Uzumaki Hikari: Příběh kunoichi z listů. Díl 3.

Kapitola třetí První den v novém domově

Když Třetí odešel, Hikari se po chvíli konečně poddala slzám. Bylo jí příšerně. Komu by nebylo, při zjištění, že dost možná právě kvůli sobě už nikdy neuvidí své rodiče? Strašně ji tížilo, že zabili i malého Shinga, který si s ní s oblibou hrál na honěnou. Nebo Yuki, velmi milou dívenku jejího věku, která se vždycky starala o ztracená nebo zraněná zvířata. Dlouho nedokázala přestat, až se pláčem vyčerpala a nakonec usnula.

Kolem bylo šero a podivné ticho, rušené tu a tam jakýmsi zašustěním, nebo chroupnutím suché větvičky, jakoby se kolem ní kdosi plížil. Bála se. Poznala část lesa, v níž se ocitla, jen si nemohla vzpomenout, jak se sem dostala. Domů to bylo jen kousek, ne víc než minutku běhu.

S dalším zašustěním za zády se už vyděsila nadobro a doslova vystřelila směrem domů, do vesnice. Venku bylo pusto, a prázdno, a málokde se svítilo, jak bývalo jindy touto dobou obvyklé. A pokud někde přeci jen bylo světlo, mělo podivnou, nezvyklou barvu, takovou… studenou, skoro ..mrtvolnou. Svítilo se i u ní doma. Byla si jistá, že ji pěkně seřvou, za to že se potuluje venku tak brzy, ale dovnitř se i přesto nahrnula jak velká voda a rychle za sebou zabouchla dveře.
Jakmile vzhlédla k rodičům zamrzla hrůzou na místě. Její matka ležela na zemi, probodnutá katanou, otec seděl naproti dveřím, s třemi kunai v hrudi, kolem obou řádná kaluž krve. Rukou si honem ucpala pusu, aby nebylo tak moc slyšet, jak vzlykla. V tom okamžiku se její mrtví rodiče pohnuli, poněkud trhaně, jako poškozené loutky.

„Je to tvoje vina,…“ zaslechla matčin hlas, teď poněkud pozměněný v skřípavou a děsivou zvrácenost.

Zavrtěla hlavou a z očí se jí proudem valily slzy. Její matka ale vstala, stejně jako její otec. Vytáhla si zbraň ze svého těla, stejně jako si její táta vytrhl z hrudi všechny ty kunaie a oba se postavili do střehu. Jejich slova doprovázela jakýkoliv jejich pohyb.

„Je to tvoje vina…“

Otočila se zpět ke dveřím a chtěla vyběhnout ven, celá hrůzou bez sebe, ale dveře se zasekly, nešly vůbec otevřít. Cloumala s nimi jak divá, když ucítila ránu do hlavy a všechno se s ní zatmělo.
Když se kolem ní začalo prosvětlovat, slyšela hladký, mužský, podlý hlas za sebou. „Podívejme se, kohopak to tu máme. Malá Uzumaki. Krásný exemplář do sbírky…ale možná budeš ještě hezčí, až s tebou skončím,“ zasmál se ten hlas studeně. O chvilku později ve světle jediné skomírající louče zahlédla známý, děsivě bledý obličej se zlatýma hadíma očima. Chtěla se otočit a utéct, ale kolem ní se obtočilo několik hadích těl, takže upadla na zem.

Ve vteřince se ocitla na lůžku, neschopná pohybu a cítila jak se kolem jejích nohou, rukou pasu i ramen utahují popruhy. Byla tak vyděšená, že ani nedokázala pípnout. Dokázala pouze s hrůzou sledovat, jak jsou z ní strženy šaty, a jak na ni Orochimaru používá jakousi techniku…která při styku s její hrudí pálí jako živý oheň…
S výkřikem se probudila ze své noční můry.

