Hlupáčku...

Skříp.
Dup, dup, dup.
Prásk.
Vtrhl do kuchyně a zavěsil se mladé ženě kolem pasu.
"Už tady bude?"
Usmála se.
"Možná ano."
Nakrčil obočí a pustil ji ze svého sevření. Pořád z ní ale nespouštěl své zkoumavé oči.
"Říkalas, že tentokrát určitě přijde brzo."
Pocuchala mu neupravenou hnědou čupřinu.
"A tys zase říkal, že se budeš chovat jako vzorný kluk. Takže upaluj do koupelny, umyj se, vyčisti si zuby a…"
"Hai!" přerušil ji energetickým zvoláním. Dřív, než se za ním stačila celá otočit, vydupal schody a zapadl do místnosti na konci chodby. Slyšela už jen jemné cinknutí, jak klíč díky prudké ráně vypadl ze dveří.

Tiše jako kočka našlapoval na prachovou zkratku, která vedla kolem kraje jeho malé vesnice. Žádný zázrak, pár desítek domů ohrazených dřevěnými kůly s ne až tak bytelnou bránou a jen jedním strážným, který stál na levé straně vchodu.
Šibalsky se usmál a přiblížil se ze zadu za muže, který ve své pravé ruce svíral dlouhé kopí.
Tři kroky.
Strážný stál jako přikovaný, ani se nehnul. Vypadalo to, že si mladého kluka vůbec nevšiml.
Dva kroky.
Ušklíbl se a mírně se přikrčil. Tohle bude snadnější než kdy jindy.
Jeden krok.
Hbitě se vymrštil ze země a skočil mužovi na nekrytá záda.
"Mám vás!" křikl, když se rukama obmotal kolem krku strážného a odmítal se pustit.
"Á, pomoc! Příšera! Monstrum na mě útočí! Chce mě to séžrát," křičel muž s dokonalým zděšením, letmý úsměv na jeho rtech ale stále prozrazoval, že to všechno nebylo skutečné.
"Zase jsem vás dostal," pronesl pyšně klučina, když konečně seskočil ze zad svého cíle. Počkal, až se k němu starší otočí, a poté pokračoval v řečnění: "Nemůžu uvěřit, že ste mi na to zase skočil!" zazubil se.
"Pokaždé jste lepší a lepší, Kenichi-kun, mé staré smysly už vám nemohou stačit," pokynul hlavou muž.
"Vážně si to myslíte, Tadao-san?" rozzářil se.
"Ano, mladý pane. Jednou z vás bude velký bojovník," odpověděl s úsměvem. "Co tu vlastně Kenichi-kun tak brzo dělá? Dnes je den vhodný na dlouhé spaní, nechápu, proč by někdo chodil ven tak časně," kroutil hlavou.
"Čekám na taťku, Tadao-san, víte? Mamka říkala, že už je čas, kdy by se měl vrátit. A já chci být ten první, kdo ho uvidí!" vysypal rozjařeně. "Strašně moc jsem trénoval. Už umím hodit kunai do terče tak, aby tam zůstal zapíchnutej. A taky se mi povedl můj první klon. Máma sice říkala, že na to mám ještě čas, ale já vím, že to zvládnu. Taťka to taky zvlád, když byl tak mladej jako já. Chtěl bych být stejnej, jako je on. Velkej a neohroženej ninja, kterýho se v bitvě všichni bojej. Zbraně se chvějou jenom při zaznění jeho jména a nepřátelé zděšeně prchaj, jakmile zjistí, že stojí proti nim. Je to totiž skvělej vůdce, vyhrál za Skrytou Travnatou strašně moc bitev. A Kage mu věří, dokonce mu i svěřil jedno z nejvyšších velení.
Taťka je totiž úžasnej. Silnej a neporazitelnej. A až se vrátí a uvidí, že jsem se zlepšil, určitě na mě bude pyšnej."
Strážný poslouchal chlapcovo procítěné vyprávění se zaujetím tak, jako to dělal pokaždé, když mladý klučina k bráně přišel. Bylo to, v období návratů, třikrát do týdne, kdy se brzo ráno s překvapením připlížil, aby vyhlížel skupinu, která se měla podle aktuálních zpráv vrátit z bojů. Vždycky si s sebou přinesl jídlo, opřel se o dřevěné hrazení a proseděl tam zbytek dne. A pokaždé mu vyprávěl ten stejný příběh. Sám stařík by ho mohl odvykládat nazpaměť, tak dobře chlapcova slova znal. Jenže kdykoli je slyšel z mladých úst, nemohl se zbavit toho úsměvného pocitu, že by si s chlapcovým tátou hned místo vyměnil. Ne každému rodiči se poštěstí, že je mu dítě bezmezně oddané, že mu věří a vzhlíží k němu. Ne, takových lidí je málo…
A právě proto ho tolik bolelo, když po dlouhých dnech čekání chlapec přicházel znovu a znovu, jen aby ho při soumraku odtáhla matka s tím, že je pozdě a on už musí jít spát. Za celé dlouhé měsíce, kdy byl jeho otec pryč, se ještě nestalo, aby chlapcovo čekání přineslo své ovoce.
Pohlédl na hnědovláska, jak se dívá do dálky na cestu vedoucí k vesnici a na tváři mu pohrává jemný úsměv. Vítr mu cuchal bujnou oříškovou čupřinu a vlnil béžovou kápi, která měla mladíka halit před nepřízní počasí. Ve staříkových očích se v tu chvíli neodrážel jen malý hoch s neukojitelnou touhou po uznání od svého otce, ale také živá lidská schránka odhodlání, která nedokázala jen jediné: Vzdát to.
Usmál se.
I on býval takový, stejně, jako spousty dalších ninjů, kteří se rodili kvůli tomu, aby chránili, chránili, a proto bojovali, bojovali, aby umírali.
I on kdysi v někoho věřil. Víra v silné a statečné bojovníky byla totiž něco, co lidem v jeho době nesmělo chybět. A když tak pozoroval mladého chlapce, uvědomil si, že víra je něco, co by nikdy nikomu chybět nemělo. Vždyť, oni byli ti velcí, ti neporazitelní. Skládaly se jim poklony, jejich jména byla honošena, životy zvelebovány. To všechno až po tom, co si jako vojáci prošli peklem. Ale kdo by jim tu slávu zazlíval. Už jen tím, že vzali do ruky zbraň, se zavázali k ochraně toho, co jim bylo drahé. Ať už bojovali bok po boku nebo proti sobě, vždycky měli něco, co jim za cenu jejich vlastního života stálo. A proto bylo jenom správně, že víra v ně, ty silné a statečné, nezmizela s posledním válečným výkřikem.
"Jsem si jistý, že bude, Kenichi-kun. Jsem si tím jistý."

