過去の運命 - 5. díl 戦士

過去の運命

過去の運命 - 戦士
Temná noc, zataženo hustými mraky, ale bez známky toho, že by mělo pršet, až na silné dunění hromů a mocné údery blesků. Znovu se zablesklo. Mocný zvuk hromu se rozlehl krajinou, jako doprovod tomu blesku. Blesk samotný udeřil do stromu, který rozštípnul ve dví. Světlo blesku ozářilo okolní prostranství a taktéž dvě osoby stojící naproti sobě vzdáleny však víc, jak dvacet metrů.
Jedna z postav pomalu zvednula ruku a stáhnula si velký meč ze zad. Meč byl široký, dlouhý a připomínal obří sekáček na maso, až na to, že měl v mohutné čepeli kruhovou díru a blíže u madla polokruhovou výseč.
Postava s tímto mečem se podívala na poměrně krátké držadlo meče a pak z dlouhého kabátu vytáhla jakousi tyčku, kterou začala šroubovat na konec madla toho meče. Rukojeť si tím pořádně prodloužila a nyní ji pevně sevřela a namířila s tím mečem proti druhé postavě.
Druhá postava celou dobu jen sledovala konání první a posléze vytáhla kratší meč s bílou čepelí a katanu.
Krajinu zase ozářil silný úder blesku a nyní bylo i poznat tváře postav. Ta s tím velkým mečem, tak to byl Kurai s nenávistným pohledem plným zloby, kterého téměř obtékala temnota. A druhá postava byl Raito s výrazem, kterým naznačoval svou inteligenci, ale i nemohoucnost projevit emoce, kamennou tváří.
Kurai vyrazil i s tím obřím mečem proti Raitovi, který se připravil do obranného postoje. Kurai byl velice rychlý a tak tu vzdálenost uběhnul za krátký čas, se kterým Raito tolik nepočítal, takže musel improvizovat, na místo jeho naplánovaného výpadu.
„Jeho rychlost se zvýšila od posledně a to o hodně.“ pomyslel si Raito, když už Kurai byl u něj.
Kurai se rozmáchnul tím velkým mečem po Raitovi, který však ránu vykryl tím kratším mečem s bílou čepelí a pak katanu vrazil do té kruhové výseče a trhnul s ní směrem od Kuraie. To mělo za efekt, že vytrhnul Kuraiovi ten velký meč z rukou a Kurai se pro jistotu stáhnul.
Kurai zasyčel, že byl zbaven meče a když se vzdálil několik metrů, tak začal skládat ruční pečetě. Poté si levou ruku přiložil k ústům a začal plivat po Raitovi ohnivé koule. Raito odhodil katanu a bíločepelový meč. Následně složil taky několik pečetí a udeřil rukama do země, načež ze země vyjela tlustá a vysoká kamenná zeď, kterou se Raito ochránil před zasáhnutím těmi střelami z ohně.
Kurai přestal s tímto útokem, namísto toho využil svých rychlých nohou a pokusil se doběhnout za tu zeď, při čemž vytasil kunai. Když ji oběhnul, tak tam Raito nebyl. Kurai se překvapeně podíval po okolí, když něco zaslechl.
Kouknul se do vzduchu nad sebou a uviděl Raita, který měl napřaženou pěst a chystal se při dopadu Kuraie pořádně uhodit. Kurai okamžitě odskočil dozadu, přesně včas, protože to Raito již dopadl na místo, kde Kurai ještě před vteřinkou stál, a Raito tam uhodil vší silou do země, nemohl již zastavit.
Zem tam poprskala a na některých místech byla i rozdrcena na prach a to vše se stalo v okruhu deseti metrů okolo Raita.
„Uf, ještě, že jsem předtím uhnul, jinak by bylo po mě.“ pomyslel si Kurai a jen sledoval, jak na něj Raito opět vyráží, ale tentokrát po zemi.
Kurai vyhodil z pod kabátce dva kunaie, které chytil do dlaní a pevně je stisknul. Raito se zastavil, neměl totiž po ruce své vlastní zbraně a nechtěl riskovat, že by se ještě vahou vlastního těla nabodl na ty kunaie.
Jelikož Raito neběžel dál, tak se rozběhnul Kurai, chtěl jeho krev a tak mu chtěl pustit žilou, což znamenalo, že musí Raita zranit a to, že s ním musí bojovat. Kurai vyběhl velice rychle a nasměroval oba kunaie, které nehodil, ale stále držel, na Raitův hrudník.
Už to vypadalo, že by ho mohl zasáhnout, když se Raito velice rychle pohnul a svýma rukama vykryl útok tak, že Kuraiovy ruce se oddálily a tak Kurai málem zasáhnul Raita svým tělem, zatímco Raitovy ruce z kunaii sjely po Raitových ramenech. Bohužel pro Kuraie, Raito ho zastavil před úderem tělem vlastní rukou a tím, že zasáhnul Kuraie dlaní do hrudníku.
