manga_preview
Boruto 29

Princezna Naděje 2

Dávno tě vysnili, dávno postavili,
schovali do tebe zářící lucernu.
A pak se ztratili – jeden šel po druhém,
sešli se na mrtvém
poli, na bledé kamenité pláži s řasami.
S řasami, se solí, čerstvé rány bolí;
chtěla jsi pro ně lkát, světlo obětovat,
zavolat je zpátky, zneuctít památky,
sobeckostí vzplanout, zmlknout a neslyšet.
Neslyšet… neslyšet…
Jen si svou písničku s meluzínou kvílet
sama sebe krutým Osudem ubíjet.
-
Chtěla jsi moc a to byl tvůj hřích.

Dunivé kroky se rozléhaly dlouhou chladnou jeskyní, jak čtveřice pospíchala jejím nitrem.
"Kobayashi-san, jsem si jistý, že už jsme je setřásli," zavolal po pískovlasém veliteli smíšek.
"To nic nemění na tom, že jsme stále na jejich území. Kdykoli nás může přepadnout někdo jiný. Pospěšte, zbývá už jen pár mil a dostaneme se do Země Vody," zavelel a přidal na tempu.
Blonďatý špión si unaveně povzdechl, ale uposlechl rozkaz. Jeho tichý kolega jen následoval vůdcovy kroky, zatímco mluvný diplomat se nesouhlasně ošil.
"Máme toho plný kecky, Shitsuii. Tady bychom si přece na chvilku mohli odpočnout. Listoví myslí, že jsme zahnuli k jezeru, navíc tady v tý jeskyni kromě nějakých přerostlých ještěrek nic žít nebude. Nech nás se aspoň najíst."
Velitel se zastavil a obrátil svoji ošlehanou tvář ke svému příteli.
Kapky potu mu sjížděly přes neoholené líce, víčka únavou padala na kalné žlutohnědé oči. Rukama se opíral o kolena a vydýchával zběsilý úprk, který museli kvůli nečekané přítomnosti Listových ninjů uskutečnit. Kdyby je Země Ohně zajala, byla by to jen jedna z dalších příčin pro rozpoutání krvavého konfliktu. A to nemohl jako vůdce dopustit. Kazekage mu věřil, neodvážil by se jeho důvěru zklamat. Při pohledu na okrovlasého diplomata se ale jeho povinnost vůči současnému postavení podvolila.
Povzdechl si.
"Dobře, dáme si pauzu na půl hodiny. Potom bez zastávky poběžíme až do Země Vody."
Blonďáček se stratégem se na sebe jemně usmáli a přešli ke stěně vlhké jeskyně, kde sundali své batohy. Pískovlasý přešel ke svému příteli a položil mu ruku na rameno.
"Nějak stárneš," rýpl si s úsměvem. Druhý mu ale na popichovačnou poznámku neodpověděl. Zamračil se. "V pořádku, Kouheii?"
Chvíli bylo slyšet jen hluboké chrčení, poté se ale ozval i unavený hlas diplomata.
"Jo… jenom… jenom potřebuju… na chvíli vydechnout," funěl. Obočí mladšího z nich se nedůvěřivě nakrčilo.
"Nevypadáš moc dobře."
Okrovlasý probodl velitele vražedným pohledem.
"Nějakej krátkej úprk… mě neskolí," vyplivl spolu se slinou, která se připletla mezi jeho slova.
"Kouheii…"
"Nedělej si starosti, zvládnu to."
Mladší nakonec jen němě kývl. Teď nebyl čas na takové debaty. Museli se najíst, aby mohli co nejdřív vyrazit.
"Pojď, dáme si něco k jídlu."
Diplomat se narovnal, na jeho unavené tváři se objevil úšklebek.
"K jídlu? To mi říkáš ty? Blázen schopnej jíst čtrnáct dní starej chleba a ještě ho s úsměvem nazývat dobrým jídlem? Ne, díky. Nic si od tebe nevezmu. Ještě bych se přidusil."
Pískovlasý pozvedl obočí.
"Kdy jsem řekl něco o tom, že ti to jídlo dám? Každý jste si měl vzít svoje." Starší z nich vyvalil oči a pootevřel pusu.
"Cože?!"

