manga_preview
Boruto 29

Princezna Naděje 3

Jen křehkou dámu z porcelánu
jsi viděla v odrazu na vodní hladině,
když tvoje sestra zašla k ránu
za kopce, paní, za širé moře;
tam, kam nedohlédneš,
tam, kam nedosvítíš.
Přesto se našel ten,
v jehož myšlenkách zříš
sebe.
-
On věřil a tys mu nebránila.

„Ještě pár minut a odplul bych,“ zabrblal starý námořník a schoval si do kapsy peníze, které dostal od pískovlasého. Ten jen kývl hlavou.
„Omlouvám se, po cestě nastaly jisté… komplikace.“
Muž jen rychle mávl rukou.
„Nic neříkejte. Nechci to vědět. Čím míň toho člověk ví, tím míň toho po něm chcou.“ Poté se otočil čelem k moři a zamračil se. „Radši si nastupte, musíme vyplout do čtvrt hodiny, nebo mlha klesne až moc nízko,“ rozkázal skupině a dvěma velkými kroky se přesunul na palubu své staré a oprýskané lodi.
Velitel opět jen němě kývl.
„Oi, Kobayashi, tímhle přece nepoplujem, že ne?“ ozval se za ním diplomat, jakmile byl jejich převozník z doslechu.
Pískovlasý se otočil a přimhouřil oči.
„Čekal jsi luxusní parník s bazénem, vířivkou a jídlem dvacet čtyři hodin denně?“ pronesl s podtónem ironie. Jeho přítel se jen zakabonil.
„Ne, jenom jsem čekal, že najmeš něco, u čeho si budu jistý, že se to po prvním nárazu nějaký vlnky nerozpůlí. Tohle je kocábka stará tak sedmdesát let. Na to mě nedostaneš,“ uškrnul se.
Pískovlasý zatnul ruce v pěst.
„No vážně, vždyť si to prohlídni. Najedeme na šutr a hned budeme po kolena ve vodě. Zafouká lehkej větřík a ten stěžeň se zlomí jak párátko.“
„Kouheii…,“ zavrčel.
„Co třeba kdybychom se nalodili na tamtu loď?“ ukázal do dálky na bílé plavidlo, které se tyčilo nad všemi ostatními loděmi v přístavu. „Tam bych se nebál ani umřít. Anebo víš co? Půjdeme pěšky. Po tý vodě to v našem stavu dáme tak za dva dny, ale to nevadí, ne? Je to důležitá diplomatická mise, na který nemůžem chybět. Neopovážili by se začít bez nás. Jedině, že by…“
„Yamatari!“ zařval s rudými tvářemi, z čela mu odkapával pot. Musel se pořádně držet, aby diplomatovi jednu neustřelil. Byl vyhládlý, nevyspaný a unavený. Konečně se jim po spleti překážek podařilo dostat se do přístavu, dokonce i našli loď, na které se měli přepravit. Ale ne, oni za to nemůžou být vděční. On za to nemůže být vděčný. Copak chce tak moc, když touží jen si lehnout na nějakou matraci a zavřít oči? Když už se nechce strachovat o to, jestli na koncil dorazí včas? Je opravdu tak těžký to pochopit?
Hnědovlasý se podíval do rozzuřených očí svého velitele, potom se zazubil.
„Byla to sranda.“
Pískovlasý se několikrát nadechl a poté hlasitě vydechl, aby nechal odeznít hněv, který mu pulzoval v žilách.
„Nesnáším tě,“ procedil skrz stále zaťaté zuby.
Diplomatův úškrn se změnil v jemný úsměv.
„Jo, já vím.“

Ležel na staré matraci v kajutě, kterou jim starý námořník přidělil, a hleděl do železného stropu. Očima přejížděl po rezavých skvrnách od rzi, které se na něm stačily za ta léta vytvořit.
Nemohl usnout.
Prvně si myslel, že jen co se dotkne pohovky, upadne do hlubokého spánku. Jeho tělo bylo ztrhané a vyhladovělé, ten jeden krajíc chleba, který mu na cestu ještě zbyl, nedokázal jeho žaludek uspokojivě zasytit. Jenže teď tam ležel, neschopný oddat se tomu blahodárnému odpočinku, po kterém dlouho prahnul.
Otočil hlavou doleva a pohledem přejel své společníky.
Blonďatý špeh ležel na pravém boku, čelem k uličce, která se nacházela mezi čtyřmi postelemi. Byl mírně stočený do klubíčka s pravou rukou pod hlavou. Deku měl přitaženou téměř až ke krku a pokojně oddechoval.
Pískovlasý se cítil kvůli blonďákovi provinile. Nutil ho ve vysíleném stavu doplahočit se až do přístavu. To všechno bez spánku a bez jídla. Byly na tom sice všichni stejně, všichni měli stejné podmínky, ale on… Byl tak mladý. Na tváři neměl téměř žádné vrásky, jeho líce byly zbavené vousů – skoro jako by mu ani nezačaly růst. Vzpomněl si na složku, kterou držel v rukách ten večer, než odešli na misi. Měl se podrobně seznámit se všemi členy svého týmu. Jediný, koho z něj znal, byl Kouhei. O mladém špehovi a černovlasém stratégovi slyšel jen ze vzdálených vyprávění, nikdy se s nimi osobně nesetkal.
Povzdechl si.
Radši by neměl přemýšlet nad mládím. Bylo to dost ošemetné téma, aspoň pro něj. Pro čtyřicátníka s vráskami na čele a vrzajícími klouby.
Přesunul svůj pohled od blonďáka k černovlasému, který spal v posteli nejblíže u okna. Ležel na zádech s dekou přitaženou k hrudi, ruce měl zastrčené pod hlavou a své zavřené oči upíral do stropu. Oddechoval tiše, pískovlasý ho téměř nebyl schopen slyšet. Černovláskova tvář byla napjatá na rozdíl od jeho blonďatého přítele. Odrážela se v ní hrůza války, kterou musel sedmadvacetiletý stratég podstoupit. Ano, sedmadvacetiletý. Když se nad tím pískovlasý zamyslel, nejuzavřenější člen jeho týmu byl vlastně mlaďoch. Všechno, co zažil, ho ale dělalo starším, než ve skutečnosti byl. A nebylo to patrné jen při pohledu na jeho ustaranou tvář.
Znovu si povzdechl.
Copak musí být všechno tak kruté? Tak nespravedlivé? Jako by žil ve světě, který byl pokrytý jen silnou vrstvou šedé nicoty – bez barev, bez světel. Bez naděje.
On v ní tak rád věřil – právě v tu naději. Nedosažitelnou, někdy jen těžko uvěřitelnou. Ano, přesně takovou byla, alespoň v jeho době. V době válek a konfliktů, smluv a zrady, v době přátelství, které končilo na bitevním poli v kalužích krve.
Po zádech mu přejel mráz. Nerad vzpomínal na to, co musel jako voják podstoupit při ochraně své vesnice. Ne, že by litoval toho, co se rozhodl udělat. Nikdy by neměnil, nikdy by nezvolil jinak. Ale… pořád tam byl pocit, že to šlo udělat i bez toho, aby tolik lidí zemřelo. Někdy si myslel, že to všechno bylo jen fraškou, jen zástěrkou pro to, aby si vysocí úředníci, ti, kteří tahali za nitky, neumazali ruce při řešení svých osobních konfliktů.
Ale co se divil. On byl ninja, shinobi. Byl loutkou ve světě plného lidí, kteří dovedli obratně tahat za provázky.
Po třetí si povzdechl.
Neměl by o tom přemýšlet, jen si tím sám zhorší už tak mizernou náladu.
Mírně se vyklonil vpravo, aby dohlédl na posledního člena svého týmu, na hnědovlasého diplomata. Muž ležel na zádech, stejně jako on i stratég, jeho nohy ale byly pokrčené. Slyšel jeho přerývané dýchání a mírné pochrupování, na které měl už jeho nejlepší přítel přece jen věk.
Smutně se usmál.
Bylo mu jednačtyřicet let, jeho hnědovlasému společníkovi o tři roky víc. Živě si pamatoval na den, kdy se potkali, na den, kdy začalo jejich přátelství. Na tu ošemetnou náhodu, kdy je svedla dohromady brečící holka – jeho vlastní sestra. Měl ji hlídat, ale ona se ztratila. Nebýt Kouheie, který ji našel a přivedl zpátky, dopadlo by to hodně špatně pro ně pro oba. Od té osudné chvíle se mu změnil od základů celý život. Měl někoho, s kým si mohl povídat, s kým si mohl hrát, s kým mohl trénovat. Někoho, kdo mu stál v misích po boku, kdo mu ve válce hlídal záda. Měl přítele, o kterého se mohl vždy opřít, na kterého se mohl spolehnout. Jak strašně si toho vážil.
Nikdy nedokázal pochopit lidi, kteří tohle měli, a přesto si stěžovali, že nemají nic. Chyběl jim život v přepychu, peníze pro drahé večeře s dámami v lesklých šatech, měkké postele pro vyspávání až do oběda, sluhové pro ulehčení jejich rutinního života. Čím by ale byli bez někoho, komu by mohli věřit?
Mírně zavrtěl hlavou.
Už zase takhle přemýšlel. Neměl se za to rád, tahle vnitřní filozofie ho přiváděla do ještě větší deprese, než ve které prvně byl.
„Pokud v tom budeš pokračovat dál, zavaří se ti mozek,“ ozval se hlas z jedné z postelí.
Párkrát zamrkal, myslel si, že spí.
„Nemám rád, když mi lezeš do hlavy,“ zabručel. Opravdu to nesnášel – ty chvíle, kdy jeho přítel dokázal s jistotou říct, co mladší právě dělá, co si myslí.
Hnědovlasý se uchechtl.
„Po těch letech už se ti do ní ani dívat nemusím. Je mi to jasný jen podle toho, jak si furt povzdechuješ.“
Nafoukl tváře.
„Hej!“
Diplomatovi se na tváři rozprostřel jemný úsměv.
„Přemýšlels o ní?“
Ani nemusel říkat o kom, mladší pochopil.
„Vždycky o ní přemýšlím, když si vzpomenu na to, jak jsme se potkali.“
„Mmm, tenkrát strašně pálilo slunko,“ zamrmlal se zavřenýma očima diplomat. „Pálilo a mě z něj potom bylo špatně.“
Velitel se zvedl na loktech.
„Tohles mi nikdy neřekl.“
Hnědovlasý se zasmál.
„Jo no, neřek. Bylo mi tak strašně blbě, že jsem měl chuť roztrhnout jí vejpůl, jenom co jí uvidím znova.“
Mladší se zazubil.
„Bacha na jazyk, je to pořád moje sestra.“
„Víš, že bych jí nikdy nic neudělal,“ šeptl hnědovlasý už zcela vážným hlasem. Pískovlasý mu sice neviděl do tváře, byl si ale jistý, že teď jeho přítel prožívá to, co on.
V očích ho zaštípaly slzy.
„Já jí miloval.“
Zavřel oči a skousl si ret. Cítil, jak mu kapky pomalu stékaly po tvářích.
„Já vím, Kouheii,“ zašeptal pro sebe.

Vítr ostře fučel po rozlehlém moři, zvedal vlny a ty poté házel na bok staré vrzavé kocábky.
„Plachty dolů!“ zařval kapitán ze všech sil se držící u tyče poblíž kormidla. Námořníci začali pobíhat z místa na místo, prodírali se neviditelným větrem a snažili se odolávat přívalu silných vln, i přes svoji vůli ale stejně skončili nahození na železné zábradlí paluby. „Ty plachty, sakra!“ křikl vousatý muž ještě razantněji. Svýma modrýma očima sledoval, jak se vítr do pláten zakusuje s čím dál větší silou. Věděl, že už mu jeho drahá Mina v tomhle počasí dlouho nevydrží.
Skousl si ret.
Museli odsud rychle pryč.
„Kapitáne!“ uslyšel za sebou větrem zastřený hlas. Otočil se a pohlédl do zmoklé tváře jednoho z ninjů, které přepravoval.
Pršelo.
Ani si toho nevšiml. Byl už na moři tak dlouho, že mu déšť a blesky křižující oblohu připadaly jako samozřejmost. „Můžeme vám s něčím pomoct?“ křikl pískovlasý, nebyl si jistý, jestli by normálnímu tónu jeho hlasu starý kapitán rozuměl.
Mořský vlk chvíli hleděl do rozhodných očí jednačtyřicetiletého velitele. Když nenašel ani špeku zaváhání, jemně kývl hlavou.
„Ty plachty musí dolů. Páčka se zadrhla a ani jeden z mých mužů se nahoru v tomhle počasí nedostane.“
Pískovlasý kývl.
„Postaráme se o to.“ Otočil se na patě a, přidržujíc se zábradlí, doběhl ke vstupu do kajut, kde na něj čekali jeho společníci. „Plachty musí dolů,“ řekl prostě, zrakem těkal z jednoho ninji na druhého.
„Udělám to, Kobayashi-san,“ ozval se blonďák.
Velitel byl chvíli nerozhodný, nevěděl, jestli si může dovolit poslat mladého vyzvědače tam nahoru, když ještě před pár hodinami prodělal malý kolabs. „Už jsem v pořádku,“ oznámil při pohledu do nerozhodných hnědých očí svého velitele.
Pískovláskovy rysy ztvrdly.
„Dobře, spoléháme na vás, Suzumi-san. A my pomůžeme dostat ostatní do bezpečí,“ pokynul černovlasému a diplomatovi. Ti jen němě přikývli.
Každý se rozběhl jiným směrem.
Stratég doběhl k prvnímu námořníkovi, kterého spatřil. Ani se neobtěžoval na něj mluvit, viděl, jak byl muž vysílený. Přehodil si jeho pravou ruku kolem krku a levou rukou ho chytnul kolem pasu. Poté s ním pomalu odpackal do první kajuty, která mu přišla na oči.
Blonďák doběhl k velkému stěžni, který se nad ním tyčil jako morový sloup, a pohlédl na plachty, které k němu byly připnuté. Rukou si musel zastínit oči, aby ho nebodal rychle padající déšť. Když zmapoval místa, kde byla lana napínající plachty ukotvena, chytnul rukama stěžeň a začal po něm pomalu šplhat nahoru.
Dostal se k první přezce, která upevňovala lano. Nohama se pevně obmotal kolem dřevěného sloupu a uvolnil ruce. Poté znalými tahy rozvázal uzel a spustil lano k zemi. Část plachty povisla s ním. Usmál se nad svým úspěchem a opět se chytil stěžně rukama, aby se posunul o další kus výš, vyděšený výkřik ale strhl všechnu jeho pozornost na dění na palubě.
„Přestaňte s tím!“ pokusil se zařvat hnědovlasý, když ho muž, kterého nesl na zádech, začal škrtit. Námořníkovy silné paže se obmotaly kolem diplomatova krku a drtily.
„Kouheii!“ Velitel, sotva uslyšel hlas svého přítele, předal svého námořníka do rukou právě přibíhajícího stratéga a sám se rozběhl diplomatovi na pomoc.
„Chlape, pusťte!“ zasípal. Snažil se rukama zlomit mužovo pevné sevření, on ale jako by byl v transu. Jako by vůbec nevnímal svět. Jeho zorničky byly rozšířené, z koutku úst mu vytékala slina. Vypadal jako šílený.
„Kouheii!“ křikl pískovlasý. Byl jen pár metrů od hnědovláska, stačilo jen natáhnout ruku. V tu chvíli se přes ně ale převalila ohromná vlna vody. Viděl jen kalné žlutohnědé oči svého přítele, než mu oba muži zmizeli v hučící vodě.
Chvíli vyděšeně zíral na místo, kde před chvílí diplomat i námořník stáli, poté se prudce rozběhl k zábradlí paluby. Naklonil se přes ně ve snaze uvidět dole hnědovlasého.
Nic, všude byla jen voda.
Začala ho zachvacovat panika.
Takhle… to přece… ne!
„Kouheii!“

Poznámky: 

Na konci trochu toho dramatu? Omlouvám se, ale ono to tam být muselo. Už jenom kvůli tomu jejich přátelství.
Víte, Shitsui i Kouhei mi za tu dobu, co Princeznu píšu, neuvěřitelně přirostli k srdci. Už teď je mi zatěžko, když vím, že se s nimi budu muset rozloučit. Ach jo, radši konec pesimistickým myšlenkám.
Doufám, že vás trojka nezklamala ^^".

4.333335
Průměr: 4.3 (6 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele strigga
Vložil strigga, So, 2012-04-21 19:32 | Ninja už: 2989 dní, Příspěvků: 1618 | Autor je: Konohamarova chůva

Ve chvíli, kdy začala ta bouře, jsem měla pocit, že tě vidím. Postavu stojící u plátna, která obrovskými rozmachy štětce beze strachu maluje něco monumentálního. Jeden tah sem, druhý tah tam, jedna postava, druhá, třetí, tahle teď udělá tohle a tahle zareaguje takhle, do toho všechny ty popisy a naprostá uvěřitelnost, spousta modré a zelenomodré, taky trocha bílé a šedé, ale jejich přátelství má jinou barvu...
A konečně jsem se tu začala orientovat v těch jménech Laughing out loud (no jo, ale já jsem neschopná. Jakmile to nejsou Pepa a Karel, začínám se ztrácet xD)

Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza

Obrázek uživatele Lee
Vložil Lee, Út, 2012-04-17 20:40 | Ninja už: 2748 dní, Příspěvků: 2364 | Autor je: Moderátor, Manga tým, Kankurova kosmetička

Trochu dramatu, trochu dramatu, jak se teď mám dočkat zítřka?
Myslím, že Shitsui a Kouhei přirostou k srdci kdekomu, třeba mně přirostli. Je to tak neuvěřitelně čtivé, až se tají dech. (Fujtabl, tahle věta zní dementně, promiň mně už to nemyslí.)Je to jako by to byla pravda. A proto je to tak skvělé.

Nedá se nic dělat, zkusíme to s poctivou prací.
Bob a Bobek

Obrázek uživatele Tall
Vložil Tall, Po, 2012-04-16 20:10 | Ninja už: 3943 dní, Příspěvků: 2455 | Autor je: Moderátor, Editor fóra, Ošetřovatel TonTon

Nebudu říkat, že jsem to netušil. Jenže on byl právě čas.
Jo a taky jsi jedna z mála, která umí vybudovat charakter hrdiny, tak aby byl uvěřitelný a lidský.

"Naděje je ječmen!"

Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.

Obrázek uživatele Myslbek
Vložil Myslbek, Pá, 2012-04-06 10:13 | Ninja už: 3114 dní, Příspěvků: 196 | Autor je: Prostý občan

Proč se mi zdá, že se moje závislost na tvých povídkách stává víc a víc silnější? ^^; Ano, ten konec... Něco takového se dalo čekat. Vichřice, burácející vlny, zaseknutá plachta.. Napadlo mě, že někdo půjde přes palubu, ale bez těch věcí okolo. Prostě piš dál, nemůžu se dočkat dalšího dílu Smiling

Ať si myslíte, že něco dokážete, nebo nedokážete, pokaždé máte pravdu...
- Henry Ford

…hodina se skloubila s hodinou…
…a ráno zmizelo v plášti večera…
…protože nastal čas pro další den…
…ten dlouhý, slunečný den…
…kdy se nechtěně rozhodlo úplně všechno…
… a pak, po pár měsících…
…se rány otevřely znova…
…aby se mohly v průběhu let znovu zacelit…
…i přes to po nich vždycky zůstanou jizvy…
…a ty se nikdy nezahojí.

Hlupáčku...
story by Kimm-chan