Kurai odletěl několik metrů, protože to byl mocný úder, a když dopadl na zem, tak si mnul zasažené místo, ale se zvláštním úsměvem na tváři. Byl v opojení z té bolesti. Raito mezitím sebral jeden z jeho upuštěných kunaiů.
Kurai vstal a než se nadál, byl Raito u něj. Kurai kryl výpad kunaiem, svou vlastní rukou, takže mu Raito způsobil ránu na pravé paži, sjel mu i do ramene a když se Raito vzdaloval, tak udělal Kuraiovi ránu i přes prsa.
Kurai se zatřásl, za prvé z opojení z bolesti, za druhé z pohledu na krev a za třetí, protože tohle byla už vážná zranění. Kurai se přestal soustředit na boj a místo toho si sál krev ze zraněné paže.
„Tak, nyní se postarám o tvou smrt...“ pronesl Raito, odskočil dozadu, kde sebral svou katanu.
Hned na to vyrazil proti Kuraiovi, který byl fascinován svou vlastní krví. Raito namířil svou katanu proti srdci Kuraie, zjistil od posledně, že Kuraie nepotřebuje živého na své pokusy s temnotou. Kurai se teprve v poslední chvíli všimnul, že na něj Raito útočí a tak stihnul jen se rychle přesunout do strany, ale i tak utržil zásah na levé ruce u ramene.
Kurai se již zapotácel, když v tom po něm Raito okamžitě sekl. Kurai ani nestíhal odskočit někam dál, bylo to příliš rychle po sobě a tak tedy schytal zásah přes břicho. Rána byla hluboká, ale ne tolik, aby zasáhla, či obnažila vnitřní orgány.
Z Kuraiových ran teklo již mnoho krve a on začínal ztrácet vědomí. Pokusil se ještě složit pečetě, když mu Raito probodnul jednu dlaň a skopnul ho na zem. Z Kuraie čiřila na zemi krev a on si začínal uvědomovat, že se blíží jeho konec.
„Jak jen mohl vyhrát?“ zeptal se potichu Kurai a nenávistným pohledem s velkou zlobou se podíval na Raita.
„Protože si nebyl ostražitý a věnoval jsi se více krvi, než souboji.“ odvětil chladně Raito, který čekal, až Kurai zemře, protože potřeboval jeho tělo a nechtěl se namáhat s polomrtvým člověkem.
Pohled na umírajícího Kuraie byl Raitovi nepříjemný a tak se raději otočil a začal přemýšlet, opět, nad získáním té temné energie a Chakry z Kuraie.
Řešil tento problém dlouho, když ucítil strašlivou bolest, vedoucí ze zad až skrz hrudník. Podíval se na svůj hrudník, ze kterého trčela jeho vlastní katana. Kurai stál přímo za Raitem a i když už měl být dávno mrtvý, tak třímal tuto katanu, se kterou Raita zasáhnul.
Raitovi se na tváři objevil úžas, protože tohle nečekal. Jemně pootočil hlavou, když se ozvala bolest z rány. Kurai za ním stál s úsměvem démona a zhluboka oddechoval. Kapala z něj krev, ale to mu bylo jedno.
Kurai máchnutím vytrhnul katanu z Raita, který se pokusil ještě stlačit ránu, ale bylo pozdě. Raito padl na zem, při čemž pomalu umíral. Ten zásah mu prošel plící a skoro i srdcem, ale o něj se otřel jen plochou stranou.
S krvavou katanou v ruce tam Kurai stál nad Raitem, jako posel smrti. Poté si dal katanu před obličej a olíznul tu rudou tekutinu na ní, Raitovu krev. Kuraiovo tělo se otřáslo, protože ta chuť krve někoho bez emocí byla velice zvláštní.
Kurai se pousmál a chtěl se Raitovi vysmát, když i na něj dolehly zásahy z toho boje a tak se i Kurai zřítil na zem.
Oba dva tam leželi a pomalu umírali na těžká zranění ze souboje, při čemž jen jeden z nich získal to, co od tohoto boje očekával.
Nedaleko od nich procházela nějaká stěhovavá skupina, které zřejmě měnila vesnici, protože se v ní něco stalo. Jen jeden muž, s téměř bílými vlasy se oddělil od skupiny a zašel kousek směrem k Raitovi a Kuraiovi.
Nejdříve zahlédl jejich zbraně, ten velký meč a meč s bílou čepelí, při čemž sebral ten kratší s bílým ostří. Najednou si někdo ze skupiny všiml, že tento muž zmizel a tak skupina začala hledat jednoho svého člena, který hleděl zrovna na známky souboje a posléze uviděl i dva mladíky.
„Pane Hatake, vraťte se, ještě nejsme na místě!...“ křikl jeden z skupiny a muž s téměř bílými vlasy sebou trhl.
„Pojďte sem někdo, hned!“ zařval nazpět muž s bílými vlasy, pan Hatake.