Bezesná noc

Již uplynulo půl dne od chvíle, co se rozešel s hlavní skupinou. Slunce kleslo k obzoru a stále žádné stopy. V okolí hraničního jezera Remon byl klid. Největší rozruch způsobovaly hejna rybek, která čeřila jinak klidnou hladinu. Nebyl to zlověstný klid, ale i to způsobovalo hrozivé předtuchy. Informace o útoku měly být z důvěryhodného zdroje. Pokud však k hranicím vylákaly tolik elitních ninjů a dokonce i jej, je v Konoze bezpečno? Ne, teď na spiklenecké teorie není prostor.“, řekl si. „Musím se soustředit. Bez žádné nové informace se vrátit nemůžu. Musím najít stopu, nebo něco. Něco co by ukázalo, že zde žádné nebezpečí nehrozí... Je čas překročit hranice.

Na hladině vyskočila rybka, načež začala rychle plavat po proudu řeky. Něco ji vylekalo. Ze břehu by to neznalci připadalo jako temné obrysy podmořské obludy. Obyvatelé přilehlých vesnic vskutku věřili, že zde taková žije, a kdyby některý z nich u jezera zrovna byl, hned by pelášil domů, aby tyto legendy přiživil. Jak se však „temné stvoření“ blížilo k hladině, dostávalo podobu člověka. Tobirama plaval na hladinu.

Voda byl jeho doménou už od dětsví. Po letech tréninku se s ní naučil splynout a dokonce v ní i dýchat. Byla mu novým domovem. Do této chvíle již dlouhé hodiny v klidu seděl na dně jezera, meditoval a vnímal okolí. Věděl, že každá akce vyvolá odpovídající reakci. Díky tomuto zákonu a jeho výjimečným schopnostem s vodním elementem dokázal skrze pohyby na hladině rozpoznat s malým spožděním vše co se pohybovalo v okolí desítkek metrů od hraničního jezera.
Ještě ráno měl v plánu zde zastavit invazi. U jezera si byl vítězstvím jistý. Chtěl zvítězit sám, pokud by to bylo možné. I pomoc by ale mohla dorazit velmi rychle, zda-li by uznal, že je potřebná a poslal by pro ni. Nyní se však už začalo stmívat a byl by rád našel aspoň nějaký důkaz o trvalém bezpečí.

Vystoupil na hladinu a neobtěžoval se rozhlížet. Kdyby okolí skýtalo nějaké nebezpečí, už dávno by o něm věděl. Teď však byl odhodlaný překročit hranice, do míst kam jeho vodou zbystřené smysly nedosáhly. Jezero si sebou vzít nemůže, o to je to pro něj větší nebezpečí.
„Než půjdu dál, musím informovat ostatní.“, rozhodl se. Vodní element: Létající posel!
Z jezera se odtrhly dva malé kusy vody a vytvořily krkavce. Nejlprve pouze základním tvarem, postupně i barvou a detaily, včetně imitace chování. Od živých byly k nerozeznání. Zanedlouho oba letěli na jih. Jeden k hlavní skupině a druhý do Konohy. On se musí smířit s cestou na sever.

Noční zvířata zvedala hlavy, ale žádné z nich si nestačilo všimnout rychle se pohybující šmouhy mezi stromy. Uplynulo dalších šest hodin a na nic nenarazil. Na mysl se mu znovu začaly vynořovat konspirační teorie, postupně je však přestával vnímat. Dostavila se únava. Celé dva dny skupině trvala cesta z Konohy na hranice. Dva bezesné dny. Střet měl proběhnout ten třetí, ale nedostavil se. Rozhodl se, že k jezeru půjde sám, aby si ostatní mohli odpočinout na případný boj. A také pro důvěru ve vlastní schopnosti invazi odrazit bez cizí pomoci. Ty nové si chtěl zrovna dnes otestovat. Již dlouho nebyl vyslán na tak důležitý úkol, kde by mohly podstoupit opravdovou zkoušku a přítomnost jezera mu k tomu poskytla unikátní příležitost. Ta se už nemusí opakovat. Teď však svého rozhodnutí začal litovat, byl si vědom, že toho tak utahaný moc nezvládne. Zvláště tolik kilometrů od Remonského jezera. To by mu i za tak velké únavy mohlo být spásou, teď je však příliš daleko a už se cítil velmi oslabený pro další cestu. Nemohl ani doufat, že by mu včas dorazila pomoc, byť by pro ni poslal. A pokud zde na nikoho nenarazil, problémy jej mohli minout a přesunout se na hlavní skupinu. Se svými je teď nemohl obtěžovat.
Jedinou možností bylo v lese přenocovat, pročeš si vybral nedalekou jeskyni, jež byla na úrovni vrcholků stromů. Nechtěl však zůstat ve spánku bezbranný, a tak se rozhodl přivolat nedávno zemřelého společníka, aby hlídkoval, zatímco sám bude odpočívat. Vzkříšení do nečistého světa!

