manga_preview
Boruto TBV 07

Princezna Naděje 1

Na stráži stojíš, má paní,
stojíš a před sebou zříš moře ve válce
a vlny, ty dunivé vlny jako zbraně, které zabíjí.
Kdybys tak mohla udělat jen něco víc,
kdyby ses jen mohla pohnout a vyjít vichrům vstříc.
Pak ale, paní, bys nebyla tou, kým jsi teď
a tvé světlo by zhaslo v náruči tmy,
stejně jako životy, co zemřely pro tebe,
stejně jako noci, co kdys nechaly dny
vyhrát.
A pak se solí jen a prachem na lících
mohly se v postraní pokorně litovat.

Vyvalil oči a zalapal po dechu. Nemohl uvěřit tomu, co se právě dozvěděl.
Uvidí ji. Konečně.
"Myslíte to vážně?" ujišťoval se s podezřívavým pohledem. Postarší muž sedící za ohromným dřevěným stolem se jen nepatrně ušklíbl.
"Cestu ven znáte."

Seděl v malé kuchyni a za mdlého světla staré lampy si pročítal záznamy o misi. Šustění papírů se ozývalo každé tři minuty, když přetočil na další stránku. Jeho oči pomalu přejížděly po řádcích a snažily se pochopit slova, jež na nich byla napsána.
Zívl.
Byly dvě ráno.
Jeho předchozí euforie se ztratila v únavné činnosti, nepomohlo ani kafe, které z poloviny vypité leželo na stole před ním. Neměl na něj chuť, nehledě na to, že by mu později stejně zabraňovalo usnout.
Protřel si oči.
Tohle nikam nevedlo. Takovýmhle chováním se jen ještě víc vyčerpá a ráno nebude vůbec použitelný. S povzdechem vstal od stolu a protáhl se. Zasunul za sebou židli a šouravými kroky přešel do druhé místnosti, kde unaveně padl do postele. Papíry nechal ležet v kuchyni.

Světlo proniklo skrz tenké závěsy a dopadlo mu na bledá líčka. Jen něco nesrozumitelně zamrmlal a přetočil se na druhý bok. Chvíli ležel bez pohnutí, potom se ale jeho unavené hnědé oči otevřely, aby pohledem vyhledaly budík na nočním stolku.
S úlevou si oddechl.
Bylo sedm, se svoji skupinou měl sraz až v osm třicet, dost času na to nachystat si věci.
Odhodil ze sebe tenkou přikrývku a neohrabaně se vymrštil do sedu. Přehodil nohy přes okraj postele a pomalu vstal.
Napřed zamířil do koupelny – přešel k umyvadlu a studenou vodou si opláchl obličej. Potom vzal z kalíšku kartáček a pastu na zuby a začal si chrup vláčnými pohyby drhnout. Oči se mu samy od sebe zavíraly - co by dal za to, kdyby si mohl ještě na dvě tři hodinky lehnout.
Neochotně zatřásl hlavou.
Ne, nemohl. Tahle mise byla důležitá – Kazekage ho vybral proto, že mu důvěřoval. Nejvyšší představitel Suny se nemohl dostavit na jednání mezi Kirigakure, Kumogakure a Sunagakure. Svěřil tak svůj hlas někomu, o kom věděl, že ho nezklame – jemu, čtyřicátníkovi s unavenou tváří a duší upsanou ideálu – Kobayashi Shitsuiovi.
Vyplivl pastovou pěnu a vypláchl si ústa vodou. Vykloktal, spláchl zbytky ranní hygieny z umyvadla a otřel si tvář do ručníku. Už s mírně větším elánem přešel přes úzkou chodbu do kuchyně, aby se nasnídal a připravil si věci.
Když vešel do malé čtveraté místnosti, ovál ho studený vzduch. Otřásl se.
"Sakra," zaklel a přešel k otevřenému oknu vedle kuchyňské linky. "Včera jsem ho určitě zavíral." Vzal za kliku a pevně skleněnou tabuli přirazil k starému rámu. Zavrzala, ale povolila.
S uklidňujícím nádechem se otočil zpátky do místnosti, aby mohl znovu jen útrpně povzdechnout nad papíry se záznamy o misi, které se válely po celé podlaze. "Ten zatracenej vítr…," zavrzal zuby a klekl si na kolena. Lozil po všech čtyřech a sbíral při tom dokumenty, které měl střežit jako oko v hlavě. A on je místo toho klidně nechal rozfoukat větrem.
Rezignovaně sklopil hlavu.
Tohle rozhodně nebyl začátek dobrého dne.
Vstal a položil papíry na stůl. Přešel ke spíži v rohu kuchyně, vytáhl od tam chleba a rybízovou pomazánku. Po cestě se ještě zastavil u ledničky – nohou ji otevřel a volnou rukou vytáhl balíček se šunkou. Zavřel zbytečnou zatuchlou krabici, jak jí sám rád nadával, a vrátil se zpátky tam, kde nechal ležet ony důležité papíry.
Sedl si na vrzavou židli a s úsměvem pokýval hlavou nad výběrem své snídaně. Byla taková jako obvykle - chleba a něco sladkého a slaného. Dnešní volbu tvořila kyselá červená patlanina a vodou napuštěné masové cosi.
Ukrojil ze čtyři dny starého bochánku dva krajíce a položil je na desku před sebou. Zbytek schoval do sáčku. Potom otevřel sklenici s červenou hmotou a šáhl po noži, který se ledabyle povaloval na kraji stolu. Táhlými pohyby si mazal snídani a potutelně se při tom usmíval. Jeho vlastní práce mu dělala radost.
Jakmile byl první krajíc hotový, vzal do ruky druhý, otevřel pytlík se šunkou a vytáhl tři plátky. Položil je na chleba, jako by byly přikrývkou a krajíc malým dítětem, které se do nich snaží zachumlat.
I druhý kus položil na stůl vedle prvního a děkovně spráskl ruce.
Zavřel oči a sklonil hlavu.
"Požehnej ti, má paní, za jídlo, které jsi pro nás ochránila."
Po tichém pronesení rutinní motlitby opět otevřel oči a přejížděl pohledem po dvou variantách.
Kterou by měl začít?
Sladkokyselou nebo slaně-vodovou?
Přimhouřil oči a chvíli jen bezcílně pozoroval dva krajíce. Nakonec se usmál.
Šáhl po červené variantě a s chutí se do ní zakousl. Drobky padaly na oprýskanou desku, kousky rybízu mu umazaly pyžamové kalhoty.
Drtil v ústech protivnou chuť starého chleba a koupené marmelády, přitom však měl na tváři stále spokojený výraz.