„Zatraceně!“ vyhrkla sestra, která nakoukla do jejího pokoje. Během chvilky byli u Hikari dva medici, a zatímco jeden prohlížel její bouli na hlavě, druhý kontroloval zda následkem neskutečně živé noční můry došlo k znovuotevření několika čerstvě zahojených zranění. Pár škod tu bylo, ale žádná z nich nebyla vážná. Pokud se Hikari na pár hodin vyhne zvýšené tělesné námaze, bude to v pořádku. Po léčivé proceduře se starší medik podíval zamyšleně na mladšího.

„Dojděte za Třetím, kolego, a vyžádejte si od něj svolení vyžádat si zásah kapitána Yamanaky. Slečna Uzumaki nemůže být věčně na prášcích na spaní,“ zamračil se trochu starostlivě. Mladší lékařský ninja poslechl a urychleně odešel.

V průběhu léčivé procedury se Hikari trochu vzpamatovala. Jakmile si uvědomila, že není v Orochimarově doupěti, dokázala se ovládnout natolik, že nezpanikařila, když se k ní nahrnuli oba medikové a začali na ni sahat. Staršího z lékařů ale její ztuhlost, s níž snášela jejich péči, jakoby to bylo nutné zlo, moc nepotěšilo.

„Nejspíš znovu neusnete, ale zkuste si ještě aspoň odpočinout, než půjdete na propouštěcí prohlídku, slečno,“ promluvil na ni překvapivě jemným hlasem, až zaraženě zamrkala, jakoby jej nepoznávala. Než odešel, podal jí krabici papírových kapesníčků. Zprvu tohle gesto nepochopila, než si po několika dalších mrknutích uvědomila, že ji pálí oči, a že má poněkud vlhké tváře.

Vinu, která ji včera zavalila tíhou celé hory se jí ale nedařilo setřást. Unaveně se znovu složila na lůžko, otočila se na bok a dívala se ven otevřeným oknem. Venku už svítalo a po obloze se honily mraky, a odsud vnikala do jejího pokoje chladivá, svěží vůně rosou zvlhlé trávy, květin i prachu na cestách a chodnících. Její okno vedlo na východ a tak mohla v klidu pozorovat obzor, měnící barvu s ostýchavě růžové na nejprve jemnou a později ohnivou červeň, jež rychle přešla do ohnivě zlaté…Pak konečně se nad obzor vyhouplo slunce, jež ji svým jasem přinutilo zavřít oči a otočit se na druhý bok.

Skoro se zdálo, že paprsky ranního slunce na ni mají přímý vliv, jakoby ji nabíjely novou energií do života a zaháněly smutek. Po delší chvíli se posadila – už nedokázala najít polohu, která by se ukázala být dostatečně pohodlná.

Takže tu mám někde bratránka, co se jmenuje Naruto. Je stejně starý jako já? Jak asi vypadá…a jaký je? Má taky tak rudé vlasy jako já? Kdy ho uvidím?A jestli se seznámíme…budu si s ním rozumět?
V těchto myšlenkách ji zastihla zdravotní sestra, která jí přinesla snídani a nějaké věci na sebe – podle toho, co si pamatovala, museli ji sem donést pouze v dlouhém, ušpiněném triku. Trochu zamrkala na misku rýže, kus osmažené ryby…a čerstvou nakrájenou zeleninu. V mžiku měla zeleninu v sobě, rybu si nechala nakonec. Nikdy by ji nenapadlo, že bude mít takový hlad, že se odváži poprosit o ještě jednu porci. Sestřičku to trochu překvapilo, ale vzala si od ní tác s talířem, miskou i hůlkami a vrátila se s další, stejně vydatnou porcí. Hikari pípla svoje překvapené díky a pustila se s chutí do druhé porce, která její hlad konečně utišila.

