Uzumaki Hikari: Příběh kunoichi z listů. Díl 2.

Kapitola druhá Probuzení a pravda

Pocit že necítíte žádnou bolest je velice uklidňující hlavně když jste si užili víc bolesti než je zdrávo. Toto aspoň napadlo mladou dívku která se pomalu probouzí z dlouhého ozdravného spánku v prostorách nemocnice ve Skryté listové. První co si uvědomila, a co jí předtím nejspíše nedošlo, když začala panikařit, bylo to světlo. U Orochimara nikdy nebylo tolik normálního světla, jenom žárovky. Hned po tom uvědomění se dostavil další pocit. Je pozorována. To v ní probudilo další nával paniky. Ten co ji pozoruje…všiml si už, že je vzhůru? Pokusila se uvolnit, jakoby znovu usnula, ale celá se třásla strachem. Co když změna prostředí byl jen další trik a po něm bude následovat další noční můra?

„Dobré ráno slečno,“ ozvalo se z levé strany. Cukla sebou a další příval panické hrůzy ji zmrazil na místě. Když se konečně odhodlala otočit hlavu ,… všimla si, že u její postele sedí na židli důstojně a přesto mile působící stařík.

„Ještě jednou dobré ráno, slečno. Doufám že se nepokusíte znovu utéct. Už tak jste udělala našim medikům několik vrásek když se snažili přijít na to, co s vámi je,“ usmál se na ni stařík.

„N-ne,“ pípla ustrašeně a po delší chvíli, kdy sbírala odvahu se zeptala: „Kde to vlastně jsem a kdo jste vy ?“

„Oh, zapomínám na slušné chování,“ usmál se stařík. „Jmenuji se Sarutobi Hiruzen a jsem třetím hokagem Skryté listové, v jejíž nemocnici se zrovna nacházíte, slečno….,“ viděl, jak se jí hrůzou rozšířily oči, a dokonce ještě trochu víc pobledla. Podle výrazu jí k panice chyběl jen poslední krůček.

„Hikari,“ doplnila Třetího poněkud bázlivě a zdráhavě, napůl schovaná pod dekou.

„Obávám se, že mám pro Vás několik zpráv, Hikari, a že ne všechny jsou právě příjemné,“ Třetí se odmlčel jako kdyby zvažoval, jak dívce podat následující sdělení.

Hikari se pomalu posadila, jak jen jí to hadičky v rukách spolu se strachem dovolovaly, a podívala se Třetímu na prchavý okamžik do očí.

„Mám pro Vás velice špatnou zprávu. Z vesnice, u které Vás našli nezůstalo vůbec nic. Podle všeho jste jediná, kdo ten masakr přežil. I když je divné, že jste neměla žádná zranění a místo, kde vás našli vypadalo, jako kdyby Vás tam někdo nechal.“

„Kdeže…mě..a kdo našel?“

„Moji ANBU Vás našli nedaleko vesnice, jménem Kodama,“ upřesnil jí to Třetí trpělivě. Rozšířily se jí oči šokem..a pak podivně zatuhla, celá otupělá. Všichni, koho znala…všichni do jednoho povraždění? Schoulila se do klubka a nevědomky se začala kolébat. Oči ji pálily, ale neslzely.

„Není třeba se stydět, slečno. Je v pořádku plakat, když se stane něco takového,“ posmál se na ni Třetí chápavě a trpělivě čekal. To děvče mělo za sebou horší věci, než ztrátu, tím si byl naprosto jist.

„Víte, kdo to udělal ? A nebo aspoň jaký k tomu měl důvod?“ zeptala se, sice tušila, že za to nejspíše může Orochimaru, ale co když se plete?

„Ne. To zatím nikdo netuší. Řekni mi, kde máš rodiče, ať jim můžeme dát vědět, že jsi v pořádku.?“

„Rodiče byli ve vesnici,“ pípla z pod deky a její oči začaly pomalu vlhnout. Proč by to
kdo udělal?

„Je mi to opravdu líto, ale stejně je tu ještě jedna zajímavá věc, Hikari. Našli Vás dál od vesnice, a ve stavu který odpovídal dlouhodobému věznění a několika lékařským prohlídkám. Skoro to vypadá, jako kdyby někdo na tu vesnici zaútočil kvůli Vám, a když zjistil všechno, co potřeboval tak vás pohodil poblíž aby to vypadalo, že jste další z obětí. Co mi ještě tajíte Hikari?“

Hikari zatuhla. To, co stařík říkal, …co když tam všechny zabil on? Orochimaru? Celá se znovu schoulila. Byla to její vina. Naši měli pravdu…neměla jsem se předvádět! A teď jsou mrtví. Jako všichni z Kodamy…celá se rozechvěla. Ani si neuvědomila, že zaťala prsty do přikrývky, až jí zbělaly kloubky. Celá se chvěla hrozným pochopením. Musel to být on! Určitě si domyslel, kde mám rodiče, a… Konečně si uvědomila, proč byla odjakživa varována před shinobi. Orochimaru byl jedním z nich – odpadlík, hledaný zločinec. A co hůř, teď je v jedné ze skrytých vesnic…a u ní je samotný kage, nejnebezpečnější člověk ve vesnici!

