomalu se otočila na záda, aby viděla protivníka. Splašeně dýchala. Bolela ji každá část těla a už neměla chakru. Hodila po něm shuriken, ale minula. Kvůli únavě nemohla ani pořádně zamířit. Sasuke se napřáhl s katanou a chtěl jí zasadit smrtelný zásah. Ozval se cinkavý zvuk.
„Takže máš ještě sílu a vůli bojovat? Myslel jsem si, že už to vzdáš,“ podivil se, když sledoval její ruku svírající kunai, kterým zablokovala katanu.
„Nerada bych umřela rukou takovýho libovýho frajírka, jako seš ty,“ odsekla udýchaně, „Ale zdá se, že i když jsem v tomhle stavu, pořád mě nedokážeš zabít.“
„Zdaleka jsem neukázal všechno, co dokážu,“ ujišťoval ji, „Ale na tebe by toho byla škoda.“ Znovu se napřáhl katanou. Tentokrát ho však nezablokovala Natsumi, ale někdo jiný.
„Konečně... K-Kde ses flákal?“ vysoukala ze sebe.
„Neměla bys mi být náhodou vděčná, že jsem ti přišel zachránit zadek? Ještě jsem tě neviděl tak zmlácenou,“ zasmál se Hidan. Poté zaměřil pozornost na protivníka.
„Hm, posily? Věděla jsi, že přijde, viď? Takže jsi jen získávala čas. Měl jsem to tušit,“ uvědomil si Sasuke. Dal se na ústup.
„Vida. V-Vypadá to, že jsi ho svým zjevem odehnal,“ udělala Natsumi vtípek na Hidanův účet. Poté však omdlela.

Jsem už konečně mrtvá? Ne, cítím bolest, takže ještě ne. Nakonec jsem z té beznadějné situace vyvázla? Musela jsem se spoléhat na druhé, taková potupa. Kde to vlastně jsem? Je tu šero. Vypadá to jako můj pokoj. Správně. Zranění jsou ošetřená, ale pořád to bolí.
Natsumi se probudila ve svém pokoji. Opatrně si sedla a podívala se na svá zranění. Byla obvázaná obvazy.
Sakra, nemám čas na lelkování. Musím říct Peinovi o Hirokim, okřikla se v duchu a přemáhajíc bolest se vydala do Peinovi pracovny. Vtrhla dovnitř.
„Hm? Natsumi? Co tu děláš? Takhle se ti znovu otevřou rány,“ upozornil ji Pein. Dívka chtěla všechno vyklopit o tom, že Hiroki je špeh, ale když otevřela ústa, nevydala z nich ani hlásku.
C-Cože? P-Proč nemůžu mluvit?! vyděsila se a zkusila promluvit znovu. Znovu bezúspěšně.
„Co se děje?“ zeptal se jí šéf Akatsuki. Bruneta už však mířila k jeho stolu a na něm něco hledala. Vzala si do rukou papír a tužku a začala na něj něco psát. Poté to ukázala i Peinovi.
„Nemůžeš mluvit? Jak to?“ divil se po přečtení Pein.
Sakra kdybych to věděla, tak ti to napíšu hned, ne? řekla si naštvaně v duchu a začala opět psát.
‚To je teď jedno. Hiroki je Orochimarův špeh! Byla jsem ho sledovat v noci, ale všimli si mě. Proto jsem takhle zřízená.‘ napsala ve zkratce a podala šéfovi, který si vzkaz přečetl.
„Cože? To není možné. Jsi si tím jistá?“ nevěřil Pein. Dívka přikývla.
„Ale když jsme ho vzali do naší organizace, neuměl vůbec nic. Vždy, když se někdo zmínil o Orochimarovi, zatvářil se naštvaně a nechtěl se o tom bavit. Vlastně bys ty byla pravděpodobnější na špehování,“ zamyslel se nad tím a podezíravě se podíval na Natsumi. Ta nasadila překvapený obličej, ten se však po chvíli změnil na naštvaný. Začala zběsile psát.
‚To myslíš vážně?! Ty mi nevěříš?! Nejen to, ještě mě i podezíráš? Jak to mám asi dokázat? Já tam byla a vím, co jsem viděla, dokonce po mě poslal i dva svoje poskoky, aby mě zabili a zabránili tak prozrazení. Ale nezabili, takže na mě ten haj*lík musel použít nějaký jutsu, aby mi zabránil mluvit. To jsi opravdu ztratil rozum, šrote?!“ podala mu text.
„Odmítám to s tebou řešit. Není tu žádný důkaz, že by byl Hiroki špeh. Teď odejdi a odpočívej,“ nařídil. Dívka naštvaně odešla a práskla dveřmi, že málem vyletěli z pantu.
Co si ten kre*én sakra myslí? Však já mu to nějak dokážu, nadávala v duchu, ale kdyby mohla mluvit, rozléhalo by se to přes celý úkryt. Vrátila se do svého pokoje a zabouchla dveře.
Au... Bolí to jak čert. Ale možná mám už dost chakry na alespoň částečné vyléčení, zamyslela se, sedla si na postel a začala si léčit zranění. Bolest ustupovala. Neměla však dost chakry na úplné doléčení, ale s tím počítala.

