Princezna Naděje - prolog

Stála na kamenitém vrcholku a dívala se před sebe. Na mdlý měsíc zakrytý hustými oblaky. Na rozbouřené moře, jehož vlny se přes sebe přeháněly jako splašené stádo a nebezpečně oblizovaly její bosé nohy. Na vratký koráb, který se marně snažil najít svoji cestu domů.
Rozsvítila lucernu.
Ostré světlo proniklo kašovitou mlhou, která se líně vznášela kolem celého ostrova.
Dolehly k ní vzdálené výkřiky.
„Kapitáne, tam, tam!"
Opar jako by pod září z její lucerny zeslábl.
„Obraťte o třicet stupňů doleva!"
Rozkazy a povyky pronikly až k ní. Byly každým okamžikem silnější, jak se koráb přibližoval k pobřeží. Za chvíli už stála tváří v tvář poničené válečné lodi; její trup byl děravý, stěžně zpřelámané. Cáry z plachet jen povolně vlály v hučícím větru – a když zafoukal moc silně, začaly se trhat. U kormidla stáli pouze dva muži, zbytek zraněných skuhravě polehával po palubě.
Z moře se najednou přiřítil nárazový proud. Loď se pod jeho náporem zakymácela, námořníci si přitáhli své otrhané pláště blíž k tělu. Ona ale stála bez pohnutí, jako by větrné biče na svém těle ani necítila.
Když koráb proplouval kolem ní, všichni na jeho palubě zvedli hlavy v němém úžasu. Čekala na ně, jako vždycky. A jako vždycky jim pomáhala najít cestu zpátky.
Sundali si čepice, které je chránily před krutými bouřemi, a uklonili se před vrcholkem, na němž stála. Dva u kormidla dokonce poklekli.
„Děkujeme, Princezno," zašeptal pokorně kapitán.
Další ledový vítr se obtočil kolem jejího bytelného těla.
Zhasnula lucernu.
Její světlo už nebylo potřeba – teď, když všechny dovedla bezpečně domů.

Lidé měli ninji – své silné a statečné ochránce, obranné stroje, strážné bytosti, kteří je chránili v jakékoli situaci. Z vlastní iniciativy, pro lásku, pro peníze, bylo to jedno. Prostě - chránili je.
Jenže když ninjové bránili lidi, kdo potom strážil je?
Každá Země nějakého měla. Slavného a proslulého. Silného, moudrého zastánce životů ninjů. Někoho, ke komu bojovníci vzhlíželi, komu věřili. Někdo, za koho se nebáli položit vlastní životy, protože on se za ně nebál položit ten svůj. Někdo statečný a rozumný, kdo před ničím neustoupil, ničeho se nezalekl. Byl krásný jak na pohled, tak i zevnitř. Očima nespatřený, myšlenkami dotvořený:
Ideál.
Ninjové v něj věřili, v jakousi vyšší moc, která při nich vždy stála. Personifikovali si ji, přisuzovali ji těm, před kterými se klaněli, protože doufali, že oni byli zrozeni právě proto, aby je ochraňovali. Aby je vedli. Aby jim ukázali tu správnou cestu, když už se zdálo, že všechny stopy zakryl prach. Oni věřili. Tak strašně v ně věřili, že úplně zapomněli na to, z čeho vlastně vzešli:
Z legend.
Ideály z legend.
Z pověstí, báchorek, pověr.
Příběhy, které se možná staly.
Příběhy, které neměly s realitou vůbec nic společného.
Co jim ale bylo po tom, když doufali? Když tak moc doufali? Když chtěli, aby to, na co se myšlenkami upínali, byla pravda?
Tak pak možná, ale opravdu jen možná, se to pravdou stalo.
Třeba ano. Třeba. Třeba…
Každá Země nějakého měla. Slavného a proslulého. Silného, moudrého zastánce životů ninjů. Každá měla. Země Vody taky.
Věřili v ní, v její sílu a moudrost, v její touhu chránit jejich životy. Protože ona byla ta, kdo jim ukazoval cestu domů. Ona byla ta, kdo je vždycky svedl ze špatné stezky na tu správnou. Byla jako anděl, který nad nimi bděl. Anděl, který před nimi otevíral rozbouřené moře.
Ideál Země Vody.
Jejich princezna: