manga_preview
Boruto TBV 07

Princezna Naděje 5

Jaký je to pocit být hvězdou,
hvězdou na modré obloze,
ke které všichni vzhlížejí?
Jaké je být hvězdou, k níž šeptají svá přání?
Jaký je to pocit mít zodpovědnost, paní,
připíchnutou na své hrudi
a vědět, že se jí nikdy nezbavíš?

Upřeně sledoval zelenovlasého, který právě odhazoval námořníkovu ukousnutou ruku do lavoru vedle postele. Pocítil ohromnou úlevu, když se jeho chodidlo začalo opět normálně prokrvovat.
S mírným úsměvem vydechl.
„Dojdu pro Haru, aby vám na tu nohu něco dala. Bolest budete ještě tak dva dny cítit. Sice se to nezdá, ale takovej nervovej záškub má fakt sílu. Tím víc, pokud jste měl tu ruku přichycenou k lýtku tak dlouho,“ promluvil černovlasý a zvedl se k odchodu. Přešel k bílým dveřím a jemně je otevřel. Když se chystal definitivně za nimi zmizet, uslyšel ještě hlas svého bratra.
„Rene, Satoshiho.“
Jen němě kývl a zabouchl za sebou.
V místnosti nastalo ticho. Zelenovlasý mladík i velitel si navzájem hleděli do očí, oba s odhodláním neuhnout.
„Říkals, že je nás tady víc takových. Kdo ještě?“ promluvil pískovlasý. Svůj zrak však stále neodpoutával od černých, pronikavých očí mladšího. Ten je mírně přimhouřil.
„Nebuďte tak hr, pane. Informace se nepovalujou jen tak po zemi, abyste si je mohl nasbírat podle vlastní potřeby. Vy mi řeknete odkud ste a já vám řeknu, kdo další na palubě ještě je.“
Zatnul zuby. Nenechá se jen tak vydírat.
„Jsem ze země hodně vzdálený od té tvojí,“ ušklíbl se. Tahle hra šla hrát několika způsoby.
Zelenovláskovi přejel po tváři pobavený výraz.
„Na palubě je pár námořníků a pár ninjů.“
Slyšeli jen své zrychlené dýchání, oba dva s očima zarytýma do panenek toho druhého. Ani jeden z nich nehodlal prohrát tuhle nevyhlášenou bitvu.
„To zní fér,“ uškrnul se velitel. Všechna starost jako by z něj rázem opadla. Zdaleka se nesoustředil na to kde je a co tu dělá, ani na to, že by měl hledat své společníky. Tenhle mladý kluk byl možná otravný, rozhodně ale věděl jak zaujmout. A jak nepovolit, když už se jednou zakousl.
„To teda, pane,“ odvětil Rei.
Skřípání dřevěných prken podlahy se jim ozvalo nad hlavou.
Oba odpoutali své pohledy od očí toho druhého a vrhli je nahoru. Skřípání se ozvalo znova.
„Není to nejnovější loď, někdy tohle prostě dělá, když někdo přejde po palubě,“ vysvětlil mladík.
V pokoji opět zavládlo ticho. Kdyby nebyl pískovlasý přesvědčen o své velké únavě, přísahal by, že právě slyšel někoho se smát. A ten někdo mu až nebezpečně připomínal hnědovláska s kalnýma žlutohnědýma očima a úšklebnou tváří. Skousnul si ret.
„Jsem z Písečné,“ vypadlo z něj.
Zelenovlasý se zarazil. Nepředpokládal, že po všech těch drahotách, které jejich host měl, mu teď na otázku odpoví. Byl v šoku.
„Páni. Dostal jste mě, pane. Tohle sem nečekal,“ zamumlal. Prokřupal si klouby na rukách a odkašlal si. „Máme tu stálou posádku dvaceti ninjů, něco jako obsluhu lodi. Mě a Rena znáte, za chvíli přijde Haru, naše medička. No a potom se potkáte ještě se šéfem. Toho budou vaše informace zajímat asi nejvíc.“
Velitel němě kývl.
„A ten… zbytek?“
Mladík párkrát zamrkal. Zbytek? „Lidé, které jste zachránili. Jako mě,“ připomněl pískovlasý.
„Ah, promiňte, pane. Sem trochu mimo z toho, že ste mi odpověděl,“ zazubil se kluk. „Každopádně, krom vás jsme ještě vytáhli tři námořníky, jednoto starýho kapitána a dva…“
Jeho větu spolklo zaskřípání, jak se otevřely staré bílé dveře. Oba dva k nim obrátili svoji pozornost. Uviděli malou blondýnku s vlnitými vlasy v závěsu s černovláskem a velitelovi zatím neznámým mužem vpochodovat do místnosti a vstup za sebou zase pečlivě zavřít. Rázem na to se dívka vrhla k zelenovlasému.
„Už zase, Reii! Nemůžeš dát těm lidem aspoň na chvíli pokoj? Musíš se jich pořád na něco ptát? Copak nemáš pochopní pro to, že jsou unavení a chtějí si odpočinout?“ Jak zelenovlásek tak velitel byli zaraženi přívalem slov, který na mladíka blondýnka vychrlila. Právě se skláněla nad pískovláskovou nohou a vytahovala ze své brašny polštářky.
„C-co? Ale Haru! Nic jsem neudělal. Jenom jsme si tady s panem normálně povídali, fakt!“ téměř zoufale ji přemlouval.
