Nový člen, díl 09

Natsumi se napřímila z bojové pozice, ve které doteď byla. Mladík se usmál.
„Chytrá holka. A to jsem si myslel, že při boji v Akatsuki nikdo nepřemýšlí. Takže zůstaneme u mluvení,“ složil pár pečetí. Dívka se na něj tázavě podívala. Nic se nestalo.
„Chm... Nejsi tu jediná s unikátními technikami. Abychom mohli zůstat u mluvení, musel jsem zrušit jutsu mlčenlivosti,“ vysvětlil.
„Myslela jsem, že jsem tě učila, že máš pasti klást tak, aby byly nenápadné. Ty tvoje pavučinky jsou vidět celkem dobře. Navíc nejsem blbá, nešla bych do boje se zraněními,“ promluvila a byla ráda, že jí z úst vychází nějaký zvuk.
„Možná jsi mě něco takového učila, ale já radši dávám přednost radám Orochimaru-sama,“ ušklíbl se. Natsumi při vyslovení jména onoho člověka semknula rty.
„Když už jsme u toho, co vlastně Orochimaru zamýšlí?“ probodávala ho pohledem.
Vypadá to, že si všichni dávají odpoledního šlofíka a do knihovny se nikdo nemá, usoudila při vyhledávání chakry ostatních členů.
„Jsi moc naivní. Snad sis nemyslela, že bych ti vyzradil plány Orochimaru-sama?“ zasmál se povýšeně.
„Takže nevíš, co zamýšlí? To je politováníhodné,“ odfrkla posměšně a založila ruce pod hrudí. Hirokiho smích přestal.
„Hele, o tomhle jsem se s tebou bavit nepřišel. Bohužel by bylo příliš nápadné, kdyby jsi zemřela hned v Akatsuki doupěti, takže tě zabít nemůžu,“ změnil raději téma.
„Jsi jenom Orochimarův snadno nahraditelný pěšák! Copak to nevidíš?!“ vyštěkla na něj.
„Mlč! Nemáš právo vyslovovat jeho jméno!“ oplatil jí křik. I tak je ale ostatní nemohli slyšet.
„Ty idiote! On není žádnej bůh! Jen tě využívá pro svoje sobecký účely a...“ Natsumi nemohla dokončit větu, protože ji překvapila pavučina letící k ní. Nestihla se vyhnout a tak se lepkavá vlákna přilepila na její krk a k regálu za ní. Skoro nemohla dýchat. Hiroki, vztekem udýchaný, měl ve tváři opravdu rozzuřený výraz.
„Jak už jsem řekl, nepřišel jsem tě zabít. Chci ti navrhnout dohodu,“ sdělil poté, co se uklidnil. Natsumi si konečně strhla pavučinu z krku a zalapala po dechu.
„Dohodu? To těžko. Nemáš nic, co bys mi mohl nabídnout, abych nevykecala takovouhle zradu!“ vysoukala ze sebe přiškrceným hlasem. Hiroki oddělal pavučiny, které zprvu nastražil a přistupoval blíž a blíž k dívce.
„Nepřibližuj se!“ varovala ho dívka. Pokusila se couvnout, ale byl za ní regál s knihami. Poté si však něco uvědomila. Dívá se jí do očí! To byla její šance. Už měla celkem dost chakry, takže by to mohlo vyjít. Zkusila ho polapit do hypnózy.
Co se to... ptala se sama sebe a zkusila to ještě jednou. Nešlo to! Byla si jistá, že se jí dívá do očí. Byla si jistá, že má dost chakry. Tak co se to děje?
„Nefunguje to, viď?“ usoudil z jejího výrazu, „Zapomněl jsem ti to říct. Na mě ta tvoje technika, které se všichni tak moc bojí, nefunguje. Nikdy jsi pro mě nebyla hrozbou.“ Zastavil se půl metru od ní. Její překvapený obličej se změnil na naštvaný výraz.
„Takže na tebe nic nemám, jo? Chm, tím si nebuď tak jistá. Dohodnem se takto; Budeme se chovat úplně stejně jako vždycky. Bude to naše malé tajemství. Dokonce ti nechám hlas. Ale jestli jen něco naznačíš,“ chvilku se odmlčel. Dívka pozorovala jeho oči, které se vítězoslavně blýskaly, „tak jim povím o tom Jouninovi z Listové, se kterým ses sešla, se kterým se máš v plánu zase sejít a kterého jsi měla šanci už tolikrát zabít, ale nezabila.“
„Špehoval jsi mě? To je ale smůla. On pro mě nic neznamená...“ snažila se na sobě nedát znát vyvedení z míry.
„Tak proč jsi ho nezabila při naší misi? Proč jsi ho nezabila v té lesní chajdě? Proč jsi mu slíbila, že až se příště potkáte, povíš mu kdo jsi?“ ptal se pomalu, „Hm?“ Natsumi se kousla do spodního rtu.
To kdybych věděla, odpověděla v duchu.
„Nemáš žádný dů-...“ větu přerušila při pohledu na fotku, kterou jí Hiroki ukázal. Byla to fotka v tom srubu, kam ji odnesl Neji. A byla to taková momentka, která vypadala opravdu věrohodně pro jeho účely.
„Takže jsme dohodnuti, že?“ prohodil při otočce a měl se na odchodu. Dívka na sucho polkla. Všech těch věcí bylo na ni poslední dobou nějak moc. Zavřeli se dveře. Už odešel. Rychle se vydala ke dveřím, ale ne proto, aby následovala toho zrádce. Musela jít na čerství vzduch a vyčistit si hlavu.