"Kenichi!"
Zvedl hlavu a ohlédl se přes rameno. "Kenichi! Pojď už domů!"
Povzdechl si.
Nechápal, proč o něj měla jeho matka takový strach. Vždyť tam s ním byl přece Tadao-san. Nemohlo se mu nic stát. A taková tma ještě stejně nebyla.
"Ale mami…," zaškemral, a jakmile k němu došla, upřel na ni prosebné oči. "Ještě není tak pozdě."
"Bez debat, Kenichi. Máme dohodu," připomněla mu pevným hlasem.
"Ale…," zkusil to znovu.
"Maminka má pravdu, Kenichi-kun. Pokud nebudete dobře a hodně spát, budete unavený. A únava není ninjova nejlepší přítelkyně," mrkl na něj starý strážný.
"To říkáte jen proto, abych už šel…," zamrmlal a zvedl se na nohy. Sebral sáček se zbytky jídla, které nesnědl, a oprášil si zadek od světlé hlíny.
"Ba ne, mladý pane. Spánek je důležitý, moc důležitý. Naberete energii, kterou jste přes den ztratil," odvětil s úsměvem stařík.
"Ale co když taťka přijde a já tu nebudu?" Jeho smutný pohled se stočil k místu, které celý den pozoroval. Zaprášená cesta, jediný způsob, jak se dostat do vesnice, která ležela ukryta v kamenném údolí – důkaz hranic se zemí Země.
"Váš otec by jistě ocenil to, že posloucháte svoji maminku, Kenichi-kun. Navíc jsem si jistý, že by vám moji teorii spánku potvrdil. Je to přece silný a neporazitelný ninja, hm?"
Hnědovlásek pohlédl strážnému do tváře.
"Opravdu, Tadao-san?"
Stařík se usmál.
"Opravdu."

Skříp.
Dup, dup, dup.
Buch.
Seběhl schody a nakoukl přes stěnu, která oddělovala schody s předsíní od kuchyně. Jeho maminka už stála u plotny, jako každé ráno oděná v modré zástěře, a připravovala palačinky.
Přiběhl k ní a zezadu ji objal.
"Dobré ráno, mami," pozdravil s širokým úsměvem.
Podívala se na něj smutnýma očima a unaveně mu úsměv opětovala.
"Ahoj, Kenichi."
Naklonil hlavu na stranu a zkoumavě si prohlížel tvář své matky.
"Stalo se něco?" zeptal se opatrně.
Zabodla pohled do země. Nebyla dobrá lhářka.
"Nic, Kenichi, všechno je v pořádku."
A on byl příliš mladý a naivní na to, aby prokoukl její lež.
"Tak fajn."
Pustil ji a sedl si ke stolu, zatímco ona sáhla po talíři a hodila na něj jednu palačinku. Postavila jídlo před hnědovláska a pocuchala mu vlasy.
"Dobrou chuť."
Beze slova se pustil do snídaně, když v tom jako by ho něco uhodilo. Prudce se otočil na židli směrem ke kuchyňské lince a ještě s plnou pusou jídla zformuloval otázku: "Dnefka uf kakka pfijge, he jo?"
"Hm?" otočila se na něj.
Rukou jí naznačil, aby počkala, že jí to zopakuje. Rychle dokousal kus palačinky, kterou měl v ústech, a polkl ji.
"Ptal jsem se, jestli dneska už taťka přijde," řekl nyní už zřetelně.
Překvapením pustila pánvičku, jíž svírala v ruce. Ta s řinčením dopadla na sporák a párkrát se zakymácela.
Žena, vědoma si své nepozornosti, rychle uchopila umělohmotné držátko a snažila se zachránit tuhnoucí obsah.
"V pohodě, mami?"
"Jo, neboj, zatím to dávám."
Pochybovačně nadzvedl obočí, pak ale jen pokrčil rameny. Obrátil se, aby si znovu ukousl ze sladké snídaně.
"Kenichi…"
Jeho matka se dvakrát hluboce nadechla.
"Hm?" pohlédl na ni.
"Kenichi… víš, tatínek…"
"Přijde dneska?" vybafl nadšeně.
Otočila se čelem k němu, k jeho radostné tváři, rtům pootevřeným v nervózním čekání, k jiskřičkám v jeho zelených očích.
"Ne, nepřijde."
Pozorovala, jak ta energie z jeho tváře mizí. A jak ji nahrazuje zklamání. Nedokázala to, nemohla mu to udělat. "Ale psal mi, že do konce týdne určitě dorazí." Vyklopila ze sebe rychle.
Jiskřičky v jeho očích opět zaplály.
"Jo, jo, jo, jo, jo!" vyskočil ze židle a začal radostně skákat po kuchyni. Když to tatínek psal, tak už je to jistý. Přijde zpátky domů. A budou zase žít jako šťastná, spokojená rodina.
Úplně zapomněl na svoji snídani, vystřelil z kuchyně jako raketa a vyběhl do svého pokoje.
Povzdechla si, mohla slyšet, jak si balí věci, aby mohl jít zase trénovat.
Otočila se k umyvadlu a opláchla si zpocené ruce.
Pro tentokrát to zvládla.

"Kampak tentokrát, mladý pane?"
Mladíček se zazubil a poposadil si batoh na svých ramenou.
"K jezeru, Tadao-san. Představte si, mamka včera dostala dopis. Od taťky. A psal v něm, že se koncem týdne se vrátí!" usmál se široce.
Strážný se zarazil.
"Opravdu?" ujišťoval se. Těch dopisů včera přišlo víc. Sám vpouštěl dovnitř posla a pozoroval, jak se ztrhaným výrazem osobně bílé ruličky doručoval. Nálada ve vesnici po jeho příchodu klesla pod bod mrazu.
Při té vzpomínce se otřásl.
"Si pište, že přijde. Takže teď vyrážím trénovat. Chci být co nejlepší, až se taťka vrátí!" zazářil a zamával starému strážnému na rozloučenou. "Mějte se, Tadao-san."
"Vy taky, mladý pane. Dávejte na sebe pozor."
Jakmile se mu klučina ztratil z dohledu, usadil se na jeho tváři ustaraný výraz. Otočil se čelem k vesnici a pozoroval lidi, jak se šourají z místa na místo. Všechna energie a půvab malé skryté vesničky byly ty tam.
Proletěl pohledem přes tváře lidí, kteří procházeli po hlavní cestě. Mezi nimi spatřil i chlapcovu matku; její oči byly zarudlé, chůze pomalá a nestálá.
Povzdechl si.
Bylo to tak kruté.