„Nesnaž se mi nic namluvit, Reii, moc dobře vím, cos měl za lubem,“ propálila ho pohledem, poté se ale zase začala věnovat velitelově zraněné noze. „Nebojte se, pane, bude to v pořádku. Pokusím se vyléčit pár nervových spojení, které vám ten stisk zpřetrhal, a potom na to dám mastičku. Brzo se budete cítit líp,“ prohlásila zaujatě a zářivě se na pískovlasého usmála. Ten, zaražen, jen němě přikývl.
Tahle loď byla divná.
Zelená chakra se objevila kolem blondýnčiných rukou a on rázem pocítil zvláštní mravenčení v celé své noze. Nebylo to nepříjemné, akorát na tenhle styl léčby nebyl zvyklý. V Písečné ho příliš často nepraktikovali.
„Reii, Rene, ven,“ ozvalo se mu nad hlavou. Vzhlédl a podíval se do tváře jedinému člověku, který mu ještě nebyl představen. Jeho líce byly ošlehané větrem a porostlé jemným strništěm, oči zářily pronikavou modří stejně jako mořské hlubiny. Měl hnědé zplihlé vlasy, možná ale klamala voda, která odkapávala z rovných konečků. Ramena měl široká, pod černým, upnutým trikem se rýsovaly svaly.
Mužův pohled vyhledal ten jeho a velitel se rázem cítil, jako by ho polili ledovou vodou.
Stáhl se mu žaludek.
„Ale pane, přece nás teď nevyhodíte. Už jsme si tady trochu popovídali a něco zjistili a…“
„Reii, ven.“
Zelenovlasý svěsil ramena.
„Ale proč tady může zůstat ona?“ ublíženě ukázal prstem na blondýnku, která stále léčila pískovláskovu nohu.
Muž se zamračil.
„Reii.“
„Není to fér,“ prskl mladík a v závěsu za svým bratrem vypochodoval z místnosti. Stihl ale ještě věnovat nepěkný pohled blondýnce, která na něj na oplátku vyplázla jazyk.
„Haru.“ Mužův hlas byl pevný a silný, typický pro autoritativního vůdce.
„Promiňte, pane,“ zarděla se a dál se věnovala léčení.
V pokoji nastala chvíle ticha. Haru byla zabraná do svého léčebného procesu a nevěnovala dvěma dospělým mužům pozornost. Ti jakoby hledali správná slova pro začátek konverzace, nemohli ale žádná najít.
„Mohl jste je tady klidně nechat,“ promluvil po dlouhé odmlce pískovlasý. Nebyl si jist, jestli bylo správné prolomit bariéru jako první, co tak ale po očku pozoroval druhého muže, bylo mu jasné, že on se k tomu jen tak neměl.
„Hm?“ Skoro to vypadalo, jako by ho vytáhl z hlubokého dumání. „Ah, víte, Rei je strašně zvědavej kluk. Do všeho strká nos a zajímá se o věci, do kterých mu vlastně nic není. Omlouvám se, jestli vám způsobil nějaké problémy,“ poškrábal se na zátylku.
Velitel se usmál.
„V pořádku, nic se nestalo.“
Na to, že ještě před pár desítkami minut měl chuť zelenovlasého uškrtit, se choval až příliš mile. Nedokázal si to vysvětlit. Že by to bylo zvláštní zelenou chakrou, kterou ho léčila malá blondýnka?
„Poslal jsem je pryč, abyste mohl mluvit bez obalu. Myslím, že mi máte hodně co říct. A taky že se máte hodně na co ptát. Haru si nevšímejte, jako by tu ani nebyla.“
Pískovlasý přikývl.
Muž se pousmál, poté si odkašlal.
„Dobře, prvně bych se měl zřejmě představit. Mé jméno je Hakkaku Satoshi a jsem kapitánem této lodi. Patříme pod Mlžnou a brázdíme moře kolem všech jejich ostrovů. Naše loď má na palubě dvacet mužů, kteří obsluhují její chod a starají se o ty, které namátkově přepravujeme. Teď vy,“ vybídl pískovlasého.
Velitel se zarazil. Stále si nebyl úplně jistý, jestli by měl své osobní informace sdílet. Nakonec, co jiného mu ale zbývalo? Začali s ním jednat slušně, narovinu. Měl by jim to oplatit. Vždyť se přece může stát, že za chvíli budou silnými spojenci.
„Jsem Kobayashi Shitsui, shinobi z Písečné.“
Kapitán pokýval hlavou.
„A váš úkol tady, v Mlžné?“
Mírně se ošil. Co by měl teď odpovědět? Mírová dohoda mezi Sunou, Kumo a Kiri byla tajná. Nemohl riskovat její odhalení před řadovým ninjou, ať už byl z jedné z členských stran.
Skousl si ret. Připadal se zahnaný do kouta.
„Poslal nás Kazekage-sama. Máme tu pro něj vyřídit jednu mezinárodní záležitost.“
Kapitán chvíli hleděl veliteli do tváře, poté se ale jeho rty roztáhly do širokého úsměvu.
„Jste diplomat, Kobayashi-san. Neřeknete víc, než je potřeba,“ zasmál se. „Asi mi to patří.“
Pískovlasý se uchechtl. Aspoň něco pro odlehčení situace. „Ale myslím, že bychom měli konečně vše uvést na pravou míru a zbytečně tu před druhým nezatajovat informace.“ Mužova tvář najednou zvážněla.
