Nevýhoda nejmladšího 11 - Takhle se chová ninja

"Jak je to ještě daleko?"
"Mě už bolej nohy!"
"Nemůžeme si na chvíli sednout?"
"Šmarjá, vždyť jdeme asi jenom dvacet minut. To nikdo z vás nechodí na ninja akademii?" zabručím. Už mi to vážně začíná lézt krkem. Mě už dneska svázali, zkopali, zmlátili, uspali a pobodali, a stejně tady všechno dělám já. Nějak zvlášť by mi to nevadilo, naopak, docela mě baví, jak mě všichni poslouchají a mají mě za velitele, ale když jsem snil o tom, jak někdy povedu nějakou jednotku, nikdy v mých představách moje spolubojovníky netvořila banda vystrašených dětí, z nichž polovina jsou jenom rozmazlený bohatý dětičky, co v životě neslyšely o něčem jako shuriken, chakra nebo genjutsu. V boji se cvičíme jenom já, Adore, Yoake a Hinata, jenže ta se moc počítat nedá. S takovouhle armádou asi moc bitev nevyhraju. V žádným případě si nemůžu dělat naděje, že se odtud dostanu já. Rozhodně nezvládnou utýct tiše. Nechal jsem sice v hlavním sále svůj klon, ale ten už nejspíš zmizel. Za chvíli to bude na Adorem a Yoake. Mám o ně strach, ale abych byl upřímný, mnohem víc se teď bojím o sebe. Musím se Orochimarovi vydat, jinak to nepůjde. Co asi řekne bráška, až bude v televizi, jak se všechny děti dostaly do bezpečí, jenom Sasuke Uchiha se nadále pohřešuje? A co teprve, až ostatní řeknou, že jsem u Orochimara? Je těžké nemyslet na to, že svým obětováním způsobím bolest nejen sobě, ale především mámě a Itachimu. A nejspíš i tátovi. Mám sto chutí se rozběhnout a nechat tu bandu kňouralů za sebou, sám bych se ven určitě dostal. Mohl bych běžet jak nejrychleji umím, co nejdál od Orochimara i od tohohle hrozného místa. Mohl bych najít nějakou vesnici a tam se zorientovat. Mohl bych se dostat domů. Ale ne. Takhle ninja uvažovat nemůže. Ninja nesmí dát najevo své emoce, musí se umět obětovat. Jestli chci někdy být jako bráška, musím tohle umět. Možná že se někdy, za pár měsíců nebo let, vrátím domů. Jestli se to povede, bude na mě táta určitě pyšný. Určitě mi řekne, že jsem byl hrozně statečný a že jsem pravý syn svého otce. Že dělám rodině čest, když jsem zachránil všechny ty děti. A bráška s maminkou na mě budou pyšní taky. Už kvůli téhle vyhlídce stojí za to se obětovat.

...

"Jak dlouho už že to jsi na cestě?"
"Asi týden, možná víc. Nějak mi to poslední dobou nemyslí."
"Mně taky ne. Je to strašný pocit, vědět, že je můj malý bráška někde daleko a že možná..." Itachiho věta zůstala nedokončená. Zároveň se tím utnul i tichý rozhovor, který mezi sebou vedli Itachi a Zira, naše nová posila. Oba dva běželi v čele a každou vteřinou zrychlovali. Je neuvěřitelné, jak pevná jsou sourozenecká pouta a co všechno jsou ochotni Itachi a Zira pro své bratry podstoupit. Určitě by kvůli nim i zemřeli vyčerpáním. Už už se chystám navrhnout, že bychom si měli aspoň na chvilinku odpočinout, ale najednou kameny začínají mizet a před námi se objevuje údolí. K těm pohádkovým s chaloupkou, potůčkem a loukou má hodně daleko. Je pusté, studené a místo malé chaloupky zde stojí odpudivě vyhlížející stavba podobná vězení, ze které se kouří. Já i Fugaku okamžitě zastavíme, ale Zira a Itachi ještě zrychlí.
"Itachi! Stůj! Nemáme žádný plán, počkejte!" vykřikne Fugaku, vrhne se k oběma mladým ninjům a každého chytí za jednu ruku.
"Počkejte," opakuje.
"Proč? K čemu to bude dobré? Jsme tak blízko!" odporuje otci Itachi a snaží se mu vykroutit. Bohužel pro Itachiho, Fugaku má nejmíň dvakrát větší fyzickou sílu než on, a tak Itachiho snahy osvobodit se zůstávají marné.
"Pusťte mě!" přidává se i Zira.
"Poslouchejte, vy dva!" vkládám se do toho já. "Musíme si to trochu promyslet. Nemůžeme tam jen tak vtrhnout, najít Sasukeho a Adoreho a odejít. Co ty ostatní děti?"
"Co já s nima? Jejich rodiny měly víc času než my, mohly si pro ně dojít už dřív. Je mi jedno, co se stane s ostatníma. Mě zajímá jenom Sasuke!"
"Moje slova! To se mám na Adoreho vykašlat jen kvůli nějakejm jinejm rozmazlenejm děckám?"
"A vy dva jste ninjové?" Fugaku má v očích nevěřícný výraz. "Jak můžete něco takového říct? Kdyby je našel někdo jiný a mohl by Sasukeho s Adorem zachránit a neudělal by to jenom proto, že je neznal, jak by vám potom bylo?" Itachi i Zira sklopí oči a přestanou se snažit Fugakovi vykroutit.
"Ale Sasuke..." začne Itachi, ale větu nedokončí a do očí mu začnou stoupat slzy.
"Zachráníme ho. Ještě dnes v noci mu můžeš přečíst pohádku na dobrou noc," utěšoval Itachiho Fugaku, "ale zachráníme i ty ostatní mrňouse. Musíme si to promyslet. Dobře mě poslouchejte. Já a Mikoto se postaráme, aby byl vzduch čistý. Vy dva zatím najdete ty děti a odvedete je ven. Tam se sejdeme. Dobře?"
"To je teda plán," ušklíbne se Itachi, "to bychom fakt za běhu nevymysleli."
"Hele, nebuď drzý. Tak jdeme." Všichni se zvedneme a běžíme k oné budově. Jsem si jistá, že se všichni neuvěřitelně děsíme toho, co by nás mohlo tam uvnitř čekat. Najdeme pár metrů od nás živého Sasukeho, možná trochu potlučeného, nebo jenom znetvořené tělo? Na to se mi ani nechce myslet. Ale bojím se. Sasuke není ten typ, co pokorně dělá, co se mu řekne. Patří k těm dětem, co by na únosce křičely, odmítaly spolupracovat a praly se s nimi. Co když to Sasuke přehnal? Co když se na něj někdo naštval a udeřil moc sině? Snažím se těmhle myšlenkám bránit, ale pořád a pořád mě napadají a nenechají mě v klidu.

...

Konečně vidíme trochu světla. Začínáme se přibližovat. Slyším tiché šumění, něco jako déšť. Asi prší. Miluju déšť, ale teď nám zrovna moc nepomůže. Ty krámy, po kterých chceme vylézt, budou klouzat. Ale s tím se nedá nic dělat.
Už jsme na konci. Bohužel, je to tak, jak jsem čekal, a zmatek tady není. Naši původní trýznitelé jsou všichni svázaní. A přímo sem se blíží pár těch zakuklenců. Musíme jít rychle.
"Adore, běžte! Po tý skříni až nahoru, a snažte se schovávat za ty krámy!"
"A co ten signál?"
"Jakej?"
"Jak si říkal, že až nám dáš signál, máme jít!"
"Tohle byl ten signál!"
"Co?"
"Jak jsem říkal, že máte jít!"
"To jsi nemohl vymyslet něco kratšího?"
"Kokrhat na tebe nebudu, a dělejte už!" Adore si uvědomil, že ztratil spoustu času, a začal se i se svou skupinou šplhat nahoru.
"Yoake, teď vy!" Yoake měla naštěstí dost rozumu, aby se se mnou o signálech nehádala. S neuvěřitelnou mrštností se vyhoupla nahoru, postupně podala ruce svým svěřencům a zmizela.
"Teď my! Běžte první! Pomohl jsem nejdřív Malakovi, který potom podal ruce Hinatě a Chimeře. Už jsem se chystal vylézt taky, ale zakuklenci byli už moc blízko. Všimli si nás. Začali křičet a rozběhli se k nám.
"Běžte za Yoake!" křiknu na ostatní. Poslechnou mě a začnou se škrábat nahoru. Musím ty zakuklence zdržet, jestli mají mít ostatní šance na útěk. Mám strach, ale najednou jako bych měl i víc energie. Všechny smysly mi zbystří. Rychle složím správné pečetě a už podruhé vychrlím oheň. Na zakuklence to zabralo, jenže i když se teď oni váleli na zemi v bolestech, pořád tady byli Orochimaru, Kabuto a dalších tucet ninjů. Tím Katonem jsem na sebe upozornil ještě víc. Nemá smysl se tady schovávat. Vyběhnu přímo proti Orochimarovi, i když vím, že nemám šanci. Orochimaru se jen ušklíbne.
"Ten je statečný, co, Kabuto? Bude se mi opravdu hodit," pronese. Nevypadá, že by byl rozhodnutý bojovat jako já. Najednou mi něco bleskne před očima a já zničehonic vidím jinak. Něco, asi nějaký šestý smysl, mi říká: "Uskoč doleva, doleva!" Tak uskočím doleva. Na místě, kudy jsem ještě před setinou vteřiny běžel, se objeví zčistajasna Orochimaru. Na okamžik se zatváří překvapeně, ale hned se vzpamatuje. A já mám znova pocit, že to nejlepší, co můžu udělat, je vyskočit nahoru. A opravdu, pode mnou se objevuje malý had, ale chňapá do ničeho. Orochimaru se začíná usmívat.
"S tebou je opravdu legrace! Ale ani se nedivím, jsi přece jeho bratr. Ale nečekal bych, že ho překonáš. Slyšel jsem, že legendární Itachi Uchiha měl Sharingan už v osmi, ale tobě je jenom sedm let, že?" Nemám tušení, proč Orochimaru teď začal vykládat o Itachim a o tom, kolik je mi let. Leda že... NE! Nebo snad jo? Že bych ovládnul SHARINGAN?