Skok vpravo. Skok vlevo. Dřep. Výskok. Kotoul.
A hod.
"Dostanu tě!" vykřikl, když vrhnul jeden ze svých kunaiů na terč, jež visel na stromě deset metrů od hnědovláska. Zbraň se zapíchla na okraj barevné desky a zůstala trčet.
Zamračil se.
Už před nějakou dobou byl schopný se naučit vrhat zbraně z pohybu tak, aby zůstaly v terči zapíchnuté. Jenže pořád ne a ne se strefit doprostřed.
Zatnul dlaně v pěst.
No a co, učený přece nespadl z nebe. Bude to zkoušet tak dlouho, dokud se mu to nepovede.
Sehnul se k zemi pro další kunai a zopakoval sérii pohybů. A když hodil s očekáváním, že se vrhací nůž zapíchne snad jen o kousek blíž ke středu, rozprostřelo se mu na obličeji zklamání, když se kunai nejenže nepřiblížil ke středu, ale ani se nezabodl.
Odfrkl si a naštvaně se rozešel ke zbrani, která si ustlala na travnaté zemi. Chystal se ji zvednout, když v tom upoutalo jeho pozornost něco jiného.
Ležel tam kunai, hned vedle toho jeho. Krásný a lesklý, s broušenými hranami a pleteným provázkem přivázaným na rukojeti. Natáhl k němu ruku, chtěl ho zvednout, dotknout se té dokonalosti, která mu ležela před nohama.
"Být tebou nedělal bych to."
Prudce se otočil vlevo, na místo, kde mýtinka a jezero hraničily s lesem.
Rty se mu rozevřely úžasem.
Stál tam ten největší muž, jakého za svůj život viděl. Byl vysoký a svalnatý, na širokých ramenou nesl dva velké palcáty, kolem pasu pak dvě katany. Byl oděný přesně jako nějaký samuraj z hrdinských příběhů, které jako malý slýchával.
Nebyl schopen ze sebe vypravit ani hlásku.
Muž k němu udělal pár kroků, zohnul se a vzal si zpátky svůj kunai. Přitom zvednul i zbraň, pro kterou se hnědovlásek prvně vydal, a podal mu ji.
"Co tu tak mladej kluk sám dělá?" zeptal se hlubokým hlasem.
"Já…já," nemohl se vymáčknout. Slova, jako by mu uvízla v krku při pohledu na velikána, který se před ním tyčil jako hora.
"Heh…jako malý rozklepaný štěně."
S mladíčkem cuklo.
"Nejsem žádný štěně! Jednou ze mě bude silnej a neporazitelnej ninja!" vyjelo z něj dřív, než si stačil uvědomit, co se mu vehnalo do hlavy. Nervozita se z jeho hlasu rychle vypařila, nahradila ji rozhořčenost a zloba na nezvaného návštěvníka.
"Jen se tak nečerti, štěně."
Hnědovlásek si odfrkl.
"Kdo vlastně jste? Ninja?"
Velikán se ušklíbl a klekl si na koleno, aby se ke klukovi aspoň trochu přiblížil.
"Jo, jsem ninja. Dostal jsi strach?" Jeho obrovské oči se stáhly do úzkých štěrbinek, zbytek obličeje ovládl úškleb. Vypadal děsivě.
"Nedostal. Nebojím se vás." I přes to, že se snažil znít přesvědčivě, se mu hlas klepal. Ohromnému ninjovi to neušlo. Zasmál se.
"Pokud někdy budeš chtít hodit ten kunai doprostřed z běhu, musíš se ho napřed naučit házet doprostřed z místa. A taky si dávat pozor na to, aby tvoje zbraň nikdy neminula cíl. Takže se příště pořádně soustřeď, než ji hodíš, ať už se naše zbraně nemusí víc křížit."
Teprve teď mu to došlo.
"Takže vy jste vyblokoval můj kunai tím svým…," zašeptal tiše. Vlna euforie mu najednou prostoupila celým tělem. "Sugoi!"
Ninja se ušklíbl.
"Pot, krev a dřina, štěně. A možná se ti to taky jednou povede."
"Huh? Neříká se ‚pot, krev a slzy‘?"
"Slzy jsou pro slabochy. K čemu ti bude, když budeš mít oči zalitý slzama a nebudeš kvůli nim vidět svýho protivníka? Akorát pak umřeš. Je zbytečný se něčím takovým vůbec zabývat."
Mladíkovy tvářičky se nafoukly. Chtěl oponovat, ale velikán od něj najednou odpoutal svůj zrak a soustředil se na okolní zvuky. Pak si odfrkl.
"Pro dnešek asi konec, štěně. Už musím." A potom, bez jediného dalšího slova, se vytratil téměř tak nepozorovaně, jako se objevil.
Chlapec za ním zíral, jako by se snažil přijít na to, jestli viděl ducha a nebo jestli to bylo skutečné. Když si ale prohlédl kunai ve svých rukách, který měl na čepeli mastné otisky od velikánových dlaní, usmál se.
"Sugoi."

