Láska zalitá krví 1.

Tento příběh pojednává o mladém chlapci, který nikdy téměř v ničem nevynikal nad ostatními a tak krásně zapadl do společnosti, jako chuunnin Skryté Písečné. Kromě výborně rozvinutého ninjutsu Dotonu, uměl dobře používat jen taijustsu. Byl přátelský a mezi přátely oblíbený. Jeho milující rodiče byli příkladem a s ním vytvářeli profil dokonalé rodinky. Všechno se však změnilo jedné noci...

Oné noci byl mladý Kyro mimo vesnici se svými rodiči. Naplánovali si společný výlet do přírody a hned jakmile měli čas, ten plán uskutečnili. Jeho rodiče byli velmi vážený poradci Gaary a tak neměli moc volného času. Když už si však čas udělali trávili ho většinou se svým synem. Cesta je zavedla až téměř do poloviny Země Ohně, kde se utábořily. Byla krásná noc a na oboze se třpytilo nesmírné množství hvězd. Jeho rodiče již brzo usnuli, ale Kyro stále pozoroval hvězdy. Tato noc mu přišla překrásná jako žádná předtím. Asi to bylo protože, nocí jako je tato bude čím dál míň, podle toho jak se bude pohybovat jeho postavení ve vesnici. Z přemýšlení ho vyrušil až zvuk z blízkého křoví. Předpokládal, že to byla jen nějaká zvěř, ale přesto se šel podívat. Křoví prohledal skrz na skrz, ale nic nenašel. Až po chvíli si všimnul otisků bot. Vypadalo to jako obyčejné stopy bot a to ho znervózňovalo ještě víc. Okamžitě přiběhl ke svým spícím rodičům a snažil se je probudit.
„Proberte se, někdo byl ve křoví jsou tam i stopy. Asi nás někdo sleduje.“ Řekl čím dál víc nervózní Kyro.
„Jsi paranoidní Kyro, jako obvykle... Kdyby nás někdo sledoval tak by logicky nezanechal stopy ne?“ Promluvil ospale jeho otec.
„Neříkej mi, že jsem paranoidní. Říkáš to furt, ale teď se mi to nezdá.“ Náhle uslyšel kroky. Otočil se přímo ke křoví a vytáhl kunai. Kroky neustávaly a stále se blížily, až byli osoby na dosah ohně.
Kyro uviděl jednu menší postavu a druhou větši s mečem na zádech. Aspoň mu to připomínalo meč. Chvilku jen tak na sebe zírali, dokud se Kyrovo rodiče nepostavili. Kyro jim nenápadně naznačil, že mají utíkat a ve vteřině se vrhl na velkého muže. Jeho útok kunaiem muž lehce vyblokoval mečem a poté Kyru obalila voda. Velký muž ho držel ve vodním vězení zatímco druhý zamířil přímo naproti jeho rodičům. Ve mžiku byl Kyro svědkem toho jak onen muž, jeho oba rodiče zabil. Náhle velký muž zrušil vodní vězení a Kyro se ocitl na zemi, kde se jeho slzy mísily s vodou. Nemohl uvěřit tomu co se právě stalo. Chtěl okamžitě něco udělat, ale zjistil, že jeho čakra již není moc vysoká, neměl však ponětí jak se to stalo.
„Jsou úplně na jiné úrovni než já... ale musím něco udělat...“ Říkal si pro sebe Kyro.
„Proč...? Kdo sakra jste?!“ Pronesl Kyro, mezi vykuckáváním vody.
„Zabijeme ho taky Itachi?“ Zeptal se velký muž menšího.
„Úkol byl zabít ty dva, žádné vedlejší vraždy Kisame.“ Jakmile slyšel ty jména, došlo mu, kdo je napadl i proč pro ně nebyl soupeř.
„Uchiha Itachi... Hoshigaki Kisame.. Prašivý psi z Akatsuki. Tímhle vám přísahám teď a tady, že vás oba zabiju... Pomstím své rodiče!“
„Rodiče? Myslel jsem, že jim akorát dali hodně slabou ochranu. Zajímavé...“ Řekl překvapeně Kisame.
„Jdem Kisame, už nesmíme ztrácet čas. Šéf nás očekává.“ Po této větě se oba otočili a pomalu odcházeli. Náhle se však Itachi otočil.
„Možná bude chtít důkaz.“ Vytáhl kunai a přibližoval se k dvoum mrtvým tělům. Kyro se rozběhl a okamžitě se postavil mezi své mrtvé rodiče a Itachiho.
„Uhni, tebe nemusím zabít.“ Řekl s ledovým klidem Itachi a rukou naznačil, aby odstoupil. Kyro však stál na místě a každým svým pohledem probodával Itachiho.