Moment! On mě tady celou dobu vyslýchá?! Ne…prosím, ať to není pravda…ale… Táta vždycky říkal, že výslechy jsou to nejhorší co se může stát?Tohle…není zatím hrozný.
„Unesli mě…Ten…ten, co si říká Orochimaru. Říkal, že chce zjistit, jestli je krev mého klanu opravdu tak silná jak se říká. Tak to aspoň tvrdil. Určitě to byl on, kdo zničil vesnici a zabil mi rodiče,“ zabořila hlavu do dlaní a rozplakala se.
„C-co se mnou…b-bude? Zab-zabijete mě?“ vzlykala těžce. Táta jí vždycky říkal, ať si dává na shinobi pozor, že by ji mohli i zabít, kdyby věděli, co je zač.

Třetí přimhouřil oči a pozorně si Hikari prohlédl. Celá je vyděšená do morku kostí. Ne, že bych se jí divil, jestli byla opravdu u Orochimara. A co hůř, já jí něčím, co jsem řekl, nehezky přitížil. Vypadá, jakoby na ni někdo naložil těžkou horu. Jakoby se vinila z toho, co se stalo a myslela si, že si nezaslouží žít…ale ty modré oči, rudé vlasy a velké množství čakry... dokonce se i léčí rychleji, než je u shinobi zvykem. Je snad možné, že by byla z toho klanu?
„Ale jistě, že ne. Tady nezabíjíme takovéhle hezké dívenky. Hikari, sice jsem se tě ještě nezeptal na celé jméno, ale mám takovou domněnku. Jsi Uzumaki?“

Znovu vrhla na Třetího vyděšený pohled.
„Neboj se, samozřejmě, že tě tady nikdo nechce zabít. Vždyť i manželka čtvrtého byla přece Uzumaki. A abych pravdu řekl, tak jsi jí velice podobná.“
„Tetička Kushina?“ vyhrkla dřív, než se stačila chytit za pusu.
„Tetička?“ Třetí se na ni nevěřícně podíval. Takže to byla pravda. Opravdu měla bratra. Proč ale nepřišel s ní, a hlavně, jak se mu dařilo se celou dobu schovávat? Viděl jak dívenka stiskla rty a váhala, než se rozhodla to prozradit.
„No, táta mi říkal, že je moje teta manželkou hokageho, chtěl mě sem jednou vzít, předtím než…než se stalo tamto,“ na chvíli se odmlčela. „Mohla bych tady zůstat?“ podívala se po chvíli na staříka skoro zoufale. Téměř se zdálo, že se mu rozhodla věřit.
„Nemám se kam vrátit. A ráda bych...víte…nechci být na obtíž, jen..“ Podívala se na něj, sice stále uslzeným, ale tentokrát i přemýšlivým pohledem, který se nehodil k dítěti jejího věku.
„Mohla bych…se taky učit…a stát se kunoichi? Nechci, aby…aby…no, Vy asi víte…“ zmlkla bázlivě. Stisknuté rty a pohled upřený přemýšlivě kamsi za jeho rameno prozrazoval, že ji ta nejhorší panika už přešla.

„Rozhodně tu můžeš zůstat, během dne se vyřídí zbytek papírování a od zítřka se budeš moci zapojit do dění ve vesnici. Budeš chodit do Akademie, když chceš být tou kunoichi, “ usmál se na ni stařík a pomalu se chystal k odchodu. U dveří se ještě zastavil a otočil se zpět na ni.
„Dnes ještě zůstaneš tady, takže už pokud možno neutíkej. Nikdo ti tu neublíží, pokud si to ovšem nebude chtít rozdat se mnou,“ zakřenil se stařík povzbudivě. „Sice jsi už v pořádku, ale na pozorování tu budeš muset ještě zůstat. A abych nezapomněl, máš tady příbuzného. Zítra ho poznáš.“
„Příbuzného? Dobře tak já počkám do zítřka. Můžete mi aspoň říct jak se jmenuje?“
„Uzumaki Naruto,“ Pronesl Třetí a tiše za sebou zavřel dveře, nechávaje Hikari jejím vlastním myšlenkám.