Velitele zamrazilo nad náhlým obratem. Mohl snad kapitán lodi vyzvědět něco, co nebylo určeno pro jeho uši? „Zeptal jsem se vás schválně, abych zjistil, jestli budete schopen říct cíl své mise úplnému cizinci. Kdybyste mi řekl, že jste v Mlžné kvůli tajné schůzi tří mocností, asi byste v mých očích hodně klesl. Stejně jako v očích našeho Mizukage-sama.“
Pískovláska málem omylo.
Co tohle bylo za nečestnou, psychologickou hru? A on myslel, že s ním jednali na rovinu. „Netvařte se tak zaraženě, zůstane vám to,“ zasmál se kapitán. Jeho pokusy o zlepšení velitelovy nálady ale zůstaly pominuty – jen strnule seděl a s mírně vypoulenýma očima muže sledoval.
Kapitán se rozpačitě zazubil. „Abych vám to celé vysvětlil, Mizukage-sama a váš Kazekage jsou spolu v kontaktu. Oběma stranám bylo divné, že jste ještě nedorazili. Jako příčinu jsme stanovili tuhle bouři, ve které jste nabrali denní zpoždění.“
Pískovlasý se zakuckal. Den? To uvízli na den? „Jsme jedinou lodí, která v tomhle počasí může bezpečně plout ve vodách Mlžné a zachraňovat tak ty, jejichž plavidla nejsou zdaleka tak vyspělá jako to naše. Kvůli tomu i ten personál. Máme sice jen jednu medičku, ale, jak jste mohl sám vidět, další lidé se v téhle branži začínají taky celkem slibně angažovat.“
Za dobu, co kapitán povídal, se už velitel stihl uklidnit, tucty a tucty myšlenek se mu ale stále honily v hlavě jako orkán.
Polkl.
„Pokud tedy jen zachraňujete ztroskotance,“ nad použitím tohoto výrazu se kapitán ušklíbl, „proč je vaše loď tak ohromná?“ Tahle otázka mu přišla na jazyk sama od sebe. Nebyla sice tou, kterou chtěl prvně hnědovlasému kapitánovi položit, přesto mu ale nahlodávala logiku. Vždyť to bylo plýtvání.
„Naše loď neslouží jen jako záchranná stanice. Řekněme, že máme dost prostoru a prostředků na to, abychom převáželi hodně těžký náklad hodně rychle.“
„Jste tedy nákladní lodí?“ Velitelovi se to stále nějak nezdálo.
„Ne tak docela.“ Kapitánova slova byla tajemná, chtěl se v tom vrtat víc, pohled mužových pronikavých modrých očí mu ale říkal, aby to nedělal. Že teď není správná chvíle, aby se to dozvěděl.
Znovu polkl.
„V tom případě mi osvětlete ještě jednou situaci s mírovým jednáním. Jste do toho nějak víc vtažen?“
Hnědovlasý se zamyslel.
„Nenazval bych sám sebe aktérem mírového jednání, jsem spíš prodlouženou rukou Mizukage-sama. Se svojí lodí a posádkou jsme byli mimo jiné pověřeni hlídáním moře, pro případ, že by se nějaká z dalších stran snažila o intervenci. V současné době je našim úkolem dopravit vás do přístavu co nejrychleji, aby mohlo jednání začít.“
Velitel kývl. Nakonec snad přece jen úspěšně splní úkol svého Kageho.
Při myšlence na postaršího muže, který byl ochráncem jejich vesnice už pěknou řadu let, se mu ale vybavily další tváře.
Cukl s sebou.
„Hakkaku-san, ten zelenovlasý – Rei – mi říkal, že je na palubě víc takových, jako jsem já. Víc lidí, které jste zachránili z moře.“
Kapitán kývl.
„Ano, to je pravda. Narazili jsme na jednu potápějící se starou loď. Nemohli jsme sice zachránit všechny, ale dostali jsme na palubu tři námořníky, jejich kapitána a dále dva ninji, s čelenkami skryté Písečné vesnice. Všichni jsou v pořádku, ošetřili jsme jim drobná zranění, ale v tuhle dobu už by mohli být v naší společenské místnosti.“
Pískovlasý ztuhl. Byl rád, že jsou jeho stratég i vyzvědač v pořádku, nikdo jiný to ani být nemohl, pokud kapitán skutečně mluvil o potápějící se Mině. Zpráva o neurvalém diplomatovy, kterého se sám snažil zachránit, ale pořád nikde.
S jemným kývnutím svěsil hlavu.
„Aspoň někdo.“
Kapitán ale pokračoval.
„Pak jsme ale vytáhli ještě někoho.“
Hlava se mu prudce napřímila. „Muže, čtyřicátníka. Neměl ale žádnou identifikační čelenku ani průkaz. Nevíme, kdo ani odkud je.“
Najednou pocítil, jak se mu po celém těle rozlévá naděje. Mohl to být on. Tohle skutečně mohl být on.
„Hakkaku-san, chtěl bych ho vidět.“
Kapitán kývl.
„Počkejte, až vám Haru doléčí tu nohu, potom vás zavede na ošetřovnu, kde leží i onen muž.“ Po těchto slovech vstal a otočil se k odchodu. „Rád jsem vás poznal, Kobayashi-san. Určitě se tu ještě uvidíme.“
Velitel se pousmál.
„Nápodobně, Hakkaku-san. Nápodobně.“