„Nestačí ti, že jsi mě připravil o rodiče, ještě jim chceš zhanobit těla? To nedovolím!“ Náhle složil pečetě a přiložil ruce k zemi. Země pod Itachim i Kisamem připomínala horskou dráhu a donutila je oba odskočit do bezpečné vzdálenosti.
„Nikdy... nikdy to nedovolím...“ Vyčerpáním padl k zemi a sotva pobíral dech. Jedinné na co se v tu chvíli zmohl je sledovat jak se po zničené zemi k němu přibližují Itachi a Kisame.
„Zajímavé, nedávat si pozor mohlo to být nebezpečné. Asi si měl dobrého učitele.“ Řekl trochu udiveně Itachi.
„Zabiju vás, oba... Za tohle mi zaplatíte.“
Itachi se napřáhl a jednou ranou dostal Kyru zpátky na zem, když se pokusil vstát. Poté se k němu skrčil, popadl Kyru za vlasy a zahleděl se mu do tváře, na které byla znát únava.
„Buď rád, že tě nechávám naživu. Takže projev trochu vděku.“ Pronesl uraženě Itachi. Kyro, jemuž Itachi zíral přímo do tváře, se jen nadechl a plivl Itachimu z posledních sil do obličeje. Zaskočen tímto gestem jen pohnul rychle hlavou zpátky. Po chvíli s velmi naštvaným obličejem, vrátil Itachi velkou silou a rychlostí Kyrovo hlavu k zemi. Kyro poté již neschopný pohybu jen těžce oddychoval na chladné zemi. Vše co slyšel mu vhánělo slzy do tváří a po chvíli jen spatřil jak oba členové Akatsuki odchází. Čeho si však všiml, bylo něco co vůbec vidět nechtěl. Itachi, nesoucí v ruce pytel. Až moc dobře věděl co v něm je.
„Zabiju vás...“ Řekl z posledních sil Kyro a poté již nevydal ani hlásku, zatmělo se mu před očima a omdlel.

Kyro znovu nabyl vědomí až když cítil, že s ním kdosi cloumá. S námahou pootevřel oči, ale jakmile ji uviděl hned se mu otevřeli dokořán. Bylo již ráno, ale to Kyru absolutně nezajímalo. Nad jeho tělem se nakláněla nejkrásnější dívka jakou kdy viděl. Jako první ho uchvátily světle modré vlasy, které se na slunci překrásně blištily. Ale poté co se jí zadíval přímo do očí, uviděl opravdovou krásu. Cítil se daleko líp a jak byl uchvácen onou dívkou ani si nevšiml, že ho léčí. Pokusil se trochu neopatrně vstát.
„Nehýbej se, ještě chvíli počkej.“ Řekla dívka. Ten hlas, zdál se mu tak líbezný a překrásný, proto jí poslechl a přestal sebou cukat. Stále se díval jen na ní tak, že si mohl oči vykoukat. Uviděl i její čelenku se znakem Listové. Dívka si toho brzo všimla a líbezně se na něj usmála. Brzy poté dokončila léčení a pomohla Kyrovi se posadit.
„Už by si měl být v pořádku.“ Dodala s úsměvem na tváři. Kyro se opět rozhlídl kolem sebe a uviděl dvě bezhlavá těla. Během chvíle mu po tváři začla stékat slza, kterou následovalo pár dalších. Dívce to brzo došlo a pokusila se trochu Kyrovi pomoct.
„Byl to pro tebe někdo důležitý, že ano?“ Zeptala se a upřímně se na něj podívala. Po chvíli rozdýchávání toho šoku odpověděl:
„Byli to moji rodiče....“ Dívka ho během pár vteřin objala. Její dech, který na něj dopadal a překrásná vůně mu přivolal pocit nevýdané radosti. Psychická bolest již nebyla tak hrozná a dala se snést.
„Děkuju ti... vlastně ani neznám tvé jméno...“ Dodal po chvíli Kyro. Dívka jen bystře odpověděla s úsměvem.
„Jmenuju se Nari. Jsem chuunin ze Skryté Listové. A smým znát tvé jméno?“ Zeptala se roztomilým hláskem.
„Jmenuju se Kyro. Ještě jednou ti moc děkuju Nari. Za tvojí psychickou i fyzickou pomoc a podporu.“
„To byla maličkost.“ Dodala s trochou flirtování.
„Pro mě to maličkost nebyla.“ A upřímně se jí zahleděl do očí. Nari pod tímto tlakem trochu zčervenala.
„Jak jsi mě vlastně našla?“ Zeptal se trochu z jiného soudku ptát Kyro.
„Nesu jeden svitek do Listové. Sledovalo mě pár chlápků, ale utekla jsem jim.“
„Tím bych si nebyl tak jistý holčičko.“ S touto větou seskočili tři chlápci z blízkého stromu, oděni do černého oblečení jen s otvory na oči.