Kráčela pomalu a neohrabaně, nohy se jí pletly jedna přes druhou, jak jí bezmoc zaplavovala myšlenky.
Překročila vysoký patník a dostala se tak do místního parku, kde si za dne hrávaly děti. Teď, když se blížil soumrak, byli všichni už dávno pryč.
Popošla k ohromnému stromu, který se tyčil v zadní části parku, a sjela po jeho kmeni na zem. Dívala se na ohromné slunce, jak pomalu mizí za vysokými horami, kterými byla jejich malá víska obklopena. Rudá koule zářila přesně tak, jako když se tu za mlada potkali. Bylo jí pět, on byl o dva roky starší. Byl sám, bez svých vrstevníků. Většina z nich zahynula, když byla jejich vesnice napadena za První velké války ninjů.
Přišla k němu a zeptala se, jestli by se s ní nechtěl pohoupat na houpačce.
A on souhlasil.
Opřela si hlavu o drsnou kůru a zavřela oči. Už neplakala, všechen hmotný smutek ji opustil dávno před tím, než sem přišla.
Jakmile dostala ten dopis, myslela, že se zhroutí. Že to nezvládne. Ani teď nevěděla, jestli bude mít kuráž probít se i se svým synem tím drsným životem, který jim tahle doba přinesla.
Povzdechla si.
Slunce už zašlo, posledním pozůstatkem dne byly jen načervenalé paprsky, které zabarvovaly oblohu nad vrcholky hor.
Zahleděla se na ně.
"Slíbils mi, že se vrátíš."
Její hlas byl tichý, přesto však rázný; zbytky z doby, kdy jako silná kunoichi vedla svůj oddíl do bitvy. "Ani nevíš, jak je to tady těžký, jak to bolí být tady, bez tebe."
Skousla si ret. "Náš syn každý ráno vstává s myšlenkou, že se jednou vrátíš. Vidí v tobě hrdinu, svůj vzor, někoho, kým by se chtěl jednou stát. Pokaždý, když ho uvidím, si vzpomenu na tebe. A to mi bere sílu, abych mu konečně řekla, že ty už s náma nikdy nebudeš."
Oči se jí zaleskly. I přes to si úsměv vyklubal svoji cestu na mladou tvář.
"Ale víš co? Já ti to odpouštím."

Skříp.
Ťap, ťap, ťap.
Klep.
Pomalu sešel po schodech a zahnul do voňavé kuchyně.
"Ahoj mami," pozdravil nepřítomně a sedl si ke stolu. Uchopil do dlaní hrnek s horkým kakaem a pomalu usrkl.
"Dobré ráno, Kenichi."
Vzala do ruky dva talíře a vydala se k němu. Jeden položila před něj, druhý před sebe. Usadila se a jemně se na svého syna usmála. "Itadakimasu," popřála jim oběma a zakousla se do krajíce chleba. On však jen bezduše seděl a očima probodával snídani před sebou.
"Kenichi?"
Nereagoval.
"No tak, Ken…"
"Říkalas, že tentokrát určitě přijde," přerušil ji.
Cukla s sebou. Její tvář se pod náporem jeho konstatace zahalila smutečním hávem.
"Kenichi…"
"Říkalas to! Říkalas, že přijde, že tu bude s náma!" vykřikl.
Skousla si ret. Vstala a ladným krokem přešla k chlapci. Klekla si k němu a pevně ho objala.
"Kenichi…"
"On to psal… psal, že se za náma vrátí. Že tu s náma zase bude, stejně, jako dřív," plakal. Jeho slzy se kutálely po bledých lících a skapávaly na ženina ramena. "Už jsou to tři měsíce a on tu pořád není!"
Stiskla ho pevněji.
"Kenichi, tatínek tě miluje víc, než cokoli na světě. Kdyby to jen trochu šlo, určitě by tu už dávno byl."
Lhala.
Lhala svému vlastnímu dítěti.
Dávala mu naději, že to bude v pořádku. Že jednou bude všechno jako dřív. A přitom věděla, že nic z toho se už stát nemůže.

"Dobré ráno, Kenichi-kun."
"Dobré, Tadao-san."
Hnědovlásek přišel ke strážnému a uvelebil se na zemi vedle něj. Rozhostilo se mezi nimi dusivé ticho, které po chvíli prolomil až starší z nich.
"Jdete dnes zase trénovat, mladý pane?"
"Ne, Tadao-san. Jen jsem se za váma přišel podívat. Víte, dobře se tu sedí."
Stařík se zamračil.
"Pane, váš otec…"
"Můj otec je silný a obávaný ninja s velkou zodpovědností. Bylo by od něj sobecké, kdyby opustil své vojáky a vrátil se domů, hm?"
Strážný chvíli mlčel.
"Kenichi-kun?"
"Hm?"
"Váš otec by byl pyšný. Dospěl jste."
Mladík se pousmál.
"Díky, Tadao-san. Díky, že si to myslíte."

"Huh?" podivil se stařík, když zahlédl v dálce skupinku lidí, jak se pomalu přibližuje k vesnici. Prach z cesty se kolem nich vířil, jak těžké boty drhly o vysušenou zem. Snažil se zaostřit, aby poznal, koho bude jejich vesnice za chvíli vítat.
Čím víc se skupina blížila, tím víc v něm rostla naděje, že to jsou jejich synové, manželé, vnuci, bratři a…
"Tátové."
Myšlenka na mladého rozjařeného kluka se mu ihned vkradla do mysli.
Udělal pár kroků vstříc skupině, která byla teď snad jen na dvacet metrů od vesnice.
"Hééj, hoši, tak jste se nám nakonec vráti…" Jeho slova zanikla v překvapeném výdechu, jak mu ostrá bolest pronikla hrudí. Snížil zrak a zděšením vyvalil oči, když spatřil kunai trčet z místa, kde měl levou plíci.
Krev se mu začala hrnout do úst, špatně se mu dýchalo. Kolena se pod návalem slabosti podvolila; spadl na zem.
Skupina kolem něj prošla, pár z nich ho ignorovalo, pár se ušklíblo, dva poslední si radostně kopli.
Převalil se na záda, zbraň mu stále trčela z hrudi jako vítězný prapor. Začínal upadat do tmy.
V pozadí slyšel zděšené výkřiky žen a pištění dětí. Tak moc se chtěl pohnout a jít jim na pomoc, udělat to, co bylo jeho prací už přes padesát let – chránit ty, na kterých mu záleželo. Ale nešlo to. Jeho tělo bylo jako z kamene.
Cítil, jak ho opouští veškerá energie, jak se z něj stává nic.
Nevěděl, jak dlouho tam ležel. Jediné, co vnímal, bylo hučení v uších. A pak to uslyšel… své jméno. Jak, že to znělo?
"Tadao-san!"
Ano, to je ono. Úderné jméno, které nikdy neměl rád.
"Tadao-san!"
A přece s ním dokázal žít.
"Tadao-san!"
Zavřel oči a naposledy se nadechl. Koneckonců tu přece jen zbyl někdo, kdo po něm mohl jeho práci převzít.
"Tadao-san!"
Mladík se přiřítil ke svému starému příteli a položil si jeho hlavu na svůj klín. "No tak, neumírejte, tohle mi nedělejte!" zoufale prosil, snažíc se nahmatat starcův tep.
Neúspěšně.
Svěsil hlavu a skousl si ret, aby zahnal slzy, které se mu řinuly do očí. Položil strážného na zem a zvednul se, přitom šáhl do svého pouzdra pro krátký meč, se kterým se učil poslední tři roky bojovat. Pevně sevřel jeho rukojeť.
Kdyby nebyl tak daleko, mohl se včas vrátit. Mohl by ho zachránit.
S touhle myšlenkou se rozběhl do vesnice a doufal, že pro ostatní ještě není příliš pozdě. Prolítl branou jako neřízená střela a plánoval zamířit na hlavní ulici. Jenom co se ale dostalo dřevěné hrazení z jeho zorného pole, polapil ho šok.
