過去の運命二 - 1. díl 再生

過去の運命二

過去の運命二 - 再生
Skupina potulných shinobi se okamžitě rozběhla na místo, odkud jejich druh na ně křiknul. Uviděli tam na zemi ležet dvě postavy, dva zkrvavené mladíky, jež opouštěl život.
Medikové skupiny se okamžitě sklonili nad mladíky a začali je zkoumat, zřejmě i za účelem jim pomoci.
„Tenhle má těžké poškození plíce a je zraněn kousek od srdce, ale stále je v lepším stavu. Okamžitě ho vemte do vesnice, má ještě šanci přežít. Ten druhý ztratil příliš krve, není mu již pomoci...“ pronesl jeden z mediků a ukázal na bělovlasého mladík, aby ho odnesli pryč.
Několik mužů k němu přišlo a opatrně ho vzali, při čemž jeden nakonec vzal Raita na záda a vydal se do toho místa, kam směrovali, s ním odešla téměř celá skupina, až na dva jedince. Jednoho z mediků a pane Hatakeho.
„A co tenhle?“ zeptal se Hatake a ukázal na druhého mladíka v mírně potrhaném černém plášti, co měl na celém těle hodně zranění.
„Ten to brzy bude mít za sebou, nevěřím, že by přežil i přenos do vesnice. A na ošetření tu nemám dostatek vybavení...“ odvětil medik a se soucitným pohledem se podíval na černovlasého mladíka.
Hned nato pan Hatake vyrazil s novým mečem s bílou čepelí, za svou skupinou, zatímco medik se ještě pokoušel o nemožné, zachránit Kuraie. Po chvilce si však všiml něčeho zvláštního.
Kuraiovy rány se začaly zacelovat samy od sebe. Přesněji za to mohla temnota, která chtěla udržet svou schránku při životě. Medik se překvapením svalil na zem a sledoval, jak ty i místy těžké rány mizí jako lusknutím prstu.
Najednou se Kurai nadechl z plných plic a procitl. Do teď byl v bezvědomí s téměř nulovou respirací, ale nyní, jakoby znovu ožil.
Posadil se a začal si zkoumat tělo, při čemž se divil, že nemá žádná zranění. Následně se jeho pozornost upnula na toho medika, který strachy odskočil dál od Kuraie. Ten se jen ušklíbl, protože byl rád, že se ho takto rychle bojí.
Následně se černovlasý mladík rozhlédl po okolí, ale když tam nikde neviděl Raita, tak se dosti podivil. Upřel zrak na lékaře a rychle vstal. Došel k medikovi, který se po zemi odsouval dál od Kuraie, jelikož z něj pocítil zase tu temnotu, ale hlavně hněv.
„Kde je ten bělouš?!“ vykřikl Kurai svou otázku, a když mu zdravotník neodpovídal, tak do něj Kurai kopnul vší silou, až medik popojel několik metrů, než se třením o zem zastavil.
Ten muž se svalil na bok, protože kop to byl silný a Kurai si jen odplivnul. Začala z něj sálat temnota, ta temná odporná a agresivní energie. Poté přistoupil k tomu lékaři a udělal s ním rychlý proces za pomoci svého velkého meče, který sebral během těch několika kroků k němu.
Následně olíznul celé ostří meče a tak si opět vychutnal něčí krev. Začal se smát na celé okolí, zatímco stál nad zbytky těla toho medika. Nyní už nebylo poznat, kdo, či co, to bylo zaživa, protože Kurai si dal záležet na jeho rozporcování.
Zanechal tam zbytky těla a vydal se po stopě za svým cílem, Raitem. I když nevěděl, kudy se přesně vydat, tak nakonec zvolil i správnou cestu. Meč si po pár krocích připnul na záda a jazykem si přejel zkrvavený ret, aby smyl i poslední kapičky krve.
Raita zrovna doošetřovali, když se najednou probudil na lůžku a pomalu si sedl, aby si urovnal myšlenky, vzpomínky a zjistil, kde je a co tam dělá.
„Nemocnice. Vesnice musela být jen několik kilometrů vzdálená, jinak bych již byl mrtvý. Oblečení mám dozajista v té skříni, meč je pryč, někdo ho musel ukrást.“ začal přemýšlet a po chvíli i mumlat nahlas.
Vyskočil z postele a ucítil bolest v oblasti hrudníku, přesněji tam, kde byl zasažen. Avšak, ani ta bolest ho nezastavila, popadl své věci, v rychlosti se oblékl a přes své oblečení ještě přehodil jakýsi župan, který v té skříni taky byl.
„Nemůžu tu setrvávat. Kontejner na temnotu by mohl být poblíž, či sem směřovat.“ poznamenal nahlas a vydal se na chodbu nemocnice.
Šel klidně pevným krokem, takže ani nebylo poznat, že tam byl s vážným zraněním, spíše to vypadalo, že má nějakou běžnou nemoc. Nikdo ho nezastavil, nikdo se nepozastavil nad tím, že měl Raito pod tím županem i zakrvácené oblečení, které bylo lehce vidět.
Brzy vyšel z nemocnice a vydal se pryč z té vesnice, potřeboval se sice uzdravit, ale někde v osamění a hlavně, v bezpečí. A nemocnici jako bezpečné místo neviděl.
Krom toho cítil, že se Kurai blíží, ta krvelačná nálada se linula na kilometry od Kuraie.
„Zajímavé, že přežil. Alespoň se budu moct pokusit o tu extrakci temnoty.“ pomyslel si Raito a záhy vyrazil opačným směrem, směrem ze kterého přicházel Kurai.
Ten došel do vesnice a měl náladu někoho zabít, což z něj přímo sršelo. Šel z něj strach a temnota opět byla hmatatelnou. Lidé před ním ustupovali, jak byl i od krve, nikdo se mu nepostavil do cesty. Všichni z něj měli strach, přímo hrůzu. Jakoby by byl samotný Juubi.
„Není možné, to je ten druhý mladík z toho místa...“ pomyslel si jeden muž v davu, který pomáhal odnášet Raita a tak se dokonce postavil Kuraiovi do cesty.
Všichni na toho chlapa vytřeštili oči a Kurai se pousmál. Muž začal: „Vy, jak jste to přežil? Sotva to přežil ten druhý a to na tom byl daleko lépe...“ a Kuraiovi došlo okamžitě, o kom dotyčný mluví.
Úsměv na tváři se mu roztáhnul ještě více a ruka se mu vymrštila k rukojeti meče a sevřela ji. Kurai strhnul meč ze zad a jedním dlouhým a mocným pohybem, přesekl muže v pase. Tomu se v obličeji odrazil velký šok a dva kusy jeho těla dopadly na zem.
Kurai se začal smát, zatímco vesničané začali utíkat a křičet strach. Tento démon však nezastavil a postupně začal vraždit všechny, na které narazil.
Začalo krveprolití ve stylu démona. Nezastavitelná a nezničitelná bestie povstala z mrtvých, aby mohla pokračovat ve svém celoživotním úkolu, v zabíjení. Ta temnota uvnitř rostla s každou vraždou, stejně jako sílil onen šílený smích.