Byl čas na oběd. Všichni členové usedli a dali se do ne zrovna lahodného jídla.
„Nezdá se vám, že je tu dneska nějaký ticho?“ podivil se Kisame. Všichni se otočili na Natsumi jící polévku.
Klídek, nevšímej si jich. Určitě nemluví o tobě, nalhávala si dívka.
„Taky se mi zdá. Bylo divné slyšet bouchání dveří bez hlasitých nadávek,“ přidal se Hidan.
„No jo, Natsumi někdo pořádně zmlátil, takže se teď asi cítí trapně.“ zasmál se Deidara. Dívka na chvíli odložila lžičku a s úplně klidnou tváří začala něco psát do bloku, který si opatřila.
‚Aspoň mi neurvali ruce jako jedné nejmenované blondýně sedící u tohoto stolu.‘ stálo na papíře, který bruneta ukázala všem přítomným a hlavně Deidarovi. Po přečtení textu se strhl hlasitý smích a Deidara by nejradši zalezl pod stůl. Natsumi spokojeně dále jedla polévku.

Po obědě se vydala Natsumi do knihovny. Nikdy by si nemyslela, že by tuhle místnost navštívila. Musela však zjistit, jaké jutsu by jí asi mohlo zabránit mluvit popřípadě jak jej zrušit.
Vkradla se dovnitř, tichá jako myška.
Páni... Nevěděla jsem, že by tu mohlo být tolik knih, vykulila oči na obrovskou místnost s vysokými regály nesoucí tíhu starých zaprášených svazků. Začala tedy hledat. Dívala se na nápisy všech knih. Žádná z nich však nenesla nějaký vhodný název. Pochybovala, že by knihy byly poskládány podle nějakého systému, takže jí nezbývalo nic jiného, než onu knihu hledat tímto zdlouhavým způsobem. Pokud tam však vůbec je.
Po půl hodině hledání si Natsumi unaveně sedla a opřela se o regál, před kterým skončila.
Do háje zelenýho! Proč já?! Proč jenom já?! nadávala v hlavě. Poté si však povzdychla. Nikdy by to řekla nahlas, ale chtěla by Akatsuki pomoct. Proč jí nevěří?
„Už končíš? Myslel jsem si, že máš větší výdrž,“ prolomil mužský hlas tichost knihovny. Dívka se lekla a rychle vyskočila ze svého sedu. Málem při tom shodila regál za sebou.
„Klídek. Nepřišel jsem ti nic udělat,“ ujistil ji. Před ní se objevil Hiroki. Bruneta se zatvářila zlostně.
„Ale ale... Co ty xichty?“ zeptal se posměšným hlasem, „No jasně, ty jsi byla vlastně ta, která nás špehovala co?“ utahoval si z ní. To Natsumi lezlo pěkně krkem. Vždycky se tvářil, že z ní má respekt a teď se na ni koukal z patra.
„Tak co, chceš na mě zaútočit? Pokud myslíš, že vyhraješ, tak pojď!“ vyzval ji.