Rudý kotouč slunce se zahalil hustou mlhou, jak se přibližovali k pobřeží hraničního moře. Zbývalo jen pár mil do přístavu, odtamtud pak přichystanou lodí na ostrov, kde se nacházela Kirigakure no Sato.
Utíkali.
Nechtěli být okolí na očích. Jen rychlé pohyby v korunách stromů, tam, kde je jen málokdo mohl spatřit. To, že byla tahle mise čistě diplomatická, nezlehčovalo opatrnost. Naopak – měli by být ještě víc opatrní než při rutinní misi. Nebo aspoň to si myslel velitel.
Mlha začala houstnout.
Prostřel si oči.
Nebyl zvyklý na prostředí Země Vody. Vlhkost a vznášející se opar mu byly cizí stejně jako Mlžným pálivé slunce a žhavý písek. Právě proto nesměl polevit. Jeho smysly byly zaktivované na nejvyšší možnou úroveň, aby zaznamenal jakékoli blížící se nebezpečí. Nebyl paranoidní, Listoví byli vždycky strašně tvrdohlaví, mohli za nimi klidně běžet až sem. Kdyby padli do nepřátelské pasti, byla by celá mírová dohoda v ohrožení. Vesnice jako Listová by jistě podnikla válečné kroky, kdyby zjistila, o co se Kiri, Kumo a Suna pokoušely.
Rychle zamžikal víčky a skočil z větve na zem.
Les tu končil.
Měl štěstí, že si toho všiml včas, jinak by byl v nepříjemném problému – na hraně propasti, která tvořila předěl mezi lesem a vysokým pohořím, přes které měli přejít.
Zamračil se.
Tohle nešlo podle plánu.
Měl tu být most.
"Kobayashi-san? Děje se něco?" uslyšel za sebou smíškův hlas.
"Most… na mapě, kterou jsem dostal, byl most, přes který jsme tady měli přejít," promluvil znepokojeně.
Černovlasý stratég udělal krok vpřed a stanul po velitelově boku.
"Cestou jsem všechno sledoval, nikde nebyly známky toho, že by tu měl stát most."
Zarazil se.
Když se pečlivě zahleděl skrz mlžný opar kolem svých kolen a soustředil se na hranu propasti, nikde neviděl žádné úchytné kolíky. Žádné rozbité dřevo, žádný provaz visící ze skalní stěny. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tu kdy byl přechod.
"Přiznej si to, Kobayashi, zase ses ztratil," promluvil rýpavě diplomat.
Pískovlasému zacukalo obočí. Jak mohl v takové důležité situaci žertovat?
Raději zatnul zuby, nebo riskoval, že by staršímu poznámku vrátil. Musel se teď pořádně soustředit.
Rozepnul si vestu a šáhl do vnitřní kapsy – tam, kde měl schované všechny dokumenty týkající se mise. Pokyny, převozní lístky, Kazekageho povření. A mapu.
Vytáhnul svitky a ruličku rozmotal. Listoval mezi jednotlivými papíry s cílem najít ten, který právě potřeboval. Málem si prokousl jazyk, když očima prolétl všechny a ten v danou chvíli nejpotřebnější tam nenašel.
Zmučeně procedil mezi zuby tichou nadávku.
Ztratil ji.
Ztratil mapu.
On ztratil mapu.
Jak zatraceně mohl ztratit mapu? Ty papíry byly přece pořád pohromadě. Nikam s nimi nešel. Nikam je nerozházel. Nechal je ležet na stole, a když se ráno vzbudil…
Zděšením hlasitě vydechl.
"Oi, Shitsuii. Nestůj tam jak strom. Prostě přiznej, žes to zvoral."
Slova hnědovlasého mu šla jedním uchem tam a druhým ven. Všechny jeho myšlenky se točily kolem včerejšího rána.
Znovu zaklel.
"Ten za*ranej vítr…"
"Kobayashi-san?" uslyšel za sebou blonďatého vyzvědače.
Musel rychle něco vymyslet. Tahle situace byla přesně to, čemu se chtěl vyhnout. Nechtěl pocítit ten zničující pocit zklamání a totálního selhání.
"Půjdeme pár mil na jih. Cestou bychom měli narazit na jiný přechod."
Popravdě si vůbec nebyl jistý tím, jestli na něj narazí. Jediné, co věděl přesně, bylo to, že most měl být právě v místě, kde se nacházeli. A taky to, že ztratil mapu.
Bez dalších slov se dal do pohybu, jeho společníci ho stejně mlčky následovali. Bylo slyšet jen vzdálené krákání havranů a vysoký hvízdot, jak se káňata připravovala k lovu.