Blondýnka odvedla skutečně skvělou práci. Stál na své noze, ne, chodil po své noze a téměř žádnou bolest už necítil. Připomněl si, že by jí za to měl něco dát – rozhodně dřív, než se vrátí zpátky do své písčité země.
Šel dlouhou chodbou, která se táhla přes padesát metrů v druhém podpalubním patře obrovské lodi. Nešlo mu do hlavy, k čemu by měla loď sloužit, pokud nebyla nákladní. Tolik prostoru pro… nic?
Zahnul za roh a vydal se po další chodbě. Na konci téhle už ale viděl prosklené dveře.
Přidal na tempu.
Nemohl si pomoct, prostě musel. Vzadu v hlavě mu blikalo velké světýlko, jeho soukromé tlačítko pro naději. Cítil ji. Cítil ji všude kolem sebe – dokonce i v té vrzající podlaze, kterou ve své kajutě slyšel a po které právě šel. Vlastně spíš utíkal.
Zbývalo už jen pár metrů a jeho zlé obavy zmizí. Zmizí, věděl to, věřil v to. Nepřipouštěl si, že by tam nemohl být. Že by už nebyl vůbec.
Rozrazil dveře a vpadl do prostorné bílé místnosti s několika povlečenými lůžky. Jen jedno z nich však bylo obsazené.
Popošel o pár kroků blíž a podíval se na spícího muže. Jeho oči zajiskřily, jakmile spatřil hnědou rozcuchanou čupřinu.
„Kouheii…,“ zašeptal radostně.
Překročil poslední hranici, která ho dělila od nemocničního lůžka, a detailně se zahleděl do mužovy tváře. Zorničky se mu rozšířily, v ústech mu vyschlo. Srdce začalo bít aspoň třikrát tak rychle – nebo aspoň o tom byl přesvědčený. Musel se chytnout opěradla, které bylo k posteli namontováno, jinak by spadl. Byl si jistý, že by spadl.
Modré tlačítko v jeho hlavě přešlo do červeného režimu, po chvíli zhaslo.
Ten muž před ním nebyl Kouhei.

Poznámky: 

Doufám, že jste stále schopni se v postavách aspoň trochu orientovat. Uznávám, že to není zrovna lehké, když tam má několik charakterů stejnou barvu vlasů, ale co holt naděláte? ^^

4.333335
Průměr: 4.3 (6 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele strigga
Vložil strigga, So, 2012-04-21 20:13 | Ninja už: 4923 dní, Příspěvků: 1637 | Autor je: Konohamarova chůva

Ne... to už jsem na konci?
Chtěla jsem toho napsat mnohem víc, ale občas se prostě stane, že... člověk má pocit, že by musel napsat úplně všechno, a zbláznil by se z toho. Možná je to tím, že mi tenhle příběh připadá tak reálný. Jak bych mohla popsat třeba jen všechno to, co vidím kolem sebe? Seděla bych nad tím týden, než bych do detailu vykreslila svůj psací stůl, a stejně by to pořád nebylo ono. Takže... budu doufat, že než se tvůj příběh dostane na konec (že to ještě nějakou chvilku nebude? ^^), přijdu na nějakou magickou formulku, vymyslím slovo, které by vyjádřilo, jak moc se mi to líbí, nějakým originálním a všeříkajícím způsobem.
Zatím prosím ber na vědomí, že nesmírně netrpělivě čekám na další díl a mám pocit, že se snad ani nedočkám, poněvadž jsem se takříkajíc podruhé zamilovala do tvých povídek. x)

Edit - tak mě napadá, že mi u tvých povídek docházejí slova nějak často. Do háje s tím, a přitom obvykle píšu takový slohovky! Laughing out loud Devalvuje mě to... *zdeprimovaný výraz*

Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza

Obrázek uživatele Lee
Vložil Lee, Čt, 2012-04-19 20:58 | Ninja už: 4682 dní, Příspěvků: 2392 | Autor je: Moderátor, Manga tým, Tsunadin poskok

To bylo kruté. Trochu jsem to čekala, ale přesto.
Takhle mu dát naději a ono nic. Jak říkám- kruté.
Mně ty barvy vlasů vyhovují, protože jsou takové nerušivé a člověk ani nemá pocit, že se opakují.
Musím říct, že tahle série je geniální! Ani nejsem schopna říct, který díl byl nejlepší.

(Mimochodem, jak to děláš, že každý den vydáváš další díl? Není náhodou pravidlo jednoho dílu sériovky za týden? Laughing out loud)

Edit: Pitomci Leemu nedojde, že to, že u dílu nejsou odkazy na další díl, neznamená, že další díl ještě není vydaný. Moment. To teď budu muset čekat týden?!

Edit3: To bylo skoro srovnatelně kruté.

Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!

Obrázek uživatele Tall
Vložil Tall, Čt, 2012-04-19 19:57 | Ninja už: 5877 dní, Příspěvků: 2469 | Autor je: Tsunadin poskok

Hmm, ono používat víc jména (nebo povolání) by to vyřešilo. A zkus na označení jedné postavy nepoužívat více než dvě označení (Kobayashi, pískovlasý, velitel), alespoň mě pak dělá problém se orientovat.
Osobně nemám rád identifikaci pomocí vlasů, ono přeci jen když se ti začínají postavy z jednou barvou vlasů hromadit, tak to udělá akorát bordel.
Jinak je to furt skvělé.

"Naděje je ječmen!"

Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.

Obrázek uživatele Kimm-chan
Vložil Kimm-chan, So, 2012-04-21 20:48 | Ninja už: 5929 dní, Příspěvků: 759 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Tall: Už několikrát jsem uvažovala o tom, že bych používala víc jmen, bohužel jsem se vždycky přiměla k udržení zákadního konceptu, se kterým jsem začala - jména používat pouze v přímých řečích nebo osobních myšlenkách. No, vzhledem k tomu, že začínám hrát s více postavami, budu muset svůj postoj přehodnotit.
Děkuji, Talle. Tvůj názor potěší Smiling.

Lee: Omlouvám se, ale ono to tam prostě patřilo. Kombinace naděje a kruté reality byla přesně to, co to celé vystihlo. No, příště to napravím ^^. Děkuju za tvůj názor, vždycky se po přečtení vašich komentářů začnu culit jako blbeček, protože... no sama jistě znáš ten pocit Smiling.
Pozn: Nevydávám každý den jeden díl Laughing out loud. Tenhle jsem vydala 18., čtvrtý díl 8., třetí díl 25. xD.

Edit2: Týden to sice nebude, ale obávám se, že do pondělí si budeš muset počkat ^^".

strigg: Děkuju ti. Děkuju, že sis našla čas si Princeznu přečíst. Před pár dny jsem sledovala, jak ji celou přečetl Tall, potom to celé následovalo s Lee a teď ty... Vždycky, když u ní vidím novej koment, se uculím jako blbeček a radostně ho rozkliknu. To, že si o povídce myslíš, že je reálná, uvěřitelná, stejně jako charaktery v ní, je pro mě snad tou největší odměnou. Víš, někdy přemýšlím třeba hodinu nad tím, jak napsat jedinou větu. Už jen proto, že jsem začala v základním konceptu, kterej říká - popiš jednu scénu okamžik po okamžiku. Nemám ráda, když někdo něco nakousne a potom to přelítne, jako by to vůbec nebylo důležitý. V povídce je každý okamžik důležitý, každý by se měl popsat tak, jako ty ostatní. Proto mi někdy přidání nového dílu trvá tak dlouho, snad to ale za to stojí ^^. No a s postavama je to podobný. Všechny jsem si je strašně oblíbila, všichni mi neuvěřitelně přirostli k srdci. I ti noví - Rei, Ren, Haru a Satoshi... všichni tam mají nějakou úlohu, všichni jsou pro příběh důležití. A všechny se snažím popsat tak, jak by reagovali lidé v našem světě. Protože, shinobi jsou po všem taky přece jenom lidi Smiling.
Abych odpověděla na tvou otázku, Princezna Naděje měla mít původně tři díly. Jenže jakmile jsem dopsala ten první, vymklo se mi to z rukou. Věděla jsem, že aby měla skutečně tři díly, musela bych hrozně přeskakovat, zkracovat, musela bych vyškrtat věci, které jsem tam najednou chtěla. Už by tam nebyl popis vztahu mezi jednotlivými postavami, vnitřní monology Shitsuie o naději a o jeho neumírajícím přátelství s Kouheiem. Nemohla bych využít potenciál charakterů tak, jak se o to snažím teď. A vím, že kdybych to celé takhle pohřbila, nikdy bych si to neodpustila. Proto ano, jen tak to neskončí (přes deset dílů se to přehoupne na devadesát procent).


• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda