Princezna Naděje 4

Drtil železné zábradlí ve svých mokrých rukách. Nevěděl, jestli mu je omývala studená voda nebo pot z nervozity, soustředil se jen na rozbouřené vlny, které před chvílí pohltily jeho přítele a jednoho z námořníků.
Do očí se mu draly slzy.
„Kouheii!“
Jeho srdcervoucí výkřik byl pohlcen v hučícím větru, neslyšel přes něj ani hlasy svých dalších společníků, ani jejich dunivé kroky, jak se snažili co nejrychleji dostat k místu, na kterém stál.
„Kobayashi-san,“ přihnal se udýchaně blonďák, jeho dlaně rozdrásané do krve, jak rychle sjel po dřevěném stěžni.
„Kouheii!“ Nereagoval na vyzvědačovo vybídnutí, stále očima hypnotizoval vodu. Nemohl ho tam přece takhle nechat. Ne teď, ne po tom, co spolu všechno prožili. „Kouheii!“
„Muž přes palubu!“ uslyšel tlumený hlas starého kapitána a ucítil, jak se loď nahnula víc na pravobok. Čekal, že se začne něco dít, že se ostatní budou snažit zachránit život jeho přítele stejně, jako se on předtím snažil zachránit ty jejich. Žádný z mužů, které odtáhly do úkrytu, ale nezačal pobíhat kolem. Všichni jen zbaběle seděli v přístřešku a nechali svého kapitána i trojici ninjů čelit drsným podmínkám rozbouřeného moře o samotě.
Už to nevydržel. Nemohl dál čekat.
S hlubokým nádechem přehoupl své zmoklé tělo přes zábradlí a vrhl se do divokých vln. Jakmile prorazil hladinu a nechal vodu, aby ho obklopila ze všech stran, neslyšel najednou nic. Žádné hromy, žádné nárazy vln na bok staré kocábky, žádné hlasy jeho kolegů. Jako by rázem někdo ztlumil svět. A on se uprostřed něj jen bezvládně vznášel, nesmírně unavený a ospalý.
Zvonky. Zvonky hrály.
Viděl nad sebou hladinu, tu mírně prosvětlenou část tmavé vody. Byla tak blízko, že stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se.
Běžel a smál se. A za ním hrály zvonky.
Ale když to zkusil, zdála se najednou až příliš vzdálená.
Čím dál silněji – nebyly to zvonky. Jen mu to tak přišlo - stejně jako vždycky, když ji slyšel se smát.
Jako obloha s miliony hvězd. Přesně taková byla vodní hladina s desítkami malých bublinek, které mu unikaly z úst a nosu.
Běžela za ním, její světlé vlasy poletovaly v letním větru, oči zářily jako hvězdy.
Hvězdy, zářivé hvězdy.
Zrychlil, chtěl se předvést.
Cítil, jak ho sladká ospalost kolébá k spánku. Jen na chvíli zavřít oči, jen na chvíli zůstat v tom tichu.
Zakopl. Rozbil si koleno a rozdrásal dlaně.
Klesal dolů, voda si pomalu brala jeho tělo. Šeptala mu do ucha to chtěné nic, které ho tak lákalo.
Stín. Pohlédl svýma vlhnoucíma očima do tváře třetímu. Ne, nebyli tam sami.
Nechal se ovládnout.
Přijal nabízenou ruku. Byla drsná a mozolovitá, ještě víc, než ta jeho. Usmál se.
„Díky, Kouheii.“
„Kouheii.“
„Kouheii.“
„Kouheii.“
Prudce otevřel pomalu se zavírající oči. Vzpomněl si, proč tu byl.
Snažil se udržet poslední zbytky kyslíku v plicích, když nutil své tělo, aby překonalo těch pár desítek centimetrů, které se mu před chvílí zdály dlouhé jako metry.
Vzduch mu docházel, začal panikařit.
Naposledy zatnul všechny svaly ve svém těle a vyhoupl se nad vodní hladinu.
Ticho zmizelo.
Namísto něj opět uslyšel hromy. Byly blízko, skoro, jako by mu bouře právě zuřila nad hlavou.
Prudce se nadechl. Nadechl se po druhé. A po třetí. Se čtvrtým vehnáním vzduchu do plic zařval jeho jméno.
„Kouheii!“
Přes silný déšť viděl sotva na pár metrů, přesto se mu zdálo, že někde za vzdálenými vlnami uviděl pohyb – jako by mávala ruka.
Nezaváhal ani na minutu. Vložil do plavání zbytky své síly, doufal, že mu vlny a silné mořské proudy pomůžou dostat se tam, kam chtěl.
Záběr, nádech.
Záběr, výdech.
Záběr, nádech.
Záběr, výdech.
Záběr, ná…
Dřív, než stačil pořádně nadechnout, se mu přes hlavu přelila ohromná vlna a zatlačila ho zpátky do tichých hlubin. Zmítal se a snažil se dostat k hladině, něco neviditelného ale jako by mu drželo nohu. Nemohl se pohnout.
Ohlédl se pod sebe, do tmavého moře. Pokud mu nohy drží nějaká věc, může jí přece snadno…
Zaječel.