Zbytky mdlého světla pomalu mizely za vysokými horami, které je provázely celou cestou k vytouženému přechodu. Skalní převis, kamenný přechod i dřevěný most ale jako by ani neexistovaly. Pátrali po nich už pár hodin, jejich hledání ale nepřineslo žádné ovoce.
Zadíval se na horskou hradbu po své pravici. Podle plánu ji do dnešního večera měli přejít. Jakmile by tak učinili, zbývala by jen slabá půlhodina do přístavu, odkud měli odplout. Tajně. Ta loď na ně nebude čekat věčně.
Zamračil se.
Musí to stihnout.
"Shitsuii, co se děje?"
V návalu zlosti zatnul pěsti. Nechtěl na něj vyštěknout.
"Hm?"
"Co je za problém? Chováš se divně. Ta věc s mostem nebyla normální."
Musel do všeho tak vrtat?
"Nech to plavat, Kouheii."
Hnědovlasý se zasmál.
"Přestaň s tou komedií. Ztratil jsi snad mapu?"
I když nechtěl, odvrátil pohled. To diplomata zarazilo. "Počkej, já to nemyslel vážně."
Pískovlasý zatnul zuby. "Shitsuii, neříkej mi, že…"
"Ticho. Nemusí to vědět i ostatní," procedil nabroušeně.
Poprvé za dlouhých třicet čtyři let, co hnědovlasého znal, to nechal jeho přítel být a jen tiše kývnul. To ho jen utvrdilo v závažnosti situace, do které celou jednotku namočil.
"Je to dlouhá roklina, přechodu tu musí být víc. Už brzo na nějaký narazíme," promluvil po chvíli ticha. On i diplomat ale věděli, že se tím snaží jen sám sebe uklidnit.
Dusoty jejich nohou a chvílemi hlasité oddechování se neslo potemnělou krajinou. Přízemní mlha se zvedla nad jejich hlavy a nepouštěla skrz sebe žádné světlo. Pokud nenajdou přechod do pár minut, budou se tu muset utábořit. Což znamenalo nestihnout transport. Zmeškaný transport znamenal nedojít včas na zahajovací konferenci a to se rovnalo vyškrtnutí Suny z dohody Třech mocností.
Nemohl to dopustit.
I přes protesty svého těla zrychlil tempo.
Ten přechod dneska najdou.
"Kobayashi-san," promluvil z jeho levice stratég. Otočil k němu svůj zvědavý pohled, ze samé únavy si ani nevšiml, že se k němu černovlasý přiblížil.
"Itou-san?"
"Kamenný převis. Sto padesát metrů před námi."
Tep se mu zrychlil.
Upřel oči před sebe a snažil se provrtat pohledem skrz bílou kašovitou mlhu. Nic ale neviděl. Vše mu splývalo do velké bílé šmouhy. Teprve po pár vteřinách začal rozpoznávat obrysy něčeho, čemu by se dalo říkat kamenný most. Úzká plošinka spojující jejich stranu propasti s pěšinkou pod obrovskými horami. Byla zvětralá a drolila se, i tak se mu oči rozzářily štěstím. V samém návalu euforie úplně zapomněl na to, jak mohl být jeho mladý černovlasý stratég schopen prohlédnout mlhu na takovou vzdálenost, když on sám uviděl přechod až o sto metrů blíž.
"Stát!" zavelel.
Celá skupina radostně uposlechla jeho rozkaz. Byli vyčerpaní a jediné, co chtěli, bylo vyspat se. Klidně i tady, na té studené a tvrdé zemi.
Pískovlasý popošel ke kamenitému přechodu a jednou nohou na něj stoupl. Zpod jeho podrážky spadlo do propasti několik oddrolených částí, jinak ale zůstal převis stabilní. Postavil se na něj oběma nohama. Nic, pořád stál. Jemně povyskočil. Ani teď se nic nedělo.
S úlevou vydechl. „Dobře, pojďte. Pěšina na druhé straně nás převede přes hory, do dvou hodin jsme v přístavu. Tam si budeme moct konečně odpočinout.“
Diplomat, špeh i stratég jen němě kývli.
Otočil se zpátky, čelem k horám, a vdechl do plic čerstvý vzduch.
"Děkuji, má paní, že jsi nám pomohla najít cestu."

Z posledních sil se hnali příkrou skalní pěšinou, která je měla dovést až k vrcholu. Mlha se jim stále obtáčela kolem těl, museli se držet blízko u sebe, aby se navzájem neztratili z dohledu.
Vzduch řídnul.
Dýchalo se jim čím dál hůř, únava se kvůli špatným podmínkám stávala čím dál nesnesitelnější.
Thud.
"Nobu!" uslyšel za sebou stratégův hlas. Prudce se otočil, aby zjistil, co jinak klidného a nemluvného černovláska přimělo zareagovat způsobem, jakým zareagoval. Uviděl blonďáčka jak klečí na zemi a stěží popadá dech. "Nobu, v pořádku?" sklonil se k němu stratég.
Vyzvědač jen mávl rukou.
"J-jo, jsem v pořá-dku," vykašlal.
Černovlásek se na něj pochybovačně podíval. Dřív než mohl protestovat proti výroku svého parťáka, se ale vyjádřil pískovlasý.
"Suzumi-san, k vrcholu zbývá už jenom kousek. Můžete ještě jít?"
Blonďáček zakýval hlavou.
"Jis-tě, Kobayashi-san. Omlouvám se, jen… jen mi podklouzla noha," zadýchaně odpověděl. Při svých slovech se ale jal vyškrábat se na nohy. Opřel se o třesoucí se koleno a i přes pálivou bolest ve stehnech vstal. Nemohl to teď vzdát, ne po tom, co mu velitel vyslovil svoji důvěru.
"Dobře, pojďme. Itou-san, pomožte Suzumimu-san s výstupem," rozkázal pískovlasý, v zápětí se otočil zpátky ke směru jejich chůze a opět započal výstup.
"Jseš tvrdohlavej jak poleno," procedil mezi zuby stratég.
Blonďáček se unaveně usmál.
"Promiň, Tadashi."
Černovlásek radši neodpověděl, jen chytnul vyzvědače kolem pasu, jeho pravou ruku si přehodil přes ramena a chytl ji svojí levou rukou. Potom se s ním pomalu rozešel do strmého kopce.
Po pár minutách začala mlha mizet a opar, který je donedávna zcela zahaloval, se nyní obmotával pouze kolem jejich chodidel. Nad sebou mohli vidět azurovou oblohu, ve výjimečných dnech chloubu Země Vody.
Pískovlasý si otřel orosené čelo a vyplivnul přebytečné sliny, které se mu tvořily v ústech. Už před sebou mohl vidět vrchol – malou plošinu, ze které vedla cesta přímo až do přístavu. Po rtech mu přejel malý úsměv.
Zabral a pár velkými kroky překonal vzdálenost, která ho dělila od jednoho z nejvyšších vrcholů v Zemi Vody. Jakmile jeho chodidlo došláplo na plošinu a on na ni z posledních sil vyhoupl své těžké tělo, zůstal zkoprněle stát. Ústa se otevřela v němém úžasu, všechny sevřené svaly v jeho těle povolily. Díval se z očí do očí rudému slunci, které bylo velké jak tři ohromné hory, za kterými se schovávalo. Jeho paprsky malovaly azuro nad ním do odstínů červené, oranžové a žluté. Mlha, která se líně převalovala v údolí, do kterého mířili, se vlnila jako řeka. Stačilo by udělat jen jeden malý krok a mohl se nechat oplachovat jejími bílými vlnami…
Ne!
Prudce zatřásl hlavou.
Únava mu začala zatemňovat mozek, další z věcí, kterých se bál.
"To je úžasné…," uslyšel vedle sebe šepot blonďatého vyzvědače. S trhnutím se na něj podíval. Zase je neslyšel přicházet.
Černovlásek, který ho podpíral, jen němě kývl. Jeho oči byly uhranuty obrazem žhavého slunce a jeho paprsků a stínů, které spolu kráčely ruku v ruce. A ta mlha… byl opravdu tak unavený, nebo se v ní před chvílí něco zablýsklo?
"Ano, a tak to dopadá, když jsou všichni omámeni jednou ohromou planoucí koulí," přerušil ticho diplomat.
Pískovlasý jen protočil očima.
"Musíš vždycky všechno zkazit? Jenom proto, že ty slunci neholduješ, neznamená, že ostatní nemusí taky."
Hnědovlásek se ušklíbl.
"Nic takovýho jsem ani neřek. Stejně by mě ale zajímalo, co na tom všichni vidíte. U nás doma je slunko taky. A tam si na něj stěžujete, chráníte před ním svý tváře a tak dále a tak dále. Nemá to absolutně žádnou logiku."
Velitel se zahleděl do planoucího slunce. Cítil v jeho paprscích hřejivou dlaň, jemné pohlazení a energii, kterou tak nutně potřeboval. Namísto toho, aby diplomatovi povídal o svých pocitech, ale odbil svého společníka jinou představou.
"Tady je větší."

Po slabé čtvrt hodince, kdy se velitel s diplomatem dohadovali o vizi velké rudé koule a stratég s vyzvědačem využívali chvíli oddechu k potřebné regeneraci, se pískovlasý rozhodl, že už opravdu nemají času nazbyt. Museli vyrazit co nejdřív.
"Doufám, že jste si trochu odpočali, do města poběžíme bez zastavení."
Přešel zmučené výrazy ve tváři diplomata i vyzvědače a zamířil na cestu, která vedla z plošinky dolů. Po padesáti metrech se ale s cuknutím zastavil.
"Nemáme náhodou spěchat, Kobayashi?" rýpnul si hnědovlásek.
Pískovlasý nic neřekl, namísto toho tikal očima z místa na své pravici na místo po své levici.
Cesta se dělila.
Dělila se a on nevěděl, jakou mají jít.
Unaveným zrakem začal prohlížet okolí a snažil se vydedukovat, která varianta je dovede do přístavního města Země Vody.
U obou cest byla mlha, obě vypadaly nebezpečně. Vedly dolů, do údolí, kvůli bílé kaši ale neviděl místo, kam vedly.
Už si myslel, že se bude muset obrátit na svého stratéga nebo důvěřovat en-ten-tý-ky, když v tom zachytil koutkem svého oka slabé bliknutí. Podíval se do dáli, do míst, které zaplavovala bílá mlha.
Svítilo tam. Slabé světlo.
Svítilo jako naděje uvnitř něj, která se právě probudila k životu.
Upíral na něj zrak asi další tři vteřiny, potom byla ale žlutá záře opět zaplavena neproniknutelnou mlhou.
Pro sebe se usmál.
Nevěděl, proč to udělal, ale prostě tomu věřil. Bylo to znamení.
"Jdeme vpravo."

Poznámky: 

Druhý díl je narozdíl od prvního už "trochu víc akční", i když pořád to není srovnatelné s tím, co Princeznu Naději ještě čeká ^^. Začátek se mi psal strašně dobře, proto doufám, že vás dvojka nezklamala.

4.6
Průměr: 4.6 (10 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele strigga
Vložil strigga, So, 2012-04-21 19:16 | Ninja už: 2989 dní, Příspěvků: 1618 | Autor je: Konohamarova chůva

Je to úžasně reálné. Je z toho cítit, že hlavní postavy znáš jak svý boty a dokážeš jejich pocity i uvažování skvěle vykreslit... nemluvě o popisech a nemluvě o tom, že si to všechno dovedu naprosto živě představit, což je další plus Smiling

Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza

Obrázek uživatele Lee
Vložil Lee, Út, 2012-04-17 20:28 | Ninja už: 2748 dní, Příspěvků: 2364 | Autor je: Moderátor, Manga tým, Kankurova kosmetička

Nezklamala.
Chvílemi jsem se sice ztrácela v barvách vlasů, ale to je tou pozdní hodinou. Hrozně se mi líbí charaktery. Každý z těch kluků je jiný. Každý je jinak sympatický.
Absolutně jsi mě vtáhla do příběhu. Když ztratil mapu, klela jsem spolu s ním. Když našli přechod, radovala jsem se spolu s nimi. Když vystoupili na kopec, klepala jsem se a mumlala jsem si: Tak honem, nebo vám ujede loď.
Strašně se těším na další díl. Díky.

Nedá se nic dělat, zkusíme to s poctivou prací.
Bob a Bobek

Obrázek uživatele Tall
Vložil Tall, Po, 2012-04-16 19:57 | Ninja už: 3943 dní, Příspěvků: 2455 | Autor je: Moderátor, Editor fóra, Ošetřovatel TonTon

Ah! Všechny ty obrazy a jemné interakce mezi postavami. Navíc jsi svého hlavního hrdinu nechala udělat úplně blbou chybu.
Jo strašlivě se mě to líbí.

"Naděje je ječmen!"

Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.