Pak přišel čas sundat ze sebe nemocniční pyžamo a obléct se do přineseného oblečení, Překvapilo ji, jak dobře jí padlo. Ten, kdo jí je vybíral musel mít opravdu dobrý odhad na velikosti. Chvilku potom, co se oblékla, ji sestřička odvedla do ordinace, kde jí onen starší z lékařských ninjů prostě položil dlaň na čelo.

„Nebojte se, slečno, teď to bude asi trochu brnět, protože bude Vaším tělem proudit moje čakra. Takhle poznám, jestli jste v pořádku,“ upozornil ji předem. Váhavě kývla. Věděla, co to je. To pomyšlení se jí sice moc nelíbilo, ale vybavila si, co jí řekl Třetí, než včera odešel, že prý kdokoliv, kdo jí bude chtít ublížit, bude muset nejdřív bojovat s ním. Po chviličce ucítila přesně to, nač ji medik upozornil. Ve snaze se uklidnit se schoulila a zatajila dech.

„Takhle ne, několikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte, slečno. A narovnejte se. Mě se nemusíte bát,“ zaslechla znovu ten překvapivě jemný, měkký hlas a rozhodla se mu věřit. Uběhlo několik minut, než lékařský ninja skončil s diagnostikou. Vzápětí kdosi zaklepal na dveře a po chvilce dovnitř nakoukl mladší lékařův kolega.

„Kapitán Yamanaka je tu,“ oznámil prostě a odstoupil, aby ohlášenému nepřekážel v cestě. Dovnitř vstoupil vysoký, štíhlý plavovlasý shinobi, s dlouhým ohonem na temeni a očima, které svou barvou připomínaly pohled do mořské laguny. Hikari se nemohla rozhodnout, jestli je v nich více zelené nebo modré – jakoby byly přesně na pomezí mezi těmito barvami. Oblečený byl v černém, na loktech mu nechyběly chrániče. Na trup si přes oblečení ještě navlékl zelenou taktickou vestu a přes to všechno měl ještě na sobě červený plášť. Samosebou, nosil čelenku se znakem Listové.

Prvním jejím impulsem bylo schovat se za medika. Sakra! Takhle ze mě nikdy kunoichi nebude, když se budu pořád každého bát! A pokud jsem slyšela dobře…tenhle mi má pomoct, abych mohla spát i bez prášků na spaní… Zamračila se sama na sebe a přinutila se zůstat na místě. Její přikrčení a napětí ale zkušenému kapitánovi ANBU neušlo. Jen trochu pozvedl obočí.

„Dobré ráno, kapitáne Yamanako,“ vstal medik od stolu. „Děkuji Vám, že jste přišel takhle brzy.

„V pořádku. Třetí mi řekl, že jde o naléhavý a složitý případ. Tohle je tedy Uzumaki Hikari?“ podíval se na ni pozorněji.

„A-ano,“ pípla poněkud přiškrceně, zrudlá trochu hanbou za svou bázlivost. Ale podařilo se jí aspoň zvednout oči a podívat se tomu shinobimu do očí. Kapitánovi se maličko rozšířily oči, ale jinak nedal najevo nic. Ta podoba…do ‚Rudé papričky‘ jí chybí jen opravdu málo… Povzbudivě se na ni pousmál.

„Žádný strach, nejsem tu, abych ti ublížil. Pomůžu ti trochu s tvými problémy se spaním, děvče,“ oslovil ji. „Co kdyby sis sedla tady na židli a zkusila se uvolnit?“ navrhl nenuceně. Váhavě přikývla a trošku nesvá se přesunula na volnou židli a pokusila se zbavit napětí. Moc jí to nešlo, dokud jí medik tiše nepřipomněl, aby dýchala zhluboka.