Jeho výkřik pohltila voda. Zbytky kyslíku naprosto vyprchaly, místo toho ucítil v ústech pachuť soli. Ničemu z toho ale nevěnoval pozornost tolik, jako mrtvému tělu námořníka, jehož ruka křečovitě svírala pískovláskovu nohu. Oči byly prázdné, ústa otevřená. Vlasy mu vlály kolem hlavy jako pouhý opar, stejně jako krev vytékající z malé ranky na spánku. Stahoval se mu z toho žaludek.
Chňapl po mužově ruce a snažil se vyprostit svoji nohu z křečovitého sevření – zřejmě poslední nervový záškub.
Bezvýsledně.
Plíce se mu začaly plnit vodou, cítil, jak se topí.
Pohled se mu zamlžoval, vůle odporu slábla. Byl by se poddal tichu, které se ho snažilo polapit i předtím, nebýt tmavé šmouhy, která se objevila v koutku jeho zorného pole.
Natočil hlavu v poslední zvědavosti. Co kdyby to byl on? Živý, plavoucí k němu, aby ho zachránil. Tak, jako tolikrát předtím.
Namísto úlevy však pocítil potřebu opět vykřiknout.
Hnal se k němu kolos velký jako půlka kajuty, ve které předtím odpočívali. Viděl tu protáhlou ohyzdnou tlamu, ohromné čelisti, které se pomalu otevíraly.
Přivábila ho krev z mrtvého.
Žralok akceleroval.
Definitivně zavřel své hnědé oči. Zemře jako velitel, který nesplnil misi, jako velitel, který zklamal svého Kageho. Především ale zemře jako člověk, co nedokázal zachránit svého nejlepšího přítele.
Ucítil škubnutí.
Byl odhozen doprava a pocítil mírnou bolest v zádech. Jenže po té nepatrné bolesti nepřišla žádná další.
Chtěl to nechat plavat, jen si tam se zavřenýma očima umřít. Najednou mu ale tvář ovál studený vítr a on měl možnost se opět nadechnout. Hluboce se zmítal v čím dál bouřlivějších vlnách, přičemž kašlal vodu, aby ji vzápětí mohl nahradit tolik potřebným kyslíkem.
Nic nechápal. Ten žralok se řítil přímo na něj, byl si jistý, že ho sežere. A pak, z ničeho nic, ho něco odhodilo zpátky na hladinu. A ten muž, co se ho tak křečovitě držel za nohu…
Neměl čas o tom dál přemýšlet, všechna jeho pozornost se rázem upřela do prostoru před ním, do části moře, kde se rozestupovala mlha.
Myslel si, že se mu to jenom zdá, že začíná bláznit. Poslední zbytky odporu života, než ho polapí smrt.
Mlhu nahradilo světlo. Proniklo skrz bílou kaši a rozestoupilo cestu pro ohromnou loď. Byla snad dvacetkrát větší než kocábka, na které se plavili. Měla tři věže, z nichž na nejvyšší z nich svítilo světlo. Nebylo to ale to, které viděl předtím. Jeho světlo bylo víc čisté, víc světlé. Víc, jako světlo. Tahle záře byla žlutá a kalná, necítil z ní žádnou energii. Přesto mu ale srdce poskočilo radostí, když se záře usídlila na části jeho těla, které vykukovalo z vody, a loď zamířila k němu.
Kdo ví, co by se mu stalo, kdyby loď nepřiplula? Ten žralok byl pořád ještě ve vodě.
Když se plavidlo přiblížilo k němu a míjelo ho levobokem, pocítil chvění. Loď byla ještě větší, než se zprvu zdála. Od vodní hladiny k palubě to mohlo být dobrých třicet metrů. Lidé, kteří na ní stáli, se mu zdáli jako nepatrné postavičky.
Dřív, než mohl on sám zareagovat a pokusit se dostat na palubu lodi, se vedle něj objevil záchranný kruh. Chvíli na něj jen vyjeveně koukal, nebyl schopen si představit, jak ho tahle malá a ničím nepoháněná věc dokáže vynést třicet metrů vysoko.
Rozhodl se ale cizím námořníkům věřit, když už měli to srdce mu pomoct a nenechat ho umřít v ledové vodě.
Rukama se obmotal kolem nafukovacího kruhu a čekal. Rázem se v plášti trupu ohromné lodi otevřely dveře. Uviděl v nich dvě postavy, jedna hulákající na druhou.
Drželi v rukách provaz.
Po pár vteřinách dohadování začali synchronně tahat za konec lana, až se pískovlasý velitel octl u jejich nohou.
Zohnuli se a vytáhli ho na palubu.
Nevnímal, když ho nesli dovnitř lodi a vyšlapali s ním několikery schody. Nebyl schopný zvednout hlavu, natož promluvit.
Dovlekli ho do nějaké kajuty a položili na postel. Cítil, jak ho záda zabolela při položení na příliš měkký podklad.
Chvíli se nic nedělo, poté mu ale do pravé nohy vystřelila ohromná bolest.