Zastavil se.
Scenérie kolem něj mu znovu vehnala slzy do očí.
Leželi tam, jeden přes druhého. Staří, mladí, muži, ženy i děti. Někde bylo krve hodně, někde jí bylo málo. Nic to ale neměnilo na skutečnosti, že se nikdo z nich nehýbal.
Jeho vnímání si podmanila jediná myšlenka – jeho matka. Musí ji najít!
Rozběhl se směrem k jejich domu a tiše se modlil, aby se stal zázrak. Aby nebyla mrtvá.
Jako torpédo se prohnal vesnicí, přeskakoval mrtvá těla, vyhýbal se troskám z domů, jak se příbytky staly cílem plenění. Zahnul z hlavní ulice na jednu postranní, už byl skoro na místě.
A pak ji uviděl.
Seděla tam. Vlastně se opírala o stěnu jejich sivého domu. Její oblečení bylo špinavé od prachu. Od prachu? Odkdy byl prach červený?
Přiskočil k ní a klekl si. Dlaní přejel po bledém čele, poté zkontroloval tep.
Překvapeně vydechl.
Žila!
"Mami, mami, slyšíš mě?" šeptal, zatímco ji pokládal na zem, aby ji dostal do příjemnější polohy. "Mami, no tak, bude to dobrý, neboj," snažil se chlácholit její nevnímající já, přinést útěchu i sám sobě. "Mami, prosím, otevři oči."
Jako by ho mohla slyšet…
Mohla vlastně?
"Kenichi…," zašeptala slabě.
"Mami? Mami! Slyšíš mě?" téměř křičel.
"Kenichi, ty ses vrátil."
"Promiň mi to, mami. Neměl jsem odejít. Neměl jsem tě tu nechávat samotnou," s její dlaní v těch jeho se pohupoval dopředu a dozadu. Plakal.
"Hlupáčku…," usmála se. "Nic ti neudělali, že ne?"
Jak se mohla v takové situaci starat o něj a ne o sebe?
"Ne, mami, když jsem přišel, nikdo už tu nebyl," vydechl zničeně.
"To je dobře."
Její rty se opět semkly do úzké linky. Unavovalo ji mluvit.
"Mami, prosím tě, neopouštěj mě! Mluv dál, nezavírej oči!" hysterčil. "Musíš mi říct, kdo to byl. Řekni, kdo to udělal!"
S námahou znovu otevřela popraskané rty.
"Bylo jich málo, moc málo. Ale byli silní. Překvapili nás."
"Kdo, mami? Kdo vás překvapil? Banditi? Potulní zloději?"
"Ninjové," vydechla a vykašlala trochu krve.
Ztuhl.
"N-ninjové? Ale mami…"
"Travnatí ninjové. Byli to naši."
Vyvalil oči.
Razantně zakroutil hlavou.
"Ne, mami, ne. To je nějakej omyl… to…to nemohli být oni." Odmítal uvěřit, že by ti, kterým tak moc věřili, kterým svěřovali své životy, byli schopni je pobít jako zvířata. Ti silní a neohrožení. Neporazitelní. Skvělí a úžasní. "Táta by jim to nedovolil!" křikl zoufale.
Překvapeně otevřela obě oči.
Spatřila tvář svého zničeného syna, to, co si už nikdy víc nepřála vidět. Pořád, po těch letech, doufal, že se jeho otec vrátí. A ona mu ani na sklonku svého života nedokázala říct pravdu.
Sebrala poslední zbytky sil a zvedla svoji pravou ruku. Pohladila chlapcovo líčko a hřejivě se usmála.
"Vždycky jsi byl takový můj malý hlupáček."

Po tom, co jemná ruka opustila jeho bledou tvář a svezla se zpět na mrtvé tělo, si teprve všimnul kunaie, který byl zapíchnutý v její levé plíci. Zemřela stejně jako stařík.
Vytáhl zbraň z chladného těla a prohlédl si ji zblízka. Byla mu povědomá. Její dokonale broušené ostří, lesklý povrch, provázek na rukojeti…
Provázek na rukojeti?