"Vždycky může být hůř, tak si važ toho, co teď máš. Už víckrát to v rukách držet nemusíš." Myšlenka mu projela hlavou a protáhla koutky úst ještě výš. Slova jeho starého a moudrého učitele se mu vryla do paměti hned po tom, co je písečný shinobi vyslovil. A on na ně tak rád vzpomínal. Byly pravdou, kterou by si měl připustit každý, ne jen těch pár vyvolených, kteří to slyšeli z první ruky účastníka a měli možnost to začít na vlastní kůži. Právě ta nevědomost byla v jeho očích opravdovým smutkem, který k světu cítil. Ztracené životy ho netrápily zdaleka tak, jako ignorace jeho druhů a chybějící schopnost poučit se ze všeho zlého, co se stalo.
A možná právě proto se tak těšil, až ji uvidí. Až spatří tu živoucí legendu – ochránkyni Země Vody. Tu, kterou nikdy neslyšel, nikdy nespatřil. A přesto jí byla jeho duše upsaná. Té, která zachraňovala životy a nikdy za to nic nechtěla. Skromná bojovnice stojící na stráži mlhavého pobřeží.
Princezna.
Princezna Naděje.
V koutku jeho mysli se prohnala zrádná myšlenka, která ho čas od času mučila, vždy když si vzpomněl na svůj ideál. Na svůj totem víry. I jejich země měla svého ochránce – legendárního muže z písku, přízrak, který se skrýval na hranicích s kamennou; v úzkých kaňonech obehnaných nebeskými skálami. Jenže on v silného ochránce své země nevěřil. Nepřirostl mu k srdci tak, jako strážkyně zamlženého pobřeží, o které už pěkných pár let slýchával. Slýchával a snil.
Měl by se cítit jako zrádce?
Strčil do úst poslední kousek sladkokyselé snídaně a otřel si ruce do kalhot. Potom šáhl po druhém krajíci a začal pomalu ukusovat ze starého pečiva, které za poslední tři minuty stačilo nasáknout vodou z vepřové šunky.
Koutkem oka se zadíval na drobné hodiny, které ležely na kuchyňské lince.
Sedm devatenáct.
Ještě pořád měl dost času na to si nachystat věci.
Vstal od stolu a přešel k lince. Otevřel jedinou skříňku, která v místnosti visela, a vytáhl z ní průhlednou skleničku. Pustil kohoutek a naplnil ji vodou. Dožvýkal poslední zbytky snídaně a celé to hlubokými doušky zapil zatuchlou tekutinou. Páchla po železe.
Nechal prázdnou nádobku stát vedle dřezu a vydal se zpátky do ložnice.
Sundal ze sebe špinavé pyžamo a hodil ho do koše, který stál před vchodem do koupelny. Ze stoličky sebral nachystané oblečení – tmavé kalhoty, černé triko s krátkým rukávem a zelenou vestu. Prsty si ledabyle prohrábl vlasy, stejně už nemělo cenu tu jeho bujarou pískovou čupřinu upravovat.
Sehnul se pod postel a vyprostil z úzkého prostoru ošoupaný batoh. Začal do něj skládat náhradní oblečení i zbraně, které vytáhl ze zásuvky vedle postele. Kunaie, shurikeny, druhou wakizashi, sestřičku té, kterou měl standardně upevněnou kolem pasu, nakonec přidal základní lékařské potřeby – nějaké obvazy, stahovala a náplasti, kysličník a dlahu. Když byl se svou výbavou spokojen, vzal i batoh a vrátil se s ním do kuchyně. Ze spíže vzal dvě láhve s kvalitní balenou vodou a dva balíčky sušeného masa, potom to všechno naskládal do zbylých volných míst v batohu. Nakonec přidal ještě zbytek chleba, dvě instantní polévky a příbor zabalený ve dvou ubrouscích. To by mu mělo na cestu tam stačit. Ostatní ať si vezmou, co uznají za vhodné.
Znovu se povídal na hodiny.
Osm nula dva.
Už by měl pomalu zamířit k bráně.
Zasunul starou vrzající židli a smetl ze stolu pár drobků, aby kuchyň vypadala aspoň trochu uklizeně - jen pro případ. Co kdyby to sem přišel někdo vyklidit, kdyby to špatně skončilo?
Rukou shrábl papíry k misi, sroloval je do ruličky a tu si potom strčil do jedné z mnoha kapes na své jouninské vestě.
Naposled se po kuchyni porozhlédl. Nikdy nevěděl, jestli to nebude naposled, co ji uvidí. Právě proto jí opouštěl s širokým úsměvem. Tu svou špinavou čtveratou místnost, ve které tak rád sedával.