Ze země se začala vynořovat ztrouchnivělá rakev. „Zase to jde nějak pomalu.", řekl si potichu. Kdyby mě zde přepadli, bylo by to pro boj nepoužitelný. Dřív než by se vynořila, někdo by ji zatloukl zpátky, nebo by mě zabili. Tu rychlost budu muset nějak vyladit.“ Teď na to ale nebyl čas. Nastal čas pro odpočinek. A rakev se stále celá nevynořila. Tobirama se neodvažoval zavřít oči, dokud byl sám, nemohl si dovolit usnout. A tak začal vzpomínat na Ryiona, jež si právě prodíral cestu na povrch. Byli si protikladem. Tobirama byl klidný, chladný a jeho živlem byla voda. Ryion byl podivín a blázen a vůbec byl divnej. A jeho živlem byl oheň. Jeho smrt také byla stále čerstvou záležitostí.

"Zrovna zítra to bude měsíc... pouhý měsíc.", zašeptal potichu. "Ráno spolu oslavíme výročí.“ Ne že by to Tobiramu normálně napadlo, pouze znal Ryiona dostatečně dobře, aby věděl že mu to nerozmluví. Do dnes jej dokonce nevyvolal, a tak se obával tohoto prvního setkání. Pořád zde však považoval za lepší vyvolat bláznivého Ryiona poprvé, než ty ostatní, se kterými má ještě horší zkušenosti. V tu náhle uslyšel rádoby rozhořčený hlas: „Tak Tobík si usmyslel, že ze mě bude zombík!“. Z rakve vyskočil vysoký štíhlí muž s rozcuchanými rudými vlasy na ježka.
„Sem příliš utahaný pro tyhle hlouposti. Sám si s tím souhlasil a dobře to víš.“, odvětil Tobirama. Už v tu chvíli si začal vyčítat, že vyvolal zrovna jej. Bylo však pozdě na to jej odvolávat. Neměl už sílu čekat na další rakev. „Potřebuji abys mě ohlídal a v tichosti hlídkoval, zatímco budu spát. Jsme za hranicemi Ohnivé země a okolí se může brzy zaplnit nepřáteli, byť jsem na ně zatím nenarazil. Nějaké otázky? Jestli ne, rád bych se vyspal. Na blbosti opravdu nemám náladu.“
Tenhle přístup se Ryionovi vůbec nelíbil. Přesto i k překvapení Tobirami jen řekl: „No dobře ty vodní vílo... vidím, že seš vopravdu zeschnutej! Jen se vyspi, já už se vo všechno postarám!“ K takové vstřícnosti od Ryiona byl trošku skeptický, ale co mu zbývalo. Neměl chuť hádat co se za tím skrývá, a tak se konečně odhodlal k vysněnému spánku.

„Princezno... princezno, vstávej. Už je ráno.“, pošeptal mu Ryion do ucha. Tobirama začal vnímat, ale ještě se mu nechtělo otevřít oči. Pořád se cítil velmi unavený. Přes víčka viděl světlo a na kůži cítil teplo, jak se od letního dne očekává. Slyšel praskání ohně a říkal si, že se o něj Ryione musel starat až do rána, jen aby mu bylo teplo. „Přece-jen to nebyl tak špatný nápad vyvolat zrovna jeho.“, pomyslel si.
V tom si vzpomněl, že žádný oheň nezakládal a ani nepřipravoval ohniště! Vždyť by to odhalilo jeho pozici! Nedalo mu to a otevřel oči. Překvapení, které se mu dostalo překonalo všechno co kdy v životě zažil o mnoho řádů. Místo toho aby bylo ráno, byla stále hluboká noc a Měsíc se prakticky nepohnul.
"Vždyť jsem musel spát snad jen 30 minut!", řekl šokovaně. Ale tím nejhorším překvapením bylo, že hořel celý les před jeskyní. Ryion jej musel zapálit! A přestože Tobirama Ryiona pokládal vždy za blázna, tohle by neřekl ani do něj.
„Tak tohle ti nedaruju!“, zařval Tobirama. „A co mi asi tak uděláš? Pocákáš mě tó tvó vodó?“. Ryion se začal smát a byla na něm vidět radost z dobře odvedené práce. Ne-jen že Tobiramu vystavil smrtícímu nebezpečí, ale ještě znovu vyvolává jejich starý konflikt - oheň versus voda. Tobirama ve snaze najít odpověd našel jen zdánlivě chabou výhružku: „Budeš běhat nahej maratóny! Od jedné vesnice k druhé!“
„A jak mě k tomu donutíš?“, zasmál se Ryion. „Však já už něco vymyslím.“, řekl Tobirama, tentokrát však velmi chladně. „I když bych musel přijít na to jak tě zbavit vůle a řídit každý tvůj krok, ty ten maratón poběžíš!“ Sepnul ruce a Ryiona vzala rakev zpátky do země.