Byli silní a stateční, rodili se, aby chránili, chránili, a proto bojovali, bojovali, aby umírali. A přes to přese všechno si mnozí z nich nedokázali vážit víry, která byla na jejich bedra kladena. Možná to bylo moc velké břemeno, i pro ty silné a statečné. Neohrožené. Skvělé, úžasné, uctívané a velebené. Ale stejně… na konci byli všichni stejní.
Stařík naivní.
Matka lhářka.
Syn snílek.
A otec silný bojovník, který zemřel bez vědomí, jak moc ho jeho syn zbožňoval.
V pozadí toho se tyčila skupina zvrácených ninjů, kteří byli až moc životachtiví, že udělali to, co udělali. A právě proto přišel svět o další lidskou schránku víry – víry v ty, kteří bez zaváhání zradili svoji vlastní krev.
Tak přece… byli na konci všichni jen hlupáci.

Poznámky: 

O Hlupáčkovi

Tak. A je tu konec. Uff, nějak se mi ulevilo. Jako by mi ze srdce spadl velký kámen. Znáte ten pocit? Věřím, že ano, že nejsem jediná, kdo se s tímhle potýká po tom, co dopíše nějakou velkou povídku.
Dívám se na Hlupáčka a přemýšlím o něm. Ze začátku to měl být jen jeden ze čtyř. Víte? Blázínek, Snílek, Blbeček a Hlupáček. Oni čtyři, nic víc, nic míň. Po Blázínkovi jsem měla pocit, že už nic takovýho nanapíšu, ale pak přišel Snílek. Byl naprosto jiný, než jeho starší bráška, ale přesto tam bylo něco, co měli oba společné. Psala jsem je já. Překvapující informace, že? xD Proč to ale říkám: viděla jsem v nich kus sebe, něco, co se mi před tím v povídkách moc často nestávalo. Právě proto pro mě byli zřejmě oba tak důležití.
Po Snílkovi přišel Blbeček. Trochu se podobal Blázínkovi, ale jen krajně. Opravdu jen trošku. Protože i on sám si zachoval tu svoji podstatu, abych to nějak rozumně podala.
Hlupáčka jsem si plánovala nechat až na konec, měla jsem ho vymyšleného, jak, co, kdy a kde se stane. Znáte to, ne? Když si připravujete povídku, myslíte o ní kudy chodíte, uvažujete, jaké scény by byly nejlepší, aby to působilo reálně a nebylo to klišé a... no, spisovatelé pochopí. Jenže Hlupáček skončil odstrčený. Napsala jsem ho až teď, po tom roce a čtvrt, co první myšlenka na něj začala okupovat mé představy. A víte co? Myslím, že mu to jenom prospělo. Když jsem uvažovala o tom, že bych ho znovu napsala, měla jsem strach. Bála jsem se, že když ho vytáhnu, zničím ho. Změním první koncept, ve kterém se zrodil a už to prostě nebude on.
Víte, věřte svým povídkám. Nechte je, aby vám řekly, co opravdu chtějí. Může to znít šíleně, já vím, ale když jsem sedla k Hlupáčkovi, bylo to, jako by mi pomáhal sám sebe psát. Vedl mě. A říkal mi to. Hlupáček je prostě takový, jaký být má. Je svůj. A já jsem mu za to neskonale vděčná. Za ten poslední rok jako by Hlupáček dospěl se mnou. Nemusí se vám líbit, nemusíte ho pochopit, můžete ho odsuzovat, prskat na něj, říkat, že je moc dlouhý a ve výsledku v něm není žádná pointa. Prosím, jen do toho.
Pro mě ale bude mít Hlupáček cenu asi jako žádná jiná má povídka. On je tím posledním ze Tří teček. Uzavírá to, jako poslední sloup, čtvrtý vítězný prapor. Má v sobě něco, co mě hladí po duši. Znáte ten pocit? Můžu jenom doufat, že ano. A že jste tohle pochopili. A pokud nepochopili, tak se nic neděje. Třeba...jednou... .

Nakonec...chtěla bych se s vámi o Hlupáčka podělit. Protože vím, že bez lidí okolo, bych se sem nikdy nedostala. Tudíž;

Věnováno všem, kteří nezapomínají.

Protože já taky nezapomínám.