Prudce otevřel oči a zatnul zuby, aby nevykřiknul. Jeho společníci, dva mladí muži, kteří se nakláněli nad jeho dolními končetinami, zvedli svůj pohled a obrátili ho k pískovlasému.
„Nebojte, Haru vám na tu bolest později něco dá, teď to ale vydržte. Musíme tu ruku dostat pryč.
Ruku? Jakou ruku?
Nechápal, zkoumavým pohledem přejel přes tváře obou mladíků, když mu ale ani jejich výrazy neposkytly odpověď, sklouznul pohledem ke svým nohám. To, co viděl, mu nadzvedlo žaludek.
Nebylo divu, že byl schopný se dostat na hladinu.
Z mužova těla, které ho předtím stahovalo dolů, zbyla jen paže ukousnutá asi deset čísel před ramenem. Na jednom konci vyčnívala rozkousnutá kost, zbytek paže kryly krvavé šrámy. Dlaň se však stále obtáčela kolem jeho holeně a nechtěla povolit.
Polkl a s otázkou v očích se podíval na dva mladíky. Ti se jen nepatrně pousmáli.
„Stává se nám to tady docela často. Nějaká malá kocábka si vyjede do bouře a to, že se může snadno převrátit, neřeší. Už jsme tu měli hodně lidí, co byli staženi pod vodu mrtvolou a jejím křečovitým sevřením. Skoro, jako by tím bylo tohle moře prokletý,“ uchechtl se černovlasý.
„Tos ho teda uklidnil…,“ uslyšel druhého. Jeho vlasy byly… zelené? „Omlouvám se vám, pane, tady můj kolega nikdy nedokáže odhadnout vážnost situace,“ uškrnul se při pohledu na svého černovlasého společníka. Ten se jen zakabonil. „Je to jenom místní báchorka, kterou se straší děti, aby si radš dvakrát rozmysleli, než se pustí na širý moře. Co se ale vás týče, neodhadoval bych vás na nějakýho zatoulanýho námořníka. Vlastně… jste ninja, hm?“ přešel přímo k věci.
Pískovláskovo obočí se svraštilo. Mohl těmhle lidem věřit? Vzali ho sice na svoji loď a teď se ho snaží ošetřit, to ale přece není důkaz toho, že to nejsou jeho nepřátelé.
„A kdo to chce vědět?“ odvětil víc nepříjemně, než původně zamýšlel.
Zelenovlasý ztuhnul, zatímco jeho kolega se jen ušklíbnul.
„Neskočil ti na to.“
Velitel nechápal. Jednalo se o nějakou hru nebo co? Namísto otázky nadzvednul obočí. „Tady Rei se vždycky snaží získat z nějakýho cizince informace. Chce jít do výzvědnýho oddílu, ale, jak vidíte, moc mu to nejde,“ zasmál se.
„Aha,“ hlesl napůl pískovlasý. Celé mu to připadalo nehorázně stupidní.
„No, hlavně že tady Ren je dokonalost sama, že? Jednou zachrání nějakýho tonoucího se vlastníma rukama a hned je z toho poprask,“ urazil se zelenovlasý, na důkaz nafoukl tváře.
Velitel byl zmatený. Absolutně neměl ponětí, o co tady jde.
„Ale no tak, Reii, přece bys na mě nebyl naštvaný. Jsme přece jedno tělo, jedna duše,“ zapěl černovlasý.
„To mít radši za bráchu Shuna než tebe,“ prskl naštvaně. Ve své agresi přitlačil na pískovláskovu nohu, což přinutilo velitele hlasitě usyknout.
Propálil zelenovlasého pohledem.
„Eh, promiňte, pane,“ omluvně se usmál. „Mohl byste mi aspoň říct, odkud jste? Vím, že jste ninja podle vaší výzbroje. Ale čelenku nemáte. To znamená… páni! Možná jste zběh! Možná jsme vás zachránili, když jste se chtěl dostat ze své země někam pryč! Co jste provedl? Někoho jste zabil? Něco jste ukradl? Nebo jste možná zrádce? Rene, co když jsme zachránili zrádce, který kolaboroval s nepřátelskou stranou a teď se snaží ukrýt se v Mlžné…“
Dál zelenovlasého slova neposlouchal. Myšlenky mu ulítly zpátky k jeho třetí větě.
Neměl čelenku?
Jak to, že neměl čelenku?
Rukou si šáhl na čelo, kde vždy jeho milovaná odpočívala.
Nic, teď tam po ní zbylo jen pár mokrých pískových vlasů.
Tiše zaklel.
„Pane? Hej, pane, jste v pořádku?“
Ten zelenovlasý kluk byl snad nejotravnější člověk, se kterým se kdy setkal.
„Hm,“ zabručel nepřítomně.
„Fajn. Víte co? Když nechcete mluvit s náma, tak my zavoláme šéfa. Stejně by si s váma chtěl dřív nebo později popovídat. Teď, když se nám tu na palubě sešlo tolik lidí, ho určitě bude zajímat, jestli mezi váma není nějaká spojitost.“
Tahle informace upoutala pískovláskovu pozornost.
„Je nás tu víc?“