Musel jednat rychle. Věděl, že potřebuje někoho jiného, někoho rozumějšího. A věděl, že jej musí vyvolat hned, jinak se nevyspí. Vzkříšení do nečistého světa!

Druhá rakev se začala pomalu vynořovat ze země. Tentokrát jej to však nezdržovalo, jelikož práce měl nad hlavu. Musel uhasit les. Naštěstí to nebylo poprvé co něco takového dělá, s Ryionem byl v týmu již dlouhou dobu. Popravdě si od jeho smrti často pokládal otázku, jestli Ryion umřel protože jej nestihl zachránit, či protože jej zachránit ani nechtěl. Teď už o odpovědi pochyboval výrazně méně. Vodní element: Přílivová vlna!

Do půl hodiny byl les kompletně uhašen. Zkáza však byla rozsáhlá, na 120 metrů kolem jeskyně byl les zdevastovaný ohněm. Na jednu stranu si říkal, že by se měl přesunout na jiné, bezpečnější místo. Na druhou věděl, že už je to jedno. Pokud si tohohle nikdo nevšiml, tak už se stejně nemá čeho bát. A pokud ano, tak se střetu beztak nevyhne. Rozhodl se proto zabezpečit vchod do jeskyni pastmi a vrátil se dovnitř. Tam jej již čekal básník Orleon, někteří mu však říkali: „Ten který neví kdy zavřít hubu“. Tobirama však mezi ně nepatřil, nebo by to aspoň neřekl tak tvrdě. Zatím.
„Kde to propána jsem? Nemáte mě využívat jen pro kulturní akce?“
Zase ten pisklavý hlas, pomyslel si Tobirama. Orleon si dával vždy velmi dobrý pozor na správnou výslovnost a spisovnou řeč, ale pro vylepšení celkového dojmu to v nejmenším nestačilo. Mezi jeho výstřednosti patřilo také to, že pokládal jazyk za lepší bojový nástroj než všechna jutsu světa. Zrovna tento názor se mu stal osudným, když jej v horlivé diskusi vyslovil před nukeninem z Oblačné. Tobirama si nemyslel, že se z té události jakkoliv poučil. Daimyo Ohnivé země posléze Tobiramu "požádala" o oživení Orleona, aby mohl zadarmo vystupovat na mnoha společensky významných událostech. Pro daimoye patří peníze mezi nejdůležitější hodnoty a zadarmo je tou nejlepší cenou. Tobirama tak věděl, že nemá prakticky na výběr a "žádosti" se podřídil.

„Omluvte mě Orleone, potřebuji vaši pomoc. Jsem za hranicemi Ohnivé země a okolí se co nevidět může zaplnit nepřáteli. Rád bych se však pro velkou únavu vyspal a proto jsem vyvolal vás. Abyste mne v případě nebezpečí probudil a nebyl jsem tak zabit ve spánku, ale aspoň v boji.“ Tobirama se snažil být tak zdvořilý a spisovný jak jen to dovedl. Věděl že jinak u Orleona nepochodí a nechtěl riskovat, že přeskočí i jemu.
„Aspoň? S kým si myslíte, že mluvíte? Snad Alespoň! A je mi líto drahý Tobiramo, ale s něčím takovým nemohu souhlasit. Když jste mne vyvolal poprvé, byl jsem Vámi ujištěn, že mne budete povolávat výhradně na Kulturní akce, tak jaképak hlídání? Snad už jste dospělí člověk. Mne také nikdo nehlídal, když jsem za života spával. Nebo jen do třiadvaceti, abych byl přesný. Ale to jsem tehdy přespával v těch nejhorších příbitcích! Tolik prachu tam bývalo, o tom se vám ani nezdálo! Kolik je Vám, že potřebujete hlídání?“ Na Orleonově tváři byl vidět upřímný údiv. Na Tobiramovi upřímná zlost. Už si začínal představovat, jak Ryion s Orleonem běhají maratony společně. Chvíli se na něj bezeslov upřeně díval, načeš se rozhodl. Došla mu trpělivost. Poslední den byl už tak jak zlý sen a Tobirama si jej nehodlal o nic víc kazit. Bude muset riskovat spánek bez hlídky. Vloží důvěru pouze ve své pasti, ty jej zatím nikdy nezklamaly. Sepnul ruce a Orleona vzala rakev zpátky do země. Uslyšel jen zajeknutí.