Inoichi se poté konečně pustil do své práce. Zhypnotizoval dívenku před sebou. „Dej pozor, Inoichi. Hikari bude nespíš mít v živé paměti i v podvědomí uložené zážitky ze svého pobytu v Orochimarových skrýších. Pokud najdeš cokoliv zajímavého, zaznamenej to a později mi to předej,“ žádal jej Třetí. „To děvče si navíc klade za vinu to, co se stalo jejím rodičům i všem v Kodaně. Pokud v její paměti najdeš důkaz o tom, že je její vina falešná, ponech jí tu vzpomínku nezablokovanou, ať se k ní může dobrat přirozenou cestou. Na svůj věk si toho zažila až příliš ošklivého, než aby se s tím musela vláčet bez pomoci,“ nabádal jej Třetí.

A opravdu. Byl dost otrlý, už toho viděl opravdu hodně šeredného…ale tohle bylo i pro něj docela otřesné. Žádný div, že dívka nedokázala klidně spát bez prášků. Postupně mazal ty nejhorší vzpomínky, a u těch snesitelnějších vytvořil blokádu, která bude časem slábnout, aby se Hikari mohla se svou minulostí vyrovnat co nejpřirozenější a nejzdravější cestou. Asi po půl hodině skončil, trochu unavený. Když probudil Hikari z hypnotického stavu zmateně chvíli koukala kolem sebe.

„Jak se cítíš?“ zeptal se jí Inoichi vlídně.

„Tak nějak..lehce...a přitom trochu ospale,“ odpovídala pomalu.
„Tak je to v pořádku. Ta ospalost tě zanedlouho přejde.“

Ozvalo se další zaklepání na dveře. A po krátkém oznámení sestřičky dovnitř vešel Třetí.

„Právě jsem skončil,“ kývl na hokageho kapitán ANBU a otočil se k odchodu.

„Um..děkuju,“ zaslechl ještě nesmělý dívčí hlásek. Otočil se na Hikari a přikývl, než vyšel ze dveří. Za nimi trochu zavrtěl hlavou. Další Uzumaki v Listové. Co z tohohle bude…
Poté co starší medik předal hokagemu výsledky poslední prohlídky spolu s nově vytvořenou dívčinou zdravotní kartou, poklepal jí Třetí jemně na rameno.

„Tak pojď, Hikari, je čas se zabydlet a seznámit se se svým novým domovem. Uvidíš, že se ti tu bude brzy líbit, i když to asi nebudeš mít zezačátku jednoduché,“ pobídl ji laskavě. Hikari přikývla a hbitě jej následovala ven z nemocnice.

Venku se udělal krásný, květnový den, ani moc horký, ani moc chladný. Foukal lehký vánek, který po vesnici roznášel vůni kvetoucích stromů i květin. Hikari měla oči navrch hlavy. Skrytá vesnice? Kdepak! Město! Zírala kolem sebe na budovy různých výšek i vzhledu, hranaté i oblé, moderní i tradiční, nudně šedé i pestrobarevné. Třetí ji vedl jednou z rušnějších ulic, lemovanou obchody k jakési vysoké budově s jasně červenou omítkou a oblými tvary. Za ní se zdvihal mohutný skalní útes, v němž rozeznala vytesané čtyři tváře. Jedna z nich trochu vypadala jako obličej staříka vedle ní.

„Erm..kam to jdeme, hokage…hokage-sama?“

„Do mé kanceláře. Nejdřív si budeš muset vyplnit několik papírů, než tu začneš bydlet, aby bylo všechno hezky v pořádku.“
„A..co je to tam za tváře? Komu patří?“ neudržela Hikari svou zvědavost a ukázala na skalní útvar.

„To je Monument hokagů. Jsou tam vytesány tváře všech hokagů, kteří doposud řídili vesnici. Úplně nalevo je První hokage, Senjuu Hashirama. Měl za manželku ženu z tvého klanu, Hikari. Vedle něj je jeho bratr Tobirama, Druhý. Pak je tam vytesaný můj obličej a nakonec, úplně vpravo, je tvář Čtvrtého, který před lety zemřel, aby zachránil vesnici. Jmenoval se Namikaze Minato,“ dokončil svůj výklad Třetí.

