Nevýhoda nejmladšího 9 - Prosím

"Fajn! Tak pohněte! Každá setina vteřiny se počítá!" vykřikl Itachi a rozběhl se do skal jako první. Já i Fugaku jsme ho následovali, i když jsme věděli, že je to nebezpečné. Začínalo se stmívat a obloha se tvářila, jako že bude bouřka. Vždycky jsem ji nesnášela a myslím, že nikdy nepochopím, proč ji Sasuke tak miluje. Normální děti chodí za bouřkových nocí za rodičemi či staršími sourozenci do pokoje s tím, že se bojí. Tohle Sasuke nikdy nedělal, ale je pravda, že nás budil. Často jsem musela dlouhé hodiny smlouvat, vyhrožovat a přemlouvat, abych ho odvrátila od šílené touhy jít ven. Tohle má po Fugakovi, také on miluje déšť. Ale i přes Fugakovu a Sasukeho lásku k bouřce, déšť nám mohl pořádně znepříjemnit situaci. Bude horší viditelnost, skály budou kluzké, a jestli bude hřmít, bude hůř slyšet. No co, stejně jdeme.

***

"Kabuto! Pohni trochu, buď tak laskav!" zařval na toho kluka Orochimaru. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Tomuhle Kabutovi je tak 16 let a dobrovolně zahazuje život s takovým odpudivým... člověkem? Je ten Orochimaru vůbec člověk? Vypadá tak, až na oči. Jsou ostře zelené s štěrbinovitými zorničkami. Přesně takové má zmije. Divím se, že se ho Kabuto nebojí. A že se od něj nechá tak komandovat. Ten Slizoun na něj houkne, a on se hned otočí a jde za ním. Nejspíš to nebude nějak moc silná osobnost. Poslouchá ho na slovo a neuvěřitelně mu podlízá. Ale nebudu si stěžovat, přece jen, Kabuto mě právě vyléčil a já zas můžu myslet a dokonce se i hýbat. Můžu vymyslet plán. Jaký že byl ten minulý? Něco s východem... No paráda, je mi 7 let a už mám sklerózu. Takže musím znova. Uvažuj. Je tady celkem tucet dětí, z toho jsme tři schopný chovat se jako rozumní školáci, a devět totálně vystresovaných, z nichž jednu z nich právě čeká prohlídka od toho hrůzostrašnýho slizouna. A to má Hinata ze všech určitě nejslabší žaludek. Každopádně, u stropu je teď velká díra, to jak sem vtrhli Orochimarovi poskoci. Je to vysoko, ale na druhou stranu je tady po stěnách všude plno krámů. Po těch by se dalo vyšplhat nahoru a... No, jak se dostaneme do bezpečí budu vymýšlet teprve, až vymyslím, jak se dostaneme ven.
"Orochimaru-sama. Právě jsem to obhlédnul." To k Orochimarovi poklekl jeden z těch zakuklenců. Je jich tolik, že si fakt nemůžu všimnout, když jeden z nich zmizí.
"Ostatní děcka nejsou důležitá. Ta z Hyuuga klanu očividně nemá nejmenší předpoklady a nikdo z těch ostatních tady není díky schopnostem, ale kvůli penězům," hlásil zakuklenec.
"Opravdu? No, nevadí. Ale pověz mi, kdo je tady? Vesnice, jména, rodiny..."
"Mezzurashi Chimera z Písečné. Její otec je dědicem nejvýznamnějšího obchodu se zbraněmi. Potom..."
Teď! Teď jsou Orochimaru i Kabuto zaneprázdnění těma nudnýma kecama kdo je kdo. Můžu se nepozorovaně vzdálit za ostatníma. Ale bylo by lepší použít klony, kdyby mě potom hledali. Jenže mně moc nejdou, Itachi mi to ukazoval teprve nedávno. Ale tak by se to hodilo... Zkusím to. Nejdřív tahle pečeť, potom tak, jak mi nejde... JO! Zvládl jsem to potichu, a ještě ke všemu se mi i povedl! Tak můžu vyrazit. Mám štěstí, že jsem lehký a umím chodit tiše - přece jenom mám bohatou praxi z odposlouchávání. Až budu doma vyprávět, že mi to zachránilo život, budou se mi muset omluvit za ty tresty, co vždy neprodleně následovaly po mém chycení.
Pomalu, potichu se proplížím podél stěny. Nemělo by mě být vidět, jenom trochu, ale toho si snad nikdo nevšimne, na to jsou všichni až moc zaměstnaní. No ale teď mám další problém. Kudy jsem sem přišel? Měl jsem za sebou házet drobečky, i když v tý době jsem na to asi moc nemyslel. Přece jsem měl probodnutý břicho, krvácel jsem. Krvácel jsem - někde na zemi musí být krev! Takže půjdu po krvavé stopě, jak povzbudivé. Nicméně mám štěstí, že ji vidím. Taky mohla být na druhý straně místnosti. Konečně můžu za ostatníma. Prosím, prosím, ať jsou v pořádku!

...

Prosím. Prosím. Prosím. Prosím. Ať ho najdeme. Ať je naživu. Ať je můj chlapeček v pořádku. Prosím. Prosím. Snažím se v duchu smlouvat s vyšší mocí. Co mám udělat? Já opravdu udělám cokoli, klidně sama zemřu, klidně někoho zabiju, jen ať je Sasuke v pořádku. Prosím. Jsme už blízko, ale pořád zároveň tak strašně daleko. Nemáme žádnou jistotu, že vesnice ukrytá v Rose opravdu existuje a že v ní Sasuke opravdu je. Co když jdeme úplně špatným směrem? Co když tady jenom ztrácíme ten drahocenný čas? Itachi má pravdu, každá setina vteřiny se počítá.
Kloužu po kluzkých kamenech. Ztrácím rovnováhu a znovu ji chytám. Déšť je pořád hustší a já mám pocit že i studenější. Konec cesty je v nedohlednu a já už jsem opravdu vyčerpaná, ale jako by ve mně někdo zapálil oheň. Jako by ve mně hořela naděje, kterou nikdo neuhasí. Přejdu všechno utrpení, udělám cokoli. Jen ať je Sasuke v pořádku. Prosím. Prosím. Prosím.