Uzumaki Hikari: Příběh kunoichi z listů. Díl 1.

Kapitola první Konec i Začátek

Svět kolem ní se topil v bolesti a šeru. Tělem se jí šířily záchvěvy palčivých, pronikavých křečí, bylo jí zle od žaludku a téměř cítila, jak v každé buňce jejího těla probíhá prudká válka.

Viděla jen velmi rozmazaně celu v níž ležela pohozená na kamenné podlaze jak hadrová panenka. Tělo se jí chvělo strašlivou zimou, ale v žilách jakoby jí proudila láva. Byla tak strašně unavená, jenže bolest jí nedopřála ani chvilku spánku. Žíznila, ale nikdo jí nedopřál ani kapku vody. Řekla by si o ni, ale krk měla bolavý a stažený suchem, žízní a bolestivým křikem. Přála si už jen umřít a setkat se zas s rodiči... a utéct z téhlé příšerné noční můry.

Zaslechla kroky, ten někdo vstoupil dovnitř její cely. Nepoznala jej dokud nezaslechla jeho podlézavý hlas.
„Myslel jsem si, že krev klanu Uzumaki bude silnější,“ dloubl do ní její věznitel nohou jak do nějaké páchnoucí mršiny. Bolelo to, ale jediné čím si dokázala ulevit bylo tiché zachrčení.
„Pryč s tím smetím,“ zavelel Orochimaru. „Zabírá místo užitečnějším kouskům mé sbírky. Ty snad nebudou takovým zklamáním, jako tenhle spratek.“

Posléze ucítila něčí tvrdé ruce které si ji přehodili přez hranaté rameno. Celé tohle hrubé zacházení způsobilo, že se konečně propadla do tak hluboké tmy, že ji tam nemohla najít ani ta nejneodbytnější bolest. Dlouho se vznášela v té temnotě, než se k ní bolest vrátila jako doznívající ozvěna. Pořád byla tma, ale už ne tak hustá. Míhaly se kolem ní stíny. Cítila se celá podivně ztuhlá, ale dýchala čerstvý vzduch, provoněný listím a vlhkým chladem jako když padá rosa. Snad se zavrtěla a znovu se propadla do tmy.

Zdály se jí různé sny. Některé jí naprosto nedávaly smysl, v jiných poznala své dětství, ale nejčastěji se její mysl vracela zpět do té cely. Byla upoutána na lůžko a nad ní se sklání člověk... který snad ani doopravdy člověkem nebyl, s těma hadíma očima a bledou kůží... Orochimaru.

A pak znovu tma, naprostá a spolu s ní ticho a lehkost. A zapomění.

Probudilo jí tiché a otravně vytrvalé pípání. Velmi povědomý zvuk. Zděšeně otevřela oči a natočila se na bok. V rukou měla zavedené hadičky. Byla jinde, to si uvědomila, a nic ji nebolelo, jen se jí trochu točila hlava.

První co ji napadlo byl útěk. Pryč, co nejdál odsud, než se u ní zase objeví Orochimaru a píchne jí další injekce, po nichž se jí dělalo zle... nebo na ni použije techniku, která ji bude bolet.

Třesoucíma se rukama ze sebe strhla všechny ty hadičky, vyklouzla z postele a na potácejících se nohou už už vyběhla z pokoje, když se před ní objevil kdosi v bílém. Strašně se vylekala, až uskočila zpět k posteli, zas zavrávorala a upadla.

„Ne já už nechci!“ Pokoušela se zoufale zakřičet, ale místo toho se rozkašlala. Celý svět se s ní zhoupl jako na horské dráze a než se opět propadla do tmy, ucítila čísi ruce, jak ji jemně ukládají do postele.