Přes víčka viděl světlo, které si proráželo cestu k jeho vědomí. Na kůži cítil teplo, které jej hladilo a šeptalo, že už je ráno. Přestože před pár hodinami již něco podobného zažil, teď si byl jistý, že tohle ráno je skutečné. Les kolem jeskyně už jednou vyhořel a bude trvat ještě dlouhé roky, než zde bude stát nový. A krom toho cítil nově získanou energii. Otevřel oči, aby se přesvědčil. Ano, je ráno. Přežil.

Dlouho se nerozmýšlel, věděl co má dělat. Vyrazil směrem k jezeru Remon a pak bude pokračovat dál k táboru se vzkazem: „Žádné nebezpečí zde nehrozí, rychle zpátky do Konohy!“. Byl si jistý, že kdyby zde měla nastat invaze, už by nebyl mezi živými. Cestou k jezeru si však všiml, že je všude až příliš velký klid. Nikde nebyla žádná zvířata, jako by je něco vyhnalo. A uvědomil si, že jej ani ráno neuvítal zpěv ptáků. Dostal zlou předtuchu. Zrychlil tempo. Během dvou hodin dorazil k jezeru Remon. Přešel přes umělou hráz a pokračoval směrem k táboru.
Již z dálky viděl, že něco není v pořádku. Provizorní branka do tábora byla zbořená. Z dálky viděl siluety postav, ale nebyl si hned jistý komu patří. V tom však uviděl tvary, které ho nenechaly na pochybách. Tři členové klanu Akimichi stáli u vchodu hlavního stanu. Podle pohybu rukou Tobirama usoudil, že se zase ládovali. Konečně doma.
Byl přivítán s otevřenou náručí, ale i s očekáváním, které bylo všude cítit. Tobirama si hned všiml raněných. Desitky lidí stáli před lékařským stanem a dožadovali se ošetření. Na všech byla vidět nervozita. Lidé kolem si šeptali a upřeně se na něj dívali.
„Co se tu sakra stalo? Kdo vás přepadl?“, řekl překvapeně. Začal si vyčítat, že mu nějací ninjové proklouzli mezi prsty. Nemohl uvěřit, že se něco takového mohlo stát. Ztráty se však nezdály být na životech a o to byla celá situace zvláštnější. Pokud byli tak dobří, že mu proklouzli mezi prsty, jaktože nedokázali zabít snad jediného shinobi z Konohy? „Jsou nějaké ztráty na životech?“
„Nikdo nás nepřepadl.“ pověděl Sarutobi Sasuke. "V noci, za hranicemi vypukl nějaký požár a všechna zvěř utíkala na naši stranu jezera. Když sme spali, tak nás totálně převálcovali. Hlídky nestihli v čas zareagovat, jen šokovaně čuměli. Proto ti ranění. Hlavně ty srny a jeleni nám nakopali zadky, ale i divoká prasata udělala paseku. Nevíš o tom požáru něco?“
Tobirama se hned pokusil změnit téma. O té noci nebude nikdy s nikým mluvit. „Teď na to není čas! Měli jsme informaci z důvěryhodného zdroje, že zde bude invaze a nic se nestalo! Konoha může být v ohrožení, musíme se hned vrátit!“ Teď mu ta myšlenka o spiklenecké teorie přišla vhod a raději byl ochoten jí uvěřit, než aby přiznal události poslední noci.
„Jo, tak vrátit se musíme, to jo. Právě došla zpráva z Konohy. Poslali ji dva dny zpátky, ale tím jak jsme se hnali na sever bez zastavení, nás dohnala až teď. Do Konohy co nevidět namíříme, ale zůstat tam nemůžem. Invaze má proběhnout na jihozápadě země. Prý ti bylo řečeno, že máme jít k jezeru Romen, které tam leží. Ne Remon.“ Na Tobiramovi byl vidět zděšený výraz, ale neřekl ani slovo. „To se stává i v lepších rodinách.“, dodal soucitně Sarutobi Sasuke.

Poznámka:
Za každou odezvu v komentářích (či PM) budu rád.