„Okamžitě vrať ten svitek co si ukradla nebo použijeme násilí.“ Nari se strachem zvedla ze země a začla pomalu couvat. Náhle se Kyro postavil těsně před Nari. Nečekala to, ale moc jí to potěšilo a cítila, že Kyro je jiný než ostatní chlapci, které již poznala. Už jen títmto odhodláním v něm našla drobné zalíbení. Jen tak stála a čekala co se bude dít dál.
„Dotknete se jí a zabiju vás. Nemám zrovna dobrou náladu a rád si na někom vybiji zlost. A to myslím naprosto vážně.“ Pronesl Kyro hlasem, jenž naháněl husí kůži.
„Myslíš, že se tě bojíme smrade? Jsi na omylu!“ Zařval jeden z nich a náhle se všichni rozběhli proti Kyrovi. Ten jen duchapřítomně poskládal pečetě a přiložil ruce k zemi. Pod všemi nepřátely se zem začala rozpouštět a připomínala blátivou kaluž, náhle však začla zem měnit tvar a zabalila všechny tři do tvaru koule, která náhle ztvrdla a začala se zmenšovat. Smršťovala se a smršťovala až z ní zbyla jen malá kulička, jenž nebyla o moc větší než sám Kyro. Hned poté se propadla do země. Náhle si Nari i Kyro všimli, jak z blízkého křoví vyběhl další muž ve stejném oblečení, ale rozeběhl se opačným směrem.
„Kyro proč? Akorát sis u nich zavařil a půjdou po tobě.“ Řekla starostlivě Nari. Kyro se na ní jen otočil a usmál se.
„Tys mi zachránila život. Mohl mě tu najít, kdokoliv jiný a zabít mě. Navíc jsi mě vyléčila. Jsem tvým dlužníkem a tohle bylo to nejmenší co jsem mohl udělat. Za to co jsi udělala, rád pro tebe risknu svůj život. Tohle byla maličkost zase pro mě.“ Dokončil větu a svůdně na Nari mrknul.
„Nechtěl bys mě doprovodit do Listové?“ Zeptala se mile Nari.
„S radostí. Jen počkej minutku.“ Nari se posadila o kousek dál na malou vyvýšeninku. Kyrovi to zabralo několik minut a vytvořil za pomocí země a kůry z blízkých stromů provizorní hroby pro své rodiče. Během tohoto rituálu mu ukáplo pár slz na zem jenž nyní zakrývala znahobená těla. Poté však slzy utřel do rukávu a obrátil se na Nari se slovy: „Můžem vyrazit.“
„Je mi to líto Kyro.“ Řekla lítostivě Nari.
„Co se stalo, stalo se. Už to nevrátím. Tak vyražme, Listová je ještě docela daleko.“ Pronesl s mírným úsměvem. Nari to jen odkývala a zbrkle se zvedla ze země. Co však nečekala bylo, že země je tak kluzká a začla padat. Při tom dost nehezky zaúpěla. Kyro k ní okamžitě přispěchal a chytil jí těsně před dopadem na zem a nyní si hleděli velmi zblízka z očí do očí.
„Máš překrásné oči Nari, úplně se v nich ztrácím.“ Nari se jen začervenala a užívala si chvíli v jeho náručí.
„Stalo se ti něco?“ Zeptal se starostlivě Kyro. Nari se vzbudila ze svého osobního tranzu.
„Asi jsem si vyvrkla kotník.... Au!“ Vykřikla náhle když se pokusila na nohu stoupnout. Chtěla to zkusit ještě jednou, když ji Kyro zastavil.
„Nedělej to, bude tě to jinak bolet víc.“ Pokračoval starostlivým hlasem Kyro.
„Ale co teď?“ Zeptala se Nari. Kyro se jen pousmál, pevně Nari chytil a z pokleku se přenesl na obě nohy.
„Co to děláš Kyro?“
„Řekl jsem, že tě doprovodím do Listové, to zahrnuje i možnost, že tě odnesu.“ Řekl rázně a zároveň mile. Hned poté vyrazil směr Listová. Nari se přidržovala svého nositele a brzo její tvář zdobil roztomilý úsměv. Kyro se též usmál, neztrácel žádné síly, jako by ho něco s každým krokem s Nari v náručí posilovalo. Po cestě si povídali a vzájemně se poznávali. Ani ne po půl hodině začla mít Nari starosti.
„Nechceš si na chvíli odpočinout? Když jsem tě našla byl jsi na konci sil a skoro si neměl vůli k životu.“
„Teď jí mám víc než dost, protože jsem poznal tebe.“ Nari naprosto zčervenala a líbezně se zadívala na Kyru. Už netrvalo dlouho a ocitly se před branami Listové.