„Páni,“ vydechla Hikari. „Jsou hrozně veliké,“ podotkla.
„To máš pravdu,“ kývl na ni stařík s úsměvem.

Konečně dorazili k budově a vstoupili dovnitř. V přízemí byla prostorná chodba, z níž stoupalo poměrně široké schodiště do vyšších pater. U schodiště, za přepážkou, seděli dva ninjové – vrátní a zároveň hlídky.

„Kdykoliv budeš něco ode mě potřebovat, přijdeš sem. Tady se ohlásíš, řekneš, co potřebuješ a oni ti buď poradí, kde jsem, nebo tě za mnou dovedou. Mám hodně práce, takže občas budeš muset počkat, než tě za mnou pustí. Jasné?“ sklonil se k ní stařík. Přikývla.

„Výborně. Půjdeme teď vyplnit ty papíry,“ kývl na ni a začali stoupat po schodišti nahoru. Kdyby nebylo jejího zajetí a uvěznění, nedělalo by jí potíže vystoupat všechny schody naráz, ale teď…připadala si slabá jako komár po zimě. Třetí ale bral na její stav ohledy a nechal ji tu a tam vydechnout.

Vyplnit papíry nebylo moc těžké, jen jich bylo hodně a některé si musela pozorně přečíst, aby věděla, oč se jedná. Skončili s nimi asi hodinu před obědem. Třetí předal Hikari peníze, aby si měla zač kupovat jídlo a další potřebné věci, něco málo oblečení, brašnu, a v ní nejdůležitější svitky s orientačním plánkem vesnice, kde měla vyznačené obchody, akademii, nemocnici a další důležité budovy a instituce. Bylo tam i ručně vyznačené místo, kde podle toho, co jí řekl Třetí, bude ode dneška bydlet. Jakmile si prohlédla byt, aby věděla, kde co je, vytáhla z brašny svitky, a s prázdnou brašnou pak následovala Třetího na menší obchůzku vesnice.

Hokage jí ukázal bránu a vysvětlil jí, že shinobi nesmí opustit vesnici, pokud nejsou na misi, nebo k tomu nemají zvláštní povolení. I u brány byla vrátnice, kde hlídali dva ninjové a zapisovali kdo kdy přišel nebo odešel. Na konec obchůzky ji Třetí dovedl do různých obchodů, aby si mohla nakoupit cokoliv, co potřebovala, a dokonce i něco pro radost – krabičku knedlíčků dango.

Vybalit si a zabydlet se Hikari nezabralo mnoho času. Neměla tolik věcí. Věděla, že zítra ji čeká první den ve škole, a protože neměla moc co na práci, zaběhla se podívat k Akademii. Viděla tam děti mladší než byla ona sama, a brzy jí došlo, že toho bude muset zprvu asi hodně dohánět, třebaže ji rodiče učili sami. Nutili ji číst spoustu učebních svitků, aby byla vzdělaná, protože v Kodamě nebyla ani škola, tak malá vesnice to byla.

Na chvíli si sedla na lavičku v nedalekém parku a pozorovala dění na cvičištích i hřištích. Po necelé půlhodině ji to ale přestalo bavit a šla se prostě projít po vesnici, aby se tu porozhlédla a věděla vždycky, kde je. Našla si několik orientačních bodů, včetně Monumentu hokagů, které jí významně pomohly se vyznat v novém prostředí. Pomalu začala být unavená, a tak zamířila ‚domů‘. Se smíšenými pocity si odemkla a vešla. Vítalo ji jen ticho. V tu chvíli na ni znovu zaútočil stesk po rodičích, takže se rozbrečela, a na chvilku usnula. Probudila se chvíli před západem slunce. Cítila se trochu otupěle, ale při chystání večeře i zítřejšího jídla se jí hlava trochu pročistila a než šla spát, s hrnkem čaje v ruce si pročítala svitky, které jí předal Třetí.