Prázdno 5. část

Pátý Kazekage, Gaara, pohodlně usazen ve svém pracovním křesle, přemítal nad právě ukončenou návštěvou starších v jeho pracovně (nutno podotknout, že ukončena byla jaksi k jejich nevoli). Poslední dobou měl pocit, že se mu pokouší "míchat" nejen do správy vesnice, ale i do osobního života! Měli různá podezření od té doby, co umřel a většina dívek ve vesnici se do něj pobláznila. Samozřejmě, že se ta podezření netýkala nikoho a ničeho jiného než právě jich. Že prý by to mohlo ovlivnit jeho rozhodování!
Povzdech si a lokty se opřel o desku širokého, dubového stolu dovezeného ze Země ohně. Po stole bylo roztaháno ohromné množství dokumentů a lejster. Nějak pořád nestíhal se tím vším probírat. Chtěl se stát Kazekagem, aby chránil svou vesnici a její obyvatele, ne aby podepisoval papíry. Hromady a hromady papírů!
Unaveně se odsunul od stolu a vyhlédl z kruhového okýnka za svými zády. Po prašné ulici Suny se proháněla zrnka písku nesená jemnými poryvy větru. A přesto cítil ve vzduchu bouři. V tomhle ohledu se nikdy nemýlil. Bouře se neobjevovaly příliš často, ale také nebyly pro obyvatele ničím neobvyklým. Kdo chce žít v poušti, musí se přizpůsobit, protože ona se neskloní před nikým a před ničím.
Tohle tiché rozjímání dávalo Gaarovi šanci vyléčit se ze své permanentní bolesti hlavy. Spánku si taky moc neužil. Pronásledovaly ho noční můry.
Doufal, že už se Temari brzy vrátí. Ač si to nechtěl přiznat, od té...záležitosti kolem chuuninské zkoušky si ji pustil k tělu víc než kdy dřív a víc než Kankura. Se svým bratrem měl také hodně dobrý vztah, ale narozdíl od něj se ho Temari neostýchala doma chvílemi i komandovat a přestože se navenek tvářil nevrle jí za to byl vděčný. Připadal si v těch chvílích normální.
Ozvalo se zaklepání a Gaara se bleskově zahleděl do papírů pro případ, že by to byli starší. K jeho úlevě (nebo možná neštěstí) ho však nepřišli ničit starší, ale bratr.
S veselým úsměvem napochodoval do místnosti: "Jakpak se ním daří?" Usadil se v křesle, které zde bylo postavené speciálně pro něj, poněvadž Temari si vystačila s okrajem Gaarova stolu, a pohodlně si natáhl nohy.
Gaara se znaveně zabořil do opěrky a zaklonil hlavu. "Hlava mě zas' bolí jako střep."
"Proč si s tím, kruci, někam nezajdeš? Tem ti to říkala stokrát. Nebo si alespoň dej někdy šlofíčka," snažil se ho Kankurou přesvědčit s blahosklonným úsměvem.
"Ještě ty s tím začínej. Už tak mám všeho nad hlavu a ještě by to nabylo, kdybych to měl zanedbat."
"Ále! Prosimtě, nikoho nezabije, když si na chvíli dáchneš. Naopak to prospěje! Představ si, že bys měl teď s někým v tomhle stavu bojovat. No? Jak by to asi dopadlo? Neodpovídej. Blbě. Ne, vážně. Opravdu by ti jenom prospěl den volna od," mávl rukou k přeplněnému stolu, "tohohle."
Gaara se zamyslel: Možná má i pravdu. Asi by mi odpočinek neuškodil.
Kankurou si však myslel, že ho bráška ignoruje a tak se tiše urazil.
Za okny se pomalu smrákalo a vítr nabíral na síle, přesně jak Gaara předpověděl. Vzduch se začal ochlazovat a děti z ulic mizet. Postupně vše utichlo. Tedy až na větrné poryvy prohánějící se mezi domy a hrající děsivé melodie.
Gaara se zvedl a přešel k polici na jejímž rohu měl zavěšený plášť a klobouk. "Měli bychom jít, než se opravdu zvedne bouře."
Kankurou kývnul v souhlas, ale než stačili otevřít dveře, ozvalo se na nich další zaklepání. Tentokrát Gaara nevyzýval ke vstupu, ale rovnou otevřel.
"K-Kazekage-sama," podivil se ninja na chodbě.
"Jsem na odchodu. Je to hodně důležité?"
Ninja si odkašlal a sdělil důvod svého příchodu: "Temari-dono se právě vrátila ve společnosti další mladé kunoichi, Kazekage-sama. Předpokládal jsem, že bude jen vhodné vás o tom zpravit," dodal nervózně.
Kankurou se rázně prodral ven: "No tos' předpokládal dobře, příteli. Doufám, že má dost sil na vaření, protože to, co jsme ukuchtili my dva včera vypadalo, jakoby to už někdo jedl a to zkazí chuť k jídlu."
Gaara s povzdechem zakroutil hlavou a kývnutím ninju propustil, načež se jal následovat svého bratra domů. Taky měl docela hlad.

Temari odemkla vchodové dveře a s mohutným nádechem vklouzla do domu. "Doma!"
Mariko obezřetně vešla za ní. "Nechci nijak naléhat, Temari-san, ale mohla bych už vidět Korua?"
Temari jí naznačila, kde se zout a poté ji beze slova odvedla chodbou do temné místnosti. Rozsvítila slabé světlo a Mariko se naskytl pohled na spícího hnědovlasého chlapce. Zachumlaný v peřinách spokojeně oddechoval. Mariko se po tváři rozlil šťastný úsměv. Silou vůle zadržovala slzy a nutkání se k němu rozeběhnout, zatřást s ním a umačkat ho ve své náruči.
Po špičkách se k němu připlížila, pohladila ho po vlasech a políbila na čelo. Dál nerušeně pochrupával. Svezla se na kolena a dlouho se mu prsty probírala vlasy. Ani si nevšimla, že Temari přivřela dveře a odešla.