Písek mu drhnul pod podrážkami, jak se pomalu šoural směrem k východnímu vstupu do Skryté písečné vesnice. Slunce bylo stále ještě nízko, i přesto už byla jeho síla cítit na mužově tváři – drobné kapičky potu mu máčely čelo a kutálely se po ošlehaných lících. Snažil se chodit ve stínu velkých budov, což mu díky poloze slunce a jeho nynějšímu směru chůze vycházelo.
Po pár minutách se octl u ohromné brány střežené dvěma shinobi. Podívali se na muže a kývli na pozdrav. Kývnutí jim opětoval, poté kolem nich prošel a zamířil k velkému kameni, který se před východním vchodem líně rozvaloval. Sundal si batoh a položil ho na zem. Ležérně se opřel o balvan a s rukama založenýma na prsou čekal.
Sedmadvacet vteřin.
Padesát osm vteřin.
Minuta a dvanáct sekund.
Čtyři minuty šestnáct.
"Oi, Kobayashi!" Zvedl hlavu a podíval se směrem k bráně, odkud právě vycházela postava oděná stejně jako on, výjimkou byla jen bílá rouška, která volně visela kolem mužova krku.
Usmál se. "Pořád chodíš zbytečně brzo!" Muž na něj volal jako na nezbedné malé dítě, ve skutečnosti tak chtěl jen svého dlouholetého přítele naštvat. Po tolika rozepřích ho měl ale pískovlasý prokouknutého. Nedal se.
"A ty pořád hulákáš, jako kdybys vlastního slova neslyšel, Yamatari. Už jsem ti několikrát říkal, aby sis pořídil nějaký naslouchátko," zazubil se.
"Cos říkal?" nechápavě se na něj podíval příchozí. Došel až k němu a naklonil hlavu mírně na stranu.
Pískovlasý se ušklíbl.
"Říkal jsem, že by sis měl pořídit naslouchátko."
"Hahaha, to bylo fakt vtipný. Nemysli si, že jen kvůli tomu, že týhle misi velíš, tě budu…" Jeho slova spolkl hlasitý smích blížící se k nim. Oba pohlédli směrem k bráně, odkud vyšli dva smějící se jouninové. Jeden se rty roztaženými téměř od ucha k uchu, na tváři druhého by pobavení sotva někdo poznal. Prozrazovaly ho jen pronikavé usměvavé oči, kterými na svého kolegu se zájmem hleděl. Když oba spatřili dva jouniny u kamene kousek před nimi, přestali mluvit. Jen němě kývli a rozešli se k nim.
"Kobayashi-san, Yamatari-san," uklonil se smíšek.
"Suzumi-san," oplatil mu pozdrav pískovlasý. Poté se otočil na čtvrtého člena jejich výpravy. "Itou-san."
Černovlasý tichošlápek jen kývl.
"Kobayashi-san."
"Doufám, že máte všechno, co potřebujete. Na cestě se zastavíme jen na přenocování. Podle plánu by to mělo být na území Země Ohně, povolení jsme nedostali, takže jdeme na černo. Do Země Vody dorazíme za dva dny. Nějaké otázky?" zeptal se pískovlasý a pohledem přejel přes všechny zúčastněné – svého dlouholetého přítele diplomata, veselého blonďatého vyzvědače i tichého stratéga. V mysli se musel pousmát. Kazekage-sama skutečně sestavil dobrý tým. S ním v čele.
Tentokrát se musel usmát doopravdy.
Z přemýšlení ho vytrhlo trojhlasné: "Ie."
"Dobře, takže vyrážíme."

Poznámky: 

Začátek je vždycky pomalejší na rozjezd, ale podle mě to nevadí. Navíc se mi první kapitola psala strašně dobře, jsem s ní spokojená.

4.583335
Průměr: 4.6 (12 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Lee
Vložil Lee, Po, 2012-04-16 20:21 | Ninja už: 4682 dní, Příspěvků: 2392 | Autor je: Moderátor, Manga tým, Tsunadin poskok

Ten pomalý rozjezd je perfektní. K tomuhle chlapíkovi se prostě hodí. Líbí se mi jeho optimismus, jeho přístup k životu. Věřím mu. Krásně popisuješ. Krásně vyprávíš. Krásně píšeš. A já evidentně neumím používat souvětí.
Nechápu, jak tomuhle dílku mohl někdo dát méně než pět hvězdiček.

Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!

Obrázek uživatele Tall
Vložil Tall, Po, 2012-04-16 19:46 | Ninja už: 5877 dní, Příspěvků: 2469 | Autor je: Tsunadin poskok

Ou. Tady není co říct, prostě je to skvělé. Navíc mác plusové body za hlavního hrdinu.
No a ten popis vstávání a snídaně. Náznaky toho co se stane (tedy nechám se překvapit jestli jsem se trefil) a do toho Naděje.

"Naděje je ječmen!"

Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.

Obrázek uživatele strigga
Vložil strigga, Po, 2012-03-12 22:08 | Ninja už: 4923 dní, Příspěvků: 1637 | Autor je: Konohamarova chůva

Celý večer se těším, až si to konečně přečtu. Smiling
Pomalejší začátek? Je to tak dobře. Díky němu jsem si uvědomila, že i když se v tom sráží realistická nota se snovou, já těm tvým postavám prostě věřím, jako bych je viděla. Každičký jejich pohyb. Smiling
Obyčejný život obyčejného člověka, nejobyčejnější snídaně, jakou si člověk může představit - a pak přijde ta maličká, nevinná zmínka o světě, který nevidíme, o světě za mlhou. O světě naděje. A čtenář z toho cítí víc, jako by četl mezi řádky. Smiling

Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza

Obrázek uživatele Myslbek
Vložil Myslbek, Út, 2012-03-06 13:47 | Ninja už: 5048 dní, Příspěvků: 196 | Autor je: Prostý občan

Souhlasím s hAnko, na to snad nic moc jiného ani říct nejde Smiling Těším se na další parádní díl Eye-wink

Ať si myslíte, že něco dokážete, nebo nedokážete, pokaždé máte pravdu...
- Henry Ford

…hodina se skloubila s hodinou…
…a ráno zmizelo v plášti večera…
…protože nastal čas pro další den…
…ten dlouhý, slunečný den…
…kdy se nechtěně rozhodlo úplně všechno…
… a pak, po pár měsících…
…se rány otevřely znova…
…aby se mohly v průběhu let znovu zacelit…
…i přes to po nich vždycky zůstanou jizvy…
…a ty se nikdy nezahojí.

Hlupáčku...
story by Kimm-chan

Obrázek uživatele hAnko
Vložil hAnko, Po, 2012-03-05 15:11 | Ninja už: 5903 dní, Příspěvků: 5771 | Autor je: Editor ve výslužbě, Zatvrzelý šprt

Pomalý rozjezd, luxusní finish. ^^ Ale co to plácám, vždyť rozjezd je přímo epický!


Na stráži stojíš, má paní,
stojíš a před sebou zříš moře ve válce
a vlny, ty dunivé vlny jako zbraně, které zabíjí.
Kdybys tak mohla udělat jen něco víc,
kdyby ses jen mohla pohnout a vyjít vichrům vstříc.
Pak ale, paní, bys nebyla tou, kým jsi teď
a tvé světlo by zhaslo v náruči tmy,
stejně jako životy, co zemřely pro tebe,
stejně jako noci, co kdys nechaly dny
vyhrát.
A pak se solí jen a prachem na lících
mohly se v postraní pokorně litovat.

Tohle nedostanu z hlavy. Zajímavý nápad, lehounké, plynulé vyprávění, balzámek na duši a pastva pro oči. Těším se na pokračování. ^^

~ Hello Kitty´s dead! Mashimaro rules the world!!!
~ Nejnovější FF: Orochimarův absolutní životopis - 04.08. 2014
~ Manga tým, při své práci sem tam hodí rým, hrdě čelí slovům kritickým, náš silný manga tým!
~ Hay a ShAnko *-*
~ luksusss avatar made by Drek´than ^^
~ Kapitola 577: Rozhodující bitva začíná dnes kachna! *Google translate*
~ "Vieš čo je pád? Nie keď si vtáčik zlomí krídelko. Nie je to ani vtedy, keď si zlomí nožičku. Je to vtedy, keď vidí pred sebou les plný príležitosti a vletí do tvrdého kmeňa." Laterie