Sedla si pod vysoký strom na kraji lesa. Byla dost daleko od úkrytu, takže by ji neměl nikdo najít. Zadívala se na modrou oblohu s malými bílými mráčky.
Kéž bych Nejiho nikdy nepotkala. Tohle by se mi jinak nestalo. Proč jsem sakra musela být v dětství tak hodná a ochránit ho před trochou sněhu? litovala minulosti. Poté ji však něco vylekalo. Ucítila jí dobře známou chakru.
Ví, kde jsem? Ale jak to může vědět? Musím pryč, ale když se vrátím, zjistí, kde je náš úkryt. A taky, jestli ho potkám teď, když jsem na pokraji zhroucení... Už byla na nohou. Chakru cítila asi jen kilometr od sebe. Vydala se tedy směrem k vodopádu, který byl nedaleko. Při cestě se snažila držet si co největší odstup, ale nedařilo se jí to. Naštěstí doběhla k vodopádu s dostatečným náskokem. Neváhala a prošla skrze padající vodu. Ocitla se v malé jeskyni. Přestala se hýbat, skoro i dýchat. Doufala, že si jí tak nevšimne. Blížil se čím dál víc. Nevypadalo to, že by chtěl cestu měnit. Mířil přímo k ní.
„To je dobrá schovka, ale dřív nebo později jsme se museli zase setkat,“ promluvil nový příchozí. Natsumi stála zády k vodopádu, zády k němu, ale i tak věděla přesně, kdo to je.
„A já doufala, že umřu dřív, než ti budu muset cokoli vysvětlovat,“ vzdychla a otočila se čelem k němu, „Asi jsi si přišel pro odpovědi, že? Neji. Ujišťuju tě však, že nebudu moci za to, že se ti nebudou líbit.“
„Vyvraždila jsi část obyvatel Konohy před devíti lety. Co bych se musel dozvědět, aby se mi to, co jsi udělala, ještě víc nelíbilo?“ divil se. Natsumi se zhluboka nadechla, aby něco řekla, ale potom vydechla. Sbírala odvahu mu to všechno vyklopit. Po chvíli se mu zadívala do očí a ve tváři měla skalný výraz.
„Pamatuješ si, jak po tobě v pěti letech házela banda kluků sněhové koule? Choulil ses do klubíčka a přál sis, aby tě už nechali na pokoji. A vzpomínáš si, co se stalo pak?“ vyprávěla mu s tak vyrovnaným hlasem, jaký v danou situaci zvládla.
„A co s tím to má společnýho?“ zarazil se Neji.
„Tobě to asi nedochází, co?“ povzdechla si, „Pak se stalo, že si před tebe stoupla dívka jménem Natsumi a schytala to místo tebe. O tři roky později se ta samá dívka na všechny naštvala, když ji odsuzovali za to, že je jiná a chtěla se jim pomstít. Proto použila svoji odlišnost a začala zabíjet. Jednoho člověka však zabít nemohla. Tebe jsem zabít nemohla,“ dopověděla s třesoucím se hlasem. Už ho neprobodávala ledovým pohledem, dívala se na něj s lítostným výrazem.
„C-Což...“ Neji byl tak překvapený, že se nezmohl na slovo. Natsumi věděla, že bude hodně zmatený, proto se k němu začala přibližovat.
T-To ne... Natsumi by to neudělala! To musí být lež! Ale všechno dokonale sedí, hromadili se myšlenky v Nejiho hlavě. Dívka už byla u něj a chtěla mu dát ze soucitu ruku na rameno. On však uhnul jejímu doteku.
„Nepřibližuj se!“ křik a udělal dva kroky zpátky. Zděšeně se na ni díval. Díval se na ni, jako na nebezpečné zvíře. Až teď si uvědomoval podobnost v jejím vzhledu. Oči, vlasy, i styl, jakým mluvila. Určitě to byla Natsumi. Ta, která se nechala zmlátit místo něj. Ta, se kterou strávil téměř každý den ve svém dětství. Ta, která beze slova zmizela po té hrozné události v Konoze. Myslel si, že se taky stala obětí.
„J-Jak jsi mohla zabít tolik lidí?!“ zvýšil hlas. Ale tohle nebylo poučování. Tohle byl hlas zklamání, výčitek a zmatku.
„Neji, já...“ udělala k němu další krok.
„Ne! Řekl jsem, aby jsi se už nepřibližovala! Jak jsem to mohl přehlédnout? Jak jsem se mohl přátelit s necitlivým vrahem?“ ptal se sám sebe nahlas, „Tohle ti nezapomenu.“ S těmito slovy utekl. Natsumi stála byla ochromená jeho slovy. Čekala, že na ni bude naštvaný, že ji bude nenávidět a že se jí bude bát. Netušila však, že to od něj bude tak moc bolet.
No tak, vzchop se! Musíš jít zpátky, než zapadne slunce, podpořila se v duchu Natsumi a vyrazila potlačujíc svůj nával smutku ze všech věcí, které se nedávno udály. Opravdu ji bolelo v hrudi a špatně se jí dýchalo.

„No konečně. Kde se flákáš? Konan mi už strkala pod nos tvoji večeři,“ vyčítal jí Deidara, který na ni čekal před vchodem do úkrytu.
„H-Hej. Není ti něco? Nějak se potácíš,“ všiml si a vyrazil k ní. Než však byl u ní, Natsumi se podlomily kolena a ona se skácela na zem. Chvíli byla ještě při vědomí a slyšela hlas Deidary, jak na ni starostlivě mluví. Cítila jeho teplou dlaň na svém čele. Pak však omdlela.